Ekologie pobřežní vegetace

Příbřežní zóna vodních toků představuje jádrové území říčních krajin, které se obvykle vyznačuje vyšším stupněm ekologické stability v porovnání se zbývajícími složkami prostředí říčních krajin. Vnímání unikátního území podél sítě vodních toků jako samostatného krajinného typu významně přispěl zejména rozvoj krajině-ekologických poznatků v rámci ekosystémového přístupu ke studiu krajiny.

V této souvislosti je velmi důležité především pochopení říční krajiny jako ekosystému, který je silně ovlivněný svým okolím, a to na různých prostorových úrovních. Ačkoliv se jedná o relativně dlouhodobě rozvíjenou problematiku, její význam však výrazně vzrostl až s rozvojem krajinné ekologie jako vědní disciplíny a s tím souvisejícím zvýšeným zájmem o studie, zaměřené na krajinu v úrovni jednotlivých povodí.

Velmi specifických vlastností nabývá potom především území na rozhraní obou jmenovaných složek říční krajiny, které je označováno termínem „příbřežní zóna“ (nebo také tzv. „ripariální zóna“ z anglického originálu „riparian zone“). Jedná se o území, v jehož rámci probíhá většina interakcí mezi korytem vodního toku a okolní krajinou, a z tohoto důvodu je velmi náchylné k častým přírodním i antropogenně podmíněným disturbancím.

Příbřežní zóna zahrnuje podle Naimana a kol. koryto toku mezi rozpoznatelnými liniemi nejnižší a nejvyšší úrovně vodní hladiny a také určitou částí suchozemské nivy od úrovně vodní hladiny v korytě směrem do inundačního území toku, kde se může vyskytovat vegetace ovlivněná zvýšenými vodními stavy. Definice příbřežní zóny se stále vyvíjí, a dokonce i termín „příbřežní“ se začal používat až nedávno, v souvislosti s definicí konkrétních vegetačních společenstev.

V různých evropských jazycích se v polovině minulého století vyskytoval často odkaz na lužní lesy, které byly nazývané jako „ripariální“ či „aluviální“ dřevinné porosty, nicméně konkrétní definice se velmi lišily. Kromě chápání příbřežní zóny jako ekotonu, je důležité zmínit také význam v podobě koridoru, který podporuje výměnu látek, informací a energie napříč regiony v podélném profilu říční sítě. Oba uvedené významy jsou rovnocenné a z jejich fungování lze odvodit několik základních ekologických funkcí, které příbřežní zóna plní.

Čtěte také: Definice populace

Jedná se zvláště o podporu zachování biodiverzity, protierozní a vodo-retenční funkce, schopnosti zachycování sedimentů, živin či znečišťujících látek a v některých případech také pozitivní vliv na utváření mikroklimatu. Řada autorů se věnovala ekonomickým a sociálním aspektům významu příbřežní zóny či jejich estetickým a rekreačním hodnotám.

Příbřežní zóna v převážné většině zahrnuje svažité pobřežní plochy, jejichž vegetační pokryv obvykle přechází i za hranu vlastního koryta a jejich rozsah je ovlivněn charakterem využití okolní krajiny. Vymezení příbřežní zóny jako samostatného ekotonu bývá častěji realizováno bez zohlednění šířky koryta v příslušné části toku, přičemž za optimální rozměr je považována vzdálenost přibližně 5-10 m od hrany koryta.

Podle Erftverband by maximální šířka příbřežní zóny neměla přesahovat 15 m. Matoušková v případě malých a středních toků navrhuje minimální šířku příbřežní zóny 10 m. Šířka příbřežní zóny a rozmanitost jejích funkčních atributů však samozřejmě souvisí s velikostí toku, polohou sledovaného úseku v rámci povodí, hydrologickým režimem toku a místními geomorfologickými podmínkami.

Příbřežní zóna hraje zásadní úlohu při poskytování ekosystémových služeb, obnovách degradovaných ekosystémů i při ochraně kvality vody v toku před difúzními zdroji znečištění. Degradace příbřežních zón toků je nejvýraznější v zemědělské a urbanizované krajině a souvisí obvykle se snahou majitelů přiléhajících pozemků o intenzivní využívání tohoto území.

