Pomáháme přírodě: Organizace JARO a její aktivity

Snažíme se nebýt lhostejní a přinášíme nemalé finanční, časové a někdy i rodinné oběti, abychom díky nim pomáhali vytvářet „lepší svět“. Takový, kdy si přestaneme řezat vlastní větev, na které celou naší vahou spočíváme. Snažíme se, abychom si přestali ničit neobnovitelné přírodní zdroje, znečišťovat vodu i vzduch toxickými jedy, likvidovat opylovače a druhovou rozmanitost, která vytváří nezbytné ekosystémové služby. Snažíme se zadržovat vodu v krajině a tím ji zmírňovat důsledky změn v krajině i extrémy v podobě povodní nebo extrémního sucha, nebo třeba pomáhat napravovat křivdy, které jako lidí pácháme na zvířatech ať už těch divokých, nebo domácích.

Vědci a ochránci přírody již desetiletí bijí na poplach, že ničit přírodu nemůžeme věčně, protože se nám to vrátí jako bumerang s o to větší silou. A jak na to lidé reagují? Těžkopádně a lhostejně jako doposud. Většině našich spoluobčanů „jsme dobří“ až teprve tehdy, kdy se začnou problémy týkat přímo jich samotných. Když jim za JEJICH domem chtějí kácet stromy, stavět továrny, vypouštět jedy, stavět přehrady a dálnice, když jim vyschnou JEJICH studny, na JEJICH zahradě naleznou zraněné volně žijící živočichy, na JEJICH exotické dovolené zjistí, že tropický ráj, který toužili poznat, byl změněn na „toxickou“ plantáž palmy olejné a JEJICH blízcí mají zdravotní i jiné problémy, které více či méně souvisejí s ničením životního prostředí. Teprve až pak jsou ochotni nás „vzít na milost“, sami se aktivně zapojit a zajímat se o něco víc. O celkové problémy, protože vše souvisí se vším.

Zároveň jsou pak nepříjemně překvapeni, že jsme jedni z mála (a jedni z posledních), kdo se snaží pracovat maximálně efektivně na řešení příčin a jedni z mála kdo jim je schopen pomoci, navzdory tomu, že celou dobu máme doslova ostudné podmínky pro naši práci. A druhé rozčarování přijde, když zjistí, jak špatné podmínky má ten, kdo se snaží chránit přírodu a životní prostředí a jak je vnímán okolím. Všude „na západě“ mají lidé, kteří se snaží o stejné věci jako my obdiv a uznání za to, že jako jedni z mála kdo se snaží na svůj úkor dělat něco pro ostatní. U nás doma spíše můžete čekat facku, odplivnutí, urážky nebo dokonce fyzický útok.

Dobrovolně jsme pro přírodu a životní prostředí za posledních 20 let odvedli práce za desítky milionů korun a našemu poslání přinesly obrovské oběti. Neděláme to pro slávu, uznání ostatních, nečekáme ovace a víme, že „nevděk světem vládne“.

Jak fungujeme?

Respektive, chodíme do „obyčejné“ práce, někdo je profesionální lesník, někdo šéf firmy, někdo instalatér, někdo učitel nebo lékař, nemalá část jsou studenti. Ve volných chvílích pomáháme přírodě. Lékař nepotřebuje proplácet cestu, zajistit občerstvení nebo koupit hrábě na hrabání sena. Naopak sám nezřídka přispěje nejen na tyto aktivity. V úplně jiné situaci je student. Ten sice je ochoten přijet na víkend někam dobrovolně pomáhat, ale bude jezdit o to častěji, když mu alespoň trochu přispějeme na cestu, pohostíme jej alespoň základními potravinami typu chleba s pomazánkou a čaj a zajistíme mu pracovní nářadí, aby měl čím pracovat a nemusel kosu nebo vidle vláčet vlakem.

Čtěte také: Osvěta Biovety o životním prostředí

Taktéž firemní dobrovolníci jsou dosti nenároční, ale zároveň od nich nemůžeme chtít, aby si vzali do rukou křovinořezy a motorové pily a několik dní předem kosili od rána do večera orchidejové louky, aby parta firemních dobrovolníků se mohla jednou či dvakrát ročně zapojit do aktivní ochrany přírody. Nemůžeme po nich však chtít, aby před tím než přijedou, nakoupili ze svých vlastních peněz nářadí, sekačky, přívěsy za auta i auta, které můžete „ničit“ v těžkém terénu, vyjednávali souhlasy vlastníků, jednali s úřady, sháněly peníze.

