Ohrožení demokracie v Polsku: Příklady a souvislosti

13.03.2026

Profesor sociologie Zdzisław Krasnodębski, poslanec Evropského parlamentu za Právo a spravedlnost (PiS), stranu Jarosława Kaczyńského, a zároveň akademik, se vyjadřuje k tezi o posunu Polska k autoritářskému režimu. Většina polské opozice se považuje za totální opozici, která neakceptuje vládu PiS a zpochybňuje výsledky voleb. Přesto opozice tvrdí, že demokracie v Polsku je ohrožena, což je podle Krasnodębského protimluv.

Krasnodębski uvádí, že nevidí velké rozdíly mezi politickými mechanismy v Polsku a v zemích jako Belgie nebo Německo. V souvislosti s právním státem se ptá, zda existují příklady politických rozsudků nebo odsouzení z politických důvodů, a tvrdí, že žádné takové případy neexistují.

Pokud jde o reformy justice zahájené vládou PiS, Krasnodębski připouští, že nebyly tak účinné, jak se očekávalo. Tyto reformy zahrnovaly efektivnější procedury, zkrácení lhůt a nahrazování starých soudců novými. Nicméně, pro běžného Poláka je údajné ohrožení právního státu abstraktní věc.

Krasnodębski tvrdí, že v Polsku není méně svobody než v roce 2012, kdy vládl Donald Tusk a jeho liberálové. Mediální krajina je pluralitnější a za Občanské platformy byli někteří konzervativní novináři vytlačeni z velkých médií.

Odhadem až půl milionu lidí protestovalo ve Varšavě proti vládě. Polská opozice označila tento protest za zkoušku schopnosti ukončit osmiletou vládu nacionalistů po nadcházejících volbách. Lídr opoziční strany Občanská platforma a expremiér Tusk přivítal své podporovatele slovy, že Poláky nelze umlčet.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Polsko dodnes nemá státní svátek, který by připomínal konec minulého režimu. Důvodem je rozporuplné vnímání pádu komunismu a jeho dědictví. Jedno vyprávění oslavuje dohodu bez krveprolití a žádá zapomenutí minulosti, zatímco druhé vnímá rok 1989 jako prvotní hřích a dožaduje se vypořádání s negativním dědictvím minulosti.

Ambivalentní pohled na pád komunismu je ovlivněn podobou polského komunistického režimu, který byl nucen neustále vyjednávat se společností. Kombinace cukru a biče vedla k zachování „prostorů svobody“ a režim nikdy nedosáhl úplné kontroly. Tato slabost režimu vedla k flexibilitě nomenklaturních elit, které se připravovaly na „experiment vyjednávané transformace“.

V prosinci 1988 byl schválen zákon o ekonomické činnosti, který dovršil proces přípravy přechodu k tržní ekonomice, ovšem za specificky nastavených podmínek, které komunistické nomenklatuře poskytovaly v kapitalistickém závodě nejlepší startovní pozici.

Vznikly dvě protichůdné vize: mírová cesta k demokracii a představa nekalé dohody, v níž elity Solidarity zradily své ideály. Obě vyprávění vznikla ex post a neberou v potaz faktor náhody a chyby úsudku.

Komunisté vycházeli z představy „kontrolované liberalizace režimu“, ale opozice neměla jiné ambice než „mírný pokrok v mezích zákona“. Výsledkem byla dohoda o hybridním režimu, kterou elity obou stran dodržely. Na zcela svobodně zvolený parlament pak Poláci čekali až do roku 1991.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Základním pilířem dohody byla relativizace komunismu, přijetí kontinuity státu a odmítání snah o plošné odsouzení komunismu a jeho aktérů. Zákony o dekomunizaci nebyly myslitelné v situaci, kde se komunistická strana transformovala v „sociální demokracii“ a udržovala personální a majetkovou kontinuitu.

Socioložka Mirosława Grabowska formulovala tezi o „postkomunistickém štěpení“, jehož jádrem je osobní hodnocení epochy komunismu a metod vyrovnávání se s jeho dědictvím. Hlavním kritériem „pravicovosti“ byla rétorika „zúčtování s komunismem“.

Podle Samuela Huntingtona stojí v pozadí dilematu „trestat či zapomenout“ otázky národní identity a politické legitimity. Symbolem prvního by mohlo být volební heslo postkomunistického vítěze prezidentských voleb v roce 1995, Aleksandra Kwaśniewského: „Zvolme budoucnost“.

