Ohrožení Československa Německem v roce 1938

Na konci třicátých let 20. století bylo Československo cílem akce, které dnes říkáme hybridní válka. Agresorem tehdy bylo hitlerovské Německo, které zneužívalo své menšiny v zemích střední a východní Evropy k jejich destabilizaci a postupnému podmanění. Tyto akce zesílily zvláště po anšlusu Rakouska 12. března. Hitlerovské Německo se za využití Sudetoněmecké strany (SDP) snažilo rozložit ČSR.

Československo se stalo v letech 1938‒1939 cílem a dějištěm sabotážních a teroristických činů. Připravovaly a prováděly je speciální složky trojice sousedních států, Německa, Maďarska a Polska. Lišily se rozsahem a volbou prostředků, ale cíl byl stejný. Šlo o podlomení obranyschopnosti republiky. Z hlediska celkového dosahu byly nejnebezpečnější akce, které chystalo nacistické Německo. Akce uvedeného druhu tvořily součást německého plánu napadení Československa. V jeho kontextu ovšem nešlo jen o diverzní činy v blízkosti fronty.

Přípravy k akcím v hlubším zázemí byly zaměřeny též na důležitá infrastrukturní zařízení. Cíl spočíval v rozvratu civilního sektoru. Jeho víra ve smysl obrany měla být zlomena, což by vedlo k rozkladu zázemí se všemi fatálními důsledky. Pro ilustraci uveďme jeden z nejpodlejších záměrů. Šlo o vyřazení signální a výstražné soustavy hlásné služby protiletecké obrany. Tím mělo být hlavní město Praha vystaveno na počátku války nečekanému leteckému bombardování.

Sabotážní a teroristické akce připravoval Abwehr, německá vojenská zpravodajská služba. Pro daný účel si na podzim 1937 zřídil speciální VII. (od července 1938 II.) oddělení (zvláštní služba), členěné na skupiny I (menšiny) a II (zvláštní opatření). Ozbrojené akce připravovala skupina II. Druhému oddělení centrály v Berlíně byla podřízena analogicky organizovaná druhá oddělení úřadoven Abwehru (Abwehrstellen), tedy detašovaných pracovišť. Akce na území Československa chystaly úřadovny IV Drážďany, VIII Vratislav, XIII Norimberk a po anšlusu Rakouska v březnu 1938 též XVII Vídeň. Šlo o aparát, jenž byl vydatně dotován finančně i materiálně. Dovolit si mohl prakticky cokoli. V zahraničí se obecně opíral o radikální vrstvy a nedemokraticky orientovaná politická hnutí a strany německých menšin. V československém případě šlo o Sudetoněmeckou stranu a její sympatizanty.

Vše se připravovalo tak, aby byl maximálně využit moment překvapení. Obránce neměl vůbec dostat šanci účinně se bránit. Šlo o strategický přepad. Sabotážní a teroristické činy v něm obdržely mimořádně významnou úlohu. Říšský kancléř Hitler jej podepsal 30. května 1938. O tajně budovaných strukturách se v něm hovořilo takto: „Cílem těchto úderů musí být proniknout na četných místech a v operativně výhodném směru do československých opevněných linií, anebo těchto opevnění dobýt z týlu.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Ještě předtím, na podzim 1937, se o zpravodajské rozkrytí uvedených plánů rozhořela úporná bitva. V obraně proti sabotážím a terorismu spojilo své síly výzvědné odvětví československého vojenského zpravodajství s obranným. Armádní aparát spolupracoval se zpravodajskými orgány Ministerstva vnitra. Na rozdíl od vojenského zpravodajství byly oprávněny provádět úkony v rámci trestního řízení. Nejcennější zprávy přinášel Paul Thümmel, agent, působící pod známou krycí značkou A-54. Právě díky němu sledovala pátrací skupina plk.gšt. Františka Moravce prakticky od samého počátku vývoj teroristické rezidentury. Nejpřesnější informace obdržela z rozsáhlého úseku drážďanské úřadovny Abwehru. Rozprostíral se od Ašského po Frýdlantský výběžek.

