Předobrazem ekologické výchovy jsou slova autora českého pojmu „lesní moudrost" prof. „Je třeba naši městskou mládež, tolik blaseovanou, odvésti do přírody, ale ne, aby se tam kuchařilo, stavěly stany a znepokojovali obyvatelé, ale aby se naučili hoši dívat, přemýšlet a milovat její krásy a záhady.
Role učitele v ekologické výchově je svým způsobem zvláštní: přicházíš nabídkou, po které se současně snaží vyvolávat poptávku. Je-li naše hledání ekologicky příznivějších podob života správné a žádoucí, ukáže čas.
Je proto dobré, že konkrétní oporou všeho ekopedagogického usilování se od podzimu roku 2000 stal vládou schválený Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EWO), jenž si klade za cíl zvýšit povědomí a znalosti obyvatel České republiky o životním prostředí, o jeho problémech a potřebách.
Cílovou skupinou této publikace jsou studenti pedagogických oborů a začínající ekopedagogové středisek ekologické výchovy. Jim jsou určeny především kapitoly 1.2, 1.3, 2 a 3 věnované cílům, obsahu a formám ekologické výchovy.
Některé teoretické části příručky jsou bez dalších komentářů doplněny o praktické příklady a náměty vždy uváděné kurzívou.
Čtěte také: Úspěchy absolventů FHS UK
Historický Kontext Ekologické Výchovy
Mnohdy se namítá, že lidstvo svou činností vždy poškozovalo životní prostředí a nikdy nebylo k přírodnímu prostředí příliš ohleduplné. Po staletí ochraňovaly přírodu před většími škodami jen řídké osídlení a jednoduché nástroje, které mělo lidstvo k dispozici.
Rychle se rozvíjející společnost posledních dvou století nedokázala odhadnout důsledky stále výraznějších zásahů do přírody a ani odkrýt a pochopit nejrůznější souvislosti mezi lidskou činností a stavem přírody v současnosti, ale i v budoucích desetiletích.
Teprve od konce 60. let tohoto století se objevují varovné hlasy a postupně se rozvíjí ekologické myšlení a po něm i ekologické chování mezi osvícenými lidmi - odborníky i laiky.
Rostoucí starost o přírodu i o zvířata předpokládá určité omezení naší svobody a postupný vývoj pochopení nových odpovědností, které máme nejen k sobě, ale i k našemu prostředí.
V šedesátých letech začínají běžně používat pojem výchova k ochraně přírody Jan Ceřovský a Eva Olšanská. Tito kultivovaní a odborně plně způsobilí propagátoři k ochraně ochrany přírody dokázali nově vznikající obor výchovy naplnit zřetelným obsahem, přírody který postupně přesahoval rámec uvědomělé péče o chráněné části přírody a dokázal oslovit tisíce dětí i učitelů.
Čtěte také: Přírodní krásy Moravy a Slezska
K prvním kořínkům ekologické výchovy v Československu patří časopis ABC časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, který se už po mnohá desetiletí vyznačuje vysokou kvalitou obsahu.
Eva Olšanská Koncem šedesátých let znovu začal vycházet časopis Tramp, jehož pravidelnou ochranářskou rubriku „Pod snítkou tisu" redigovala statečná ostravská ochranářka prof. Eva Olšanská. Vlídně podávané náměty nabízely čtenářům řadu možností jak poznávat a chránit přírodu, a nepovažovat ji jen za krásnou kulisu víkendů v lese a u vody.
Obsahový posun dnešního pojetí ekologické výchovy oproti tehdejší výchově k ochraně přírody lze doložit např. „Desaterem ochranářských zásad", propagovaných TISem - Svazem pro ochranu přírody a krajiny v 70. letech.
Podmínky pro vznik a zakořeňování ekologické výchovy v České republice byly počátkem šedesátých let oproti létům devadesátým značně odlišné. Tehdejší stav lesů, luk, polí, vod i ovzduší byl o mnoho lepší, což si příslušníci současné střední generace dobře pamatují z dětství.
O rychlém tempu zhoršování životního prostředí a jeho vlivu na zdraví člověka i stav celé planety se málo vědělo a skoro nic neříkalo. Ve druhé polovině 20. století se vědní obor ekologie netěšil přízni mocných nejen u nás, ale ani na svobodném Západě.
Čtěte také: Kulturní dědictví České republiky
Věda kráčela cestou stále užších specializací, o zkoumání vzájemných souvislostí v přírodních a člověkem pozměněných ekosystémech nebyl valný zájem. Sílící tlak na přírodní zdroje, ať ve jménu ekonomické prosperity a volného trhu či pod praporem rozvinutého socialismu, se projevoval čím dále zřetelněji.
