Optimální ekologické funkce: Co to je a proč jsou důležité

V roce 1994 oznámil Městský lesní úřad v Lübecku nově vytvořenou koncepci „přírodě blízkého využívání lesa". Ekosystémově orientovaný přístup k hospodářským lesům, jehož základní myšlenkou je rozsáhlé přizpůsobení hospodaření přírodním procesům a minimalizace rušivých zásahů, vyvolal mezi lesnickou obcí bouřlivou reakci, kontroverze přetrvávají dodnes.

Principy přírodě blízkého lesnictví

Lübecký model určují tři základní principy:

1. Přiblížení se v obhospodařovaném lese v co největší míře přírodní dynamice. Hospodářské lesy by se měly vyvinout v nízkorizikovou a produktivní formu přirozeného lesního společenství.
2. Požadavky na výkonnost lesa nesmí překročit přirozenou kapacitu. Nelze očekávat z hlediska těžby dřeva více, než je potenciál přirozeného lesního společenstva, a nelze zavádět stromy, které rostou lépe v nepřirozeném prostředí.
3. Princip předběžné opatrnosti a minimálních zásahů.

Les je pro mě černou skříňkou, protože nemůžeme předvídat výsledek našich aktivit. To souvisí s dlouhodobostí produkce a nepředvídatelnými vlivy, jako je vývoj klimatu, a dělá princip předběžné opatrnosti velmi důležitým. Minimální zásahy znamenají minimální náklady.

Již na začátku jsme se rozhodli, že alespoň deset procent stromů v hospodářských lesích zůstane nevyužito jako biotopové silné stromy a mrtvé dřevo. Dosud jsme toto číslo zdvojnásobili, protože v bezzásahových referenčních plochách je jich mnohem více. Z estetického hlediska ponecháváme také obzvláště krásné stromy. Celkem 40 procent našeho území tvoří evropsky významné lokality soustavy Natura 2000. Asi deset procent plochy tvoří reprezentativní referenční plochy k pozorování a dokumentaci přirozeného vývoje.

Koncept maximálně využívá tvořivých sil přírody. Prvních 40 let po obnově nezasahujeme, protože chceme, aby se stromy samy strukturovaly a diferencovaly. Po 40-50 letech je vidět, které stromy jsou opravdu silné a vitální, a lesník má představu, jaká je v dané chvíli struktura lesa a co může podpořit. Poté zasahujeme způsobem probírek se zájmem o zlepšení stavu lesa, a to jen dvakrát nebo třikrát v prvních 100 letech. Pro srovnání běžný německý lesník zasahuje 20 až 25krát za 100 let, my jen dvakrát nebo třikrát, tedy 1/10.

Čtěte také: Česká republika a obnovitelné zdroje

Když jsem s tímto projektem začínal, bylo jasné, že snížíme intenzitu vstupů. Opravdu jsme snížili vstupy asi o 50 procent oproti dřívějšku, a to hlavně s ohledem na fyzicky pracující lidi - rozhodl jsem se od začátku těžit jen polovinu přírůstu, protože jsme chtěli mít v budoucnu větší zásoby a větší přirozenost. Ve veřejné organizaci, jako jsou městské lesy, ovšem nejde jen o těžbu či stavbu cest, ale máte spoustu dalších činností, které veřejnost poptává. Potřebovali jsme také více lidí na sledování vývoje v referenčních oblastech i na celém území.

Regulace zvěře

Když jsem sem přišel, odlovy byly stanoveny mezi pěti a sedmi srnci na kilometr čtvereční za rok. Připravil jsem nové plány na třikrát větší odlov. Rozhodovací orgány to ale nepovolily, a tak jsem šel k soudu. Nechal jsem udělat průzkum, jak velkou část kapacity lesa ztratíme při současné výši odlovu, a spočítal jsem, kolik milionů marek jsme v deficitu kvůli nadměrným stavům zvěře. Ministerstvo zemědělství a lesů (spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko) pak rozhodlo lov povolit, protože se obávalo prohry u soudu.

