Pozice České republiky v rámci EU v recyklaci plastů

15.03.2026

Konzumní společnost produkuje stále více plastů, které končí na skládkách nebo v oceánech, kde jej žerou ryby. Cestou je recyklace, jež se vedle omezení spotřeby uvádí jako jedna z hlavních příspěvků jedince ke dni životního prostředí, který připadá na dnešek.

I když jsou Češi v rámci EU uváděni jako premianti v třídění komunálního odpadu, z celkově vyprodukovaného odpadu v ČR jde o několik procent. Navíc většina vytříděných plastů skončí na skládce, protože se na recyklaci nehodí.

Ráno při cestě do práce káva s sebou, v poledne salát z plastové krabičky, večer jídlo v plastovém obalu z místní vietnamské restaurace. Plasty provázejí náš každodenní život. I proto byl už v roce 1974 zaveden Mezinárodní den životního prostředí. Tento rok je věnován boji proti znečištění plasty.

„Spojení mezi znečištěním moří a plastovým odpadem je jasné mnoha spotřebitelům,“ řekl k tomuto fenoménu Bernhard Bauske z německé pobočky Světového fondu na ochranu přírody. Lidé si uvědomují, že kusy plastů končí v žaludcích velryb a dalších mořských savců.

Německá agentura pro životní prostřední UBA uvedla, že na pobřeží Severního moře bylo nalezeno na sto metrech pláže 389 kusů odpadu, 90 procent z nich připadá na umělou hmotu. Ta se nerozkládá, v moři se rozpadá na stále menší kousky, které se dostávají do potravinového řetězce.

Čtěte také: Kariéra v Ochrane Přírody

Agentura DPA uvedla, že je třeba i v běžném životě s kontaminací plasty něco dělat, například nepoužívat plastové tašky v supermarketech, kde se již nedávají zdarma, nebo nakupovat potraviny do vlastních obalů. Německá agentura jako dobrý příklad uvedla i obyvatele Česka, kteří v zemích EU patří ke špičce v třídění odpadů. Jsou druzí hned za Belgičany. V ČR pravidelně třídí odpad 73 procent Čechů.

Podle statistiky společnosti Eko-kom, jež provozuje síť barevných kontejnerů, v roce 2017 vytřídil každý Čech v průměru 47 kilogramů odpadu. Na plasty připadá 12 kilogramů.

Ze statistiky Eurostatu vyplývá, že v objemu komunálního odpadu je na tom Česká republika relativně dobře, protože průměrně jeden obyvatel ročně vyprodukuje 339 kilogramů komunálního odpadu, což je po Rumunsku a Polsku třetí nejnižší výsledek. Průměr EU leží na úrovni 480 kilogramů, nejvíce to je v Dánsku - 777 kilogramů. Jedná se o poslední dostupná data za rok 2016.

V míře recyklace komunálního odpadu už ale Česko nevychází nejlépe. Pro rok 2016 Eurostat uvedl pro ČR poměr recyklovaného odpadu na celkové produkci komunálního odpadu na 33,6 procenta. Do recyklace se počítá i kompostování. Průměr zemí EU je 46 procent. Belgie má tento poměr na 53,5 procenta, Německo dokonce na 66 procentech.

Český statistický úřad uvedl, že v roce 2016 Češi vytřídili 14 procent veškerého komunálního odpadu. „Tříděný odpad činil 14 procent produkce komunálních odpadů, tj. odděleně sbírané složky (papír, sklo, plast, kovy). Největší podíl odděleně sbíraných složek tvořil papír 31 procent, dále sklo 24 procent, plasty 25 procent a kovy 5 procent. Odděleně sbíraných složek připadalo v roce 2016 49 kg na 1 obyvatele, jednalo se o 15 kg papíru, 12 kg skla, 12 kg plastů, 3 kg kovů a 7 kg ostatních odděleně sbíraných složek,“ píše ČSÚ.

Čtěte také: Jak řešit nestandardní připojení vody a odpadu?

