Osvícenství: Hodnota přírody

V 18. století, v době osvícenství, se do popředí dostávaly nové způsoby poznávání světa. Zatím převládal racionalismus - poznávání skrze přemýšlení a logiku a empirismus - poznávání skrze zkušenosti a experimenty, například skrze díla Newtona a další.

Filozofické základy osvícenství

John Locke, žijící na přelomu 17. a 18. století, tedy v dobách baroka, ale jehož myšlenky byly již osvícenské, se zabýval politologií a stal se domácím učitelem a lékařem ve šlechtické rodině. Locke se ptal, čím si vlastně můžeme být jistí a odkud pochází naše myšlenky a představy. Jak se k nám dostávají do vědomí? Můžeme se spoléhat na smysly?

Empirismus Johna Locka

Locke byl empirik a tvrdil, že všechno v našem vědění je zachycené našimi smysly. Podle Lockea je každý z nás nepopsaná deska - „tabula rasa“ a naše vědomí je prázdné. Pomocí rozumu pak usuzujeme do složitějších idejí, abychom pochopili, co vlastně vnímáme. Zároveň ale nemohl popřít, že nás smysly občas klamou, což jeho empirickému přístupu trochu vadilo.

Primární a sekundární kvality

Locke rozlišoval mezi primárními a sekundárními kvalitami. Primární kvality jsou vždy ve věci samé a jsou tedy objektivní, například rozměry a pohyb. Sekundární kvality jsou subjektivní a závisí na našem vnímání, například barva a zvuk. Vůbec popsat tyto vlastnosti je velmi subjektivní a pokud je vnímáme smysly, mohou nás klamat. Nemůžeme přece přemýšlet o tvaru předmětu, aniž bychom si všimli jeho barvy. pozorování vytěsnit a vždycky nás budou ovlivňovat. Stejně tak naopak.

Berkeleyho idealismus

George Berkeley, narozený L.P. 1685, se snažil na Bermudách vytvořit utopickou společnost a byl proto ovlivněn náboženstvím. Tvrdil, že věci existují pouze tehdy, když jsou někým smyslově vnímány nebo samy vnímají. Na to je také jasná odpověď: Bůh vnímá všechno!

Čtěte také: Normy pro Emise Vibrací

Osvícenství a společnost

Osvícenství se snažilo oslovit a osvítit co nejširší okruh lidu a rozšířit na co největší část obyvatelstva. Francouzští filozofové proto cílili i na děti. Deismus je přesvědčení, že Bůh stvořil svět, ale do jeho dalšího vývoje už nezasahuje.

Montesquieu a vliv prostředí

Charles-Louis Montesquieu se zabýval tím, jak se na utváření člověka podílí společnost a příroda. Narodil se do měšťanské rodiny, studoval práva a působil ve francouzském parlamentu. Na návštěvě ve Francii poznává její společnost a dochází k závěru, že zákony, které fungují v jedné zemi, nemusí fungovat v jiné. Kvůli geografickým, kulturním, historickým a dalším rozdílům prostě nejde.

Rousseau a přirozený stav

Jean-Jacques Rousseau se zabýval otázkou nerovnosti mezi lidmi. Thomas Hobbes přichází se svou tezí ,,člověk člověku vlkem", v níž je člověk sebestředná bytost myslící jen na vlastní dobro. Rousseau zastává naopak ideu nezkaženého lidství, v jeho pojetí jsou lidé od začátku přirozeně dobří. Člověka zkazilo až soukromé vlastnictví. Jde o ontologický směr spojený už s nástupem ateismu.

Kant a kritika rozumu

Immanuel Kant, narozený v pruském Královci (dnešním Kaliningradu), se snažil najít rovnováhu mezi racionalismem a empirismem. Tvrdil, že rozum i smysly hrají důležitou roli. Náš rozum je podle Kanta aktivní a ne pouze pasivní. Kant tvrdil, že nemůžeme pravdivě poznat všechno.

Kantova etika

Kant zdůrazňoval, že mravní hodnoty si má člověk utvářet sám. Kritizoval „heteronomní morálku“, tj. z Desatera, od rodičů, ze společnosti apod. Konání dobra na základě odměn a trestů, je jen pokrytecký, nikoliv mravný. Člověk by měl konat dobro, protože sám chce, protože chceme konat dobro. Kantův kategorický imperativ zní: Jednej tak, aby se subjektivní zásady tvého jednání mohly vždy zároveň platit jako principy všeobecných zákonů! Dělej to, co chceš, aby ve tvé situaci dělali všichni! Účelem mravnosti a mravního jednání ale musí vždy být dobrá vůle. Kantově etice se říká „etika rigorismu“ (z „rigor“ = přísný). Stačí nám vlastní rozum, jediná věta a dobrá vůle.

