Znovuobjevená Spolupráce při Ochraně Přírody a Památek v České Republice

Péče o přírodu a krajinu a kulturní památky má v České republice dlouhou a společnou tradici. Rozvoj ochrany přírody a kulturních památek probíhal společně a je v euroatlantické kultuře spojen především s nastupujícím romantismem v první polovině 19. století. V tomto období (v návaznosti na některé proudy preromantismu v 18. století) vyvrcholil vztah k divoké a nespoutané přírodě, byly vyhledávány a tedy i ochraňovány historické a přírodní objekty vzbuzující silné podněty, emoce, úžas. Byly objevovány krajinné pohledy pro potěchu ducha.

V tomto období i v českých zemích vlastníci na svých panstvích obnovují historické památky (bohužel často neuváženě) a vedle romantických parků zakládají také první přírodní rezervace. Již v období Rakouské monarchie jsou při c. k. Ministerstvu kultury a vyučování jmenováni konzervátoři pro kulturní i pro přírodní památky. Příkladem budiž význačný zemský konzervátor pro území české Luboš Jeřábek, který se věnoval dokumentaci a záchraně jak kulturního, tak přírodního dědictví. Také v roce 1904 ustavený Svaz českých spolků okrašlovacích v Království českém se hned od počátku své činnosti věnoval ochraně přírody i památek, jak je na první pohled vidět při listování svazovým časopisem Krása našeho domova (1904-1951), který vydával společně s Klubem za starou Prahu (založeným v roce 1900).

Po celé 20. století působila, až na několikaletou přestávku (1942-1945) v období Protektorátu Čechy a Morava, státní ochrana přírody a památek ruku v ruce v rámci jednoho resortu (školství a osvěty, později kultury), od r. 1951 i v rámci společné odborné organizace, a to až do r. V souvislosti se vznikem Ministerstva životního prostředí (MŽP) v r. 1990 došlo k oddělení památkové péče a ochrany přírody. K 1. 7. 1990 se útvar ochrany přírody Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody stal základem Českého ústavu ochrany přírody (dnes Agentury ochrany přírody a krajiny ČR) začleněným pod nově vzniklé MŽP. Státní ústav památkové péče (po sloučení ústředí a regionálních pracovišť od r.

I když nově přijatý zákon o ochraně přírody a krajiny v r. 1992 potvrdil či nově zkonstruoval nástroje postavené mnohooborově (např. Nejčastěji „konflikty“ vznikaly při uplatňování zájmů ochrany ohrožených druhů živočichů a péče o některé kulturní památky, které jsou (nebo jejich část je) biotopem těchto druhů. Typickým příkladem jsou památkově chráněné zámecké zahrady a parky, stromořadí a aleje v komponovaných krajinách s vysokými kulturně-historickými hodnotami. Tyto objekty z důvodu zastoupení velkého podílu stromů v senescentním stadiu a „mrtvého dřeva“ představují často poslední refugia saproxylického hmyzu a mnoha druhů ptáků v okolní krajině.

U většiny zámeckých parků byla přitom paradoxně důvodem rozvoje přírodních hodnot absence kvalitní údržby minimálně po celou druhou polovinu dvacátého století. Při následné snaze o výraznější regenerační úpravy a záchranu zahradních a krajinářských úprav pak často docházelo k nepochopení díky odlišným pohledům památkové péče o ochrany přírody. Na druhou stranu, na úrovni regionů spolu nezřídka spolupracovali kolegové z obou oborů i po resortním oddělení oborů a řešili vybrané případy koordinovaně. Příkladem může být obnova historických zahrad a parků v zámeckém lesoparku ve Vranově nad Dyjí, či obnova jednoho z nejstarších romantických přírodně krajinářských parků v České republice - zámeckého parku ve Vlašimi.

Čtěte také: Ekologie a mezinárodní spolupráce

Většina výše zmíněných periodik je vydávána neziskovými organizacemi, z nichž mnohé vnímají společná filosofická východiska ochrany přírodního a kulturního dědictví celostně. Největší celostátní ochranářský spolek, Český svaz ochránců přírody, péči o historické památky zajišťuje po desetiletí (drobné sakrální objekty, technické památky, hradní zříceniny ad.) a k tradici okrašlovacího hnutí vycházejícího z idejí romantismu se v r. 2001 přihlásil programově mj. obnovením svazového časopisu Krása našeho domova.

Přestože se zástupci státní ochrany přírody a státní památkové péče setkávali při hledání řešení pro jednotlivé objekty s kombinovanými předměty ochrany průběžně (např. Podpisem dohody započala spolupráce a informační výměna při vytváření metodik a odborných podkladů pro výkon státní správy, při přípravě legislativy a podzákonných právních předpisů. Jednou ze současně projednávaných a zároveň nejdůležitějších norem, na jejímž připomínkování oba obory spolupracují, je tzv. Spolupráci a konzultacím na všech úrovních pomáhají také pravidelné každoroční společné workshopy, zaměřené vždy na vybrané téma. Daří se na nich diskutovat a nacházet řešení zaručující dlouhodobou existenci obou předmětů ochrany v oblastech společného zájmu. Takto např. pracovní setkání AOPK ČR a NPÚ konané v r. 2019 v Lednicko-valtickém areálu pomohlo k vzájemnému pochopení a přiblížení názorů na ochranu přírody a krajiny v oblasti soutoku Moravy a Dyje.