V tomto kontextu je třeba připomenout, že v roce 2016 vyprodukovala Česká republika celkem 25,8 milionu tun odpadu, což je meziročně o 4,4 procenta méně. Komunální odpad tvořil 3,6 milionu tun, tedy 14 procent z celkového množství odpadu. U něj naopak došlo k meziročnímu nárůstu o 7,3 procenta.

V recyklačních linkách bylo zpracováno 958 tisíc tun komunálních odpadů, což je meziročně o 12,5 procenta více. Recyklovaný komunální odpad na celkové hmotnosti odpadu v roce 2016 tvořil 3,7 procenta.

Problémem u tříděného odpadu je i to, že ne všechny plasty jsou vhodné k recyklaci. Ředitel Svazu průmyslu druhotných surovin Petr Šulc v deníku Právo uvedl, že zhruba 50 procent tříděných plastových odpadů skončí na skládce, protože mají špatnou kvalitu, nebo jsou znečištěny jinými odpady. Ivo Kropáček z Hnutí Duha podíl vytříděných plastů, které skončí na skládce nebo spalovně, odhadl na 60 procent. Nejlépe se recyklují PET lahve.

To, že více plastů končí na skládkách, je způsobeno i tím, že se od konce roku 2017 nemohou vyvážet do třetích zemí, hlavně do Číny. Dosavadní nízké ceny ropy vedly také k tomu, že se recyklace plastů ekonomicky nevyplácela.

Využití recyklovaných plastů by měl podpořit stát například u veřejných zakázek, jako je výstavba protihlukových stěn.

Čtěte také: Kariéra v odpadovém hospodářství

V roce 2022 vznikla z rozhodnutí paní ministryně Hubáčkové na MŽP odborná pracovní skupina, která na základě dat a zkušeností odborníků z různých částí hospodářství, z obcí, měst i z neziskové sféry, pracovala na posouzení problematiky povinného zálohování a jeho dopadů. Skupina měla za úkol vytvořit odborné doporučení, jak v dané agendě dále na úrovni státu postupovat. V rámci opakovaných jednání skupiny se sešlo množství informací a konkrétních dat.

Na resortu však následně nastala personální změna v osobě ministra. Když paní ministryně skončila, tak ještě před výsledkem odborné skupiny byl tým najednou rozpuštěn a nové vedení MŽP sdělilo, že už to není o tom, jestli zálohovat nebo ne, ministr rozhodl, že ano a bude se řešit pouze jak. To všechny překvapilo, protože to je nestandardní.

Naladění odborníků se následně ukázalo v rámci meziresortního připomínkového řízení novely obalového zákona, kde ministerstvo navrhlo povinné zálohování a jeho konkrétní způsob. Ministerstvo následně „trhlo rekord“ v počtu nesouhlasných připomínkových míst a sklidilo cca 1000 nesouhlasných připomínek. Data z jednání odborné skupiny MŽP se dostala na veřejnost.

Lidé v České republice i ze samotných prezentací MŽP z předchozích let již dobře vědí, že ve stávajícím obecním systému separace umíme vytřídit 8 PET lahví z 10 uvedených na trh a že jsme v tom jedni z nejlepších v EU. Náš systém třídění je navíc násobně levnější, než zavedené zálohové systémy s velmi drahými zálohovacími automaty. Z pohledu evropské legislativy navíc nemá jít jen o třídění PET lahví, ale veškerých plastových nápojových obalů. I v tomto máme tedy výhodu. Zatímco zálohovací automaty neumí třídit z plastů nic jiného, než definované PET lahve, obecní systém třídí všechny plastové nápojové obaly a dokonce všechny plasty.

Pozitivní čísla výkonnosti separačního systému v České republice se přirozeně nehodí do „steroidy“ nabobtnalého lobbingového vlaku nápojářských zájmů a zájmů výrobců automatů, který za každou cenu musí prosadit povinné zálohování přes automaty. Co se týká druhých jmenovaných, vlajku aktivního lobbingu před nedávnem v PR kampani v ČR vztyčila společnost TOMRA, tedy výrobce zálohovacích automatů.