Z těchto důvodů je příbřežní zóna dnes obvykle tvořena velmi úzkým pásem vegetace v nevyhovujícím ekologickém stavu, který neumožňuje plnění ekosystémových funkcí a služeb v plném rozsahu a kvalitě. V České republice se problematice příbřežní zóny vodních toků věnoval v nedávné minulosti především tým řešitelů projektu NAZV „Břehové porosty“, jehož klíčovým výsledkem byla metodika péče o břehové porosty, která se zaměřovala primárně na problematiku určení stanovištně odpovídajících společenstev a na návrhy dřevinné sklady porostů v příbřežních zónách.

Čtěte také: Recyklace: Kompletní přehled

Cílem článku je představit čtenářům nově vyvinutou metodiku pro hodnocení aktuálního stavu příbřežních biotopů, která vznikla jako reakce na absenci informací, týkajících se stavu využití příbřežních zón a jejich kvalitativních parametrů. Cílem tohoto článku je především informovat čtenáře o nově vznikající metodice pro hodnocení ekologického stavu příbřežních zón vodních toků, možnostech její aplikace při řešení praktických otázek, souvisejících nejčastěji s plánováním realizace či obnovy managementu břehových porostů.

Předmětem hodnocení ekologického stavu je především kvalita plnění ekostabilizační funkce příbřežními biotopy a vodním tokem, metodika tedy nebere v potaz např. Zájmovým územím, ve kterém byla experimentálně aplikována nově vytvořená metodika, je povodí toku Všeminka na Zlínsku, resp. mapování byly podrobeny příbřežní biotopy lemující páteřní tok tohoto povodí.

Všeminka je vodní tok IV. řádu o délce přibližně 10,3 km, který pramení na svazích Kopřivné v nadmořské výšce zhruba 550 m a ústí do řeky Dřevnice ve Slušovicích s průměrným průtokem u ústí 0,22 m3.s-1. Povodí o rozloze zhruba 21,8 km2 se vyznačuje pahorkatinným až kopcovitým reliéfem, který v okolí pramenné oblasti přechází v hornatý reliéf.

Geologické poměry území jsou určeny soustavou Vnějších Západních Karpat, konkrétně magurským příkrovem, který je vnitřní tektonickou jednotkou flyšového pásma Karpat. Klimaticky leží povodí Všeminky v oblasti mírně teplé, přičemž specifický reliéf hraje důležitou roli při utváření lokálního mezoklimatu v hlubších údolích a kotlinách.

Z hlediska charakteru využití území se jedná v převážné většině o leso-zemedělskou krajinu, která ve vyšších a členitějších partiích povodí přechází do krajiny lesní. Samotný páteřní vodní tok protéká jen třemi sídly - obcemi Všemina, Neubuz a městem Slušovice, přičemž v rámci urbanizovaných území se koryto toku vyznačuje poměrně značnou degradací hydromorfologických struktur (související nejčastěji s umělým zahloubením koryta a betonovým opevněním břehů a dna).

Čtěte také: Definice ekologické izolace

Mimo zastavěná území se naopak tok vyznačuje relativně dobrým hydromorfologickým stavem, přesněji 1.-2. třídou hydromorfologického stavu - tj. Vlastní metodika RHQI („Riparian Habitat Quality Index“) je koncipována jako soubor v terénu hodnocených indikátorů (celkem 16 indikátorů + 2 obecné charakteristiky), přičemž její uživatel v protokolu u každého indikátoru vybírá jednu z nabízených možností - jedná se tedy o princip skórování.

Hodnoty u několika vybraných indikátorů jsou následně násobeny váhami, které berou v potaz například konkrétní polohu úseku v rámci povodí (horní, střední či dolní tok) a převládající charakter břehů (přirozené vs. antropogenně modifikované břehy). Závěrem uživatel metodiky sečte příslušné hodnoty pro jednotlivé vybrané možnosti a dostává výslednou informaci, poukazující na celkový stav příbřežní zóny v rámci hodnoceného úseku vodního toku.

Mapování stavu příbřežních biotopů metodikou RHQI probíhá ve dvou fázích - první fázi představuje samotný terénní průzkum vybraného vodního toku, resp. jeho příbřežní zóny a vyplnění příslušného formuláře, druhou fází je potom zpracování získaných terénních dat a jejich vyhodnocení. Terénní sběr dat probíhá v podobě detailního průzkumu stavu příbřežní zóny a nivy vybraného toku, ve směru od pramene po ústí, přičemž během průzkumu mapovatel rozděluje tok na jednotlivé úseky.