Problém je, že tady ve Šlesvicko-Holštýnsku máme podíl plochy lesních porostů jenom 10-11 procent, průměr v Německu je totiž 33 procent. Vzhledem k našemu rozdělení lesa v Lübecku bychom mohli střílet, kolik chceme, ale jsme obklopeni ostatními lesy a poli, které jsou v dnešní době celoročně zelené, hnojí se, takže máme vysokou úživnost půdy, jejíž kapacita umožňuje výrazně vyšší populační hustotu zvěře. Polovinu revíru máme ve vlastní režii, abychom zůstali myslivecky zdatní a ukázali nejlepší způsoby lovu. Druhá půlka je propachtovaná.

Ekologie a ekonomika

Ekologie zajišťuje ekonomiku, takže jednoduchá rada zní: nechat v lese přírodu co nejvíce pracovat. Má za sebou 300 milionů let zkušeností, orientuje se na přežití a přežití znamená hlavně maximální produktivitu organické hmoty. A my chceme organickou hmotu - dřevo. Takže příroda pracuje zcela v našem smyslu. Protiargument z oboru zněl, že stromy porostou ve špatné kvalitě. Ale my jsme pak mohli dokázat, že nejvyšší kvalita je právě v přírodním lese. Je to logické, konkurence nutí stromy růst co nejvýše, nutí je vyvětvovat a přežijí jen nejsilnější.

Průměrná hodnota prodaného dřeva se zvýšila z přibližně 60 €/m³ na začátku koncepce na současných přibližně 90 €/m³. Hlavním důvodem je minimalizace těžby v mladších porostech s nízkou cenou dřeva, ale především výběrová těžba starších, hodnotnějších stromů nad vysokými cílovými průměry.

Čtěte také: Jak správně vlhčit kompost?

Přijetí konceptu

Reakce představovaly opravdu až agresivní vymezení se proti konceptu. V Německu je lesnický sektor velmi konzervativní, stejně tak možná v České republice. Lesní služba v Německu, tak jak původně začala před 200 lety, je odvozena z armády. V lesnictví přetrvávají návyky autoritářství, hierarchie a militarismu. Typická reakce zněla: tak mladý muž v malé lesní jednotce nemůže znát pravdu, my známe pravdu. A přišla tvrdá odpověď ze strany oficiálních organizací v lesnictví. Státní lesy zaslaly dopis starostovi města Lübeck, že se mě má zbavit a vypovědět mi smlouvu, protože nechápu, co je to lesnictví.

Ale já jsem před veřejností v Lübecku tento koncept obhájil. O přijetí konceptu rozhodl jednomyslně lübecký Parlament. Pro lesnickou obec bylo velmi těžké pochopit, že vlastník lesa má ve svých cílech volnost. Druhá věc byla, že spolu se zveřejněním této koncepce v roce 1994 za mnou přišli zástupci německého Greenpeace a řekli, že za mým konceptem stojí. Předtím bylo Greenpeace proti kácení stromů. A teď řekli: ano, kácejte stromy, ale v rámci tohoto konceptu. Postavila se za mě kompletní komunita nevládních organizací nejenom v Německu, ale Greenpeace se rozhodlo, že tento koncept udělá v zásadě obecný pro Greenpeace na celém světě.

Kdybych neměl podporu nevládních organizací, tak bychom tady dneska nebyli. Bylo velmi obtížné takový koncept propagovat. Měl jsem na výběr, mohl jsem to udělat sám bez podpory nevládních organizací, a to pouze zde v Lübecku, ale čelil bych neustálému tlaku ze strany státních lesů a velkých soukromých majetků. A nikdo by tento koncept neznal. Dodnes je ale agresivita proti konceptu ze strany konzervativních lesníků vysoká. Protože oni nevidí mě, vidí především kulisy nevládních organizací, které vnímají jako nepřátele. Víte, jde o velmi obtížnou situaci. Je to psychologická situace, ne skutečná diskuze o faktech.