Na scéně je přitom evidentní, že skoro všechna připomínková místa návrh MŽP jednoznačně odmítají a opakovaně to deklarují nejen v připomínkovém řízení, ale i v médiích. Zřejmě proto se aktuálně objevila nová „přepracovaná“ data, která přinášejí některé „instituty“. Jak se obecně ví, tyto instituty, respektive klasické konzultační firmy, samozřejmě pracují za peníze a na objednávku. To je zcela v pořádku. Již méně respektovatelné je, když se vydávají za nezávislé odborné subjekty, či odborníky. Ale lidé si je i přes to někam zařadí...

Přepracovaná a graficky vyvedená data, navíc doplněná účelovými a neodbornými interpretacemi, mají mezi skutečnými odborníky a lidmi z praxe nulovou hodnotu. Jsou brány jako prostý PR produkt, jehož podstatou je znevážení dosavadních oficiálních čísel a výkonnosti obecních separačních systémů. Jejich cílem je mediální dopad na osoby, které nejsou odborníky v dané oblasti. Takoví lidé pak mohou uvěřit zaplaceným upraveným informacím a může to ovlivňovat jejich názor na dané téma.

Žijeme v době fakenews, a proto je vždy potřebné hlídat si zdroje konzumovaných informací. V tomto smyslu cituji začátek jedné z tiskových zpráv podobného instutitu, která má dle textu za cíl zneuctít efektivitu současného obecního separačního systému: „Z výpočtů „insitutu“ vyplývá, že kvůli neefektivitě současného systému nakládání s hliníkovými plechovkami na nápoje Česká republika každý rok zbytečně přichází o 11 100 tun hliníku v přibližné tržní hodnotě čtvrt miliardy korun.“

K tomu, jak to ve skutečnosti s plechovkami je, se dostaneme záhy. Nicméně podobné účelové zprávy o údajné neefektivitě obecních separačních systémů bohužel poškozují více než 20ti letou práci starostů a celého systému a stejně tak poškozují úsilí a snahu lidí, kteří dlouhodobě dobrovolně třídí, což je největší deviza stávajícího systému a řada států v Evropě nám ji v dobrém závidí. Podobné zprávy bohužel poškozují i další odhodlání lidí třídit. Činit toto za účelem umělého prosazení povinných zálohových systémů tzv.

Stejné zneuctění se v tiskových zprávách týká i efektivity sběru PET lahví. Aktuálně zpracované PR grafiky ukazují, že podle dat a výpočtů „institutu“ se v ČR 51 % PET lahví „vyplýtvá“, tedy podle autora nesesbírá a nezrecykluje. Konkrétně se uvádí 23 970 tun za rok.

Zde je vhodné uvést, že od ledna 2021 nesmí dle zákona odpady z třídících linek na skládky. Pokud ze zákona kompetentní autorizovaná obalová společnost EKOKOM v datech vykazuje, že sběr PET lahví byl v roce 2021 80-83% (viz tabulka č. 1) a celkové číslo těchto obalů uvedených ročně na trh se pohybuje kolem 50 000 tun, pak by informace od „institutu“ o nějakých dalších 23 970 tunách mimo systém či vyplýtvaných, znamenala, že povinné osoby, tedy výrobci nápojů, nahlásili méně obalů uvedených na trh, za které musí do systému platit povinný poplatek. Poplatek v řádech mnoha milionů korun hrazený v rámci principu znečišťovatel platí (EPR).

Pokud by byla pravda to, co píše „institut“ ve svých grafikách a PR tiskových zprávách, pak je nutné věc řešit v gesci kompetentních orgánů, jako možné porušení platného práva. Podobný závěr k pochybným číslům některých institutů sděluje i studie CETA, z roku 2019, zadaná ze strany MŽP.

K PET lahvím bych pouze stručně shrnul a na číslech autorizované obalové společnosti ukázal, že PET lahve v reálu ve vztahu k zálohování řešit nemusíme. Stejný závěr dovodila opět i studie z roku 2019 zadaná ze strany MŽP společnosti CETA. Samo MŽP prezentovalo již v roce 2019 sběr mezi 78 - 81 %. Výsledek roku 2023 je možné dle EKOKOMu očekávat v rozmezí 78-81 % (v závislosti na výsledku šetření o exportech lahví soukromými osobami).