Čtyřiapadesátka sdělovala průběžně hodnosti, jména, funkce, a dokonce podrobnosti o organizaci drážďanského II. oddělení. Po konfrontaci jeho zpráv s dokumenty Abwehru ovšem víme, že Moravcovo zpravodajství mátl. S největší pravděpodobností, která hraničí téměř s jistou, byl aktérem dezinformační kampaně Vrchního velitelství IV. armádního sboru wehrmachtu v Drážďanech. Thümmel dlouho vytvářel dojem, že německá vojska zaútočí ve třech souběžných směrech přes Krušné hory. Cestu do vnitrozemí jim měly otevřít rozsáhlé pučistické akce v týlu československé obrany. Ve skutečnosti se německá armáda chystala na výpad z Lužice k jihu. Odpovídala tomu i volba těžiště příprav diverzních akcí v Lužických horách. Až v září nastal v agentově zpravodajství zásadní zlom. Vystoupil ze svého dezinformačního stínu. Dnes prokazatelně víme, že 12. září 1938 přestal klamat. Dnes víme, že podal informace, které se objektivně a plně kryly s realitou.

Thümmelova sdělení byla významná i z toho důvodu, že udržovala zpravodajský a bezpečnostní aparát ve střehu. V červenci 1938 došlo avízo, že v srpnu začne pašování zbraní z Německa. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k odhalení prvního kontrabandu. Zvýšená pozornost se vyplatila. První zásilku odhalila hlídka finanční stráže 12. srpna 1938 ve slezské Vidnavě. Následně se rozjelo rozsáhlé pátrání. Do 18. Díky dobré práci obranného zpravodajství se tato událost rychle rozrostla do rozsáhlé kauzy. Během jejího vyšetřování bylo zatčeno téměř 60 osob. Neprokázaly příliš velkou míru konspirace a soudržnosti. Záhy po zatčení obsáhle a dopodrobna vypovídaly o tom, jak se v Říši účastnily speciálního výcviku a co bylo jejich úkolem.

Nálezy smrtících prostředků v následujících týdnech přibývaly. Bezpečnostní orgány odhalily další tajný sklad v Horním Dvoře v Jindřichovicích na Krnovsku. Ve dnech 14. až 16. Zdaleka nejbohatší nález byl učiněn v Březí u Mikulova. Domovní prohlídka a výslech zatčeného člena diverzní skupiny Abwehru vedl ke zbraním, ukrytým nejen u něho v domě, ale též v márnici místního hřbitova. Vedle pistolí se zde nacházely čtyři samopaly, několik tisíc nábojů, 60 ručních granátů a trhaviny, balené nenápadně jako běžné spotřební zboží. Skrýš destrukčního materiálu, zbraní a střeliva náhodně objevili též všímaví čeští občané na místě velice nečekaném. Ve vzácném dřevěném kostele sv. Trojice ve Valašském Meziříčí byla 11.

Československá vláda se snažila v září 1938 seznámit mezinárodní veřejnost se smrticími nástroji, které jasně svědčily o tom, k čemu měly posloužit. Byla to však marná snaha, Československo se již ocitalo v mezinárodní izolaci.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Československá vláda si uvědomovala nebezpečí plynoucí z možné radikalizace své německé menšiny. Od poloviny třicátých let se této problematice věnoval i generální štáb. Ani vojáci, ani politici žádnou účinnou obranu proti nacistické propagandě a podvratných akcích nenalezli. V této fázi šlo ještě "jen" o válku nervů. Hitler ještě nebyl na otevřený konflikt připraven. Němečtí generálové měli obavy z Československého opevnění a jejich operační plány počítali až s 90% ztrátami prvosledových jednotek. Českoslovenští generálové si naproti tomu byli vědomi německé početní převahy i možnosti udeřit kdekoliv podél celé dlouhé hranice západní půlky státu.

V květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace. 20. a 21. května na základě falešného poplachu českoslovenké i spojeneckých rozvědek (zprávy o přesunech německých vojsk k čs. hranicím) byl povolán jeden ročník záloh a vláda nařídila ostrahu hranic. Na stupňující se Hitlerovy územní požadavky vyhlásila Syrového vláda 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci.

Z celkové délky československých hranic 4114 kilometrů připadlo po anšlusu Rakouska v březnu 1938 na hranice s třetí říší 2097 kilometrů. Navíc se k naší republice v září 1938 stavělo nepřátelsky beckovské Polsko, s nímž se stýkala na 832km hranici, a horthyovské Maďarsko, s kterým délka hranic činila 984 kilometry. Bez ochrany tak mohl zůstat pouze 201km úsek hranic na Podkarpatské Rusi se spřáteleným Rumunskem z Malé dohody. Pro srovnání: Francie měla hranice o polovinu kratší, z toho s Německem jen 360 kilometrů, přičemž ještě na 160 kilometrech oba státy odděloval těžko překročitelný Rýn.

Po celé meziválečné období Československo patřilo mezi první desítku největších vývozců zbraní a munice. V letech 1934 a 1935 zaujalo dokonce první místo. To sice přispívalo k vynikající pověsti našeho zbrojního průmyslu a přinášelo devizy, a zejména kulomety, děla a lehké tanky se staly hitem, nicméně to působilo také nesnáze. Tak například Škodovy závody v letech 1919 až 1939 vyvezly 3120 děl, tedy jen o málo méně, než kolik postavila zmobilizovaná československá válečná armáda proti Německu. Lehkých tanků vz. 35, představujících ve své době světovou špičku, ČSR vyvezla dokonce 346, zatímco naše armáda jich k 29. září 1938 měla jen 298 - kromě 70 tančíků vz. 33 a 50 lehkých tanků vz. 1934. Německo v roce 1938 vyrobilo 463 tanky.

Navzdory heslu „Vzduch je naše moře“ právě letectvo představovalo Achillovu patu v systému obrany republiky. Údaje o jeho síle se v odborné literatuře značně liší; obecně lze konstatovat, že za Luftwaffe výrazně zaostávalo, a to jak početně, tak především technicky, o bojových zkušenostech ani nemluvě. V roce 1937 dodal náš letecký průmysl vojenské správě 597 nových letadel, včetně 384 určených pro polní službu, kdežto Německo jich vyrobilo 5606. Vedle pěchoty tudíž zůstávalo nejlépe připraveným druhem vojsk dělostřelectvo.

Čtěte také: Pracovní rizika

Země galského kohouta, jež vyšla z první světové války s aureolou vítěze, představovala pro nástupnické státy i řadu jiných zemí vzor. Patřilo k nim rovněž Československo, jemuž Francie smlouvami z let 1924 a 1926 zaručila nedotknutelnost hranic, za což jsme jí platili četnými obchodními a politickými výhodami. Jenže naši představitelé podcenili neduhy země Marianny. Krátce před vypuknutím druhé světové války levice prosadila čtyřicetihodinový pracovní týden, zatímco v Německu ve zbrojařských a příbuzných oborech zavedli šedesátihodinový. V roce 1938 vyrobila Francie 1382 letouny proti 5235 v třetí říši. Po německé remilitarizaci Porýní v roce 1936 tempo výstavby ozbrojených sil sice poněkud zvýšila, ale nadále se spoléhala na chloubu pevnostního stavitelství - Maginotovu linii. Francouzské válečné loďstvo o výtlaku 511 817 tun zaujímalo druhé místo v Evropě a čtvrté na světě.

Přestože v době československé krize na podzim 1938 země galského kohouta podnikla dílčí vojenská opatření, její hanebné nedodržení spojeneckých závazků a Daladierova spoluúčast na mnichovském diktátu přivodily prezidentovi Edvardu Benešovi trauma, z něhož se nikdy nevzpamatoval. Právě ve dnech mnichovské zrady je nutno hledat kořeny jeho náklonnosti k SSSR, s nímž 12. prosince 1943 podepsal dnes tolik kritizovanou spojeneckou smlouvu.

