Oheň a hvězdy: Filozofická zamýšlení Erazima Koháka nad morálním smyslem přírody

To jsou jedny z otázek, které si profesor Erazim Kohák klade ve své meditativní knize Oheň a hvězdy. Její původ sahá až do roku 1984, kdy v americkém exilu vydal knihu Embers and the Stars, která vzbudila velký ohlas. K českým čtenářům se její části dostávaly v samizdatovém překladu.

Současná kniha Oheň a hvězdy však není pouhým překladem původního díla, ale spíše jakýmsi převodem, obohaceným o osobní zkušenost dalších 32 let života. Veškeré úvahy jsou rámovány životem v přírodě, odrážejí se od žhnoucích uhlíků pohostinného ohniště, zrcadlí se v záři hvězdné oblohy - takové, kterou ve městech nikdy neuvidíme, neboť civilizace nám mnohé dala (například noční osvětlení), ale i vzala (hvězdnou oblohu, která je zastíněna světelným smogem).

Slavná kniha Erazima Koháka představuje významný vklad do diskuse o ekologické etice. Začíná pohledem na vztah lidstva k ostatním obyvatelům země, "zvířatům", ve vší jeho krutosti, něze a dvojznačnosti.

Kohák Ohně a hvězd není Diogenes ani v jeskyni žijící poustevník, neuzavírá se rozčarován před světem, přírodou, bližními, na nic z toho nezanevřel, naopak. Vidí možnost všeobecné nápravy světa v novém začátku, novém nastavení a postupném budování základních existenčních vztahů, k sobě, ke svým bližním, ke svému prostředí, k přírodě. K tomu mu velmi dopomáhá jeho nedogmatická českobratrská víra a holá nutnost začít svůj život znovu, pokusit se dát mu zase smysl, prožít ho eticky co nejlépe a co nejplněji. Ukazuje čtenářům, že člověk má tváří v tvář těžkým výzvám vždy možnost volby a má vždy možnost následovat dobro.

Kniha Oheň a hvězdy: Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody je skutečný kšaft, kšaft umírajícího lidstva; naléhavost Kohákových slov doléhá nejen na přátele a obdivovatele jeho filozofie, ale může významně promluvit i k zastáncům novodobých duchovních směrů, k nimž autor (na klasického filozofa až překvapivě) argumentačně směřuje.

Čtěte také: Ochrana přírody před požáry

Kohákův život a dílo

Letos, 8. února, uplynuly dva roky od úmrtí Erazima Koháka (1933-2020), českého filosofa a publicisty, který se na české poměry věnoval výjimečně dlouhodobě tzv. zelenému myšlení. Tento absolvent Yaleovy univerzity, emeritní profesor Bostonské univerzity a také profesor Univerzity Karlovy v Praze působil přes půl života v exilu. V únoru 1948 odešel a vrátil se až v listopadu 1989, což je důvodem jeho přirozeného bilingvismu a publikování děl v českém i anglickém jazyce. Nejinak je tomu v případě této knihy, která vyšla původně pod anglickým názvem The Embers and the Stars.

Po bezmála čtyřiceti letech od prvního vydání knihy v angličtině Kohák zrevidoval a publikoval text z úplných počátků svého filosofického psaní a myšlení. Text osobní a citlivý, který bezprostředně odráží autorovo mladé já, a po zrevidování a přepsání do mateřského jazyka také já člověka o dekády staršího.

Po té, co se Erazim Kohák rozvedl se svou první ženou, což sám zmiňuje jako jeden ze svých zásadních životních obratů, odstěhoval se do lesů. Ve státě New Hampshire si postavil na samotě srub, kde roky žil a kde se také zrodila kniha Oheň a hvězdy (Karolinum, 2021) s podtitulem Filosofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody.

Právě z tohoto období pochází Kohákova nejrespektovanější kniha Embers and the Stars, kterou se dlouhých čtyřicet let zdráhal pro její příliš osobní zátisk předložit svým českým čtenářům v mateřštině.

Obsah a témata knihy

Pět kapitol knihy obsahuje číslovaná „zamyšlení“ nad různými okruhy abstraktních témat, jako je lidství, vlastnictví, dobro a zlo či pojem na první pohled nefilosofický: noc.