Pozemkové úpravy a ekologická stabilita

Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky. Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod.

Návrh druhů pozemků a jejich případné změny při komplexních pozemkových úpravách vychází z hodnocení z hlediska optimalizace, prostorové a funkční skladby druhů pozemků v daném území a z návrhu společných zařízení. Při hodnocení lokality se přihlíží k možnému využití z hlediska půdních vlastností (obsah humusu, hloubka půdního profilu, struktura, skeletovitost, geologické vlastnosti aj.), vodních poměrů (výška hladiny podzemní vody, lokalita trpící suchem, výsušná poloha), konfigurace terénu (sklon, členitost), poloha k světovým stranám, vhodnosti pěstování speciálních plodin (sady, vinice, chmelnice).

Čtěte také: Kontrola znečištění životního prostředí

Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav. Dříve než dojde k vymezování jednotlivých vlastnických zemědělských pozemků, musí být rozhodnuto o opatřeních, která ohraničují bloky zemědělské půdy určené k parcelaci (cestní síť, systém protierozní ochrany, ekologické prvky apod.). Musí se tedy v prvé řadě navrhnout plán společných zařízení. Při umísťování nových pozemků v jednotlivých blocích přijde na pořad rozhodování o jejich velikosti a tvaru.

Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru. Poloha se totiž uplatňuje s nadmořskou výškou, členitostí terénu a sluneční i větrnou expozicí. Podnebí se různí teplotou, množstvím a výskytem srážek vzdušných srážek, silou a směrem větrů aj.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability. Odborné a metodické principy vymezování ÚSES spočívají v biogeografickém členění krajiny a typologii přirozených společenstev ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Využívají poznatků o závislosti složení a struktury přirozených společenstev na geografických podmínkách (klima, nadmořská výška, průběh počasí), geologických podmínkách (složení a struktura geologických vrstev), pedologických podmínkách (složení a struktura půdy), hydrologických a dalších podmínkách.

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. K vymezování jednotlivých hierarchických úrovní ÚSES v úzké vazbě na procesy územního plánování jsou příslušné orgány ochrany přírody.

Rozptýlená zeleň

Rozptýlená zeleň (TRNKA, 2001) byla v krajině likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Kvalifikovaný odhad z poloviny 80. let uvádí úhrnnou plochu RZ na území dnešní České republiky v rozmezí 0,3 - 0,5 %. Dle TRNKY (2007) se rozptýlená zeleň různého původu a vzhledu nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení.

Na základě podrobných průzkumů bylo konstatováno, že nejmenší podíl RZ, který je účinně schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být vyšší než 1,5 % zemědělského půdního fondu. Návrat hodnotné RZ do krajiny je nutným předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny, ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a obnovy rozmanitosti krajiny a života v ní na straně druhé.

Kulturní krajina a její proměny

Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10). Totalitní režim se snaží vymazat paměť (lze pozorovat v naší krajině na rozorávání mezí, devastaci "božích muk" v polích, ale i ve vývoji pozemkových evidencí). TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků.

Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky zajímavé biotopy jako rybníčky, živé ploty, kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy byly překážkou a byly opuštěny, nebo zcela odstraněny. Venkovská krajina ČR tak byla unifikována. Tato unifikace má environmentálně nepříznivý dopad. Zjednodušování krajinné mozaiky nemělo všude stejně intenzivní charakter. Ve vrchovinných a podhorských oblastech byly postiženy především plošiny, široce rozevřená údolí a říční nivy.

Myslivost a ekologie

Samotná ekologie může být ve stručnosti chápána jako biologická věda, která se zabývá vzájemnými vztahy organismů a vztahy mezi těmito organismy a prostředím, které je obklopuje. Z pohledu ekologie je podstatná především skutečnost, že biosféra je velice složitým systémem s mnoha různorodými procesy, vazbami i strukturou. V průběhu milionů let se v ní ustálila přírodní rovnováha, která je základním znakem všech oběhů látek i energií v přírodě. Rozmanitost biosféry, jejích pochodů i různorodost života přímo předurčuje biosféru k dalšímu logickému dělení. Tento živý obal planety se nám tak rozpadá na dílčí prvky, které označujeme jako ekosystémy.