Taktéž dobrovolník na záchranné stanici chce čas od času přijít a pomoci nakrmit mláďata, přidržet zvířecího pacienta při ošetření nebo pomáhat při odchytu pacientů v terénu. „Klasický“ dobrovolník ale nepojede někam autem pro krmivo nebo stelivo, nebude k dispozici 24 hodin denně, nebude papírovat zavalen stohy lejster nebo vyúčtovávat náklady a nebude k dispozici neustálým kontrolám z krajského úřadu, městských a dalších úřadů, veterinárních správ atd., kteří si u nás podávají dveře. Řada lidí by tyto práce nechtěla vykonávat ani za peníze, natož mizerné. My také ne.

Jenže když tyhle práce dělat nebudeme, můžeme to vše zabalit tak nejpozději do měsíce. Nejzapálenější dobrovolníci velice záhy pochopí, že pokud má něco fungovat dobře a trvale a ještě se to rozvíjet, tak to prostě nemůže stát pouze na dobrovolné bázi. Respektive může, ale objem vykonaných prací bude zanedbatelný a potenciál např. firemních dobrovolníků (už jen tím, že mají čas jen ve všední dny a nikoli o víkendech) nebude možné téměř vůbec využít.

Sami bychom velice rádi pomáhali přírodě dobrovolně, ve svém volném čase a měli „normální práci“, jenže za podmínek, jaké panují v nevládním sektoru, to prostě není možné. Nejzapálenější „klasičtí“ dobrovolníci se proto musejí „obětovat“ a stát se „profesionály“ ve svém oboru. Ve finále to ale znamená, že jsou placeni (a ještě ke všemu mizerně) třeba jen na úrovni půl úvazku, který jim musí stačit „k uživení se“ a zbytek nutných prací vykonávají „dobrovolně“.

Ne snad proto, že mají nezměrnou touhu vše dělat zadarmo, ale prostě proto, že peníze na jejich plný plat prostě nejsou a tak jiná varianta ani nezbývá. První roky doufáte, že časem se to zlomí a „až se dostanete z nejhoršího“, tak to pak už půjde nějak „normálněji“. Po letech však většinou zjistíte, že se to zlepšuje jen velmi pozvolna a v zásadě máte co dělat, abyste stíhali stačit inflaci, natož se zmohli na nějaký „normální“ plnohodnotný plat.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Můžete kdykoli odejít a nikdo vám to nemůže mít za zlé. Znamená to ale nechat okamžitě padnout vše, čemu jsme věnovali obří množství svého času a nezměrného úsilí. Za tohoto stavu se pak ale odchází blbě a tak jen naivně čekáte, že přijde nějaký jiný převozník, kterému vrazíte veslo a vy budete zase „svobodní“.

Financování

Tvoří zhruba čtvrtinu našeho „financování“. Zásadní je v tom, že je nejen „finančně nenáročná“, ale není nutná okolo ní náročná byrokracie. Proto je zcela v pořádku že obce, města, stát i EU do ochrany přírody a ŽP investuje prostředky (byť jsou v porovnání s tím, kolik investuje např. do podpory dopravy nebo zemědělství zcela směšné). Stejně tak stát, města, obce či třeba nadace nebo silné nevládní organizace, kteří chtějí chránit přírodu a ŽP a řešit dílčí problémy, občas vyhlašují nějaká grantová řízení.

O naše výrobky (např. ptačí budky, krmítka) nebo služby (pokosení louky, odborný průzkum,…) mají zájem i klasické firmy nebo občané. Proto tyto služby poskytujeme, byť nyní v omezenější míře než dříve, protože kvůli prodeji několika budek v hotovosti se nám nevyplatí papírovat s EET, tím spíše, když je stále právně nejasné, zda se na nás (ještě, už) EET vztahuje či ne. Tak jsme to raději vyřešili tím, že prodáváme pouze na fakturu.

Historie a vývoj organizace

V roce 1986 byla v Jaroměři založena jedna ze základních organizací Českého svazu ochránců přírody. Bohužel informace o tom čím přesně se tehdejší nově založená organizace zabývala, nám chybí. Víme jen, že tehdejší „ochranáři“ postupně začali věnovat zejména úklidu odpadků a černých skládek, zvelebování pevnosti Josefov, budování klubovny „U železňáku“, pořádání ochranářských Country plesů, ale časem začali jezdit pomáhat udržovat i orchidejové louky do Bílých Karpat a kamsi na Vysočinu.

