Okupace Československa Sovětským Svazem: Dopady a Důsledky

Příběh se vypráví tak, že před padesáti lety invaze vojsk Varšavského paktu do Československa ukončila pokus o vytvoření demokratického socialismu. Taková zkratka sice míří k podstatě, ale zdaleka ji nevystihuje. Jako by nám fascinace děsivým spektáklem invaze tisíců tanků valících se do země bránila podnes v jemnějším hodnocení dějů.

Realita je ovšem taková, že jak před 21. srpnem 1968, tak po něm, existovaly konkrétní alternativy k tomu, co se nakonec stalo skutečností. Tak jako je tomu v politice prakticky pokaždé. I Dubčekovou zásluhou společnost procitla.

Dubčekova Role v Osudovém Období

Opojný nádech svobody během kouzelného jara 1968 je vcelku právem spojován s osobou generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka, který díky svému osobnímu kouzlu, mezi komunistickými předáky podnes zcela netypickému, získával sympatie široké veřejnosti. Nic moc dalšího už mu k dobru ale přičíst nelze.

Četba přepisů telefonních hovorů Dubčeka s Brežněvem je srdceryvnou ukázkou toho, jak rozhodně nelze dělat vůbec žádnou politiku. Připomínají rozhovory rodiče se zlobivým synem, který pokaždé slibuje, že se polepší, ale pak není schopen svým slibům dostát, protože se chce líbit kamarádům.

Dubček a jeho spojenci během československého jara obývali politický střed, který se z jedné strany drolil pod náporem společnosti krok za krokem probojovávající větší díl svobody, na straně druhé se zužoval rostoucí nespokojeností konzervativních komunistických kruhů zčásti i doma, ale hlavně v Berlíně, ve Varšavě, v Sofii a v Moskvě.

Čtěte také: Finanční trhy a ekologie

Nejpozději v květnu bylo jasné, že tak, jak to v časech, kdy společenský vývoj získá rychlou dynamiku, bývá takřka vždy, politický střed zmizel a je nutné rozhodnout se pro jednu z cest. Buď bylo možné soustavou zásahů prostor svobody zúžit v míře, která by neklidné spojence zpacifikovala, anebo naopak bylo nutné svědomitě posilovat vlastní pozice v přípravě na konfrontaci. Dubček neudělal ani jedno.

Zůstal ve vleku událostí, pokoušel se dál sloužit oběma pánům s pošetilou nadějí, že to nějak dopadne. To se také 21. srpna 1968 stalo. Řádově větším Dubčekovým selháním je ale jeho role po invazi. Je ještě vcelku pochopitelné, že jako zajatec v Moskvě podepsal hanebný souhlas s okupací, i když Krieglův příklad ukazuje, že to dělat nemusel.

Ukázal tím nakonec definitivně, že když už se musel rozhodnout, kterému pánu bude sloužit, zdali komunistickému bloku s centrálou v Moskvě, anebo československé politické veřejnosti, zvolí si první možnost. Bylo to důsledně vzato zákonité: protože jeho mandát Československo vést prapůvodně vzešel z komunistických struktur kontrolovaných Sovětským svazem, a nikoli od československých občanů.

A bylo tedy vlastně logické, že v rámci nastupující normalizace Dubček pomáhal s instalací nového režimu a svou roli sehrál až do hořkého konce, kdy v čase prvního výročí invaze lidé provolávající jeho jméno, byli brutálně biti represivními složkami československého státu dle zákona, jejž jako předseda Federálního shromáždění osobně podepsal.

Dubčekovu roli je třeba od základu přehodnotit. Neubírat mu nic ze zásluhy za prostor, který vytvořil, neumenšovat jeho osobní kouzlo a šarm, s nímž dal společnosti na pár opojných měsíců nadechnout se svobody, ale nepřehlížet, že svou politickou nekompetencí zemi přivedl do neštěstí, jemuž pak pomohl dát i konkrétní, zvláště odpudivý, tvar.

