Organon: Nástroj poznání v aristotelské filosofii a zoologii

Aristotelés je postava kontroverzní. Pro některé je „Filosof“ s velkým F, pro jiné autoritativní podivín. Ti, kdo se zabývají předsokratiky, ho většinou nemají rádi, protože jim přidělal strašně moc práce, když je všechny vyložil po svém, jako by definitivně správně, často hodně zmatečně: samý počátek a živel, málem pralátka.

Problém, zda Aristotelés je padouch nebo hrdina dějin filosofie a přírodních věd se dá obejít poměrně jednoduše, protože jsou přinejmenším dva obory, ve kterých je mnoho důvodů k velké úctě k němu: logika a zoologie.

Život a dílo Aristotela

Aristotelés se narodil roku 384 před n. l. v městečku Stageira, až na severovýchodě Řecka, na poloostrově Chalkidiki (východně od Thessaloniky). Jeho otec byl lékařem makedonského krále, takže už od dětství zažil jak lékaře empirické školy, tak prostředí dvora. V 17ti letech odešel do Athén, kde studoval v Platónově Akadémii a pak tam setrval v roli Platónova asistenta.

Po Platónově smrti odešel do Malé Asie, pak na ostrov Lesbos a posléze do Makedonie. Pobyt na Lesbu zúročil pozorováním živočichů v tamním rozlehlém mokřadu a mnoha pitvami ryb a pátků. Dnes je tam přírodní rezervace. Roku 335 se však do Athén vrátil a založil tam vlastní školu, zvanou Lykeion (latinsky pak Lyceum). Škole se říkalo „peripatetická“, protože měli ve zvyku rozmlouvat při chůzi.

Aristotelés je vědec pedant, na rozdíl od Platóna psal především monografie a učebnice. Myslí důsledně, mnohdy až moc důsledně.

Čtěte také: Ochrana přírody ve Žďáru

Aristotelova logika a Organon

Aristotelés nemusel logiku vynalézat. Formální pojetí pravdy a důkaz sporem zavedl už Parmenidés, pak Zenón, logickou argumentaci pěstovali sofisté, a Platón byl „lovem“ definic i formální argumentací přímo umanutý. Aristotelova logická díla ovšem představují novou úroveň, v podobě uceleného konceptu logiky jako nástroje poznání. Aristotelés naprosto školometně třídí všechny obory vědění, ale logika pro něho nebyla samostatným oborem, protože byla předpokladem a nástrojem všech oborů vědy.

Není tedy divu, že v pozdější antice dostal soubor těchto šesti spisů knihovnický titul Organon, tedy Nástroj, myslí se nástroj poznávání.

Pro neznalé věci snad stačí drobná ukázka. Pojem je nutné definovat, abychom jej užívali stále v tomtéž, jednoznačném a známém významu. Pojmy nutno setřídit podle obecnosti, kromě jiného proto, abychom mohli používat stromečkový adresář, jak ho dneska známe z práce s počítačem. Obecnější pojem sice zastřešuje více méně těch obecných, ale míň se z něho dozvíme. Např. „zvíře“ sice zahrnuje „lva“ i „myš“, ale právě proto se z tohoto pojmu mnoho nedozvíme, pokud by byl použitý třeba jako nápis u klece. Nejobecnější pojem, něco jako root (kořen) adresáře disku, je takový, pod který se vejdou významy všech pojmů, takže se z něho dozvíme nejmíň, nejspíš vůbec nic. U Aristotela je to „jsoucno“, tedy slovo, podle něhož laici bezpečně rozpoznávají filosofii (i když mě milejší způsoby filosofie se bez tohoto paslova obejdou).

Ta zobecňující cesta, třeba od myši přes savce a živočichy ke jsoucnu, se nazývá indukce. Opačný směr je dedukce. Aristotelés ví o tom, že při indukci můžeme narazit na problém tzv. „úplnosti indukce“. Normální lidé řeknou, že ne každé pravidlo musí přesně vzato platit bezvýhradně, cyničtější popis říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. My totiž neznáme všechny myslitelné a reálně možné případy, navíc ne vždy odlišíme chybu pozorování (měření, popisu) od možné proměnlivosti pozorovaného jevu. Dneska se to obchází nejčastěji statistikou, ale to by se Aristotelovi hrubě nelíbilo.