Z hlediska legislativy i celostního principu oběhového hospodářství bychom měli v ČR pokračovat v intenzifikaci třídění všech plastových nápojových obalů (evropský cíl) a všech plastů. Cíle pro rok 2026 můžeme zcela reálně splnit. Znázornění dosavadního vývoje míry zpětného odběru plastových nápojových lahví (roky 2020 a 2022, v intervalu spolehlivosti) a možného vývoje v letech 2023 - 2029 při zachování lineárního trendu (meziroční nárůst o 2 procentní body). Hodnoty jsou uvedené v % hm.

Dále se v PR tiskových zprávách zmiňuje, že zálohování zásadně navýší recyklaci plastů a že je na tom Česká republika v tomto směru špatně. Ve skutečnosti je to tak, že ČR se v žebříčku RECYKLACE plastových obalů vyhotoveném Eurostatem umístila na sedmém místě z celé EU. Vysoko tak přeskočila řadu států, kde se zálohují PET lahve (i dlouhodobě).

Politici, kteří v příběhu kolem PET lahví sdělují, že tento plast se v ČR nedaří dostatečně recyklovat a že proto je údajně nutné jej zálohovat, jednoduše nemluví pravdu a je třeba se zamýšlet, proč to dělají. Realita je taková, že prakticky všechen vytříděný PET se recykluje. Je to logické. Ten odpad/materiál má průměrnou hodnotu dlouhodobě více než 10 tisíc Kč za tunu. To opravdu nebudete ani pálit, ani skládkovat. Kdo z vás by to udělal, když má materiál tuto hodnotu?

U ostatních plastů je to s recyklací významně horší. A to v celé EU. Ty ale k zálohování nikdo kupodivu nenavrhuje. Ani jejich výrobci, ani politici.

Obce a města dostaly před několika lety zákonem povinnost třídit i kovové odpady. Rok od roku se množství vytříděných kovových odpadů z obcí a měst zvyšuje. Následně, v letech 2018 a 2019 Evropská unie stanovila nové cíle týkající se nově i kovových obalů, včetně hliníku. Řada obcí má samostatné sběrné nádoby na kovy a jejich množství stále roste (viz níže uvedený graf EKOKOM).

Ve stále větším počtu obcí a měst lze sbírat plechovky, ale i jiné kovové obaly také v jedné nádobě spolu s plasty, což se nazývá multikomoditní sběr (viz graf EKOKOM). To je pro občany velmi pohodlné. Osvědčilo se to jak na malých obcích, tak i v největších městech, včetně Prahy.

Na konci roku 2021 už občané v ČR mohli odkládat kovové obaly do více než 100 tisíc nádob po celé ČR a jejich počet každým rokem stále významně roste. Tolik sběrných míst v obchodech na ZÁLOHOVANÉ obaly nikdy nebude, nebude jich ani desetina. Povinné zálohové systémy neumí vysbírat ostatní typy plechovek, kromě těch nápojových (plechovky od paštik, od krmení pro mazlíčky, od konzervovaných potravin, ani žádné jiné). Na co prosím takový systém v reálu je?

Vypadá to jen jako cesta, jak se vyhnout placení dosavadních poplatků do systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) za produkované obaly. Vypadá to jako cesta, jak připravit o peníze obce a města. Nebo jako cesta, jak ostatním výrobcům obalů a lidem zdražit jiné výrobky. Je evidentní, že pokud se nápojáři přes zálohy cíleně vymaní z povinnosti platit dosavadní příspěvky na národní EPR systém separace a recyklace obalů, pak se zásadním způsobem zdraží obaly všem ostatním výrobcům. Tím se současně zdraží zboží všem spotřebitelům.

Nyní k aktuálnímu sběru nápojových plechovek. Ano, zatím nejsou celková čísla za nápojové plechovky taková, jako třeba za papír, plasty nebo PETky, ale je to jen otázka času. Evropská unie stanovila cíle pro plechovky až nyní, a proto je logicky neplníme. Není to nic divného a je to stejné i v řadě dalších států. Systém za tento specifický výkon neplatil, protože to po systému nikdo nechtěl.