Jeden z nejstarších pamětníků této doby - Pavel Špaček k tomu dodává: „V organizaci nám zoufale chyběli odborníci jako třeba zoologové, botanici, či ekologové. Naše některé „ochranářské“ aktivity byly spíše takovým tápáním co by se asi vlastně mělo dělat. Zhruba v roce 1989 pak začali jaroměřští ochranáři pečovat i orchidejové mokřadní louky v povodí řeky Olešenky v Orlických horách, které od těch dob spravujeme až doposud (a některé z nich jsme dokonce začali i nedávno vykupovat).

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Tehdejší začátky popisuje další z pamětníků - Luděk Anders, dnešní dlouholetý vedoucí dětského oddílu Puštíci: „Tehdy jsme se v pátek odpoledne postupně sjížděli vlaky a autobusy na louky v povodí Olešenky a rovnou se pustili do práce s kosou a brouskem. A odpoledne jsme začali řešit klasický problém, kam s posekanou trávou. Bez údržby se orchidejové louky měnily v téměř mrtvé rákosiny či přehoustlé olšiny a právě proto jsme sem jezdili, abychom ty louky zachránili vhodnou údržbou. Ale kam s tou sotva zavadlou trávou? Neměli jsme nic, čím bychom ji někam odvezli, o trávu ani seno nikdo nestál a na louce zůstat nesměla - to by se zdejší vlastníci těchto luk na nás zlobili. Vždycky to proto dopadlo stejně. Po fantasmagorických scénářích s vymýšlením různých „vzdušných zámků“ v podobě složitých mobilních kladkostrojových sběračů, při jejichž vymýšlení byla sice kupa legrace a zábavy, ale nic kloudného z toho nikdy nakonec nevzešlo, jsme nakonec zvolili asi jediný tehdy možný způsob. Ještě zelenou posekanou trávu jsme začali pálit.“

A druhý pamětník Pavel Špaček k tomu dodává. „Každému je jasné jak to muselo dopadnout - pálit je příliš vznešené slovo - tohle byl totiž takzvaný Čuďák. Celé údolí Olešenky zahalil neproniknutelný čmoud, takže každému místnímu domorodci i lufťákovi bylo jasné, že po roce opět dorazily ochranáři.“ A Luděk Anders navazuje: „Pálilo se to většinou nepřetržitě celou noc až do nedělního dopoledne. Odpoledne jsme se sebrali a jeli domů. Ve stejném roce došlo v následku porevolučních změn k obrovskému nárůstu počtu členů, což nejlépe vystihují slova Pavla Špačka - jednoho z tehdejších vedoucí dětských oddílů: „Naše dětské kroužky mladých ochránců přírody byly tak zavalené množstvím dětí (stovky), že jsme museli další zájemce odmítat, protože dětský „kroužek“ tvořený vyššími desítkami dětí přestával být už prostě zvladatelný“.

Nově nabytá svoboda s možností seberealizace u nás i v zahraničí, rozvoj podnikání a tím i nemalých finančních výdělků s následnými „neomezenými“ možnostmi, ale i celá řada další rozsáhlých porevolučních změn napříč celou tehdejší společností (včetně rozvoje elektroniky - zejména počítačů) způsobily, že porevoluční „zelená“ euforie začala pozvolna vyprchávat. A tyto změny vedly do druhého extrému - výraznému poklesu členů.

Okolo roku 1992 - 94 proto hrozil celé jaroměřské organizaci ČSOP úplný rozklad a ukončení její existence. Ten byl částečně i způsobený generační výměnou. Úplnému rozpadu nakonec na poslední chvíli zabránil tehdejší nově zvolený předseda Ivo Plecháč. Podařilo se mu přivést do organizace nové zájemce o ochranu přírody. Nejprve navrhl a později i prosadil pojmenování naší základní organizace ČSOP na Ropáky Jaroměř, což dnes jako název ochránců přírody zní poněkud komicky.

