Podstatné jméno Příroda: Definice a Vývoj Pojmu

Slova příroda a přirozenost patří k nejvíce zneužívaným, a na rozdíl od slov jako pravda, mír nebo bůh, existuje naděje, že alespoň zčásti jde o nedorozumění, které lze napravit pokusem o poučení. Začneme nejstaršími významy a ukážeme si proměny významu, které v tom udělaly guláš. Netvrdíme, že nejstarší užití představují jakýsi „správný“ význam, pouze to, že mohou přispět k rozmotání řady nedorozumění. Problém spočívá také v tom, že jde jak o slova ryze akademická, tak i emočně hodně exponovaná.

Nechceme se chovat nepřirozeně, někteří dokonce chtějí zachraňovat přírodu. Jiní se zase na přirozenost dívají skrz prsty, když ctí nějaké nadpřirozeno nebo jednostrannou nadvládu jazyka či techniky nad vším ostatním. Z výrazů příroda a přirozenost se staly také hodnotové výrazy. To zkusíme na chvíli uzávorkovat. Ne že by o nějaké ty hodnoty nešlo, ale unáhleně přiložená hodnotová znaménka snadno končí v nedorozumění a zneužití. Co znamená chovat se přirozeně? Asi ne škrobeně, ale taky ne pouze a jen divoce. Vždyť i ta zvěř se občas chová docela způsobně, i když samozřejmě po svém, ale dokáže dokonce i záměrně klamat a občas projeví svou příslovečnou divokost, lidé někdy taky. Většina rostlin navenek působí jako mírnost sama, neboť své pomalejší násilnosti a záludnosti skrývá, zatímco pohlaví naprosto nevinně vystavuje slunci. Horniny se často nechovají nijak, alespoň zdánlivě, totiž v našem časovém měřítku, pokud nespustí procesy, které s námi zatřesou.

Fysis jako Základ Pojmu Přirozenosti

Slovo fysis (φύσιϛ) uvedl do filosofie Hérakleitos, těsně po roce 500 před n. l., alespoň pokud jde o zachované texty. Fysis je pro Hérakleita tím, co je třeba vnímat a chápat (B 112), a také pečlivě rozlišovat (B 1). Základem poznání je podle něho rozpoznávání, rozlišování různých přirozeností. Díky zakoušení fysis rozpoznám kozu od pampelišky i bez biologického vzdělání. Jindy zase kamaráda od nádraží a ostatních lidí na něm, i když se občas můžu trapně zmýlit. Není to vždy snadné.

Fysis může být individuální i skupinová. Ta individuální se může týkat třeba kamaráda, jeho vzhledu a povahy, ale také jenom některé jeho okamžité projevené vlastnosti, zatímco jindy se projeví jiné. V jiném kontextu se jinak projevuje, navíc v jiném světle vypadá leccos jinak. Skupinová přirozenost se v krajním případě týká druhu nebo prostě taxonu, ale často také nějaké užší nebo jinak založené skupiny, třeba věkové kohorty, typu postavy, barvy vlasů nebo oblasti zájmů. Vždy přitom platí, že podle fysis rozpoznáváme, i když se můžeme mýlit. Jednou nás zmýlí proměny dotyčné přirozenosti, jindy proměny kontextu, ve kterém ji potkáváme.

Všechno na světě je časné. Už Anaximandros v 6. století před n. l. říkal, že všechno vzniká jakožto zanikající, i když přitom nepoužil výraz fysis, přinejmenším se nezachoval. Samozřejmě, že něco musí napřed vzniknout, aby pak vůbec mohlo zaniknout, „podle řádu času“. Jenže ono to začíná zanikat už od okamžiku svého vzniku, a dovznikává to až do konce svého zániku. Někdy je dokonce ten vznik a zánik špatně určitelný, závisí na hledisku, zčásti může být jeho přesné určení spíše smluvní. O každé přirozenosti máme jen dílčí znalost, neboť jsme zažili jen některé její stavy a projevy. V jakési úplnosti bychom ji mohli vidět až po konci její existence, když už ale není.

Čtěte také: Důležité aspekty emise akcií na jméno

K rozpoznání patří i možnost všímat si charakteristické tenze proměn tvarů (například růstová strategie stromů a keřů manifestovaná umístěním pupenů). Každý momentální tvar je výsledkem druhové i individuální růstové strategie, ale taky reakcí na vnější události, od poklidného vlivu prostředí po úrazy všeho druhu. Skutečnost je spíše sumou časově rozložených událostí, třeba proměn tvarů a vlastností, občas i kolizí. Tohoto aspektu si všímal už Plútarchos (kolem 100 n. l.) a v racionálním stylu jej popsal Aflred N. Whitehead (Process and Reality 1929). U nás toto procesuální pojetí skutečnosti převzal Ladislav Hejdánek (1927-2020).