Stanovení přesné hranice mezi úseky je často značně subjektivní záležitost, avšak cílem je vymezit relativně homogenní úseky z hlediska charakteru morfologie koryta a břehů (upravenost břehů, břehotvorný materiál, atd.) a převažujícího stavu biotopů v příbřežní zóně. Délka úseků je tedy přímo ovlivněna charakterem využití území v nivě toku a nelze stanovit její přibližnou hodnotu.

K četnějšímu střídání stavů dochází typicky v rámci urbanizovaných území (zde je běžná délka úseku v řádech stovek metrů). Naopak v zemědělské, leso-zemědělské či lesní krajině se mohou vyskytovat homogenní úseky i v délce jednotek kilometrů. Z důvodu zajištění efektivity mapování jsou však stanoveny minimální délky úseků s homogenním stavem koryta a příbřežní zóny, které jsou při mapování brány v potaz. Veškeré kratší úseky jsou tedy generalizovány.

Jelikož se v závislosti na velikosti toku liší rozměry úseků, které mohou ovlivnit například hydrologický režim či obecně kvalitu plnění vybraných funkcí daným vodním tokem, byly stanoveny rozdílné minimální délky homogenních úseků pro jednotlivé řády vodních toků (tabulka 2). Z hlediska plošného rozsahu příbřežní zóny (tj. šířky příčného profilu) jsou při terénním šetření brány v potaz hodnoty, uvedené v tabulce 4, které vycházejí z výsledků distančního průzkumu provedeného v rámci náhodně vybraných vodních toků na území České republiky.

Terénní mapování může být realizováno v jakémkoliv ročním období, avšak z důvodu zajištění přehlednosti situace v terénu a snazším určení typu biotopu či převažujících dřevinných druhů je doporučeno průzkum provádět během vegetační sezony, nejlépe potom na jejím začátku, kdy jsou příbřežní zóny toků dobře dostupné a zároveň je již možné relativně spolehlivě určit konkrétní typ biotopu, vyskytujícího se v daném úseku příbřežní zóny (v rámci indikátoru 3.9 uživatel metodiky uvádí do formuláře přibližné zastoupení nejčastěji se vyskytujících biotopů, které jsou uvedeny v tab. 3).

Jak již bylo nastíněno v úvodní části článku, poměrně klíčovým problémem, souvisejícím s jakýmkoliv hodnocením příbřežní zóny vodních toků, je její samotné prostorové vymezení. V rámci představené studie byla uskutečněna analýza distančních datových zdrojů (mapových podkladů, resp. leteckých snímků) v náhodně vybraných lokalitách v České republice, vyznačujících se rozdílnými přírodními podmínkami a mírou antropogenního tlaku působícího na krajinu.

Cílem této analýzy bylo na základě přítomnosti specifické pobřežní vegetace zjistit přibližný průměrný rozsah příbřežních zón, lemujících vodní toky v našich podmínkách. Ze vzorku celkem 50 úseků různých vodních toků, s alespoň minimálně vyvinutou příbřežní zónou, byly zjištěny průměrné hodnoty uvedené v tab. 4.

Metodika RHQI byla experimentálně aplikována na vybrané zájmové území - povodí toku Všeminka na Zlínsku. Během terénního mapování byly vymezovány úseky toku homogenní z hlediska převládajícího stavu vegetace příbřežní zóny a rovněž morfologického stavu koryta, přičemž bylo zjištěno, že se jedná o území velmi rozmanité, s velmi často se měnícím stavem uvedených vlastností.

Významná prostorová variabilita byla pozorována zejména v rámci urbanizovaných území, kde dochází ke střídání charakteru koryta a příbřežní zóny v řádech desítek metrů. Oproti tomu v zemědělské krajině ve střední části povodí byly vymezeny i úseky o více než kilometrové délce. Nejhoršího stavu příbřežní zóny dosáhly podle očekávání úseky toku v rámci zastavěných území, kde je příbřežní zóna velmi často zcela degradována (viz obr. 2 vpravo).