Sylogismus jako vrchol logického myšlení

Brána Aristotelovy athénské školy je otevřená. Tento aposematicky působící nadpis uvozuje hlavní specialitu aristotelské a scholastické logiky, dá se však přeložit jako „vyvozování logických důsledků“. Celá sylogistika však byla dobovým pokusem o teorii důkazů. Jde teď opravdu o formu, nemyslete si, že se ze správného sylogismu dozvíte něco, co jste nevěděli.

Čtěte také: Vybavení pro ochranu přírody

Vrcholem všech možných druhů sylogismů je právě sylogismus vědecký. Příklad je překvapivě prostý. Tvrdíme, že „všichni lidé jsou smrtelní“. Také tvrdíme, že „Sókratés je člověk“. Z analýzy míry obecnosti obou těchto výroků plyne platnost závěru, že „Sókratés je smrtelný“. To jsme samozřejmě taky věděli, dokonce s velikou jistotou, ale teď víme, že to takhle plyne jedno z druhého.

Zvlášť Aristotelés poznávací roli matematiky moc nedůvěřuje. Aristotelés totiž převzal Alkmaiónovu představu, že člověk se od ostatních živočichů liší tím, že nejen vnímá, ale také chápe. A vyložil ji tak, že „člověk je bytost obdařená řečí“, to teď bude druhové specifikum člověka. Logiku chápe jako odvozenou přímo z řeči, proto na ni nedá dopustit jako na univerzální nástroj poznání. Myslí si, že při základu v řeči je logika „bytostná“. Sice pracuje s formální pravdou a formální nepravdou (nikoli s nějakými emocemi nebo dojmy), ale jejich kódování jedničkami a nulami by ho zajisté uráželo.

Aristotelův empirismus a zoologie

Aristotelés se sám deklaruje jako empirik. Východiskem poznání je zkušenost. Empirické vědy, což jsou vlastně všechny kromě matematiky (resp. a logiky), se pokouší o formálně logické modelování zkušenosti. Aristotelés tím ovšem míní, že poznávají jakousi bytostnou pravdu. Důsledně rozlišuje mezi formální „nepravdou“ (logická 0) a nepravdivostí vůči zkušenosti. Cílem empirické vědy je toto sladit, což je zajisté žádoucí.

Další problém je, že Aristotelés trval na tom, že všechny vědy jsou navázané na (jeho) filosofii, z ní prý čerpají „nejobecnější principy“ a metodu, pouze si pak přidávají nějaké své další principy a metody. Podle tvrzení, že vědy pocházejí z filosofie (historicky i metodicky) se dodnes pozná aristotelik, byť třeba zakuklený.

Nějaké zmínky o zkoumání živočichů i rostlin bychom sice našli už před Aristotelem, nicméně Aristotela můžeme hrdě označit za zakladatele zoologie jakožto vědy. Trvalo velice dlouho, než se novověká biologie s Aristotelem plně vyrovnala a pokročila k jiné podobě. Aristotelovy zoologické spisy nebyly ztracené, ale málokdo se jimi zabýval. Krátce po něm jeho žák a nástupce Theofrastos, ve středověku Albert Veliký... Krom pár výjimek se teprve hluboko v 20. století staly předmětem bádání, které pokračuje dodnes. Na českých překladech se u nás začalo pracovat až před několika lety.

Čtěte také: Ochrana přírody v Mladé Boleslavi

Aristotelés hojně pozoroval a navíc hojně pitval. Zjevně ho to bavilo, dokonce tak moc, že přitom často zapomínal i na své metafyzické „principy“. Je prostě zvídavý a má kuráž, třeba i pitvat mořského červa. Vždyť je vlastně krásný a účelně uspořádaný! Slavný je Aristotelův popis pitvy kuřecího zárodku s tepajícím srdíčkem. Neméně slavné jsou srovnávací pitvy rozličných živočichů. Aristotelés je bezesporu zakladatelem srovnávací morfologie a hlavně srovnávací anatomie.