Čtěte také: Zimní rozdělávání ohně

V kapitole první, Phýsis. Myšlení přírody, Kohák nahlíží na dary samoty přebývání na lesní mýtině: poznání noci, dar slova a rozeznání dobra a zla, v druhé, Humanitas. Živočich zvaný člověk, uvažuje o vztahu člověka a přírody, o lidství v jejím rámci, o vlastnění přírody v lidském smyslu, v třetí, O lidech a bližních, pojednává o morálním rozměru lidského přebývání na světě a přibližuje americký filosofický směr personalismus a filosofii morálního lidství. Následuje rozbor lidských pochybností, mámení a překážek, jež člověku brání vidět skutečnosti mimo fyzickou realitu a věřit v nadosobní dobro, potažmo i věřit v Boha (kapitola Filosofie zjevného… a skepse) a poslední kapitola Credo. Věřím a vyznávám, významové jádro knihy.

Kohák požaduje bezprostředně prožívanou skutečnost, ta je předmětem jeho bádání, nikoliv polemika a spekulace, která by nebyla ukotvená v prožitku. Filosofie v Kohákově podání je nenásilné, avšak pečlivé a pozorné hledání etického smyslu života a jeho základních konstant: člověka, jeho bližních, okolního světa a přírody. Měřítkem a hodnotitelem sebe sama a svého světa se tu znovu stává člověk, individualita, nikoliv zprostředkovaný či medializovaný obraz světa ani různé postmoderní zájmové skupiny.

Zejména tuto část není od věci číst jako kšaft vnímavého filozofa, jako odkaz či vzkaz v láhvi. Antonio Gramsci kdysi napsal, že intelektuálové jsou všichni, ale málokdo to dělá jako profesi. U Koháka je možné říci totéž jako o filozofovi, jelikož umožňuje a ukazuje cestu každému, kdo chce být filozofem.

V oné závěrečné kapitole Credo (v části Bůh přírody, Bůh můj) se dočteme o úkolu filozofie: „Rozeznat, co se nám tu předkládá, považuji za nejzákladnější pojmový úkol filosofie. K odcizení člověka a přírody dochází jak se zásady, tak v historické skutečnosti ze ztráty povědomí posvátna a z úsilí přesvědčit sami sebe o ‚objektivitě‘ skutečnosti. Příroda se snáz vykořisťuje, když přestaneme vnímat kosmos jako stvoření protkané hodnotou v řádu bytí. Když už nevnímáme ani účel v řádu času, ani morální smysl řádu věčnosti, nýbrž jen kosmickou nahodilost, mechanickou a prostou smyslu. Pak se nám příroda začne jevit jako nesmyslná a my sami jako zbyteční.“

Tento koncept je pak v dalším textu (Bytí, čas, věčnost) rozšířen, zásadní problém autor vidí v absenci posvátna, hodnoty, smyslu a morálního řádu, který s naší existencí bohužel nevstupuje do skutečnosti.

Čtěte také: Oheň v přírodě ve Středočeském kraji: Bezpečnostní doporučení

Osobní prožívání a hledání smyslu

Na počátku 21. století poznamenaného postfaktickými spekulacemi téměř o všem a naplněného posthumanistickými vizemi Kohák předkládá své osobní prožívání a Husovo či Masarykovo osobní ručení za vlastní hlásanou pravdu jako jednu z cest obnovy prestiže filozofování a filozofie vůbec. Kantovo hvězdné nebe nad hlavou je zde doplněno pevným mravním zákonem a majákem víry českého bratrství.

Témata úvodních zamyšlení o přírodě, člověku v ní a o pronikání zla do tohoto prostředí se v druhé části knihy vrství a opakují, ale vždy se obohacují - a gradují k autorovu filozofickému krédu v poslední kapitole.

Veškeré původní myšlenky v knize vznikly životní krizí a následnou katarzí, kdy filosof doslova na zelené louce začal znovu budovat, rozeznávat a hodnotit sebe, svůj svět a své okolí.

Credo nabízí též ukotvení smyslu v časovém běhu života: „Všechna ta bolestivá láska je tak vypjatě lidská - a tak marná v řádu času. Plnost života nelze hledat v jeho budoucnosti. V řádu času je budoucnost vždy konec. Dobře to víme. Nemá smyslu truchlit, že něco hyne. Ta bolest nás zaplaví, kdykoliv zapomínáme, že smyslem života není, aby byl věčný, nýbrž aby byl dobrý. Opomíjeným zázrakem života je, že kdesi, kdysi jednou byl. Jednou byl člověk, jednou byl mýval.

Kohák je bytostně přesvědčen o tom, že základním problémem hledání smyslu lidské existence je jeho etický rozměr.

tags: #oheň #a #hvězdy #filozofické #úvahy

Oblíbené příspěvky:

• Krásy a tajemství přírody
• Recyklace plastových nádob
• Obecně Závazná Vyhláška Tábor - Odpady
• Příklady a výhody elektronického zpravodaje
• Historie a současnost Bohnického daru