Ohrožení výživy a výchovy dítěte v České republice

Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a zahrnuje zejména péči o zdraví dítěte, péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

Odpovídajícím způsobem pečovat o dítě je povinností každého rodiče a ukládá ji zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 871, odst. 1), a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§ 196 až § 197).

Platí, že rodiče a děti mají vůči sobě navzájem stejná práva a povinnosti (§ 855 odst. 1 občanského zákoníku).

Péče o dítě je součástí komplexu práv a povinností rodičů, který nazýváme rodičovskou odpovědností.

Rodičovská odpovědnost spočívá zejména ve zmíněné péči o dítě, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělávání, v určení jeho místa bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění (§ 858 občanského zákoníku).

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Formy zanedbávání péče o dítě

Rodič, který péči o dítě zanedbává, ignoruje potřeby dítěte, včetně těch základních, jako je potřeba bezpečí, lásky a přijetí, ale například také zdravé výživy a podobně.

Dochází k poškození vývoje dítěte a v extrémním případě až k ohrožení jeho života. Zanedbávání může být zároveň provázeno i týráním či zneužíváním.

Formy zanedbávání jsou různé, a stejně tak je různá i míra zanedbávání. Může jít o fyzické a výživové zanedbávání, zanedbávání oblékání, špatné bytové podmínky, nedostatečný dohled, nebo dokonce opuštění dítěte.

Trestný čin ohrožování výchovy dítěte

Trestný čin ohrožování výchovy dítěte je jedním z trestných činů, jejichž postihování poskytuje ochranu dětem.

Četnost jednání naplňujících znaky tohoto trestného činu, jak ukazuje graf níže, je na vzestupu.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Litera zákona je v případě tohoto trestného činu místy neurčitá. Je tak soudům ponechán prostor pro konkretizaci jednotlivých pojmů a slovních spojení.

Ohrožení rozumového, citového či mravního vývoje dítěte soudní praxe definuje jako „osvojení si škodlivých návyků, povahových rysů, popř. získávání sklonů a zájmů, které mohou vést k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti“.

Soud je povinen zkoumat intenzitu ohrožení rozumového, citového či mravního vývoje u dítěte.

Z hlediska trestněprávního je rozhodným jednání, prostřednictvím něhož si dítě osvojí návyky, které jsou v rozporu s pravidly morálky ve společnosti.

Nezáleží na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, protože jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje“.

Čtěte také: Pracovní rizika

Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a zahrnuje zejména péči o zdraví dítěte, péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

Příklady zanedbávání školní docházky jako ohrožení výchovy dítěte

Detailnější pozornost bych proto věnoval právě případům, kdy dochází k zanedbání školní docházky dítěte rodičem.

Nejvyšší soud například posoudil jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte jednání pachatelů (rodičů), které spočívalo v ukrývání jejich nezletilých dětí a napomáhání jim na útěku z ústavního zařízení, kde byly legálně umístěny.

Nejvyšší soud zdůraznil, že si rodiče byli vědomi toho, že se tak nezletilí nepřipravují na své budoucí povolání či neplní povinnou školní docházku, v důsledku čehož nezletilí zameškali desítky vyučovacích hodin (i neomluvených).

Soudy řešily i případ, kdy rodič nezajišťoval povinnou školní docházku své nezletilé dcery, nespolupracoval se školou, nezajistil své dceři individuální vzdělávací plán ani doplnění učiva, ačkoliv na to byl ze strany školy upozorňován.

Povinnost oznámit podezření na ohrožení výchovy

Ačkoliv trestný čin ohrožování výchovy dítěte nepatří mezi trestné činy, u kterých je komukoliv dána zákonná povinnost je bez odkladu oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu dle § 368 trestního zákoníku, tak je třeba pamatovat na § 6 a § 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, stanovící povinnost oznámit orgánu sociálně-právní ochrany skutečnosti nasvědčující tomu, že dítě vede zahálčivý nebo nemravný život.

Institut rodiny a s ním spojené povinnosti rodičů vůči dětem, zejména péče o ně, si zaslouží ochranu na úrovni trestněprávní.

Jednání, které by ohrozilo rozumový, mravní či morální vývoj dětí, může zakládat trestněprávní odpovědnost takto jednajících osob. Zanedbání povinné školní docházky vede k ohrožení rozumového, mravního i citového vývoje dítěte.

Pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu postačí, aby pachatel dítě v tomto nemravném životě utvrzoval či podporoval.

Specifikum u tohoto trestného činu je, že k jeho naplnění, dokonání, postačí již pouhé ohrožení rozumového, mravního či citového vývoje dítěte, a k negativním následkům v chování dítěte tak nemusí ani dojít.

Pokud je dítě vystaveno závažnému nemorálnímu chování, bude to mít zcela jistě v budoucnu negativní vliv na rozvoj jeho osobnosti.

Případ z praxe: Rozsudek Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud k dovolání obviněného L. V. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 2 T 23/2016, byl obviněný L. V. uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.

Rovněž mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací, z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného a odvolání obviněného L. V., rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. V. uznal vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě stejných skutkových zjištění, která učinil a popsal soud prvního stupně.

Vyživovací povinnost rodičů

Na početí dítěte jsou třeba dva lidé, kteří by za ně i za jeho potřeby měli nést odpovědnost.

Nejen že na každodenní starosti pak jeden z rodičů zůstává sám, ale situaci mu často ztěžuje také neochota druhého rodiče přispívat na život dítěte finančně.