Tehdy nově natočený Svěrákův film Ropáci mnohé ochranářsky smýšlející lidi velmi inspiroval, a naopak pojem jako Ropák roku (ostatně rovněž inspirovaný Svěrákovým filmem) se teprve rodil a začínal růst. Ivoš zvaný „Buchta“s pomocí ostatních členů (včetně své ženy Zdeny) v Jaroměři postupně založil Ekocentum Mráček. Začali organizovat místní, regionální a později i národní kola ochranářských soutěží Ekologická olympiáda a Zelená stezka zlatý list, Dny Země, Drakiády, výlety do přírody. Pokračoval v organizaci letních ochranářských táborů Olešenka, v jejichž tradici pokračujeme až doposud. Současně byla zachována i dřívější existence dětských kroužků. Z nichž např. V roce 1997 a 98 byl připraven a zrealizován první větší ochranářský projekt, který spočíval ve vyčištění a odbahnění starého Písníku v Jaroměři, jedné z místních lokalit vzácnějších obojživelníků. Také o tento písník se staráme do dnešních dnů.

V tomto období se do práce v organizaci nezávisle na sobě zapojují jako dobrovolníci i její pozdější hlavní tahouni, zejména pak Alice Janečková, Petr Köppl a David Číp. V roce 1998 se Ivo Plecháčovi podařilo od ministerstva obrany získat polorozpadlý objekt vojenského vepřína, z jehož trosek postupně začala vznikat záchranná stanice. Ke konci tohoto roku byl přijat náš první zaměstnanec - tehdejší dlouholetý zapálený dobrovolník a jeden z letitých vedoucích mladých ochránců přírody Puštíci Pavel Špaček. Byl přijat, aby se zhostil úkolu vlastnoručně vybudovat záchrannou stanici z trosek bývalého vepřína.

V roce 1999 přichází první větší „profesionální“ odborná posila. Na pozici „civilkáře“ začíná pracovat v organizaci také David Číp. Okamžitě se zapojuje jak do procesu budování záchranné stanice, která už začíná přibírat i první zvířecí pacienty, byť existuje pouze jedna první malá a zcela improvizovaná „voliéra“ z odpadních plotových dílců a v „záchranné stanici“ např. ani není (a ostatně ještě ani řadu let nebude) zaveden elektrický proud. David Číp se pochopitelně současně zapojuje nejen do rozjetého projektu na ochranu říčních ptáků i do výpomoci s environmentální osvětou a výchovou, ale vzápětí spouští i další nové projekty.

Protože se Davidu Čípovi rychle daří vytvořit celou síť amatérských, zejména zoologických mapovatelů, dojde nakonec k celkem rozsáhlé mapovací akci „Malého Jaroměřska“. Od roku 2000 pak na zjištěné výsledky začínají navazovat další dílčí projekty. Jejich cílem je (vy)řešit příčiny ohrožení nejohroženějších druhů a populací obojživelníků, plazů, vážek a rostlin. Tento způsob práce pokračuje doposud s „drobným“ rozdílem, že Jaroměřáci začínají mapovat a posléze chránit přírodu na čím dál větší ploše. Oblast působnosti je proto třeba začít nějak souhrnně nazývat.

V roce 2001 proto David Číp přichází s poněkud netradičním a bláznivým řešením. Oblast působnosti se rozhoduje pojmenovat „oficiálním“, ale tak trochu „Cimrmanovsky“ myšleným názvem jako „Velké Jaroměřsko“. I když je název myšlen s notnou mírou „literární“ nadsázky, vyvolává u některých členů, ale zejména u nejednoho tehdejšího odborníka posměch, nebo alespoň trpný soucit s chlácholivým výrazem vyjadřujícím pocit že už je to vážně na léčení.

Nikdo včetně Davida Čípa však tehdy ještě vůbec netuší, že jednoho dne Velké Jaroměřsko „pohltí“ i oblasti vzdálené stovky kilometrů od Jaroměře a to včetně hlavního města Prahy, a že se dokonce začne rozrůstat i do okolních států. Ostatně sám David Číp k tomu později říká: „Oblast, ze které jsme svážely zraněné zvířecí pacienty do naší záchranné stanice pro divoká zvířata, bývala tehdy podstatně větší než tehdejší rozloha Velké Jaroměřska. V oblasti naší působnosti si doteď pečlivě zaznamenáváme naprostou většinu vzácnějších, ale často i řadu běžných druhů živočichů či rostlin. Což je sice krásná práce, ale v momentě kdy takto mapujete desítky až stovky lokalit ročně - je to přece jen práce nezřídka dost náročná na čas a úsilí.