Nejvlivnějšími „moderátory“ veřejné debaty na téma minulost byla levicově-liberální část disentu, jejímž symbolem se stal deník Gazeta Wyborcza a jeho šéfredaktor Adam Michnik. Toto prostředí se považovalo za strůjce a strážce dohody z roku 1989.

Podle teologa Macieje Zieby se právě kvůli programové amnézii vepsané do základů nového řádu stal oficiální politickou filosofií nového Polska „postkomunistický postmodernismus“. Požadavek inkluze komunistického establishmentu a neodsuzování zločinů komunismu se stal podmínkou „světonázorové neutrality“ státu.

Čtěte také: Pracovní rizika

Třetí narativ na téma vliv komunistické minulosti na přítomnost je spojený s polskou pravicí, dnes ztělesňovanou stranou Právo a spravedlnost. Původně byl odpor k „paktování se s komunisty“ spojován především s částí původní Solidarity kolem dělnických vůdců a s ilegální Bojující solidaritou.

Pro protivníky šlo o uskupení vedené touhou po pomstě, inkvizitorskou vírou v možnost „očisty“ společnosti a spikleneckou teorií dějin. Oni sami vnímali nové Polsko jako zemi s demokratickou fasádou, která však skrývá reálnou podstatu systému opřeného o oligarchické vazby spojující bývalou nomenklaturu s částí nové, kooptované elity.

V průběhu „boje o paměť“ pravice vypracovala i řadu realistických předpokladů týkajících se významu transparentnosti v demokratickém systému, bezpečnosti státu a kritiky politického kapitalismu.

V letech 2000 a 2001 postkomunistický Svaz demokratické levice drtivě vyhrál prezidentské i parlamentní volby. Polský postkomunistický systém se začal zmítat v křečích, které vyvolávaly nové aféry z pomezí byznysu a politiky a případy zneužití moci k prosazení klanových zájmů.

Nové opoziční strany vznikající z dědictví dávné Solidarity, totiž Občanská platforma a Právo a spravedlnost, zdůrazňovaly potřebu likvidace chapadel „politického kapitalismu“, obnovy spravedlnosti a transparentnosti veřejného života. Všechny tři požadavky poukazovaly na nutnost konečného zúčtování s dědictvím komunismu.

Rokem 2005, kdy opozice vyhrála volby a postkomunisté jako relevantní politická síla zmizeli ze scény, končí postkomunistické období. Paradoxně toto vítězství nad postkomunismem zároveň způsobilo, že se téma zúčtování s komunismem posunulo na okraj politické relevance.

Klíčové téma lustrace skončilo v podstatě fiaskem: Polsko i nadále zůstává zemí s omezenějším přístupem k archivům než např. Česko. Také snaha o odsouzení funkcionářů režimů narazila na limity soudního systému. Pokus o deregulaci soudnictví spojený s jeho dekomunizaci skončil v posledních letech totální porážkou konzervativní vlády.

Na druhé straně nelze popřít, že porážka postkomunistů znamenala konec „politického kapitalismu“, tedy netransparentního způsobu fungování ekonomiky a státu na základě neformálních vazeb často sahajících až do doby minulého režimu. Tato změna byla do značné míry přirozeným následkem vývoje od „divokých devadesátek“ směrem k civilizovanějšímu modelu fungování trhu, vynucenému touhou přilákat zahraniční investice a implementací evropského práva.

Pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského se v Polsku držela u moci dlouhých osm let. Mezinárodnímu mediálnímu obrazu léta dominovaly zprávy o politických útocích na nezávislost soudů i médií a o porušování práv žen tradičně spojovaném s vlivem polské katolické církve. Hlavní příčina tkvěla v širších domácích souvislostech. Až sociální politice Práva a spravedlnosti se po roce 2015 podařilo rozptýlit pachuť transformace, která výrazně prohloubila sociální rozdíly polské společnosti.

Nepopiratelné úspěchy PiS, mezi které patří radikální snížení chudoby dětí skrze sociální dávky 500+ nebo zlepšení životní úrovně nejnižších tříd v důsledku zavedení minimální hodinové mzdy, však straně k dalšímu vítězství ve volbách nestačily. Většina svůj hlas hodila opozici. Vládu tak s největší pravděpodobností sestaví bývalý premiér a někdejší předseda Evropské rady Donald Tusk. Kromě vysoké inflace jedním z hlavních důvodů, proč se opozici podařilo PiS porazit, byla mobilizace nejmladší generace voličů.