Opakovaně upozorňuje na jev, který dnes nazýváme někdy homologie a jindy analogie, protože na rozdíl od Aristotela myslíme v evolučním kontextu. Ruce, přední nohy, křídla. Vlasy, srst, peří, někdy i šupiny. Potud je tedy Aristotelés empirik, jak ostatně sám deklaruje. Logicky formalizovanou taxonomii kupodivu neuplatňuje tak často, jak bychom čekali pod vlivem tradice i pod dojmem jeho logických spisů. Nějaká systematizace mu občas vyrůstá tu z morfologické a anatomické empirie, tu z jeho nauky o struktuře duše. Většinou ale působí rozumně, jako předchůdná tomu rozčlenění, které dnes používáme.

Např. Aristotelés rád vidí účel jakéhokoli uspořádání. Zajímá ho, jak jsou části živočichů účelné ve prospěch fungování živočicha, i jak je celý živočich součástí účelného uspořádání přírody. Chce najít účelný řád (teleologii) takto „zezdola“. Od něj pochází například představa, že živočich má oči k tomu, aby viděl, a to v tom smyslu, že schopnost vidění k němu patří a oči jí slouží. Vidění je prý základnější než oči, ty jsou kvůli němu.

Mnohem větší problém je, že pro Aristotela nic nemůže být náhodné, všechno má svou příčinu a vše slouží účelu. Přestože se hlásím k odpůrcům všeobecné teleologie coby knuty veškerenstva, tak se výjimečně musím Aristotela z malinkaté části zastat. Živé bytosti, tedy smrtelníci, přece oddalují svůj zánik kromě jiného taky tím, že jednají v nějaké míře účelně. Jde ale vždycky jenom o lokální účely (dost žrádla, možnost rozmnožení...). Hledání lokálních účelů na úrovni organismů proto nemusí být nutně hloupé, škodlivé, ba ani pavědecké.

Nepřátelé scholastiky vypráví řadu posměšných příkladů Aristotelových nauk. Většinou jde o omyly. Přesto se něco najde. Ani Aristotelés nebyl neomylný. Poučné je, že frapantní hlouposti se většinou neobjevují v popisu empirie, ale v dedukcích. Tedy právě tehdy, kdy si občas rozpomněl na svou nauku o nadvládě metodických principů filosofie nad všemi vědami. Veselým příkladem je Aristotelovo tvrzení, že ryby se netřou, jak tvrdí rybáři, ale dozajista páří, po způsobu hadů.

Aristotelova terminologie a její vývoj

Slovo „logika“ zavedou až stoici, a ujme se až v nové době. Od antiky do doby před Hegelem je to prostě „dialektika“, která je přesně vzato velkou podmnožinou toho, čemu dnes říkáme logika. Hegel a jeho následovníci slovo dialektika přeznačili hodně specificky po svém. Slovo zoologie dlouho označovalo celou biologii, včetně botaniky.

Aristotelés je sice hrdý na to, jak logiku odvozuje z přirozeného jazyka, a jak je celý další postup jeho vědy logický, zkušenostní a vlastně přirozený, nicméně číst Aristotela je (aspoň pro mě) spíš těžký trest. Text je hodně nepřehledný a navigaci v něm umožňují pouze četná paslova typu jsoucna. Překlady to často dorazí. Aristotelés lpí na správném vyjadřování, takže např. tam, kde by normální člověk řekl „plácá nesmysly“, napíše „chybně klade“.

Díla Aristotela zmíněná v článku

• Aristotelés: Kategorie. (Organon I)
• Aristotelés: O vyjadřování. Organon II.
• Aristotelés: První analytiky. Organon III.
• Aristotelés: Druhé analytiky. Organon IV.
• Aristotelés: Topiky. Organon V.
• Aristotelés: O sofistických důkazech. Organon VI.
• Aristotelés: Člověk a příroda. Praha: Svoboda 1984.

Další zdroje

• V. Hladký, R. Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky.
• Eliška Luhanová: Jak se dělá potomek: Aristotelés o rozmnožování živočichů. Vesmír 2015 (94) / 2, s.

tags: #organon #ochrany #prirody #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Kytice z Dejvic
• Znečištění Vysočina
• Ekologický prodej telat
• Definice a Význam Obnovitelných Zdroje Energie
• Problém močení v přírodě