Čtěte také: Ukrajinská ekologie pod ruskou okupací

Je vlastně s podivem, že právě on dostal po roce 1989 možnost se do politiky vrátit na rozdíl od řady jiných postav roku 1968, jež obstály nesouměřitelně lépe.

Alternativy a Demokratické Hnutí

V probuzené společnosti jara 1968 panovalo mnoho iluzí o „vytváření socialismu, jaký svět ještě neviděl“. Mnozí pohlíželi na rozpustilý kulturní a společenský kvas v reálném čase se skepsí a s obavami, danými právě pocitem, že „tohle prostě Rusáci přece nikdy nedovolí“.

A je to postoj, který nakonec ve vztahu k roku 1968 v mnohem vulgárnější podobě převládl po roce 1989 v interpretaci, podle které se v roce 1968 jednalo vlastně jen o střet mezi frakcemi komunistů. Ti, kteří chtěli odčinit své hříchy mladí z let čtyřicátých a padesátých, prý přivedli zem do neštěstí podruhé.

Fakt, že vývoj dal skeptikům koneckonců za pravdu, neboť v sedmdesátých i osmdesátých letech se ve společnosti dýchalo nepochybně mnohem hůř než v letech šedesátých, ale neznamená, že bychom tím měli mít debatu o politických možnostech roku 1968 za uzavřenou. Byla by to neodpustitelná křivda na politickém hnutí demokratických komunistů, kteří v probuzených aspiracích společnosti po svobodě na rozdíl od Dubčekových centristů cítili bezvýhradnou oporu a chtěli je reprezentovat.

A z těchto pozic se pokusili stranu ovládnout. Svůj závod s časem prohráli. Jak by řekl jeden z jejich prvotřídních představitelů Jaroslav Šabata: „Po tenkém ledě se nám nepodařilo dost rychle přeběhnout,“ ale to neznamená, že by jejich velkolepá snaha měla skončit v zapomnění.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Právě oni reprezentují to, co se někdy mylně přičítá Dubčekovi: pokus o vytvoření unikátního nezávislého československého modelu demokratického socialismu. Jejich základním plánem bylo uskutečnit mimořádný sjezd, který by zásadně zkomplikoval Sovětům pozici pro případ okupace. Původní záměr, aby se mimořádný sjezd uskutečnil v červnu, nevyšel, plánován byl tedy na září. A stal se jedním z korunních argumentů pro srpnovou invazi.

Během ní se nicméně sjezd díky fenomenálnímu organizačnímu výkonu podařilo zorganizovat v utajení ve Vysočanech. Konal se den po invazi v situaci, kdy okupantům nevyšel původní plán instalovat zde loutkovou vládu a zůstal tak otevřený prostor pro politická jednání.

Základní selhání Dubčekova vedení spočívalo v tom, že namísto toho, aby se Vysočanskému sjezdu podvolilo, začalo lámat stranu v duchu v Moskvě podepsaných kapitulačních protokolů. Zcela z obzoru se jim ztratil jakýkoli politický program či odpovědnost vůči aspiracím společnosti.

Členy vedení Československé komunistické strany, tak často zahrnující opovržením představitele demokratického Československa, kteří se v roce 1938 „nebránili“, zachvátila mnichovanská panika a bez většího odporu začali vyklízet Sovětům pole, konejšíce se navzájem, že tím „brání krveprolití“.

Přitom mezi výzvami k povstání a marným bojem do posledního dechu a úplnou kapitulací existoval dosti široký manévrovací prostor. Jen Masaryk tu měl v roce 1918 takovou podporu. Bohužel Alexandr Dubček byl loajálnější moskevskému Politbyru.