Kritické Momentky a Mezníky
Volné sdružení ekonomů, politiků a ekologů zabývajících se výzkumem globálních problémů označované jako „Římský klub" vydalo v roce 1972 svoji první zprávu nazvanou „Meze růstu". Autory této alarmující studie byli manželé Meadowsovi a J. Randers.
Mezi našimi odborníky se český překlad tohoto textu objevil v neoficiální podobě na počátku 80. let díky mimořádné houževnatosti a odborné erudici pozdějšího prvního ministra životního prostředí Bedřicha Moldana, který o „Mezích růstu" poprvé informoval ve sborníku ze seminářů pořádaných Ekologickou sekcí při Biologické společnosti ČSAV Právě Ekologická sekce se koncem roku 1983 proslavila historicky první zprávou o stavu životního prostředí v ČSSR, která byla počátkem roku 1984 vysílána na Hlasu Ameriky i ve Svobodné Evropě.
„Meze růstu" byly převratným a do značné míry doslova senzačním textem nejen pro nás, ale i pro celý západní svět. Publikace konstatovala hrozbu vyčerpání surovinových a energetických zdrojů, varovala před nebezpečím ohrožení lidstva zavalujícího se vlastními odpady.
Před publikováním „Mezí růstu" málokoho napadlo uvažovat o jiných možnostech směřování lidské kultury a civilizace. Dodnes nedoceněný (a naší generaci takřka neznámý) biocentrismus"' Jana Amose Komenského se nám rázem jevil bližší a pochopitelnější.
S přibývajícími informacemi o omezenosti planetárních zdrojů se v ochranářských kruzích začínalo pohlížet jinýma očima také na nepočetné kmeny „divochů" - lidí přírodních národů žijící doposud předkolumbovským způsobem života na nemnoha místech naší planety.
V roce 1641 došlo k památnému setkání Komenského se slavným francouzským filosofem René Descartem. Dva učenci zcela rozdílného pojetí světa byli sice při disputaci k sobě velmi zdvořilí, ale neporozuměli si... Descartes jako myslitel stál na počátku rychlé cesty lidstva za dnešní, sice racionální, avšak v důsledcích konfliktní a bezohlednou civilizací.
Snílek Komenský, tolik toužící po nalezení harmonie mozku a srdce, myšlenky i svědomí, onen pozapomenutý Komenský se však do současnosti vrací jako dávný oponent Descarta s aktuální a nanejvýš naléhavou výzvou. Máme-li přežít, pak obnova rovnováhy mezi lidskou tvořivostí a vírou, právě tak jako odpovědnost každého za stav světa jsou kardinálním předpokladem úspěšného obratu.
Začala se rozvíjet široká výchovně vzdělávací činnost v severoamerických národních parcích, nejprve a dlouho pod heslem interpretace - výklad přírodních hodnot.
Výchova k péči o životní prostředí byla definována jako „proces, který má umožnit poznání, pochopení a zhodnocení vztahů v prostředí i vzájemných vztahů člověka a jeho životního prostředí a má vést k vytvoření takových znalostí, dovedností, schopností a postojů při rozhodování a jednání člověka, jakých je (a bude) třeba pro vytváření vhodných podmínek pro zdravou existenci a harmonický rozvoj jednotlivců, společenských skupin i celé lidské společnosti" [KVASNIČKOVÁ, 1984].
Přes výrazný antropocentrický rozměr nelze tomuto vymezení upřít značnou pokrokovost.
Je zajímavé si uvědomit, že jen během posledních padesáti let došlo ke třem zásadním posunům paradigmat: od ochrany přírody (konec padesátých a šedesátá léta), přes ochranu krajiny a péči o životní prostředí (sedmdesátá a osmdesátá léta) až po současné usilování o udržitelný rozvoj, resp. trvale udržitelný život.
Normalizace a Ochrana Přírody
Se začátkem sedmdesátých let přichází období normalizačního temna, které přináší už třetí ukončení činnosti Junáka v jeho dosavadní historii. Skautští činovníci stojí před závažným rozhodnutím jak pokračovat.
Pro mnohé je přestup do Pionýra nepřijatelný, jiní po nelehkých úvahách dávají přednost možnosti pracovat s dětmi legálně a do Pionýra přecházejí. Někteří riskují a stahují se do ilegality. Část skautů volí práci s dětmi pod hlavičkou TISu - Svazu pro ochranu přírody a krajiny, který má od roku 1969 po Čechách, Moravě a ve Slezsku zřízeny regionální sekce ochranářského dorostu a umožňuje svým dětským klubům relativně svobodnou činnost.
Po celá pohnutá léta byl duší TISu Otakar Leiský, který navzdory režimu dokázal např. do členského zpravodaje TISu vpašovat český překlad ukázky z dnes už legendární Mlčící jaro knihy R. Carsonové.
Členská základna dobrovolné ochrany přírody byla v nelehkém normalizačním období mohutně posílena. TIS se stal pospolitým útočištěm ochranářsky smýšlejících lidí. Vnější podmínky se však rychle zhoršovaly.
