Kam Rusko Ukládá Jaderný Odpad?

08.04.2026

Okolí Ozjorsku v Čeljabinské oblasti nejspíš nepatří k místům, která by si člověk vybral na dovolenou. Ve snaze dohnat Spojené státy ve vývoji jaderných zbraní se Sovětský svaz pustil po druhé světové válce urychleně do vlastního jaderného programu.

Historie a Utajená Města

Utajená města bývala budována poblíž jezer či řek, neboť jaderná technologie i těžký průmysl potřebovaly velké množství vody, pokud možno v odlehlých oblastech. Některá z nich obklopoval plot z ostnatého drátu a střežili je ozbrojení strážci. Ostatní občané pak potřebovali pro vstup i opuštění uzavřené oblasti či města zvláštní povolení. Cizinci sem nepronikli vůbec.

Ozjorsk (Озёрск), původně zvaný Základna-10 (База-10), náležel totiž k tzv. „Uzavřená města“, někdy také přezdívaná „poštovní schránky“ (pošta do nich docházela přes poštovní schránky v jiných městech), začala vznikat v Sovětském svazu koncem čtyřicátých let 20. století.

Do první kategorie náležela místa s vojenskými základnami a průmyslovým či jaderným výzkumem, jako například Ozjorsk s komplexem Majak, Perm s výrobou tanků, Vladivostok a jeho námořní základna a další.

Jaderné Havárie v Ozjorsku a Majaku

Uzavřený Ozjorsk s Majakem si užil jaderných havárií povícero, ta Kyštymská z roku 1957 zdaleka nebyla první - zato nejhorší. O čtyři roky dříve zde vzniklo zařízení pro uskladnění kapalného jaderného odpadu.

Čtěte také: Rodová škola v Rusku

Jelikož tzv. rozpadové teplo ocelové odpadové nádrže zahřívalo, každá z nich byla obklopena několika chladícími tanky. Bohužel zařízení pro kontrolu obsahu a provozu chladiče nebylo z nejlepších.

A tak 29. září 1957 v 16 hodin 20 minut místního času vybuchla nádrž s desítkami tun vysoce radioaktivního kapalného odpadu, tvořeného směsicí acetátů a nitrátů sodných plus nitrátů nejrůznějších radionuklidů.

Díky porouchanému chladícímu systému došlo k odpaření chladící vody a nádrž se zahřála na 350 °C. Z cca 20 MCi radioaktivity devadesát procent zamořilo nejbližší okolí a řeku Teču, přičemž radioaktivní oblak se zbylými 2 MCi radionuklidů se šířil dále směrem na severoseverovýchod.

Přibližně po deseti hodinách od exploze urazil mrak přes tři sta kilometrů. Radioaktivní spad, obsahující převážně cesium-137 a stroncium-90, vytvořil nakonec mnohasetkilometrovou tzv. Východouralskou radioaktivní stopu (EURT) s dlouhodobou kontaminací.

Na jejím území zřídila v roce 1968 sovětská vláda Východouralskou přírodní rezervaci.

Čtěte také: Analýza: ruská ropa a ekologie

Tato jaderná havárie masivního rozsahu se udála u Ozjorsku, nazvána však byla Kyštymskou, podle patnáct kilometrů vzdáleného města. Důvody? Nejenže byl Kyštym větší, ale především - na rozdíl od Ozjorsku - byl zanesen na mapě.

Dopady Kyštymské Katastrofy

Citujme z dokumentu německého režiséra Sebastiana Meze Metamorfózy (Metamorphosen): „Dne 29. září jsme na poli sklízeli brambory. Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země pod mýma nohama se zatřásla. Všichni jsme byli v šoku.

Radioaktivnímu záření bylo vystaveno nejméně dvaadvacet vesnic (Berdjaniš, Galikajevo, Saltykovo, Fadino, Igiš, Gornij a další). První lidé z okolí Majaku, kterým bylo nařízeno bez udání důvodu oblast opustit, začali odcházet přibližně týden po explozi.

K dalšímu odsunu obyvatelstva došlo za několik měsíců, poslední lidé se svého přesídlení dočkali až za necelé dva roky od Kyštymské katastrofy. O svém ozáření se obyvatelé z evakuovaných oblastí dozvěděli až v období „glasnosti“ koncem osmdesátých let 20. století.

Oficiálně k přímým obětem na životech nedošlo. Sovětští výzkumníci shromažďovali informace o desítkách tisíc občanů, přičemž zjištěné údaje, dnes již přístupné, byly pečlivě utajovány.

Čtěte také: Rizika nebezpečného odpadu

Kromě následků chronické nemoci z ozáření docházelo v sedmdesátých letech mezi evakuovanými lidmi ke zvýšenému výskytu rakoviny a leukémie, ostatně ještě roku 2013 zjistil tým vědců dvojnásobné rozšíření leukémie u obyvatel žijících nedaleko Teči.

Kyštymskou katastrofu, třetí nejhorší po černobylské a fukušimské havárii (obě jsou na sedmidílné Mezinárodní stupnici jaderných havárií INES označené sedmičkou, kyštymská šestkou), se tehdejší sovětské vládě podařilo úspěšně utajit, neboť radioaktivní mrak se pohyboval vhodným směrem.