Volby potvrdily, že manipulační strategie, které PiS mohly zajistit rozhodující převahu v minulosti, ztratily svůj potenciál. Vládní propaganda bombardující polské domácnosti skrze státní televizi TVP se k mladým nemá šanci dostat - na televizi se jednoduše nedívají. Druhý faktor, který výrazně přispěl k odstavení PiS od moci, odhalil průzkum Centra sociálního výzkumu. Ten ukázal, že zatímco imigrace a potenciální relokace utečenců, na které se v kampani soustředilo PiS, byly nejdůležitějším tématem jen pro sedm procent voličů, práva žen a přístup k potratu jsou klíčové pro 16,5 procenta Polek a Poláků.

Prohra Práva a spravedlnosti je pro Evropu fantastickou zprávou. Tuska jako ztraceného syna si ale nemusel vítat každý Polák. Polsko je pro Unii jednou z nejstrategičtějších zemí a fakt, že se nyní opět stane jedním z tahounů evropských politik, posílí společenství jako celek. Ze dne na den se změní také obraz země v zahraničí. Z odstrašujícího příkladu postkomunistické země sklouzávající k iliberalismu se stane příklad postkomunistické země, která má dostatek síly vzepřít se „zlu“ a navázat na své demokratické kořeny.

Než všichni éru PiS vítězoslavně označí za minulost, si je ale dobré připomenout, že strana Jarosława Kaczyńského letos volby opět vyhrála. A to, že se Třetí cestě Szymona Hołowni podařilo na svou stranu přetáhnout část bývalých voličů PiS, z Polska přes noc jinou zemi neudělalo. Polsko je nadále zemí, kde i přes válku na Ukrajině, téměř dvacetiprocentní inflaci a plošný zákaz potratů PiS získalo 35 procent hlasů. Hrozba, že se strana v budoucnu vrátí k moci, tak rozhodně nepominula.

Otazník visí nad několika důležitými tématy. Zdá se například, že spolu s nedemokratickými praktikami se Poláci budou muset rozloučit s relativně štědrým sociálním státem, a to v době raketově rostoucích životních nákladů a stagnujících mezd. Co konkrétně tím myslí, zatím není jasné. Vláda zcela určitě nesáhne na legendární program 500+, jehož rozšíření Občanská platforma dokonce tento rok podpořila. Co bude ale s třináctými a čtrnáctými důchody a pravidelným zvyšováním minimální mzdy, se odhaduje těžko. Nalézt kompromis bude problém také v otázce bytové krize. Velký otazník visí také nad změnou potratového zákona.

Euforie znatelná v mnoha komunitách může v malém připomínat tu, která střední a východní Evropu ovládla po roce 1989. Radost ze znovunabytých svobod by však neměla zastínit schopnost dívat se na nové mocipány kriticky.

Poláci slaví 3. května Den ústavy. Ten se váže k normě z roku 1791, která byla hned po té americké nejstarší na světě. Ve své době šlo o revoluční základní zákon, který rozdělil moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Symbolický význam přetrval, i když platnost ústavy po pár letech skončila.

Na oslavy dob, kdy mohlo být Polsko vzorem, vrhají stín debaty o současném stavu demokracie v zemi. Podle opozice vláda strany Právo a spravedlnost (PiS) využívá většiny v parlamentu a ohýbá pravidla. Vládní konzervativci jsou osočováni z omezování moci soudů. Stav kritizuje i Evropská unie. Prezident navíc oznámil, že navrhne, aby Poláci v listopadu rozhodli o možné změně aktuální ústavy platné od 90. let 20. století.

Současná vlna protestů v reakci na justiční reformu v Polsku ukazuje především hluboké rozdělení tamní společnosti. To se dotýká i nejmladší generace Poláků. V Polsku už druhý rok probíhá řada protestů. Společným jmenovatelem je především odpor proti návrhům současné konzervativní vlády, která chce omezit moc a nezávislost justice v zemi.

Je v Polsku v současnosti demokracie v ohrožení? Podle některých ano. Je ohrožena především programem současné vlády, kterou jsem samozřejmě nevolila. Jejich program porušuje naše práva a svobody. Jedná se především o snahu regulovat média, řadu škod ale podle mě napáchali i na naší ekonomice a vzdělávacím systému. Snížili hranici odchodu do důchodu, pokouší se o reformu školství.