Po dvě desetiletí trvající formální přestávce oba obory k sobě opět našly a nacházejí cestu při ochraně krajin s koncentrovanými přírodními i kulturními hodnotami. V oblasti památkové péče se od devadesátých let 20. století vymezují a na základě památkového zákona vyhlašují krajinné památkové zóny (KPZ). Jednou z prvních byla v roce 1992 vyhlášená KPZ „Lednicko-valtický areál“. Dodnes bylo těchto zón vyhlášeno 25 a mnoho z nich obsahuje i přírodovědně významná území. V oblasti ochrany přírody jsou jednotlivé typy krajin chráněny především prostřednictvím přírodních parků a soustavy velkoplošných zvláště chráněných území - chráněných krajinných oblastí (CHKO) a národních parků.

V případě CHKO je dokonce dle zákona o ochraně přírody a krajiny esteticky cenná a jedinečná harmonická krajina s významným podílem přírodních biotopů a s dochovanými památkami historického osídlení hlavním důvodem ochrany těchto území. V souvislosti s tématem tohoto článku je možné považovat za symbolické, že první ucelený návrh na soustavu velkoplošných chráněných území v České republice publikoval již zmíněný zemský konzervátor a první přednosta Státního památkového úřadu L. Jeřábek. První CHKO, Český ráj, byla vyhlášena v roce 1955, od té doby je soustava postupně budována a několik krajin na zřízení CHKO stále čeká, vč. Identifikace hodnot a formulování zásad péče probíhá v konzultaci NPÚ a AOPK ČR, jak ve stávajících chráněných krajinách s přítomnými přírodními i památkovými hodnotami, tak v územích, která se k územní ochraně teprve připravují.

Příkladem může být horní krajina Krušnohoří, kde mezioborovou spolupráci a zejména nové výzvy v souvislosti se zápisem částí Krušných hor na Seznam světového dědictví UNESCO popsali podrobně manželé Kučovi v časopise Ochrana přírody. I další česká památka zapsaná na Seznam světového dědictví v r. 2019 - „Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní“, jejímž základem je Národní hřebčín v Kladrubech, je příkladem velmi dobré mezioborové spolupráce, jelikož areál hřebčína je zároveň evropsky významnou lokalitou - součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000. Kromě popisu a historie zdejší krajiny musel být součástí nominace pečlivě zpracovaný plán péče o tuto památku světového významu tak, aby zaručoval uchování jak přírodních, tak i kulturních hodnot.

Čtěte také: Globální boj s klimatem

V ochraně některých krajin (např. přírodních krajin ponechaných samovolnému vývoji či zemědělských krajin se soustavami hospodářských dvorů bez přírodovědných hodnot) se bude státní ochrana přírody a památkové péče nadále převážně míjet, v naprosté většině případů se však oba obory potkávají a je potřebná jejich úzká spolupráce. Jestliže mezioborová spolupráce v oblasti péče o objekty s přírodními i kulturními hodnotami se již většinou daří, pak v případě společné interpretace přírodního a kulturního dědictví bohužel k významnějšímu posunu nedošlo. Jde přitom o velkou příležitost pro pochopení potřeby ochrany jednotlivých fenoménů ze strany veřejnosti.

Jestliže se shodneme, že památková péče i ochrana přírody a krajiny jsou společenskou objednávkou, pak bychom měli umět mnohem častěji prezentovat společně potřebu uchování a péče o hodnoty jako jsou hrad Bezděz a bučiny s tesaříkem alpským kolem něj, bělokarpatské louky a horňácký folklór, poutní místo Sv. Jan pod Skalou a skalní stepi a doubravy v okolí, hrady a zachovalé lesy Křivoklátska atd. Podobných spojení najdeme mnoho ve většině cenných území. Často se daří společné dědictví pojmenovávat při interpretaci v místě, na naučných stezkách, v průvodcích, místních periodikách, ale na nadregionální a národní úrovni je zatím tento přístup spíše ojedinělý.

Zpočátku jsme k sobě museli hledat cestu a překonávat nedůvěru. Ale na obou stranách bylo dost nadšených kolegů pro obnovení spolupráce jak na centrální úrovni, tak na úrovni regionů. Dnes proto lze konstatovat, že se podařilo zlepšit informovanost a tedy i vzájemné pochopení, nastavit spolupráci v metodické oblasti, přípravě managementových plánů péče o území s kombinovanými přírodními a památkovými hodnotami a využívat synergii pro prosazení některých opatření. Rezervy přetrvávají ve schopnosti společně veřejnosti prezentovat potřebu udržení našeho přírodního a kulturního dědictví. Snad se i v této oblasti podaří stav zlepšit a inspirovat se osvědčenými přístupy v některých jiných zemích.

Čtěte také: Spolupráce v přírodě: Dětská literatura

tags: #pesout #p #znovuobjevena #spoluprace #pri #ochrane

Oblíbené příspěvky:

• Provoz skládky Bratčice
• Studijní programy SZeŠ Kostelec nad Orlicí
• EMAS – systém environmentálního řízení
• Příroda a vaření: Dokonalá kombinace
• Alternativy k septiku