Ocenění fysis je spojeno s vnímáním hodnoty v každém smyslu slova a často i s krásou, i když krásou v posledku tragickou. Pro tu měli Řekové vypěstovaný smysl, a nejen Řekové. Mácha prý napsal: „Miluji růže, protože vadnou...“ Nevadnoucí růže by byla vyrobená. V Řecku klasické doby rozvinul koncept fysis zvláště Hippokratés (kolem 420 před n. l.). Některé pasáže jeho spisů novodobí editoři uvádějí přímo jako „nápodoby Hérakleita“. Jde ale spíše o rozvoj Hérakleitových myšlenek, přesazených na medicínskou půdu.

Hippokratovo Pojetí Fysis v Lékařství

Aspoň jeden příklad ze spisu O starém lékařském umění. Lékař musí znát obecnou lidskou přirozenost (přirozenost druhu), aby mohl léčit i neznámého člověka, například poskytnout první pomoc. Velká část lidí naštěstí reaguje na nemoc nebo úraz i na léčbu velice podobně. Za normálních okolností má však lékař pacienta znát, tedy rozlišovat jeho individuální přirozené sklony, které mohou vést ke specifickým reakcím na nemoc i na léčbu. Při některých nemocech a u určitého typu pacientů je dobré srážet horečku studeným zábalem, za jiných okolností naopak teplou duchnou a kvantem horkého pití. Po překonání akutní nemoci lékař doporučí dietu, která vychází jak ze znalosti druhové přirozenosti lidí, tak individuální přirozenosti pacienta.

Doporučí třeba sýr (z toho zůstalo heslo „zdraví, sílu, najdeš v sýru“). Někdo však sýr nemá rád. Nevíme, jestli to není známka neznámého problému, a sýr by mu mohl ublížit. Nebo je ten člověk pouze mlsný a vybíravý, leč ani to není vždy radno lámat. Lékař mu má otevřeně říct, že si má vybrat, buď překonat vybíravost, nebo s ní dál žít, se znalostí rizik. Nejhorší by bylo, kdyby pacient dodržování všech doporučení předstíral. V průběhu 5. století před n. l. se objevuje taky fysis v jakémsi výsostném singuláru, který neumožňuje plurál, většinou se to připisuje Empedoklovi. V takovém případě překládáme slovem příroda, neboť to česky také neužíváme v plurálu. V ostatních případech zůstáváme u překladu slovem přirozenost, neboť i v našem jazyce můžeme mluvit jak o každé jednotlivé přirozenosti, tak o přirozenostech. Ostatně, české slovo přirozenost se prý objevilo jako náhrada za starší výraz přirození, když se stal eufemismem pro pohlaví.

Latina český problém s jednotným a množným číslem řešit nemusela. Slovo natura přesně odpovídá způsobům užívání řeckého slova fysis, alespoň gramaticky. Markantní je to i v českém převzetí, nátura. To je určitá jednotlivá fysis.

Čtěte také: Akcie na jméno: vysvětlení

Homérská Inspirace a Proměna Kontextu

Nejstarší výskyt slova nabízí homérský epos Odysseia (kolem 700 před n. l.). Jsme na ostrově čarodějnice Kirké, která Odysseovy druhy zaklela v prasata. Nešťastného Odyssea potká v krajině Hermés, specialista na řešení neřešitelných situací změnou kontextu. Ukáže mu přirozenost léčivé rostliny tím, že ji nejen rozpozná, ale taky její pomocí neutralizuje Kirčino zlé kouzlo. Hermés nejprve provede botanickou demonstrační ukázku, pak navrhne farmaceutickou aplikaci. Nebýt toho, tak by rostlina nejspíš dokvetla a vydala plody. Jenže už po té ukázce asi není moc životaschopná, natož po dalším postupu. Je to pěkný příklad proměny kontextu a tím i proměny moci přirozenosti. Nejde o hulvátskou destrukci kytky, ale napřed o poučení a pak o záchranu lidí dříve neprojevenou mocí té kytky.

