Ekologie primátů a její dopad na hospodářství

01.12.2025

Proč bychom se měli ekologií zabývat a prosazovat ekologickou politiku? Jde samozřejmě o klíčovou otázku, kterou kupodivu v diskusích, článcích a debatách, které se okolo ekologie točí, buď nenajdeme vůbec anebo jen velmi nejasně formulovanou.

Mám dojem, že „ekologistické“ motivace se točí okolo jistých priorit, které jsou různé podle jednotlivých účastníků:

Pohodlí: Planeta se otepluje, znečištění jemnými částicemi se trvale instaluje, plastový odpad se hromadí, vedra jsou stále častější, zkrátka vývoj ekosystému není pro náš způsob života, který si chceme uchovat tak „pohodlný“, jak jen je možno, nikterak příznivý.
Syndrom Gaia: V jeho rámci se nesmíme dotknout Přírody, protože jedině ona má pravdu a „potrestá“ nás, jestliže ji narušíme.
Byznys: Protože se považuje za prokázané, že dojde ke změně prostředí, ale protože ekonomický růst je třeba za každou cenu udržet, nejmazanější z průmyslníků a ekonomů hlásají proměnu světové ekonomie v „ekonomii zelenou“, a tedy k nahrazení vší znečišťující aktivity aktivitou ekvivalentní, která neznečišťuje.
Strach z důsledků demografické exploze: Aby se předešlo explozívnímu růstu klimatických uprchlíků a jejich emigraci k nám, je třeba za každou cenu udržet doma obyvatelé zemí, které jsou nejvíce vystaveny klimatickým změnám, anebo ty, jejichž demografický přechod není dovršen.
Řízení rizik: Chceme i nadále vyrábět energii, ale aniž bychom museli snášet negativní účinky této výroby, které jsou s ní nevyhnutelně svázány.

Spoustu metanu ale produkují termiti, ti se živí celulózou a tráví jí podobně jako kráva. Jsou jich tuny až desítky tun na hektar v tropických lesích, ale ti jsou ekologičtí a produkují eko-metan!

V tomto kumulačním smyslu má Evropa a zejména Česko v přepočtu na obyvatele světový primát. Vzpomente jak zuřivě závodně se uhlí dolovalo za studené války. Uhlí jako dominantní zdroj imisí se právě začalo těžit v Evropě už před stoletím - zatímco ostatní svět tuto technologii dlouho nevyužíval.

V dlouhém a pracném vývoji lidské rasy na zemi nastala chvíle, kdy díky stále rychlejšímu pokroku vědy a techniky, člověk získal moc měnit své okolí nesčetnými způsoby a v bezprecedentním měřítku. Předtím, než přistoupíme k bilanci ohledně ekologie a vývoje životního prostředí v rámci oteplení klimatu, soudím, že je užitečné připomenout některé definice a charakteristiky z ekologie.

Čtěte také: Environmentální hrozby pro primáty

Na počátku tu máme systém, tj. soubor prvků (hmoty, materiálů, objektů, atd.) v daném prostoru, který tvoří jisté prostředí, jež budeme nejprve definovat jako uzavřené (zkomplikujeme to později) a v rovnováze, tj. do něhož nevstupuje ani z něj nevystupuje žádné energie. Potom do tohoto systému zavedeme energii. V naší výlevce se to může stát např., když vytáhneme špunt: potenciální energie se promění v energii kinetickou, voda odtéká.

Avšak v současnosti prožíváme právě v historii ekologie naší planety episodu, která tu ještě nebyla, neboť masově zavádíme do přírody nové složky, jako je plyn se skleníkovým efektem (mimo jiné). To vyvolá vývoj našeho ekosystému z jednoho stavu do druhého a my jsme přitom neschopni, v důsledku složitosti planetárního ekosystému a zákonů, kterým je podřízen, vědět, jaký tento nový stav bude.

Je totiž absurdní (pro lidský druh) chtít zachránit planetární ekosystém, z něhož by byl člověk vyloučen. Toto pravidlo může vést k rozporným potřebám a k akceptování jistých lokálních nebo dočasných destrukcí ekosystému, nebo k jistým řízeným nezvratným evolucím, jestliže dochází ke konkurenci mezi nimi a přežitím lidského druhu. Právě to je velká otázka: jakou rovnováhu definovat mezi potřebou zachovat ekosystém, bez něhož se lidstvo nemůže vyvíjet, a potřebou zachovat lidi, kteří v daném momentě toto lidstvo tvoří?

Vliv lesů na mikroklima a mezoklima: Lesy mají zřetelný vliv na mikroklima a mezoklima. Les absorbuje více světla (rozčleněný povrch korun stromů) a méně jej odráží do ovzduší. Nad lesem je v létě nižší teplota než nad zemědělskými kulturami. Větší masivy lesů snižují ve vegetačním období teplotu i v okolí o několik desetin stupňů Celsia.