Na rozdíl od Francie s námi Británie smlouvu zavazující ji k poskytnutí pomoci neuzavřela. V roce 1938 vyrobila 2828 letadel a s válečným loďstvem o výtlaku 1 296 353 tun zůstávala královnou moří, zato její pravidelná pozemní armáda na britských ostrovech, čítající pět pěších a jednu obrněnou divizi, po jedné gardové, jezdecké a protiletadlové dělostřelecké brigádě a 155 255 vojáků, zaostávala za mírovou československou brannou mocí, mající v témže roce čtyři armády, osm sborů, 21 divizí včetně jedné motorizované, šest pohraničních oblastí, 15 pohraničních krajů, čtyři rychlé divize, 12 800 důstojníků, 8750 rotmistrů a 175 737 příslušníků mužstva. Navíc měla Británie ještě teritoriální armádu o 12 pěších divizích, třech jezdeckých brigádách a sboru protiletadlového dělostřelectva (203 521 osob).

Premiér světové veleříše Neville Chamberlain nejevil ochotu „válčit pro nějaké Čechy, které nikdo nezná“, a svým podpisem stvrdil mnichovskou dohodu. Ve Spojeném království se tehdy nalezlo jen málo jasnozřivých politiků, kteří se nenechali omámit Chamberlainovým jásotem: „Zachránil jsem mír pro naši dobu.“ Jedním z nich byl první lord admirality Duff Cooper, jenž na protest proti Mnichovu opustil kabinet se slovy: „Anglie měla na vybranou ztratit mír či ztratit čest. Ztratila čest, ale mír nezachránila.“ Pátého října vystavil v Dolní sněmovně politice appeasementu (usmiřování) nemilosrdné vysvědčení Winston Churchill: „… pro tuto chvíli byla vyslovena nad západními demokraciemi strašná slova: ,Zvážen jsi, a nalezen lehkým.‘“

Druhého května 1935 podepsal ministerský předseda Pierre Laval sovětsko-francouzskou smlouvu o vzájemné pomoci, na niž o čtrnáct dní později navázala obdobná československo-sovětská smlouva, k níž byl připojen protokol, v jehož článku II na Benešovo přání stálo: „Obě vlády zároveň uznávají, že závazky vzájemné pomoci budou mezi nimi účinné jen potud, pokud tu budou podmínky předvídané touto smlouvou a pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc ze strany Francie.“

V kritických zářijových dnech SSSR projevil ochotu pomoci ČSR za předpokladu, že i Francie splní své závazky, a v den československé mobilizace důrazně varoval Polsko, že napadne-li spolu s Německem Československo, okamžitě vypoví smlouvu o neútočení s Polskem, a podnikl rovněž vojenské kroky: Koncem září a začátkem října 1938 povolal 328 762 záložníků a 28. září hlásil lidový komisař obrany maršál Kliment Jefremovič Vorošilov, že k odletu do ČSR je připraveno 548 bojových letounů (302 stíhací a 246 bombardovacích).

Sovětské ozbrojené síly tehdy byly nejmohutnější na světě. Jen tanků měly víc než všechny ostatní země dohromady! V roce 1938 sovětský průmysl vychrlil 12 687 děl, 2271 tanků a 5469 letounů. Stojí za připomenutí, že střední bombardér Tupolev SB-2, jichž nám SSSR do května 1938 dodal 61 a licenčně se u nás vyráběl pod názvem Avia B-71, představoval tehdy nejmodernější stroj československého letectva.

Ačkoli o nevídané síle Rudé armády se vědělo, nechyběly hlasy označující ji za kolos na hliněných nohou. Hlavním důvodem byly probíhající čistky, jež zdecimovaly vyšší velitelský sbor, a politické represe. V roce 1938 v SSSR popravili 328 618 osob, tj. mnohem víc než v nacistickém Německu, fašistické Itálii a frankistickém Španělsku dohromady!