Naopak poměrně neočekávané je zjištění, že vodní tok protékající místními četnými průmyslovými areály disponuje relativně vyvinutou příbřežní zónou, která obvykle na hodnotící stupnici dosáhla středních hodnot. Prostorovou distribuci sledovaného stavu příbřežní zóny v povodí Všeminky přibližuje mapa na obr. 1.

Pro potřeby určité kategorizace výsledných hodnot byly na základě uvedených dat stanoveny hranice jednotlivých kategorií ekologického stavu příbřežní zóny (viz tab. 6). Je však nutno zmínit, že využitá vstupní data zatím nepředstavují reprezentativní vzorek, který by vystihoval podmínky relevantní pro celé území ČR, a do budoucna tedy tyto hodnoty budou upraveny na základě rozšíření vzorku experimentálních lokalit.

Současné hodnoty jsou platné pro studovanou lokalitu a území v její těsné blízkosti (např. povodí řeky Dřevnice), kde lze očekávat obdobný charakter antropogenního tlaku na krajinu, v závislosti na místních přírodních podmínkách. Konkrétní hodnoty zjištěné pro jednotlivé analyzované úseky toku jsou uvedeny v tab.

Jelikož příbřežní vegetace přímo ovlivňuje strukturu a fungování vnitrokorytových proměnných, je důležité při posuzování komplexního environmentálního stavu vodních toků brát v úvahu právě stav těchto biotopů, lemujících vodní toky. Význam příbřežních biotopů a jejich charakteristik bere v potaz rovněž Evropská rámcová směrnice o vodách (2000/60/ES), zejména z toho důvodu, že hodnocení stavu vodních toků je částečně založené také na hydromorfologických kritériích kvality, která zahrnují hodnocení struktury a stavu příbřežních zón.

Sofistikovanější hodnocení příbřežních zón však poměrně často není součástí hodnocení ekologického stavu vod (obvykle je zjišťován jen charakter využití území v rámci příbřežní zóny). Důvodem může být právě již nastíněné společenské neuvědomění si existence vzájemných interakcí mezi příbřežní zónou a vnitro-korytovými ekologickými vlastnostmi.

Kromě toho je pro příbřežní biotopy typická značná prostorová heterogenita (což potvrdila i námi realizovaná experimentální studie v povodí Všeminky), která představuje značnou komplikaci při evaluaci stavu pomocí standa...

Mokřady jsou vodou nasycené oblasti, kde se střídá stojatá a pomalu tekoucí voda, což vytváří specifické podmínky pro rostliny, živočichy a mikroorganismy. Patří sem rašeliniště, slatiny, bažiny, podmáčené louky a rákosiny. Mokřady stabilizují hladinu podzemní vody, zadržují srážkovou vodu a brání záplavám.

Pobřežní vegetace zahrnuje rostliny rostoucí na okrajích řek, jezer, rybníků a mořského pobřeží. Tvoří přechodnou zónu mezi vodním a suchozemským ekosystémem, přičemž chrání břehy před erozí, stabilizuje sedimenty a poskytuje úkryt a potravu pro vodní i suchozemské organismy.

Pobřežní vegetace reguluje tok vody a sedimentů, snižuje proudovou energii a chrání ekosystémy před záplavami. Slouží jako migrační koridor pro živočichy, hnízdiště pro ptactvo a místo rozmnožování obojživelníků a hmyzu.

Mokřady a pobřežní vegetace mají zásadní ekologický význam: stabilizují krajinu, regulují vodní režim, filtrují vodu, zajišťují vysokou biodiverzitu a poskytují potravu a úkryt mnoha organismům. Ochrana mokřadů a pobřežní vegetace zahrnuje zachování přirozených stanovišť, kontrolu odvodňování, regulaci znečištění a obnovu degradovaných oblastí.

Tabulky

Tabulka 1: Přehled hodnocených indikátorů v metodice RHQI

Tabulka 2: Minimální délky homogenních úseků pro jednotlivé řády vodních toků

Tabulka 3: Přehled biotopů s potenciálním výskytem v příbřežní zóně vodních toků

Tabulka 4: Průměrný rozsah příbřežních zón v ČR

tags: #pobřežní #vegetace #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Toaletní vody s ohledem na přírodu
• Výskyt vlaštovičníku většího
• Oleje na dřevo pro interiér
• Praktický koš do domácnosti
• Čistá pitná voda