V současné době jsou na lesní hospodářství kladeny dva požadavky, a to zabezpečení rostoucí potřeby dříví a plnění celospolečensky významných funkcí lesa. Tyto funkce mají dnes mnohde větší význam než produkce dřeva.

Čtěte také: Ekologické aktuality

V současnosti je Praha nejvíce postiženou oblastí České republiky hlukem. Polovina obyvatel v ní je zasažena nadměrným hlukem. Evropská agentura pro životní prostředí považuje za únosnou hranici pro lidské zdraví zvukovou hladinu do 60 decibelů. Desetina pražských obyvatel - 119 471 - je přitom v noci vystavena zvukům nad 60 decibelů, což je nadlimitní hodnota pro nerušený spánek.

Změnou průmyslové produkce z velkoobjemových komodit na maloobjemové s vyšší přidanou hodnotou poklesl zájem o služby železnice. Současnému typu zboží více vyhovuje přeprava kamiony. Úskalí vidí Hradec i v tom, že nové průmyslové zóny se budují bez napojení na železnici.

Zneklidňující je, že spalováním pohonných hmot se do ovzduší dostávají oxidy dusíku a že automobily se na jejich vypouštění v současnosti podílejí více než výroba elektřiny. Zatímco energetika přispívá k emisím oxidů dusíku ze 30,8 procenta, podíl automobilů už činí 33,7 procenta.

Přízemní ozon vzniká pouze v létě ve velkoměstech, a to jen při souběhu řady okolností. Musí být horko, sucho, bezvětří a k tomu jasná obloha. Odborníci dokážou jeho koncentraci v ovzduší změřit, ale jsou bezradní, když jde o účinné metody jeho zneškodnění.

V roce 2001 byl v Česku zakázán prodej olovnatých benzinů. Výsledkem je ozdravění půdy, když v roce 2007 Státní zdravotní ústav nenašel v odebraných vzorcích žádný, v němž by se nacházel nadlimitní obsah tohoto těžkého kovu. V 7,2 procenta půdních vzorků však byl arzen.

Čtěte také: Ekologie a chování primátů

Autor nabízí překvapivé souvislosti, které dnes bývají kvůli jednostrannému zaměření současného vzdělání často přehlíženy a ignorovány. Kardinálním problémem se stalo to, že „se má za to, že každý přírůstek moci (pocházející z technologie) prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního elánu, sebevědomí, jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci technologie a ekonomie105.

Fascinace technikou vede ke ztrátě schopnosti vnímat věci a jevy v širším kontextu, vnímat souvislosti, a tím i cesty k řešení problémů. Věda, která chce nabízet řešení velkých otázek, musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění, včetně filosofie a sociální etikya.

Mnozí nahlédli, že pokrok vědy a techniky nevyřeší všechno, že „základní cesty, které vedou ke šťastné budoucnosti, jsou jiné“113. Víra ve šťastnou budoucnost v éře vědy a techniky rapidně mizí. Změna postojů ovšem nebude jednoduchá - jsme se současným paradigmatem svázáni více, než jsme ochotni si připustit. Člověk si nedovede představit, že se zřekne možností, které nabízí technologie.

Jedním z východisek řešení těchto problémů je rozšíření chápání ekologie o dimenze, které dalece přesahují její přírodovědné zakotvení. Ekologie by měla být schopna poctivě zpochybnit modely lidského rozvoje, produkce a spotřeby právě i díky tomu, že je porovná s fungováním přírody.

Jsme totiž v ní zahrnuti, jsme její součástí a prostupuje námi. Zásadní je hledat integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou i se sociálními systémy. Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a sociální, nýbrž jedné a komplexní sociálně-environmentální krize139.

Integrální ekologie musí zasáhnout i běžný, každodenní život. Papež mluví o důležitosti dobrých vztahů, přátelství i tvorbě komunit i v těch nejbídnějších okrajích velkoměst a slumech, v těchto „peklech“ moderního světa. Urbanistické plány musí počítat s lidmi a jejich vazbami a chováním.

Životní prostředí… je půjčkou, kterou každá generace přijme a musí předat té následující159. Jaký svět chceme předat našim dětem? Pokud nás tato otázka netrápí, nelze očekávat, že by naše snahy mohly přinést nějaké zásadní výsledky.

Papež předesílá, že náš svět je jedinečný a naše konání zde je naším společným projektem. Z toho plyne jeho apel na posilování mezinárodně koncipovaných politik, aktivit, institucí a akcí. Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti…

V rámci schématu zisků není místo na přemýšlení o rytmech přírody, období jejího úpadku a obrození a o složitosti ekosystémů, které mohou být lidským zásahem vážně poškozeny190. Z tohoto důvodu se lidstvo nesmí bát přehodnocovat dosavadní chápání zisku, pokroku a globálního rozvoje a musí zvážit i možnost zpomalení růstu, aby se zajistily zdroje, nutné pro růst v jiných částech světa.

Obsesivní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu a nevyhnutelně vede k ničení přírody. Když se člověk stane sebevztažným a izoluje se do svého vědomí, roste jeho chtivost. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci.