Pavel Zverina: Recenze Ekologické Garáže

10.03.2026

V moderní době se varování před „nelidským lékařstvím“ stává stále naléhavějším. Že se s člověkem zachází jako s věcí, je zkušeností každého, kdo přichází do kontaktu se zdravotnictvím, zkušeností pacientů i zdravotníků. Díky všeobecné necitlivosti a lhostejnosti se tento vývoj ubírá dál přes upozorňování a varování z různých stran.

Strach vyvolává ve stále větší míře i pokrok lékařství. Není pochyb o tom, že pokrok současného lékařství je obdivuhodný, lékařům a hlavně laikům bere dech. Lékařství se dnes přiblížilo k svému cíli, tj. léčit nemoci a zachovávat život v míře, o níž se nám dříve ani nesnilo.

Hans Küng tvrdí: Lékaři dnes mají možnosti, které přesahují míru toho, co smějí, a často ani nevědí, co by měli dělat. Ne všechno, co je technicky možné, je eticky správné. To je dnes základní postulát lékařské etiky. Lékař dnes často řeší rozpor mezi tím, co je schopen provést, a tím, za co unese odpovědnost. ..Posloužím životu způsobem, který je hoden člověka, napomůžu např. tomu, aby pacient důstojně umíral ?

Lékařská Etika a Náboženství

Hledá „ objektivně závazný a všeobecně zavazující způsob jednání, souhrnnou etiku, která reflektuje předpoklady, podmínky a důsledky. Ptá se jako filozof i teolog a konstatuje:, že zjevně není vůbec snadné„ pokud ne přímo nemožné, čistě racionálně - výhradně pomocí rozumu - konkrétně a přesvědčivě zdůvodnit bezpodmínečně zavazující etiku, která skutečně bezpodmínečně zavazuje. Nedokázal se spíš pomocí rozumu, který vždy podléhal určitým zájmům, spíše pravý opak? To znamená nelidskost, nenávist z rasového nebo třídního „rozumu“, zraňování z agresorského „rozumu“, zabíjení z lékařsky vědeckého „rozumu“, válka z politicko-strategického „rozumu“?

Je-li tomu tak, je-li rozum sám o sobě velice pochybnou instancí zdůvodnění, pak nelze zvláště v podmínkách současné krize orientace lehkovážně zapomínat na význam a funkci zásadní veličiny pro etickou základnu a základní orientaci člověka, veličiny, která již od doby kamenné poskytovala étosu a etice bezpodmínečné zdůvodnění. Touto veličinou, kterou nelze ignorovat, je náboženství.“ Ne náhodou hippokratovská přísaha, určující způsoby, jak zacházet s pacienty, kolegy a veřejností, začíná i končí vzýváním bohů. Charakter této přísahy byl spíše eticko-náboženský než právní.

Čtěte také: Proč studovat latinu?

Dle Hanse Künga: „O bezpodmínečném absolutním závazku k určitému jednání nelze uvažovat bez předpokladu existence něčeho bezpodmínečného, absolutního. Bez předpokladu všeobecně platné závazné autority nelze počítat s obecně závazným závazkem! To znamená: Bez předpokladu náboženství není možné bezpodmínečně mravné jednání, není možná ani lékařská etika. A nezdůvodňuje-li etiku skutečné náboženství, pak tak činí náboženská náhražka, pseudo- nebo kvazináboženství marxistické, scientistickénebo jiné provenience!

Nový příklon k víře nechápe Küng jako „regresi podobnou tomu, jak se dříve nemoc redukovala na působení démonů, satana, dědičného hříchu, osobního provinění nebo božího trestu. Rovněž nejde o regresi ke stavu, kdy lidé nemoci zbožně přihlíželi a rezignovali na jakoukoli léčbu, ke křesťansky zahalenému fatalizmu, k nábožensky určenému přehlížení lékařů a léků, k pověrečným praktikám… magii, okultizmu a tabu…

Lékařství lidství je si vědomo mnohostrannosti člověka i lékařské problematiky, a tak usiluje nikoli pouze o přírodovědně-technologicky-jednorozměrný pohled, nýbrž o vícerozměrný pohled, který bude brát v potaz nejen celého člověka, ale i vědeckost, právní a morální stránku věci a nevyloučí při tom náboženství. Jde o lékařství, které se náboženství neuzavírá. Jedná se o lékařskou deontologii, o dobře zdůvodněnou lékařskou etiku, která drží krok s novými koncepčními, metodickými a technickými danostmi: tato etika nepřehlíží hlubinné rozměry skutečnosti, spíše rozhodným způsobem přesouvá do zorného úhlu lékařů základní otázky lidské existence a utrpení člověka.“ Vždyť právě zde často jde o otázky života a smrti.

Vymezení lékařské etiky dle Künga:

není to utilitaristická etika zájmů, která je pouze funkcí „racionálního egoizmu“ anebo sobecké politiky, která sleduje pouze zájmy svého stavu
není to ani individuální situační etika, která trvá na jedinečnosti případu a odmítá stanovit obecná měřítka
ale ani strnulá etika zákona, která nedbá na situaci a řídí se v otázkách života a smrti jen abstraktními principy, předpisy a paragrafy
ale: realistická etika lidského smýšlení a činu, kdy normy vnáší světlo do dané situace a kde naopak daná situace určuje normy
etika, kdy se detailní znalost oboru doplňuje s morální odpovědností, kdy se vše podřizuje lékařství, jehož základem je střízlivá věcnost, osobní oddanost a úcta k lidské důstojnosti nemocného

„Náboženství však může nepřímo, jakoby od základu, zasahovat i do nejaktuálnějších lékařských otázek, a to tak, že je obohacuje o základní přesvědčení, základní postoje, základní hodnoty a poskytuje poslední zdůvodnění, přesvědčivé motivace, nepodmíněné normy. Nikoliv návody k použití, ale stanovisko, opěrný bod, systém souřadnic a kompas! Vědění nutné k tomu, abychom se dokázali orientovat, tedy právě to, co v mnoha oblastech dnes postrádáme.“

Čtěte také: Kariérní změna Pavla Horňáka

Imperativy Lidství

Jaké imperativy lidství vyplývají z židovsko-křesťanské tradice?

nová humanita, nový vztah k člověku: Existuje-li Bůh, který v křesťanském pojetí chce být partnerem člověka, pak lidská důstojnost není pouhý postulát, ani politické heslo, nýbrž nezpochybnitelná skutečnost zdůvodněná samotným Bohem, bez níž se člověk neobejde. Humanitou se rozumí úcta k hodnotě každého člověka jako k osobě, která má hodnotu bez ohledu na to, jakou roli má ve společnosti, kolik toho dokáže a jak je užitečná. Všichni, co by tvorové a partneři boží mají nárok na důstojnost, kterou je třeba právě v nemoci respektovat. Humanita náleží právě i nemocnému člověku, kterého nelze snižovat během lékařské péče na úroveň objektu zkoumání, nýbrž je nutné jej brát vážně jako subjekt a jako svéprávného
nový vztah k nemoci: Existuje-li Bůh, který v křesťanském pojetí neopustí člověka ani v mezní situaci, ale naopak jej skryje v náruči, pak mohou lékaři i pacienti získat jiný, důkladně odůvodněný vztah k nemocem a nebudou považovat nemoci za čistě biologicko-chemické vyšinutí organizmu nebo duševní stav zralý na opravu, ale budou ji považovat spíše za nebezpečí, životní ohrožení, které se dotýká všech oblastí lidského bytí. Pak ani pacienti nebudou nemoc považovat za neřád, který snižuje jejich hodnotu. Jedná se o cestu vedoucí k lidské zralosti, na níž snášíme utrpení a přitakáváme vlastní konečnosti.
nový vztah k terapii: Existuje-li Bůh, jak jej chápou křesťané, který je Bohem nejen ducha, ale i těla, nejen zdravých, ale i nemocných, nejen mladých, ale i starých, pak můžeme získat jiný postoj nejen k věčnému životu, ale i k uzdravení lidí na zemi. Pak lze nezvratně zdůvodnit: že člověka je nutno brát vážně jako celek duše i těla, jako osobu, že člověk neztrácí plnou osobní hodnotu, je-li nemocný anebo když nedokáže plnit svou funkci, že každý lidský život má a bude mít smysl, že i každá starost o lidský život má a bude mít smysl, takže každý má nárok na přiměřenou péči. Pak se každá terapie bude opírat nejen o patofyziologické poznatky, ale bude se držet mravních norem.
nový vztah k umírání: Existuje-li Bůh, který s člověkem navazuje nový vztah ještě ve smrti, pak bychom měli nepochybnou jistotu, že: Člověk bude schopen lidsky nejen žít, ale i zemřít. Nemocný se nebude ustrašeně upínat na život jako na to poslední, ale oddá se poslední a zároveň pravé skutečnosti. Boj se smrtí za každou cenu smysl nemá, že vzpírat se smrti tak dlouho, až se z toho stane utrpení, smysl nemá. Lékař nebude považovat smrt za nepřítele, ale bude se snažit umírajícího člověka doprovázet tak, aby když přijde smrt, nemusel vyklidit bojiště.

Pomoc Umírajícím a Eutanazie

Terminologie spojená s pomocí umírajícím je matoucí: pravá nebo nepravá eutanazie, aktivní nebo pasivní, přímá nebo nepřímá.

Problém lze rozdělit na dvě části: Co dnes lékaři, právníci a teologové mají za obecně nesporné a co považují za sporné? Co je nesporné?

Obecně se zavrhuje pseudopomoc či pseudoeutanazie, kdy se bez souhlasu nemocného rozhoduje o ukončení života, který již pozbyl ceny. Vědomé zabíjení zmrzačených, duševně nebo fyzicky nemocných nebo sociálně neproduktivních jedinců. Všechny poválečné lékařské deklarace potvrzují: nucená eutanazie je nepřípustná, v zásadním rozporu s lidskými právy.

Přijímaná je pomoc umírajícím, tj. reálná asistence při umírání bez zkracování života, kdy se lékař omezuje na podávání utišujících nebo znecitlivujících prostředků. Člověk má právo na vpravdě lidskou, humánní smrt, právo na mírnění tělesného i duševního utrpení na snesitelnou míru.

Čtěte také: Reakce ČR na konflikt v Gaze

Obecně se schvaluje rovněž pasivní pomoc při umírání nebo eutanazie, při které dochází ke zkracování života jako vedlejšího účinku. Pomoc umírajícím, která spočívá v tom, že se ukončí umělé prodlužování života. Není-li možné vyléčit karcinom, obnovit funkci orgánů nezbytných k životu, je-li pacientova vůle k životu vyčerpána, proces umírání se táhne dlouho, pak není lékař povinen bojovat s dalšími komplikacemi, byť tím urychlí smrt. Tento způsob pomoci se dnes nazývá ukončení umělého prodlužování života

Co je sporné? Aktivní pomoc umírajícím, aktivní eutanazie, „smrt z milosti“, aktivita, která přímo směřuje ke zkrácení života.

Jedná se o eutanazii, pro niž se pacient i lékař rozhoduje zcela svobodně. Tato otázka se netýká zdravých lidí, ale lidí „zasvěcených smrti“.

tags: #pavel #zverina #ekologicka #garaz #recenze