Na konci roku 2000 David Číp oficiálně ukončuje civilní službu a znamená to i jeho faktický odchod ze záchranné stanice v Jaroměři. I nadále se však dobrovolně, ale o to intenzivněji věnuje mapování a realizaci i přípravě nových projektů pro praktickou ochranu přírody, s jejichž realizací začíná čím dál víc pomáhat i zapálená dobrovolnice Alice Janečková. Záchrannou stanici nadále vede její dosavadní vedoucí Pavel Špaček.

Během roku 2001 však Pavel Špaček začíná čím dál intenzivněji zvažovat rezignaci na pozici vedoucího a zároveň defacto jediného profesionálního pracovníka záchranné stanice, což by fakticky znamenalo konec existence stanice v Jaroměři. Hlavním důvodem je fakt, že už přestává fyzicky zvládat zajistit chod stanice s její průběžnou dostavbou a následným rozvojem. Péče o zvířecí pacienty, zajišťování exkurzí pro veřejnost a nutná dostavba, kdy nově přijímané pacienty není kam umisťovat a nové voliéry se musí začít stavět časově nekoncepčně, podle akutní potřeb vyvolaných novými přírůstky začíná být časově i fyzicky čím dál náročnější.

Nejnutnější práce je prostě už tolik, že ji v jednom člověku už nedokáže pojmout ani tak schopný a mimořádně pracovitý člověk jako je on. Navíc se postupně hroutí i finanční zajištění záchranné stanice, dluhy začínají narůstat do prvních desítek tisíc a tehdejší předseda si začíná čím dál víc uvědomovat, že si se záchrannou stanicí ukrojil asi přespříliš velký krajíc.

Na mimořádnou členskou schůzi, která má tento pro všechny velmi neradostný, ale zároveň zdánlivě nezvratný a jasně odůvodnitelný krok posvětit jsou pochopitelně pozváni mezi jinými členy také David Číp, Alice Janečková a Petr Köppl. A ti se tvrdohlavě s uzavřením záchranné stanice a následným odchodem Pavla Špačka nechtějí smířit. A rozhodují se bojovat o její záchranu stůj co stůj.

Za poměrně bouřlivé atmosféry nakonec předseda Ivo Plecháč oznámí všem přítomným, že „buď stanice, nebo on“ a pokud i nadále budou někteří členové trvat na zachování jejího provozu, tak raději ke konci roku 2000 rezignuje na funkci předsedy a to spolu se zbytkem dosavadního výboru.

Změna názvu na JARO

Protože anketa Ropák roku už začíná být veřejně známá a celkem populární, začíná být název na ochranářské organizace Ropáci čím dál více jako pěst na oko a důvodem k oprávněným posměškům. V Jaroměři to sice nikomu divné nepřijde, ale za hranicemi Velkého Jaroměřska to budí značný údiv až nedůvěru.

Hned několik dní po schůzi proto David Číp, Petr Köppl i Alice Janečková vymýšlí jak z této šlamastiky ven. Nechtějí přijít o dobrý zvuk jména na Malém Jaroměřsku, ale zároveň nebýt za spolek ničitelů přírody za jeho hranicemi. Řešení spojit jaroměřské Ropáky ve zkratku JARO je proto celkem geniální tah. Přechod z Ropáků v JARO je tak i v Jaroměři přirozený a pozvolný.

Alice Janečková nedlouho na to kreslí logo staronové organizace s motivem čejky chocholaté. Tedy ptáka, který byl v okolí Jaroměře dříve velmi hojný, hnízdíval na rozlehlých jaroměřských i josefovských loukách v počtu několika set párů, ale posléze jejich počty poklesly natolik, že z okolí Jaroměře téměř vymizely. Jedním z hlavních snů bylo pokusit se zlepšit stav přírody (nejen) v okolí Jaroměře natolik, aby se sem zase čejky vrátily.

A tak odstartována zuřivá snaha o faktickou záchranu záchranné stanice i s navazujícími odbornými ochranářskými projekty. Dluhy ve výši několika desítek tisíc korun, jediný zaměstnanec „na krku“ který pro svoji početnou rodinu s několika dětmi alespoň nějaké nejnutnější minimální peníze jednou čas od času opravdu nutně potřebuje, hlavní tahouni organizace vedení coby novopečení uchazeči o zaměstnání na úřadu práce - ve skutečnosti od rána do nocí zavalení (zcela dobrovolně) vykonávanou prací, jejímž jediným cílem byla záchrana záchranné stanice a potažmo i všech rozjetých odbornějších projektů na ochranu přírody.