Průřezy ekosystémů, které nás bezprostředně obklopují, jsme si zvykli nejčastěji označovat jako krajiny. Krajiny se liší nejenom svými charakteristickými rysy, ale především stupněm přetvoření člověkem. Člověk během desetitisíců let svojí existence osídlil téměř všechny suchozemské ekosystémy a zanechal v nich nesmazatelné stopy. V drtivé většině případů je pak krajina natolik poznamenána lidskou přítomností, že hovoříme o krajině kulturní, v mnohých extrémních případech je však lépe hovořit o krajině urbanizované (zastavěné, městské) či devastované (zničené těžebními prostory povrchových dolů apod.).

Výsledek snahy myslivců zajistit optimální podmínky pro život zvěře je dodnes patrný na mnoha místech. V podobě porostů trvalých krytin, zvěřních políček a remízů okusových dřevin. Především však v podobě světoznámých bažantnic a obor. Mnohé z nich se staly nejen výraznými krajinnými dominantami. Velice často se totiž vyskytují na seznamech chráněných přírodními prvků, kulturních památek a mezi nejvýznamnějšími stavebními kameny územních systémů ekologické stability krajiny.

Vrátíme-li se nyní od teoretických úvah k úloze myslivosti v soudobém světě, musíme vidět okolní krajinu tak, jak jsme si ji v předchozích odstavcích představili - jako systém složený z mnoha prvků, které jsou ve vzájemné vazbě a tyto vazby budují složité řetězce oběhů látek a energií. Narušením kteréhokoliv článku se řetěz rozpadá, prvky hynou a není-li onen chybějící článek nahrazen, zanikají nejenom prvky s nejtěsnější vazbou, ale druhotně celé tyto řetězce.

Vlastní význam ekologické funkce soudobé myslivosti a její význam pro životní prostředí je tak ve svých důsledcích mnohem širší, než nám ukazují naše dosavadní představy. Chceme-li je plně pochopit, musíme se poněkud odpoutat od dosud zažitého pohledu na myslivost, který ji nejčastěji stručně charakterizuje jako odvětví lidské činnosti, předmětem jehož zájmu je volně žijící zvěř, zvelebování jejích stavů, její ochrana a lov. Myslivost je tak potřeba přestat vnímat jako složku lidské činnosti starající se o produkci zvěřiny, nýbrž jako složku lidské činnosti udržující rovnovážný stav v jednom konkrétním společenstvu krajinné sféry.

Významné krajinné prvky (VKP)

Ne náhodou se v novém „porevolučním“ zákoně o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 objevily těsně za sebou definice dvou do té doby legislativně neukotvených institutů, územního systému ekologické stability a významného krajinného prvku. V závěru obou definic najdeme suché konstatování, že podrobnosti stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Významné krajinné prvky představují podle ZOPK kategorii obecně chráněných území krajiny. VKP se v zákoně ocitají ve dvou polohách:

• Skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege (ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště.
• Skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Rozebírat toto téma by bylo nošením sov do Atén. Už jenom společný cíl - zvyšování ekologické stability v krajině - je staví vedle sebe jako dvě strany jedné mince. Pro silně lesnaté oblasti, kde les je VKP ze zákona, je charakteristický vysoký index ekologické stability. Naopak v silně zemědělských oblastech nízký index vzájemně izolované ostrůvky VKP obou typů podstatně zvýšit nemohou, zvláště pokud bývá jejich hustota v krajině nízká.

tags: #optimalni #ekologicke #funkce #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• PET lahve a recyklace v ČR
• Jak postupovat při zakládání stanice měření emisí
• Italské vložky Organyc
• Zpráva NKÚ o OZE
• Studijní programy pro školy