Přestože Stojadinovićova vláda v Jugoslávii se vyhýbala svým závazkům v rámci Malé dohody, ve dnech ohrožení Československa se na jeho obranu hlásily desetitisíce dobrovolníků, za což jsme se „odvděčili“ uznáním nezávislosti Kosova. Rumunsko vyslalo na hranice s Maďarskem 40 000 vojáků a na rozdíl od Jugoslávie hodlalo své závazky splnit.

Mnichovská dohoda a obsazení

„Záchrana míru“ na účet českého pohraničí v Mnichově v září 1938 uspokojila nacistické Německo jen zdánlivě. Adolf Hitler již 21. Dne 8. března 1939 označil na shromáždění nacistických špiček situaci v Praze za „nesnesitelnou“ a oznámil, že do 15. března musí být české země obsazeny. Mnichovskou zradou zmrzačená republika neměla po odstoupení pohraničí v případném konfliktu s Německem žádnou šanci. Československá armáda byla pod tlakem Berlína redukována v únoru 1939 na pouhých 70 000 mužů a většinu svých sil umístila na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde hrozilo nebezpečí od beckovského Polska a horthyovského Maďarska. Když Slovensko na Hitlerovu radu vyhlásilo 14. března nezávislost, dostaly události rychlý spád.

V noci ze 14. na 15. března 1939 se vryla do paměti řady tehdejších dětí, jejich vzpomínky přinesl před třemi roky projekt Paměť národa. „Patnáctého března 1939 padal mokrý sníh, měli jsme školu, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní,“ popisoval Zdeněk Kukal, který v té době žil v samém centru Prahy.

Německým cílem byla úplná likvidace československého státu a ta přišla 15. března 1939 spolu s německými okupačními vojsky. Nacistický vůdce Adolf Hitler přijel poprvé a naposled do Prahy, o den později pak vydal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava.

Protiletadlová obrana Československa v roce 1938

V roce 1938 došlo poprvé k aktivaci protiletadlového dělostřelectva 21. května poté, co přišly do Prahy zprávy o údajném soustředění německých armád u čs. hranic. K nástupu branců a zaujetí palebných postavení došlo vysokou rychlostí a disciplinovaně. I když zakrátko nastalo uklidnění, květnová částečná mobilizace ukázala silné odhodlání ČSR bránit se silnému sousedu.

Celostátně organizovaná hlásná služba členěná do 15 středisek a 718 pozorovacích hlásek zahájila svůj nepřetržitý provoz 13. září. Zahájení činnosti vojenské i civilní obrany proti nepřátelskému letectvu nastalo 17. září v rámci válečné pohotovosti k zabezpečení chodu válečných operací. Všeobecná mobilizace, vyhlášená ve večerních hodinách 23. září, tak zastihla PO v relativní připravenosti.

Poměrně omezené síly střežily nejhustěji obydlené aglomerace (Praha, Plzeň, Moravská Ostrava), zbrojní továrny (Polička, Semtín) a železniční uzly (Česká Třebová, Přerov). Při vyhlášení mobilizace bylo v pohotovosti 55 dělostřeleckých baterií a 29 světlometných čet. Ve výzbroji převažoval spolehlivý, avšak již poměrně zastarávající kanon 8,35 cm vz. 22 (140 ks), obstarožní kanony 9 cm vz. 12/20 (20 ks) a 8 cm vz. 5/8 (4 ks) a nakonec vysoce kvalitní kanon 8 cm vz. 37 (68 ks). Během následujících dnů se TOPL rozrostla o další 3 baterie děl 8 cm vz. 37 a zahrnovala rovněž 48 stálých rot protiletadlových kulometů a 11 rot velkých kulometů proti letadlům.