Společnost tehdy stála za vedením československých komunistů jako jeden muž. Jen Masaryk v roce 1918 tu měl takovou podporu. Jenomže namísto politického manévrování, promyšlené snahy opřít se o odhodlanou veřejnost v zádech a její ochotu vynalézavě pokračovat v nenásilném odporu, místo politického boje o každý píď vydobytého prostoru se Dubčekovo vedení dává na cestu spolupráce při likvidaci demokratických komunistů a spolu s nimi samozřejmě i všech dalších ostrovů svobody, které tu během Pražského jara vznikly.

Normalizace a Její Důsledky

To je ale základní: kýčovitý příběh o květince svobody, kterou rozmačkaly tanky, pomíjí některé zásadní prvky. Politické vedení země prostě mělo řadu možností jak před invazí, tak po ní, které mohly vést k mnohem příznivějšímu vývoji. A politické vedení země nese za invazi i vývoj po ní spoluodpovědnost.

Samozřejmě se v tom projevila i určitá politická nezralost tehdejších Čechoslováků, kteří se nedokázali namísto Dubčeka včas sjednotit za jinou reprezentací, a nakonec mnozí s určitými naději ještě pohlíželi na nástup Husáka, zřejmě jediného politika, který si v dané situaci dokázal počínat lstivě a obratně, bohužel své dovednosti dal do služeb okupantů, nikoli Čechoslováků.

Ze všech variant posrpnového vývoje se tak prosadila zřejmě nejhorší možná: Husákova koncepce normalizace. Byla postavena na přímé antitezi československého jara 1968; vlastně na jednoduchém principu: vzdáte-li se svobody, budete mít klid. Lze říci, že až Husákovou normalizací skončilo Československo jako velký kulturně-politický projekt, jako stát, který mířil už od Masaryka za snem o spojení socialismu s demokracií.

Husákův režim zasadil společnosti hlubší ránu než roky stalinismu. Jeho role je temnější nežli role Gottwaldova. Ve skvostné knize textů Jana Tesaře z období normalizace Co počít ve vlkově břiše autor Husákovu vládu charakterizuje jako „nejšpatnější a nejcyničtější, jakou kdy tento stát měl“.

Teprve Husák si předsevzal, že Čechy i Slováky odnaučí snít o tom, že lepší svět je možný. Za jeho vlády se tu začala pěstovat nejhorší přízemní hmotařská společenská morálka v duchu: nehas, co tě nepálí; lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše; co je doma, to se počítá; případně, kdo nekrade, okrádá rodinu.

Vznikla tak společnost rozdrobených soukromých existencí bez sdílené aspirace. Vznikla společnost, které mnohé podstatné statky zpřístupňovala jen za ochotu ve větší či menší míře se pokřivit. Snad nejhorším rysem Husákova režimu bylo používání dětí jako rukojmích. Chceš, aby tvoje děti mohly studovat?

Vývoj po roce 1989

Rok 1968 zůstal pro všechny, kdo ho zažili, opojnou vzpomínkou na krátký nádech svobody, který skončil strašnou tragédií, zklamáním a roky osobního ponižování, jež se stalo určujícím charakteristickým rysem programu normalizace. A co hůř byl třetí ranou v krátké době, která krutě - a při pohledu na její dnešní stav by se chtělo říci „definitivně“ - zdecimovala českou i slovenskou elitu.

Poslední ránu aspiracím roku 1968 zasadil totiž až vývoj po roce 1989. Tehdy ještě byli lidé i síly na to, aby se na to nejlepší z ducha roku 1968 - spojení sociálního státu alespoň skandinávského typu s živou, participativní demokracií - navázalo.

Bohužel předáci sametové revoluce v čele s Václavem Havlem nedokázali včas zareagovat na Klausův úskok, který svou koncepci ekonomické reformy vlastně opřel o politicko-kulturní vzorce jednání vštěpované společnosti za Husáka - jen lidem namluvil, že starat se sami o sebe a svůj osobní profit je vlastně společenská ctnost.