Krom budovy bývalého vepřína v dost havarijním stavu, kde stanice postupně vzniká a klubovny pronajaté od města Jaroměř nemají nic víc, než něco málo tábornického vybavení pro ochranářský tábor Olešenka, jeden křovinořez a jeden přívěsný vozík za auto. Zkušenosti s vedením účetnictví, kompletní realizací projektů, „ochranářským marketingem“ rovněž nemají téměř žádné a jsou doslova hozeni do studené vody, ve které se musí hnedle učit plavat, byť se zatím spíše topí.

David Číp s Alicí Janečkovou se téměř okamžitě stěhují do budovy ekocentra, protože když pracují dnem i nocí o sobotách i nedělích, tak opravdu není nutné, aby jezdili kamsi „domů“. Protože je situace opravdu velmi vážná, začne později David Číp i Pavel Špaček vypomáhat v místním zahradnictví. Před den chodí do „normální“ práce, odpoledne dobrovolně pracují na ochranářských projektech ve snaze získat nějaké prostředky a využít různých grantů a dotací. Alice Janečková má proto záchrannou stanici na krku téměř sama.

Návrat vzácného motýla do Krkonoš

Již déle než rok trvají přípravy pro návrat vzácného motýla jasoně červenookého do Krkonoš, který je pro svou majestátnost přezdívaný králem motýlů. Podařilo se ho rozmnožit v chovatelské stanici a nyní přichází čas na neméně důležitou část. "Celý chov by byl úplně zbytečný, pokud bychom nedokázali obnovit vhodné podmínky pro život jasoně v Krkonoších.

V minulosti probíhaly v divočině přírodní procesy daleko dynamičtěji než dnes. Dřeviny, trávu i byliny spásaly různé druhy kopytníků a čas od času některá plocha vyhořela vlivem požáru, jehož rozsah mohl být i daleko větší než tomu aktuálně bylo v Českosaském Švýcarsku. Přirozené bezlesí dále udržovaly i rozvodňující se řeky, větrné polomy a kůrovcové "kalamity". Dnes je navíc vlivem znečištění v prostředí mnohem více živin, které fungují jako hnojivo a to pomáhá dřevinám šířit se na místech, kde v minulosti přežít nedokázaly. Aby se podařilo obnovit podmínky pro jasoně, musí se teď ochránci přírody chopit řetězových pil, seker i křovinořezů.

Skalnaté části je nutné vyřezat na vytipovaných místech natolik, aby je mohl v budoucnu motýlí král jasoň znovu osídlit. Ten potřebuje ke svému životu pestrobarevný koberec tvořený hlavně načervenalými stonky rozchodníků nebo rozchodnice růžové, kde se pasou jeho housenky. Snažíme se, aby tyto zásahy co nejvíce pomohly obnovit prostředí, které bude vhodné nejen pro motýly, včely, pestřenky a další opylovače, ale i pro ještěrky včetně slepýšů, žáby, nebo některé ptáky jako největší evropskou sovu - majestátního výra velkého. Současně na vše bedlivě dohlížejí i botanici Krkonošského národního parku, aby práce ochránců přírody probíhaly bezchybně i z tohoto hlediska.

Mise za návrat krále motýlů jasoně červenookého je součástí unijního programu LIFE+ s oficiálním názvem projekt LifeApollo2020. Je koordinován polskými kolegy z Karkonoskeho Parku Narodoweho a dalšími partnerskými organizacemi jsou Klub Przyrodników a W. ČSOP Hradec Králové a JARO Jaroměř jsou členy Mezinárodní ochranářské skupiny JARO, která čítá celkem 11 spolků. Jejich členové se společně starají již o stovky hektarů přírodně cenných lokalit napříč Českou republikou a také v Polsku, Rakousku a na Slovensku.

tags: #pomáham #prirode #organizace #jaro #aktivity

Oblíbené příspěvky:

• Legislativa pro autoservisy v ČR
• Kompostování v regionu Český Krumlov
• Kompostování v regionu Český Krumlov
• Řasy a ekosystém
• Mikrovlnná recyklace plastů: Budoucnost