Někteří tvrdí, že o události věděla i americká CIA, která o ní neinformovala.

Komplex Majak Dnes

Komplex Majak u Ozjorska, místo řady radioaktivních „nehod“, existuje a funguje dodnes. V poněkud zredukované formě stále zaměstnává okolo 14 tisíc osob (za sovětské éry 25 tisíc).

Likviduje jaderný odpad z ruských atomových ponorek, vyřazených jaderných hlavic a samozřejmě z atomových elektráren (Novovoroněžská, Kolská a Bělojarská).

Samotná města Kyštym a Ozjorsk už naštěstí netrpí tak velkým zamořením - při pečlivém měření v roce 2005 vyšla výsledná radiace jako velmi nízká. Poblíž Majaku byl ovšem roku 2017 zaznamenán její výrazný vzestup.

Další Lokality a Aktivity

Například v zátoce Sajda na Kolském poloostrově se našlo místo pro závod na zpracování a uskladnění radioaktivního odpadu z vysloužilých ponorek a ledoborců. Stavbu závodu zaplatilo v rámci snahy skupiny G8 zabezpečit radioaktivní materiál Německo. Stál 300 milionů eur (7,73 miliardy korun).

V zátoce Sajda skončila i část odpadu po dosud nevyjasněné jaderné nehodě na raketové střelnici poblíž vesnice Ňonoksa.

Rusko jako Skládka Jaderného Odpadu?

Možnost, že Rusko se už brzy stane světovou skládkou radioaktivního odpadu, je opravdu aktuální. Ruský ekologický zákon z roku 1992 zakazuje dovoz jaderných materiálů z cizích zemí s výjimkou států bývalého východního bloku, které uzavřely s Moskvou příslušné smlouvy.

Rusko nyní importuje vyhořelé palivové tyče z Ukrajiny, Bulharska, Slovenska a Maďarska. Avšak (Minatom) již od roku 1998 lobbuje ve státní Dumě o změnu tohoto zákona.

Závod Krasnojarsk-26

Na přímý rozkaz Stalina začalo v roce 1950 více než 65 tisíc vězňů Gulagu hloubit největší podzemní jaderný komplex na světě s poetickým jménem Krasnojarsk-26. Jaderný labyrint je umístěn 250 až 300 metrů pod povrchem země.

Skládá se z 3500 místností a obrovských hal.Tento komplex má tři jaderné reaktory na výrobu plutonia, jedno přepracovací zařízení na výrobu dioxidu plutonia a dusičňanu uranylového.

Od doby, co se v září 1998 stal guvernérem Krasnojarského regionu nedávno zesnulý generál Lebeď, vzrůstal tlak učinit z Krasnojarsku-26 mezinárodní centrum, které bude nabízet uložení jaderného odpadu zemím celého světa. V současné době Krasnojarsk-26 již dováží vyhořelé jaderné palivo z Ukrajiny a Bulharska.

Současné Možnosti Nakládání s Vysoce Aktivním Odpadem

V současné době existují tři cesty, jak s VJP nakládat:

Uložení pod zem (jako odpad)
Přepracování, využití jako nové palivo
Vyčkávací strategie

Vyhořelé jaderné palivo se uloží do hlubinného úložiště, s jeho vyzvednutím a dalším využitím se nepočítá. Nevýhoda je jasná - zbytečně se zbavujeme velkého množství využitelné energie, které musíme získat jinak (např. další těžbou uranu z přírodních ložisek).

Přepracováním lze snížit množství odpadů na jednotky procent. Je s podivem, že proti přepracování vyhořelého paliva často protestují organizace jinak podporující recyklaci odpadů.

Je spojena s dočasným skladováním vyhořelého jaderného paliva. Je dnes nejčastější strategií. Ukládání do meziskladů rozhodně neznamená bezradnost, co s jaderným palivem. Technologie, jak bezpečně uložit radioaktivní materiály, jsou dávno známé, ale vyčkávací strategie má řadu výhod.

Vyčkávací Strategie a Její Výhody

Aktivita vyhořelého paliva po vyjmutí z reaktoru je velmi vysoká, během krátké doby ale výrazně klesá. Za 10 let od vyjmutí paliva z reaktoru je aktivita již jen 0,3 %, tedy asi 300x nižší! Po 50 letech skladování je aktivita menší než 0,1 % původní aktivity (1000x nižší).

Manipulace s vyhořelým palivem (přepracování, definitivní uložení) je tím levnější, čím je nižší jeho aktivita. Manipulace s méně aktivním materiálem je bezpečnější než s vysoce akt.

Problém Vyhořelého Jaderného Paliva v České Republice

Obě české jaderné elektrárny (Dukovany a Temelín) vytvoří v průběhu svého plánovaného provozu přibližně 4 tisíce tun vyhořelého jaderného paliva. Česká vláda i další státy prosazují definitivní pohřbení do zemských hlubin.

V České republice je za problematiku zodpovědná státní Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), která teprve hledá vhodné místo pro budoucí hlubinné úložiště vyhořelého paliva.