Akutní nedostatek vojskové protiletecké obrany doprovázela liknavost v otázce vhodných zajištění vlastních postavení proti případným útokům nepřátelských letadel. Třetí odbor (letecký) Ministerstva národní obrany ve své zprávě oprávněně upozorňoval na nevhodný způsob přemístění nově vytvořeného Hlavního velitelství z Prahy do oblasti Vyškova. Přesun totiž probíhal během dne bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, a to v době, kdy se každou hodinou očekával vpád německých armád. Zámek v Račicích u Vyškova umístěný na kopci byl příliš nápadný a postrádal prvky maskování. V případném konfliktu mělo být jen otázkou času, kdy by ho německé bombardéry srovnaly se zemí, což mohlo mít nedozírné důsledky.

Během mobilizace se objevovaly zprávy velitelů vyšších jednotek, upozorňující na možné nebezpečí leteckých útoků, které mohly mít fatální následky. Tento neutěšený stav pramenil z nedostatku financí z posledních let a celkového podcenění dané problematiky. Masivní zbrojení z obav před nacistickou hrozbou probíhalo až poslední tři roky, což zdaleka nestačilo. Výstavba pohraničního opevnění spolkla velkou část tehdejšího obranného rozpočtu a měla daleko vyšší prioritu než PO.

Výraznou překážku pro obranu ČSR představovaly nevýhodná strategická poloha, ztížená anšlusem Rakouska, a nízká hloubka území. Celková délka hranic činila závratných 4120 km a bereme-li v potaz nepřátelský poměr Maďarska a Polska vůči Praze, bezpečná zůstávala pouze 200 km linie se spřáteleným Rumunskem. Za předpokladu pravděpodobné pasivity západních mocností mohla Luftwaffe nasadit podstatnou část svých sil. Do bojů o vzdušnou nadvládu nad ČSR se mohly také promítnout klimatické podmínky. Během eventuální války měla tuzemská PO odolávat až tisícovce středních (He-111, Do-17, Ju-86) a střemhlavých (Hs-123, Ju-87) bombardérů, zatímco čs. strana postavila jenom 126 strojů (včetně 48 zastaralých MB-200).

Vyhlídky PO v případném konfliktu s Německem můžeme částečně odhadnout z reálných čísel z invaze do Polska v září 1939. Polská teritoriální protiletecká obrana měla dvakrát větší palebnou sílu než TOPL a vlastnila modernější a výkonnější výzbroj. Dostatečně vzdorovat však dokázala jen v místech s největší koncentrací. Ochranou v podobě baterií se čtyřmi 4 cm kanony Bofors se jistilo všech 30 aktivních pěších polských divizí i další motorizované a jezdecké brigády, avšak německým letounům dokázaly způsobit jen zanedbatelné škody. V tomto světle se prakticky neexistující AOPL jeví jako skutečná Achillova pata čs. armády. Při daném rozvržení sil v září 1938 se předpokládá, že čs. stíhací a bombardovací letectvo mohlo klást aktivní odpor pouze první týden konfliktu. Protiletadlové dělostřelectvo by dominující Luftwaffe patrně způsobilo jen minimální ztráty, a to v místech svého největšího soustředění (okolí Prahy a Brna). Německé letouny by se tak staly neomezenými pány čs. nebe a mohly beztrestně útočit na ustupující armádu a civilní obyvatelstvo.

Politická reprezentace ČSR se 30. září pod nátlakem Paříže a Londýna rozhodla přijmout ponižující podmínky mnichovské dohody a odevzdat své pohraničí Třetí říši. Těžce budované armádě nebylo umožněno bojovat, což společnost dodnes vnímá jako určité trauma.

Ani po tři čtvrtě století neexistuje jednoznačná odpověď na otázku: Měli jsme se bránit? Z morálního hlediska určitě, z vojenského se však odpor jevil jako sebevražda.

tags: #ohrozeni #ceskoslovenska #nemeckem #1938

Oblíbené příspěvky:

• Galvanické pokovování a životní prostředí v ČR
• Tolerance vah v odpadovém hospodářství
• Svoz odpadu a poplatky Milavče
• Program prožitkového učení ZŠ Kamínky
• Udržitelný výběr barev na textil