Vyživovací povinnost známe také pod pojmem povinnost alimentační (povinnost platit výživné, alimenty). Nejčastěji se uplatňuje povinnost rodičů vyživovat vlastní děti, a to bez ohledu na to, zda s dětmi žijí nebo ne. Od roku 2014 upravuje vyživovací povinnost občanský zákoník.

Podle § 911 nového občanského zákoníku nadále konstatuje, že výživné lze přiznat, jestliže se oprávněný (v našem případě dítě) není schopen sám živit.

Mýty a omyly kolem výživného

Mýtus č. 1: Matka je vždy jistá.

Vycházejme tedy z faktu, že je to především těhotná žena, která bude řešit, zda nechá otce uvést do rodného listu či nikoli. Pokud žije žena v manželství, bude v rodném listu uveden manžel. Ten může své otcovství pouze soudně popírat.

Pokud rodiče nežijí v manželství a oba chtějí, aby byl otec uveden v rodném listu, lze to provést jednoduše: oba rodiče na matrice shodně prohlásí, kdo je otcem dítěte.

Pokud mezi rodiči nepanuje shoda, musí nejprve matka zažalovat otce o určení otcovství.

V době těhotenství je to sice pro ženu emočně složité, ale po právní stránce nejjednodušší. Každé dítě má právo na oba rodiče. V době nezletilosti má povinnost hájit práva dítěte právě rodič.

Je tedy právem dítěte znát svého otce, získávat od něj výživné a mít vyřešenu povinnost výchovy.

Přitom nezáleží na tom, zda to tak matka chce či nikoli. Pokud k tomu nemá vážný důvod (týrání, trestnou činnost apod.), pak je to ona, kdo zastupuje dítě, kdo vymáhá jeho nároky a kdo se má postarat o to, aby dítě bylo vyživováno od obou rodičů.

Jestliže své dítě takto nezajistí, mohlo by ji v budoucnu zažalovat, že dostatečně nehájila jeho práva (takové případy jsou ale výjimečné). Stát žádným způsobem nerefunduje neplacené výživné. Pokud výživné nevymáhá právně, postihuje rodiče v rámci sociálních dávek.

Mýtus č. 2: Většina sociálních dávek je závislá na příjmu rodiny.

Nezáleží na tom, zda je člověk zapsán v rodném listu či nikoli. Je-li muž uveden v rodném listu, může na dítě čerpat daňové úlevy (v případě, že je nečerpá matka, protože nepracuje).

Může dítě ošetřovat a mohla by mu náležet i nemocenská dávka - ošetřovné (pokud už nepobírá peněžitou pomoc v mateřství nebo rodičovský příspěvek).

K získání dávek hmotné nouze je nutné prokázat, že rodič žijící s dítětem (zpravidla matka) vymáhá všechny nároky.

Mýtus č. 3: Záležitosti, které mohou spolu dohodnout rodiče, nemusí nutně řešit soud.

Podání návrhu na svěření dítěte do péče a stanovení vyživovací povinnosti je bezplatné (bez soudního poplatku). Pokud výživné není stanoveno soudem, pak se tato povinnost špatně vymáhá a v případě potřeby pobírat sociální dávky mohou vyvstat těžkosti v komunikaci s příslušnými úřednicemi Úřadu práce (především ohledně dávek v hmotné nouzi).

Mýtus č. 4: Úroveň návrhu nemusí být zrovna špičková, protože soud vždy zkoumá zájem dítěte.

Pokud byste tedy v návrhu něco opomněli, může soud upozornit, co je potřeba doplnit. V řízení není nutné zastoupení advokátem (tedy za úhradu). U soudu dojde většinou jen k výslechu obou rodičů a kolizního opatrovníka dítěte, zpravidla pracovníka sociálního odboru obce, v níž dítě bydlí.

V rámci řízení může kolizní opatrovník pohovořit s dětmi a navštívit domácnosti rodičů (bezplatně).

Mýtus č. 5: Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodující odůvodněné potřeby dítěte (a jeho majetkové poměry), které zpravidla rodič (nejčastěji matka) vyčísluje.

Ze zákona i judikatury vyplývá, že nelze hodnotit jen samotný příjem, ale i celkové majetkové poměry rodičů (tedy primárně obou rodičů pro posouzení potřeb dítěte a možnosti jejich uspokojení).

Část rodičů se domnívá, že nebudou-li mít příjem, stanoví jim soud nižší výživné, případně že částku ovlivní skutečnost, když krátkodobě omezí své výdělky.

Mýtus č. 6: Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo tabulku, z níž by soudci mohli orientačně vycházet při stanovování výživného.

K tabulce je však nutné zopakovat, že není rozhodující jen příjem, ale i majetkové poměry rodiče a dítěte.

Mýtus č. 7: Jednou stanovené výživné je neměnné.

Kdykoli dojde ke změně poměrů, může kterýkoli rodič (a ve zletilosti i dítě) požádat o jeho snížení či zvýšení.

Mýtus č. 8: Dítě se může podílet na životní úrovni rodiče, s nímž žije.

Je-li na dítě hrazeno 20 000 Kč výživného a rodič, s nímž dítě žije, má mzdu jen 10 000 Kč, pak je možné, aby se dítě svým majetkem podílelo na životní úrovni tohoto rodiče.

tags: #ohrožení #výživy #a #výchovy #dítěte

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro život bez odpadu
• Valašské Meziříčí - autobusové nádraží
• Aktuální trendy a výzvy v KFC
• Charakteristika evropských klimatických pásů
• MT3 a CH7 Žďár nad Sázavou