Další výskyty slova fysis potkáme až ve fragmentech Hérakletiova díla, zato rovnou jako jeden ze základních výrazů. Našince překvapí, že výraz fysis nenajdeme u lyriků řecké archaické doby, tedy v 7. a v 6. století před n. l. Popisují přírodu a přírodní jevy, třeba bouři, ale obejdou se bez tohoto slova. Na pováženou je absence výrazu fysis v textech Míléťanů, tedy nejstarších filosofů a přírodovědců v 6. století před n. l. Zůstaly nám jen žalostné zbytky jejich textů. Není ovšem moudré sázet na nezachovaný výskyt slova, ale na něco jiného. V archaické době je běžné, že v roli filosofického nebo vědeckého termínu není použito podstatné jméno, ale sloveso.

V daném případě tvary slovesa fyómai, „vznikat, vzcházet, pocházet, růst, nastat“; v aktivním tvaru fyó, „plodit, způsobovat“; v perfektu „být obdařen“. Až pozdější doby se zaměří na substantiva, což souvisí s potřebou formálně logické definice. (Ostatně, fysis je postverbale, tedy podstatné jméno od tohoto slovesa, jehož tvary jsou v archaické řečtině běžné.

Sofisté a Rozlišení Přírody a Společnosti

Po polovině 5. století před n. l. se objevují sofisté. Jedním z mála znaků, který alespoň většinu z nich spojuje, je rozlišení problémů na přírodní a společenské. Něco je dáno od přírody (fysei), z jalové krávy tele nevytáhneš. Vše ostatní, třeba jak tele pojmenuju nebo co s ním udělám, je věcí našich lidských zvyků, zákonů, dohod a smluv (nomoi, v singuláru nomos). Je to dáno úmluvou (nomó). Většina sofistů se přikloní na stranu našich úmluv, v těch se prý na rozdíl od přírody můžeme vyznat. Například Prótagorovi se připisuje i předloha konceptu lidských práv, oproti právu silnějšího. Novodobí pokračovatelé sofistů z toho ovšem vyvodí převahu humanitních věd nad přírodními, neboť ty přírodní jsou prý sociálně podmíněné.

V latinské civilizaci se silně projeví motiv podobný sofistickému rozlišení. Bude to rozlišení na přírodu (natura) a kulturu (cultura). Základem je zemědělská metafora. Příroda není hodnotová, vždyť ani nemusí mít vlastníka, to je pro latiníky důležité. Je sice předpokladem kultury, ale představuje pro ni i nebezpečí. Je potřeba ji přemáhat, abychom ochránili své zahrady, pole a stáda. Hodnotná je kultura, polní i sociální. Lidé nemají růst jako dříví v pralese, mají být kulturní, vychovaní a pěstovaní. Nic proti tomu, pokud jsme schopni vidět výchovu mláďat i u té divé zvěře, a pokud se piedestal kultury nestane ostrým předělem mezi lidskou oblastí a ostatní přírodou. Rozlišení na přírodu a kulturu dodnes působí mnoho nedorozumění. Bylo by naivní si myslet, že odložením kultury se vrátíme k přírodě, nebo že kulturou přírodu vždy nahradíme.

Čtěte také: Vzor evidence odpadu – jak správně vyplnit?

Podstata a Taxonomie

Lidé občas zatouží po věčnosti nejen z náboženských důvodů, ale také kvůli stabilitě pojmů, nutné k aplikaci jednoduché formální logiky. Z antických filosofů například Parmenidés, Platón a Aristotelés. Místo o přirozenostech, které vznikají jako zanikající, proto raději mluví o „jsoucnech“, ta prostě jsou. To, co se při změnách jsoucna nemění, označil Aristotelés pojmem podstata. Docela pěkným příkladem je jabloň, která zůstává jabloní, i když zrovna nemá jablka ani nekvete. Zobecnění konceptu podstat ovšem přináší problém: Podstata se stává synonymem taxonu, navíc neměnného taxonu. Podstata je konstantní, určená definicí taxonu. Takto je přeznačen i pojem přirozenosti: „Přirozenost člověka, psa, koně, kamene…“ Ne určitého člověka (psa, koně), nýbrž druhu. Významové pole slova fysis se tvrdě zúžilo, vynechalo všechny významy individuální a ty ze skupinových, které neoznačují taxony.

Obrat ke jsoucnům a podstatám je záměrným opakem archaického pojetí přirozeností. Ne z hlouposti nebo zlé vůle, ale kvůli jistotě poznávání. Nedocenění jednotlivin a jednotlivců je daní za metodu indukce. Pojetí podstat a taxonů jako konstant ovšem povede ke kolizi s přírodovědou, zcela podobně, jako sofistické a latinské koncepty. Oproti tomu už v 13. století Roger Bacon upozorňoval (Liber Tertium II,7,8,10), že „jediné individuum vyniká nad všechny obecniny“, avšak lidé přikazují adorovat obecné pojmy, což je dáno zemdleností intelektu (propter eam debilitatem).

Existence a Esence

Měl jsem po desetiletí zvyk se na Ekologických dnech v Olomouci ryze akademicky pohádat s Václavem Bělohradským. Většinou šlo o rozdíly v pozicích. Jednou to však bylo jako o voze a o koze. Hájil jakousi aktivistku, která bránila právo kohosi na autentickou existenci. Argumentoval prioritou existence před přirozeností. Jsem zvyklý na pojmosloví, ve kterém je přirozenost synonymem existence, nikoli její opozitum. Tehdy jsem ještě netušil, jak silně scholastika přežívá, vlastně spíš znovu ožívá, dokonce natolik, že se proti ní Václav Bělohradský vymezuje, navíc zčásti její terminologií.

V aristotelském významu je na rozdíl od nejstarších autorů přirozenost ekvivalentem neměnného druhu a neměnné podstaty, „esence“. Individuum má svou existencí naplňovat svou esenci. Proti tomu pozvedli v polovině 20. století existencialisté heslo „Existence předchází esenci.“ Myslí tím, že aktuální stav existence kteréhokoli individua je pro ně samotné i pro naše poznání zásadnější než jakákoli obecnina, než dedukce z druhového určení, než esence. Mimo aristotelskou scholastiku bývala ovšem přirozenost ekvivalentem existence, tedy jednotlivých životních tenzí, aniž by to mělo ostatní existencialistické konotace. Tím vznikla pojmoslovná skrumáž. Nastalý zmatek obohatilo i lecjaké jiné pojmosloví, třeba frankfurtské školy, když prostřednictvím Marxe navázalo na Hegelovu obzvláštní interpretaci Hérakleita.

Pozor, netvrdím, že všechny tyto školy říkají jenom nesmysly (i když je nesdílím), nýbrž to, že bez zohlednění kontextu je používání školní filosofické terminologie v řadě důležitých případů zavádějící. Až doposud jsem se zde snažil o čistě pojmoslovný referát. Jiný autor by třeba preferoval jinou větev filosofie, ale věcná stránka by byla stejná, jen by se prohodili hrdinové a padouši. Možnost volnějšího pokračování na bázi inspirace ranou antikou jsem pouze naznačil u tématu uchopování přirozeností. Tudy vidím sám za sebe ve filosofii cestu. Jde o náležité uchopování. Náležitost je dána kontextem.

Skloňování podstatného jména příroda

Podstatné jméno "příroda" se skloňuje následovně:

Citáty z filmových titulků

• Příroda je velmi tolerantní, pane.
• Sama příroda se tomu brání a vše ostatní také.
• Ale on říkal, že příroda chce své.
• Příroda je služebná našeho Pána.
• Celá příroda byla moje hřiště.
• Příroda si to sama reguluje.
• Nevím proč, ale příroda předvídala, že příliš mnoho z těchto samců se neuplatní, že většina z nich musí zemřít.
• Necháme samice a vůdčí samce a příroda se postará o zbytek.
• Napravili jsme tak to, na co příroda zapomněla.
• Navíc, všechny ty věci nám příroda dala sama, my jsme se jen museli naučit je používat, to je všechno.
• Příroda dělá chyby, důkazy můžeme vidět každý den.
• To, co vytvořila příroda, byl omyl.
• Příroda vyzkoušela tisíce způsobů, aby život dostala z moře na suchou zem.
• Tak to držím palce, aby vám matka příroda ještě nepřinesla nějaké překvapení.
• Chtěla příroda opravdu tohle?
• A příroda se vzbouřila proti porušování zákonů přirozenosti.
• Mocná a divoká příroda ukazuje svou sílu.
• Ale o blaho našich těl se postará příroda.
• Příroda dokazuje, že nemůže být poražena, ne námi.
• Tentokrát mi alpská příroda nepřipadala nijak krásná.
• Příroda nenahání strach, když jí rozumíš.
• Příroda se zase osvobodila a krůček po krůčku se šplhala do cesty dlouhými houževnatými výhonky.
• My dva si nejsme rovni, tak to bylo je a bude. Sama příroda se tomu brání a vše ostatní také.

tags: #podstatné #jméno #příroda #definice

Oblíbené příspěvky:

• Stopy v přírodě
• Potenciál bio produkce
• Efektivní řešení nedoplatku za komunální odpad
• Moravcova, Votýpkova a Quittova regionalizace
• Průvodce likvidací vozidel s LPG