Důležitým a často diskutovaným tématem je i otázka médií, respektive jejich svobody. Velkou nevýhodou současné polské vlády je, že v současnosti máme obrovské rozdíly mezi veřejnoprávními médii, která ji vykreslují jenom v dobrém světle, a soukromými médii, která jsou financována ze zahraničí. Podle mě to je problém. Musíme se ptát, s jakými cíli je tito lidé řídí. Největší problém naší vlády je, že ona tenhle rozdíl svým jednáním stále prohlubuje. Zodpovědná vláda by podle mě měla spojovat. Problém je, že v Polsku v současnosti nemáme žádná média, která by byla ochotná říkat pravdu. Máme jen média, která dělají propagandu pro vládu a proti vládě.

Kroky současné polské vlády byly v minulosti několikrát kritizovány zástupci Evropské komise. Je podle vás kritika Polska ze strany EU oprávněná? Je důležité vytvořit si priority, ale když slyším, že jsou důležitější věci než ústava nebo svoboda slova, tak s tím prostě nemůžu souhlasit. Všechna tato témata jsou spojena s otázkou lidských práv a mezinárodních úmluv. Nemůžeme říkat, že nás některá lidská práva zajímají, a některá naopak ne. Evropské instituce se tak přirozeně o tyto věci zajímají. Nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být.

Evropskou unii opouští první členský stát. Je tu celá řada problémů. Máme spoustu rozepří v souvislosti s uprchlickou krizí, byla tu ekonomická krize, takže je pro jednotlivé členské státy těžké spolupracovat. Papež František minulý rok nazval Evropskou unii neplodnou starou ženou. Evropská unie bude čelit velkým ekonomickým problémům, před deseti lety vytvářela EU 25 % světové ekonomiky, podle průzkumu z loňského roku je to v současnosti už jen 13 %.

V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) tak výrazně, že v Sejmu získala nadpoloviční, ba dokonce ústavní většinu. V českých zemích a na Slovensku se polský konzervativismus často redukuje na katolicismus. Mnozí Češi se právem pohoršují nad tím, že mezi tyto „polské“ hodnoty dokonce patří - ještě v 21. století - i homofobie, rasismus (včetně antisemitismu) a hlavně prozyletství, v Polsku ovšem katolické. To je státní cílené získávání nových věřících změnou jejich původního náboženského či většinou nenáboženského přesvědčení, hlavně ve veřejných školách, veřejnoprávních médiích a ve veřejném prostoru, tedy mimo kostely a církevní budovy. K tomu všemu patří ovšem i poslušnost - vůči otci, státním orgánům a kněžím.

Existuje ovšem i jiný konzervativismus než jen katolický či obecně církevní. Známe ho z islámských zemí, z ortodoxních židovských komunit, z vojenských, nacionalistických, maoistických či puritánských autoritářských režimů či z tendencí k nim, ale třeba i z Československa šedesátých let. Lech Kaczyński zahynul při leteckém neštěstí u Smolensku v dubnu 2010 a jeho bratr Jarosław sice hned poté prohrál v souboji s pravicovým liberálem Bronisławem Komorowským prezidentské volby, ale jako předseda PiS řídí dnes i současného prezidenta Andrzeje Dudu a hlavně polskou premiérku Beatu Szydłovou. spravedlnost. V Sejmu získala stavní většinu, po pětadvaceti letech bude v Polsku vládnout jediná strana.

Pohled na Polsko jako na baštu katolicismu a konzervativismu nikdy neodpovídal plně skutečnosti a s výrazným oslabením vlivu tamní katolické církve na společnost v posledních letech je, obávám se, už zcela mylný. Polská společnost přitom udržovala tradice liberální demokracie výrazněji než společnost česká, protože jí pomáhaly v jejím odporu a často i boji proti carismu, proti německé a pak nacistické nadvládě a také proti „komuně“, jak říkají Poláci komunismu, importovanému ze Sovětského svazu.

Ve jménu liberální demokracie vznikl nyní, 18. listopadu, Komitet Obrony Demokracji (KOD), tedy Výbor na obranu demokracie, který nejen svým názvem, nýbrž i náplní navazuje na slavný Komitet Obrony Robotników (KOR), Výbor na obranu dělníků, lidskoprávní a od počátku i opoziční (politickou) organizaci ze září 1976, jímž se inspirovala při svém založení i československá Charta 77 už v prosinci 1976. KOR byl jedním z hlavních zdrojů při vzniku nezávislého a samosprávného odborového hnutí Solidarność, jež v letech 1980 až 1989 překonalo státněsocialistickou diktaturu a dovedlo zemi k relativní demokracii a svobodě. Solidaritě se to podařilo i díky plodné spolupráci s tamním klérem a katolickým obyvatelstvem, navíc za současné aktivní podpory poměrně nepočetné vrstvy levicových či sekularistických intelektuálů typu Jacka Kuroně, Adama Michnika a Bronisława Gieremka. Ti v Polsku představovali Západ a budoucí Evropskou unii, dokonce včetně antiklerikalismu.