Stejně jako dnes nikdo nechce a nestavuje specifický cíl např. Vyžadovat po členských státech sběr nápojových plechovek v míře 80 % již v roce 2026, tedy reálně za necelé dva roky od stanovení nového cíle v legislativě (PPWR), je dle řady právních expertů jednoznačně nezákonná retroaktivita. Z hlediska práva prostě není přípustné takový postup akceptovat, neboť se jeví jako nezákonný. Je to, jako by dnes bylo stanoveno, že všechny domy musí mít do dvou let povinně fotovoltaiku.

Systémy sběru a třídění mají delší setrvačnost, ale potom fungují velmi dobře a efektivně. Moderně vybavené třídící linky (a je jedno zda optické nebo manuální), které mají separátory kovů, umí magnetické i nemagnetické kovové obaly vytřídit s velmi vysokou účinností nad 95 %. Recyklace železných obalů je v ČR na hodnotě 85 % dle dat EKOKOMu. Z hlediska komplexního oběhového hospodářství přeci dává logiku třídit a recyklovat všechny kovové obaly, nikoli jen nápojové plechovky.

Česká republika si vyjednala pro hliník dočasnou výjimku, na což má právo. V roce 2030 nebude ze zákona možné, aby na skládce končil jakýkoli neupravený či využitelný odpad. Veškerý komunální odpad tedy půjde primárně přes třídící linky, případně přes spalovny odpadů, či jiné formy energetického využití. Třídící linky všechny kovy vytřídí s účinností vyšší než 95 % a celá tato produkce jde do recyklace.

Pokud se v čase kdykoli ukáže, že je třeba doplnit lidem motivaci k třídění, lze to provést přes doplnění systémů o třídění s využitím QR kódů (DDRS). Oproti zálohování v automatech v obchodech, je v tomto systému možné řešit prakticky jakékoli druhy obalů či odpadů, nikoli jen dvě nejhodnotnější obalové suroviny.

Je proto celkem pochopitelné, že stále větší počet politiků vnímá aktuální silný nátlak na co nejrychlejší zavedení „jediného správného“ povinného zálohování za zřejmý lobbistiský úkol, výhodný pouze pro úzkou skupinu nápojářů a výrobců zálohovacích automatů. Stále více politiků odmítá dávat této věci svou podporu a spojovat s ní své jméno.

Půlroční analýza v oblasti systému sběru a třídění odpadu Centra ekonomických a tržních analýz se zaměřila na to, jak systém třídění a recyklace odpadů v České republice funguje, jak efektivní je v mezinárodním srovnání, a také na srovnání efektivity monopolních a konkurenčních systémů sběru a třídění odpadu ve vybraných zemích EU. Výsledky jsou podle zpracovatele analýzy pozitivní - český systém snese ta nejpřísnější měřítka. V celé Evropské unii se ročně generuje asi 2,5 miliardy tun odpadu, z toho 80 miliónů tun odpadů obalových. V České republice připadá na obyvatele asi 96 kg obalových odpadů.

Tlak Evropské unie na vyšší využití především obalových odpadů jde ruku v ruce s diskusemi o tom, jak by měly členské země těchto závazných cílů nejefektivněji dosáhnout - v tom totiž mají členské země volnou ruku. V případě nástrojů založených na rozšířené povinnosti výrobců obecně vzato existují dvě možnosti řešení - systémy s jedním provozovatelem (monopolní) a systémy s více provozovateli (konkurenční).

„Evropská unie postavila regulaci oblasti na takzvané rozšířené povinnosti výrobců obalů - producenti obalů jsou zodpovědní za celý životní cyklus obalu, který používají pro doručení výrobku zákazníkům, tedy i za jeho následný sběr a vytřídění. A záleží na členských státech, jakou formu fungování zvolí. V České republice, stejně jako v dalších šestnácti zemích EU, systém provozuje jeden subjekt. V České republice se většina producentů obalových odpadů připojila ke kolektivnímu systému rozšířené odpovědnosti (EPR), jehož provozovatele (společnost EKO-KOM, a.s.) producenti obalů zároveň vlastní a kontrolují. Účastní se jej více než 20 tisíc firem, které zajišťují sběr obalových odpadů prostřednictvím více než 250 tisíc kontejnerů na tříděný odpad.