Bylo to svůdné a velmi pohodlné. Jak v roce 2010 v rozhovoru k 21. srpnu řekl těmto novinám Jaroslav Šabata: „Nelze říct nic jiného než to, že Václav Havel ani Petr Pithart a celé jejich prostředí prostě nedokázali situaci včas přesně přečíst. Havel se přece dokonce pokusil po volbách v roce 1990 Klause odklidit na místo guvernéra České národní banky. To se mu ale nezdařilo, a naopak ho povzbudil k pokusu celé Občanské fórum ovládnout.

Krize Občanského fóra tedy vyústila ve volbu Klause předsedou a teprve tehdy vytyčil strategii budování kapitalismu, což samozřejmě nebyl původní cíl listopadu 1989. Ten totiž byl mnohem bližší ekonomické koncepci Vlasákovy skupiny [navazující na reformní plány roku 1968 - poznámka JP].

Československý sen roku 1968, který sám čerpal svou sílu i z odkazů k prvorepublikové legendě, z pochopení, že k demokratickému socialismu vede cesta spíše s Masarykem nežli s Leninem, jsme tedy definitivně prohráli až v letech bezprostředně po sametové revoluci. Lidé s ideály demokratického hnutí - komunistického i nekomunistického - roku 1968, později nesenými Chartou, se znovu záhy ocitli v menšině.

Roky 1968 a 1989 nám dnes dávají především nelítostnou perspektivu marně ubíhajícího času. Komunisté dokázali po roce 1948 za necelých dvacet let v sobě probudit demokratické hnutí, jež začalo společnost otvírat, umožnilo jí dosáhnout mimořádných kulturních výkonů a možná bylo blízko uskutečnění onoho sňatku demokracie a socialismu, na něž by s obdivem hleděl celý svět. Husákův hnusný režim pak trval dvacet let. Ale od roku 1989 žijeme už skoro třicet let ve svobodě.

Žádné velmoci nás nijak závažně neohrožují. Neomezuje nás cenzura. A přitom těžko se vzdoruje obrazu, že se do Husákova, Klausova a Zemanova bahna přízemního hmotařství společnost noří čím dál hloub. Vláda, která tu po loňských volbách nakonec vznikla, je přece ukázkovým projevem bezpáteřnosti, jež režim normalizace definovala.

Přitom je třeba říct, že paradoxním, ale pro to ne snad méně účinným či spolehlivým spojencem polistopadového pokračování normalizace jinými prostředky, po celou dobu byl zdejší antikomunismus, jak jej tu pěstovalo po roce 1989 prostředí Respektu a jemu blízkých kruhů a který vykvetl v Orwellovské painstituci známé pod zkratkou ÚSTR.

Minulý režim jako celek totiž nebyl zločinný. V různých obdobích páchal větší či menší množství zločinů, ale právě rok 1968 a to, co mu předcházelo, a zčásti i to, co v reakci na invazi následovalo, byly výkony, na něž jsme se jako společnost už od té doby nikdy nezmohli.

Teprve teď, po padesáti letech, tedy můžeme říci, že Husák vyhrál. Že normalizace jako kulturní projekt se podařila, že trvá podnes. A že síly k jejímu principálnímu překonání nějakou vyšší kvalitou mají dnes ve společnosti snad slabší postavení než měly kdykoli před rokem 1989.

K nějakému většímu výkonu české společnosti se snad teprve někde v podhoubí začínají sbírat síly. Jistě někde v hloubce kulturní vzorce našich lepších předků trvají a bude je možné za vhodných okolností probouzet k životu. Zdejší dnešek ale připomíná spíše náladu truchlivého bezčasí roku 1868 nežli naděje a aspirace kouzelného československého jara. Masarykovi tehdy bylo osmnáct.

tags: #okupace #sovětským #svazem #ekologie #škody #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Náročnost výroby papíru
• Geologický vývoj Karpat
• Novela zákona o ochraně ovzduší
• Jak vybrat odpadkový koš do skříňky 35 cm?
• Socha Harmonie