Čtěte také: O znečištění v České Republice

Estetika osvícenství

Estetika nového věku se odvrací od objektivismu a klasicistického dogmatismu a přenáší těžiště estetické záhady do subjektu esteticky vnímajícího nebo tvořícího. S tohoto hlediska usuzuje Montesquieu v rozpravě o vkusu, že pramen krásna je v nás samých а k jeho poznání že především třeba zkoumati lidskou duši. Za rozhodujícího činitele při vjemu krásna a soudu o něm je nyní pokládána funkce subjektivní, vkus. Určiti prvky a zásady této kritiky bylo z hlavních úkolů krasovědy onoho údobí.

Tato hlediska soudobé estetiky působila významně na filosofické a estetické počátky Františka Palackého. Svědčí o tom značná pozornost, již věnuje ve svých Dějinách krásovědy jejím původcům, Shaftesburymu, Burkemu a Homovi, i když jejich názory přijímal kriticky. Proto ideou krásy je u Palackého určen jen obor vědeckého estetického poznávání, kdežto krásu samu pokládá za zvláštní svézákonný duchovní úkaz.

Pojem přírody v osvícenství

Definování přírody je důležité pro vytvoření vztahu a ochrany k ní. Nazírání na přírodu v čase značně variovalo. O přírodě se často hovoří, pro některé představuje ideál, ke kterému je třeba směřovat, pro jiné výzvu ke kultivaci. To, jak je příroda definována vypovídá o společnosti a je důležité i pro její ochranu. Koncept přírody je sociální konstrukt, který se vyvíjel v čase, prostoru i kultuře.

S problematikou přírody a jejím chápání souvisí diskurz přirozenosti (v angličtině se pro obojí používá pojem nature). Konkrétně jde o zdání přirozenosti a otázky, co je přirozené a co již není. Co je považováno za přirozené je zároveň správné a nezpochybnitelné, nepřirozené pak může být považováno za škodlivé a zároveň vyvolávat snahy o potlačení resp. vrácení do normálního přirozeného stavu.

Anders Hansen zkoumal diskurzy přírody a kultury, tak jak jsou prezentovány v médiích, a rozlišil pět základních diskurzů přírody. První je chápání přírody jako dobré, nezkažené (což se často využívá např. v reklamě na bio výrobky). Dalším diskurzivním rámcem, v němž je příroda interpretována, může být zranitelnost (respektive, že přírodě škodíme, je křehká). Oproti tomu vystupuje třetí pojetí přírody jako hrozby (povodně, tornáda a další přírodní katastrofy). Je zřejmé, že žádný z těchto diskurzů není pravdivý. Příroda se neustále mění, stejně jako naše nahlížení na ni.

Čtěte také: Česká energetika a OZE

Naše představy o přírodě jsou často spíše představami o životním prostředí vzhledem k tomu, že v opravdové přírodě (něčím, co není poznamenané kulturou) se prakticky nepohybujeme. John Barry poté poukazuje na čtyři typy životního prostředí, prvním z nich je divočina (příroda nepoznamenaná kulturou), krajina, zahrada (příroda, v níž se již projevuje kultura, např. venkovská krajina), městská krajina (parky stejně jako problémy krajiny spojené se sídelní kaší) a globální životní prostředí (jenž může být nahlíženo z planetární perspektivy).

Definování je ale důležité pro pochopení světa - kulturního i přírodního - ve kterém žije.

Ekologické vědomí

Sociologické výzkumy potvrzují, že ekologické vědomí je u nás na znepokojivě nízké úrovni. Základní podmínkou pro vytvoření adekvátních ekologických postojů a ekologické odpovědnosti je dobrá informovanost obyvatelstva o ekologické situaci a jejím vývoji. Výzkumy konané v ekologicky postižených oblastech ukazují, že informace jsou často k dispozici, často jsou demonstrovány v podobě zjevné, ba hmatatelné, a člověk před nimi zavírá oči.

Ekologické vědomí vyžaduje, aby člověk uvažoval v delších časových perspektivách a v širokých prostorových i sociálních horizontech. A co je nadto: většina lidí se orientuje na trvalý růst hmotného blahobytu jako na ústřední životní hodnotu. Hypertrofovaná záliba ve změně vyvolala neschopnost vytvořit si k věcem trvalý vztah.