„Z hlediska oficiálně reportovaných měr recyklace Česká republika patří k úspěšným státům - míra třídění odpadů roste, systém je nákladově efektivní a funguje transparentně. V roce 2013 byla celková míra recyklace 70 %, což řadí ČR v rámci EU na 6. místo. V diskusích o efektivitě systému je jako vzor často uváděno Německo. Analýzy však ukazují, že německá cesta by byla pro efektivní český systém krokem zpátky. „Překvapilo nás, to, ale základy úspěšnosti systému vznikly v době, kdy byl systém monopolní. Z analyzovaných dat vyplývá, že konkurence na úrovni provozovatelů po roce 2006 německému systému žádná velká pozitiva nepřinesla - míry recyklace nijak závratně nestouply, ale došlo k růstu transakčních nákladů systému, zvýšení administrativy a byrokracie a zvýšení míry podvádění v reportingu provozovatelů a zúčastněných firem. To se projevilo negativně na stabilitě systému a v následné legislativní smršti kontinuálně reagující na objevující se nedostatky,“ konstatuje Tomáš Benko, další z členů autorského kolektivu CETA.

Ekonomika životního prostředí představuje pro ekonomickou teorii myšlenkovou výzvu již desítky let. A ukazuje se to i v oblasti třídění a recyklace odpadů. Argument o nesporných pozitivech tržních principů a konkurence totiž může snadno narazit v umělém, regulací a politickými cíli svázaném světě, jak potvrzuje analýza CETA: „Klíčovým aspektem je proto existence politického cíle. Jakmile existuje politický cíl, vstupujeme do „second-best“ světa. A v tom dle zjištěných závěrů nepozorujeme zásadní dopad konkurenčního uspořádání provozovatelů systému na nižší náklady ani na oficiální míru třídění a využití,“ říká Jonáš Rais a dodává: „Obecně se ukazuje, že pro fungování recyklačního trhu je zásadní vhodně nastavená regulace. Aby systém mohl stabilně fungovat, musí brát v potaz negativní motivace všech zúčastněných aktérů. Přechod do prostředí s více provozovateli systému však činí tento, již z principu, velmi náročný problém ještě obtížnějším. Zahraniční zkušenost ukazuje, že konkurenční systémy jsou obvykle provázeny nižší mírou transparentnosti, zvýšením byrokracie aktérů, a také vyšší motivací jednotlivých aktérů vynakládat neproduktivní náklady na zajištění lepšího postavení, než mají aktéři ostatní. Představa, že konkurenti budou kooperovat, ale zároveň se budou chovat jako neziskové organizace, nestojí na racionálních základech.

Špatné nakládání s plastovým odpadem má nepříznivé účinky na životní prostředí a klima, vznikají ložiska plastů a mikroplastů, které se objevují na souši a v řekách a oceánech po celém světě. Plast přispívá ke změně klimatu prostřednictvím emisí skleníkových plynů z výroby a nakládání s odpady a škodlivých účinků používáním chemikálií a spotřebou vody.

Na celosvětové úrovni bylo recyklováno méně než 10 % z přibližně 6 300 milionů tun plastového odpadu vyprodukovaného v letech 1950 až 2015. Více než 60 % plastu, který byl kdy vyroben (od roku 1950), je na skládkách nebo v přírodě, včetně oceánů. Podle odhadů OSN je každý rok do oběhu uváděno do oběhu až 5 bilionů plastových sáčků. Více než polovina všech plastů jde do spotřebních výrobků, zejména obalů pro jedno použití a 99 procent plastu je vyrobeno z fosilních paliv.

Využití recyklovaných plastů by měl podpořit stát například u veřejných zakázek, jako je výstavba protihlukových stěn.