Ondřej Sedláček a jeho výzkum v Katedře ekologie

06.04.2026

Pohled na Sněžku a Modrý a Obří důl z jihu.

V současném rychle se měnícím světě je potřeba se rychle přizpůsobovat nejrůznějším změnám.

Během loňského roku provedla organizace Beleco sociologický výzkum zaměřený na postoje obyvatel Česka k otázkám týkajícím se ochrany přírody.

Vojenské prostory patří v podmínkách současné střední Evropy k biologicky mimořádně cenným územím.

V naší krajině se objevuje narůstající množství lokalit vzniklých jako přímý důsledek průmyslové činnosti člověka.

Čtěte také: Kotoučovy postoje k ekologii

Přírodě blízká obnova těžebních prostorů a dalších postindustriálních lokalit u nás pomalu zapouští kořeny.

V České republice obývají velcí lupenonožci širokou škálu periodických vod od jarních aluviálních tůní přes polní rozlivy, kaluže na cestách, těžební prostory až po plůdkové rybníky.

Přinášíme aktualizovaný text publikovaný v časopise Ochrana přírody č. II.

Reakce na studii Martina Škorpíka (MŠ) věnující se problematice bezzásahovosti a kategorizace Národního parku Podyjí uveřejněnou v časopise FOP č.

SOUHRN REVIEW NUNEZ-MIR ET AL. 2015: EVALUATING THE EVOLUTION OF FOREST RESTORATION RESEARCH IN CHANGING WORLD: A „BIG LITERATURE“ REVIEW.

Čtěte také: Greenpeace a životní prostředí

V příštím roce dorazí do českých kin dokumentární film Hasit ohněm, který sleduje nelehký, avšak zásadní boj přírodovědce Ondřeje Sedláčka za řízené vypalování v české krajině.

Sedláček, uznávaný biolog z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK, je hlavním protagonistou snímku a nebere si servítky: „Člověk je tady prostě na nějaký návštěvě a bere si z tý přírody úplně nehorázně všechno. Chováme se jako prasata“.

Oheň v krajině potřebujeme.

Že s ním není radno bojovat, ale spolupracovat s ním.

Využívat ho.

Čtěte také: Odborníci z laboratoře Ondřeje Uhlíka

Paradoxně i k potlačení nežádoucího ohně.

Je to kombinace dvou věcí.

Dlouho jsme si mysleli, že nám nějaký velký problém s ohněm nehrozí.

Že se nás to prostě netýká.

Že středoevropská krajina není k ohni náchylná.

Tahle domněnka se změnou klimatu padla.

A druhá věc je, že jsme nabyli dojmu, že oheň do střední Evropy nepatří.

To je taky omyl.

Hořelo tu vždycky, v některých ekosystémech více, někde méně, ale naprosto běžně.

Zjistili to paleoekologové, kteří jsou schopni oheň detekovat v sedimentech.

Laická veřejnost vnímá oheň spíše negativně, jako ničivý živel.

Stejně jako povodně, větrné smrště, velcí býložravci.

Tihle „velcí hráči“ se odpradávna významnou měrou podíleli na formování přírody a ta se jim přizpůsobovala.

Spousta organismů je adaptována na to, že jednou za čas přijdou.

Říkáme jim druhy raných sukcesních stádií.

Nastupují tehdy, když jim živel pomůže odstranit konkurenty - třeba shoří les nebo povodeň vytvoří nátrže, štěrkové lavice, zubr spase dominantní trávy, okouše keře, rozdupe písčinu.

Rychle se tam nastěhují než je zase konkurenti převálcují.

Těchto druhů je strašně moc a jsou ekologickým svědectvím těchto koloběhů.

Jenže jsou čím dál vzácnější, protože jsme „velké hráče“ vyhnali.

Konkrétně oheň na jedné straně pomáhal udržovat bezlesí, třeba v travinných ekosystémech typu mamutích stepí.

Dnes v různých stepních a lesostepních společenstvech.

Odstraňuje stařinu - suchou trávu, redukuje množství křovin, zamezuje plošnému zarůstání.

Vytváří holé plošky, které kolonizují konkurenčně slabé druhy.

Je ale i součástí cyklu lesa.

U nás celý cyklus lesa neznáme, protože stromy pokácíme strašně brzy.

To je ten les, který se nám všem líbí (mně tedy ne, ale většině lidí ano) - zdravé zelené stromy, rovné, bez mrtvých a polámaných větví a jizev.

Kolik máme u nás takových (pra)lesů, kde by stromy skutečně dožívaly až do svého rozpadu?

Promile plochy.