Po dlouhotrvajícím nátlaku se nomenklaturním vládcům podařilo donutit představitele TISu k rozpuštění organizace. Tím byly nuceny oficiálně ukončit činnost i všechny Kluby mladých ochránců přírody TISu.
Vznikající Český svaz ochránců přírody (ČSOP) v následujících letech dlouho ČSOP trpěl nedostatkem lidí ochotných budovat loajální, státem kontrolovanou organizaci, která ve skutečnosti nesměla být přímou pokračovateľkou TISu.
Přes mnohé potíže se řadě obětavců podařilo pozdvihnout ČSOP na dobře vnitřně organizovanou a ochraně přírody prospěšnou společenskou organizaci, která si na svůj účet připsala řadu úspěšných a užitečných činů.
Členové ČSOP věnovali spoustu práce péči o chráněná území, o ohrožené druhy rostlin a živočichů. Odborně fundované a obětavě uskutečňované ochranářské programy byly zaměřeny např. na záchranu jilmů, perlorodek, ježků, mravenců, dravých ptáků, ale i na zachování krajových odrůd ovocných stromů, záchranu květnatých luk apod.
Důstojnou roli odvážného a nezávislého ochranářského periodika sehrála Nika -časopis založený v roce 1978. Díky šéfredaktoru Ivanovi Makáskovi překonala Nika řadu nelehkých období a vychází dodnes.
Stejnojmenná základní organizace ČSOP Nika se v roce 1988 proslavila také odvážným a nanejvýš potřebným vydavatelským počinem, když umožnila lesníkovi, ochranáři a ekologovi Igoru Michalovi vydat jeho jedinečný text „O odpovědném vztahu k přírodě".
Tato moudrá brožura tehdy u nás poprvé uvedla pojem „ekologická etika", objasnila různá její pojetí a umožnila důkladněji nahlédnout do utajovaných oblastí filosofie a etiky i lidem, kteří nepatřili do úzkého okruhu zasvěcených.
V 70. a 80. letech byla takřka veškerá zájmová mimoškolní činnost dětí umožňována pouze v Pionýru (později v Pionýrské organizaci Socialistického svazu mládeže - PO SSM), s výjimkou státem sice nepodporovaných, ale tolerovaných turistických oddílů mládeže (TOM) zřizovaných Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV).
Vedení ilegálních skautských oddílů bylo stále riskantnější pro vedoucí, ale i pro děti a jejich rodiče, a tak i mnozí vytrvalci postupně přešli do Pionýra, kde se podle místních podmínek snažili zakládat například tzv. „POMOPy" - pionýrské oddíly mladých ochránců přírody.
Toto doslova vyvzdorované označení (např. v Brně) a specifická činnost dávaly alespoň pocit určité samostatnosti a ne-svázanosti s proklamovanými ideologickými cíli PO SSM.
Nezměrnou práci ve výchově dětí odvedl také Český svaz ochránců přírody, který se po listopadu 1989 postupně přeměnil v moderní nevládní neziskovou organizaci, která věnuje velký prostor celoročním činnostem svých kolektivů mladých ochránců přírody (MOP).
V socialistických časech přitahovala práce v ochraně přírody také lidi, které neuspokojovaly mlhavé vidiny pětiletkových šťastných zítřků. Snad to bylo způsobeno poněkud disidentským fluidem tehdejšího společenství ochranářů, ale zřejmě i možností konat něco ze srdce, nenařízené a opravdově.
„Z historie vidíme, že ochrana přírody je ve své podstatě odmítání násilí" píše A. Naess v knize Myslet jako hora. Dobrovolná ochrana přírody vyznačující se obvykle nezištnou a neokázalou pomocí při záchraně mizejících ostrůvků bohatosti druhů a forem života patří k mocným kořenům dnešní ekologické výchovy.
Ochranářským fenoménem mládežnického dění sedmdesátých a osmdesátých let bylo Hnutí Brontosaurus, které se z kampaně iniciované vědeckými pracovníky Ústavu Brontosaurus krajinné ekologie ČSAV Eliškou Novákovou, Miroslavem Martišem, Janem Šolcem, prof...
Kulturní Ekologie a Antropologie
Ekologická nika (ecological niche) jako výsledek evoluční kreativity (D. Hardesty). Adaptabilita na různé ekosystémy - arktická oblast, vysokohorské oblasti, pouštní oblasti, oblast tropických deštných lesů aj.; case studies u různých kulturně ekologických (subsistenčních) skupin: lovecko-sběračské populace, preindustriální pěstitelé, pastevci, moderní zemědělci - např. ekologie a etnicita v alpském údolí jako případ studia adaptace v komplexní společnosti (J. W. Cole, E. R. Wolf) apod.
tags: #ortova #kulturní #a #sociální #ekologie #nika
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]