Proto je dnes nutno ocenit i reakce KOD a značné části polské společnosti na snahu PiS Polsko ovládnout stát a lidem vnutit konzervativní (v polském smyslu toho slova) představy o státu a o životě. V mnoha polských městech se před Vánocemi sešly tisíce lidí, aby protestovaly proti krokům vlády PiS vůči tamnímu ústavnímu soudu. Ve Varšavě se taková demonstrace konala už o týden dříve. Protesty svolává právě KOD, podporovaný většinou opozičních stran. Nová vláda PiS vyměnila během prvních týdnů po říjnových volbách policejního prezidenta a ředitele čtyř tajných služeb a dosadila do vysokých státních funkcí několik osob s pochybnou minulostí. Oponenti nového režimu hovoří o tom, že předseda PiS Jaroslaw Kaczyński kráčí ve šlépějích maďarského premiéra Viktora Orbána. Dodal bych, že vzorem mu jsou jistě i Robert Fico a Miloš Zeman, kteří se ve svých zemích, na rozdíl od Orbána, prezentují jako politici levicoví, takže se o nich v Polsku moc nepíše a nemluví.

Kritika na adresu vlády PiS se ozývá i z Evropského parlamentu a Evropské komise, a od vlivných zahraničních médií. Známe to trochu z dob slovenského premiéra Vladimíra Mečiara - víťaz bere všetko, říkalo se tehdy na Slovensku a ODS to opakovala česky i v Praze. Po několika personálních změnách v mocenských složkách se v Polsku letos po říjnových volbách nejprve řešilo personální obsazení ústavního soudu.

Ještě starý Sejm, v němž měla většinu pravicově liberální Občanská platforma s koaličními, rovněž pravicovými lidovci, zvolil v říjnu pět chybějících ústavních soudců, takže jich byl plný počet, patnáct. Prezident republiky Andrzej Duda odmítl přijmout od těch starých slib, takže ústavními soudci podle názoru parlamentní většiny nejsou. Na oplátku ústavní soud, který bojuje o přežití, začátkem prosince prohlásil rozhodnutí nového Sejmu o zrušení říjnové volby pěti ústavních soudců za protiústavní. Takže ústavních soudců je hned dvacet, místo patnácti. Nebo možná jen deset. Kabaret? Jistě ne, jen nová forma boje, dříve národního, rasového či třídního, dnes boje PiS za „právo a spravedlnost“.

Před Vánocemi přijal nejen Sejm, ale i Senát vládní návrh novely zákona o ústavním soudu. Prezident Duda schválený zákon v pondělí po vánočních svátcích podepsal a týž den vyšel i v tamní Sbírce zákonů. Podle nového zákona bude o plenárních věcech ústavního soudu rozhodovat nejméně jeho třináct z jeho patnácti členů, přičemž ke schválení nebude stačit prostá většina jako dosud, nýbrž bude nutná většina aspoň dvoutřetinová, tedy devět členů v případě třinácti přítomných, nebo členů deset v případě čtrnácti nebo patnácti přítomných soudců.

Nový Sejm zrušil volbu pěti chybějících ústavních soudců a zvolil pět „svých“ soudců. To je podle parlamentní většiny nutné proto, aby se ústavnímu soudu značně ztížilo rušení jejích zákonů, vydaných parlamentem, kde se uplatňuje právo většiny. Ústavní soudy střední a východní Evropy vycházejí ze stejných obav, na nichž byl po druhé světové válce založen německý spolkový ústavní soud. Ano, v demokracii rozhoduje svobodným hlasováním většina, ale ústava a zákony dbají ochrany menšin - názorových, politických, náboženských, etnických, generačních i jiných. Proto státy střední a východní Evropy tolik lpějí na neměnnosti demokratického jádra ústavy.

Na cestě k upevňování demokratického řádu lidských práv je ovšem mnoho populistických svodů. Dnes je to zákaz islámu nebo beztrestnost pro ty, kteří podněcují k nenávisti, třeba vůči muslimům nebo uprchlíkům. Zítra to může být omezování práv Romů či cizinců.

I proto bychom měli polský vývoj okolo tamního ústavního soudu bedlivě sledovat i jako varování pro Českou republiku.