V dějinách evropského myšlení se po staletí uplatňovala snaha po ovládnutí přírody. Stala se sociální normou. Takový přístup k přírodě byl založen antickou antropocentrickou orientací a křesťanským dualistickým pohledem na přírodu a člověka. Později byl posílen mohutným vlivem racionalistického osvícenství a průmyslovou revolucí. Lidstvo dosáhlo na poli účelově racionalistického úsilí závratných úspěchů ve formě technické civilizace.

I dnes velká část lidí prostě věří, aniž své přesvědčení reviduje rozumem, jehož na jiných polích tolik používá, a aniž je naplňuje činem, že „se to“ (rozuměj ekologická tíseň) „zase nějak vyřeší“.

Řekněme však rovnou, že tato větev evropské kultury stála ve stínu linie účelového pragmatismu. Zároveň šlo o období vyznačující se „zesoukroměním“ a individualizací lidských zájmů (helénismus, pozdní renesance a zejména romantismus v 18. a 19. století). Milovat přírodu znamená pro ně nalézt v ní místo programově izolované od lidí, „na nic nemyslet“, či pregnantněji „nechat všechno plavat“.

Lidská společnost je schopná intencionálního vývoje, založeného na rozumové úvaze a na snaze přesáhnout přirozené sklony jedinců i dosavadní historii. Může jej uskutečňovat záměrným ovlivňováním sociálních norem. Pro osudy přírodního prostředí je tedy podstatné, zda a jak rychle se změní sociální normy, které byly v minulosti přírodě nepříznivé.

Zdá se však, že výraznější a rychlejší efekt pro tvorbu sociálních norem může přinést politické rozhodování a řídící práce. Tyto mechanismy jsou schopny velmi efektivně vytvářet žádoucí vzory sociálního chování. Účinným nástrojem zde může být také cenová a daňová politika. U nás existuje početná a stále se zvětšující řada ekologicky vzdělaných odborníků a informovaných laiků.

Abychom však byli střízliví: Poškozování biosféry pokračuje rychlým tempem. Nad ekologizací lidského vědomí a chování se vznáší otazník či vykřičník času.

Příroda odhalující se vědě

Řecký autor Plutarchos píše, že ve starověkém Egyptě stála ve městě Sais v deltě Nilu socha bohyně Isis s tváří zahalenou závojem. Pro historiky vědy je toto ztvárnění jedním z klíčových symbolických vyjádření vztahu člověka k přírodě. Ta se totiž podle jiného řeckého autora, Hérakleita, „ráda skrývá“, takže její poznávání bylo po dlouhou dobu komplikované, ztížené jejím pláštěm, pod který bylo těžké nahlédnout.

Jistým vyvrcholením této tendence je potom mramorovo-onyxová secesní socha Louise Ernesta Barriase nazvaná Příroda odhalující se vědě - to už není zobrazení tajemné a nedostupné bohyně, ale dívky, která odhaluje samu sebe, svou tvář a prsa, ve smyslném, ale zároveň dost submisivním, odevzdaném gestu.

Ve skutečnosti ale tento motiv odráží i fakt, že poznání je vlastně vždy zároveň také určitým aktem násilí. Stejně tak se ani zkoumání makroskopické přírody neobejde bez usmrcení, pitvy, rozdrcení, rozpuštění, smrtelného zafixování.

Necháme-li se pohltit třeba dobrodružstvími takového Alexandra von Humboldta, který s neochvějnou posedlostí zkoumá světové vulkány, prosekává si cestu jihoamerickou džunglí, spouští se do jeskyň či tunelu pod Temží, na stará kolena projíždí nekonečné pláně Sibiře, a to vše proto, že ho žene vize celoplanetární jednoty všeho živého, a vlastně i neživého, setkáváme se podle mě s autentickými projevy transcendence.

A právě pochopení toho, že příroda a duch nestojí proti sobě, jak se pořád ještě někde vulgárně tvrdí, ale jsou neodlučitelně spojeni, podle mě patří k neustálým zdrojům opravdové radosti a energie.

Že je onou cestou touha poznávat Přírodu, ale ne mocenským, ovládajícím pohledem, který zraňuje a umrtvuje, nýbrž pohledem plným údivu, jenž se ptá, zda se může k tomu velkému tajemství života také přidat.

tags: #osvícenství #hodnota #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Návod na kompostování s močí
• Srí Lanka ubytování příroda
• Ukládání odpadu v Radotíně
• Recenze skládky Česká Lípa
• Ekologická likvidace vozidel Jičín