Představitelé Kulturní Ekologie

Kulturní ekologie je směr rozvíjený v rámci současné kulturní antropologie, který studuje vznik, vývoj a fungování sociokulturních systémů ve vztahu k přírodnímu prostředí. Významnou roli při vzniku kulturní ekologie sehrála výzkumná strategie přírodních věd, zejména biologie a ekologie, jejichž explanační modely představitelé kulturní ekologie využívají v modifikované podobě ke studiu kultury.

Kořeny a Vznik Kulturní Ekologie

Kořeny kulturní ekologie se objevují již v terénních výzkumech kulturních oblastí Ameriky, které realizovali v 1. polovině 20. století A. L. Kroeber a C. Wissler. Kulturní ekologie se však zformovala až v průběhu 60. let v rámci americké neoevolucionistické antropologie jako relativně samostatná výzkumná orientace, která se soustřeďuje na empirickou analýzu způsobů adaptace konkrétních společností lokálním podmínkám.

Významnou metodologickou inspirací kulturní ekologie se staly také obecná teorie systémů a teorie informace, které umožnily prohloubit systémovou interpretaci kultury jako součásti ekosystému.

Zakladatelé a Hlavní Koncepty

Za zakladatele kulturní ekologie je možné považovat J. H. Stewarda, který již ve 30. letech věnoval ve svých terénních výzkumech pozornost vlivu přírodního prostředí na způsob života indiánských kmenů a koncepci kulturní ekologie pak plně rozpracoval ve své stěžejní práci Theory of Culture Change (1955), ve které syntetizoval ekologický a neoevolucionistický přístup ke studiu kultury. Podle Stewarda je předmětem ekologie výzkum mechanismů, jimiž se organismy adaptují k prostředí.

Většina živočichů dosahuje této adaptace pomocí svých biologických vlastností. Lidské adaptace je však dosahováno především prostřednictvím nebiologicky vytvořených prostředků a mechanismů - pomocí kultury. Kulturní adaptace člověka na přírodní i lidmi vytvořené umělé prostředí je rozhodující hybnou silou vývojových proměn.

Čtěte také: Představitelé tržního přístupu

Předmětem kulturní ekologie je podle Stewarda uspořádání vztahů kultury a přírodního prostředí. Kulturní ekologická analýza přitom musí vzít v úvahu dvě kvalitativně odlišné třídy jevů.

• Do první patří charakteristické prvky přírodního prostředí (flóra, fauna, klima, vodstvo, surovinové zdroje aj.).
• Druhou tvoří technologie, technika, ekonomická organizace a podobné faktory, jejichž prostřednictvím daná společnost využívá přírodní prostředí k uspokojování biokulturních potřeb svých členů.

Sepětí těchto dvou tříd činitelů stimuluje a limituje kulturní specifikum společnosti, její institucionální základnu, sociální strukturu a hodnotový systém.

Další Rozvoj a Představitelé

V průběhu 60. a 70. let dále rozpracovali Stewardovu koncepci kulturní ekologie zejména A. P. Vayda, R. A. Rappaport, M. H. Fried, W. R. Goldschmidt, E. R. Service. Také oni vycházejí z předpokladu, že ekologické, ekonomicko-technologické a demografické faktory představují rozhodující determinanty fungování a vývoje sociokulturních systémů. Sociokulturní systémy mohou ale pozitivními a negativními zpětnými vazbami reagovat na prostředí a ovlivňovat je.

Jmenovaní představitelé kulturní ekologie předpokládají, že přímo v sociokulturních systémech jsou zabudovány mechanismy, které umožňují takto reagovat.

Využití a Aplikace Teorie Kulturní Ekologie

Teorie kulturní ekologie nalezla své využití zejména ve výzkumech relativně izolovaných lokálních sběračsko-loveckých nebo pasteveckých společností, v nichž vztah k přírodnímu prostředí vystupuje nejvýrazněji a nejbezprostředněji. Hlavním cílem těchto výzkumů je popsat a vysvětlit konkrétní adaptační prostředky a mechanismy a odhalit strukturálně funkcionální a vývojové zákonitosti energeticko-technologických způsobů, jimiž jednotlivé společnosti využívají přírodní zdroje.

Čtěte také: Úspěchy absolventů FHS UK

Metodologická východiska školy kulturní ekologie úspěšně rozpracoval ve své koncepci kulturního materialismu M. Harris, dále představitelé nové archeologie (L. R. Binford, B. J. Meggersová) a etnoarcheologie (I. De Vore, R. B. Lee, J. E. Yellen aj.). S aplikací metod kulturní ekologie se stále častěji lze setkat i při výzkumech moderních industriálních společností (E. Cohen).

Kulturní Ekologie a Moderní Společnost

Svým zájmem o systémový výzkum ekologických problémů a krizí přispívá současná kulturní ekologie k snahám postmodernismu o vybudování kvalitnějšího života v souladu s principy udržitelného rozvoje. V tomto kontextu se kulturní ekologie zaměřuje na:

• Systémový výzkum ekologických problémů a krizí.
• Udržitelný rozvoj respektující rozmanitost kultur i menšin.
• Zkoumání filosofických, sociálních a kulturních předpokladů existence člověka v životním prostředí.

Sociální a kulturní ekologie se výslovně nezabývá technikou a technologiemi, táže se však po předpokladech jejich vzniku; nezkouší studenty z podrobných znalostí živočišných a rostlinných druhů, ale zjišťuje, které jsou pro zachování ekosystémů klíčové a musíme je proto chránit, a které jsou „jenom“ krásné.

Principy Udržitelného Rozvoje a Kulturní Diverzity

V oblasti živé kultury vznikají díla, interpretace, debaty apod., jež významným způsobem ovlivňují další směr uměleckého vývoje a jsou milníky kulturní historie. Je důležité vytvořit prostředí, v němž bude mít k limitovaným zdrojům rovný přístup víceméně každý. Zdravá societa potřebuje co největší pestrost uměleckých projevů - od renovovaných historických budov a dobře vedených archivů přes baletní a operní představení až k rapperům, pouličním muzikantům a k myriádám dalších.

Environmentalisté dokazují, že v prostředí s vyšší diverzitou má evoluce více příležitostí k inovacím. Vysoká míra rozmanitosti v kultuře má za následek vyšší míru kreativity v celé společnosti: plodí inovace nejenom v umění, ale i ve vědě, v průmyslu, ve službách a jinde.

Čtěte také: Přírodní krásy Moravy a Slezska

tags: #představitelé #kulturní #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Velkoobchod s odpady v Karolince
• Udržitelná dovolená
• Pobytové znaky daňka
• Třídění odpadu: Jaké koše vybrat?
• Školní kalendář přírody – využití