Práva životního prostředí v České republice

Právo životního prostředí vychází z poznatků o příčinách a důsledcích globálního ohrožování a poškozování životního prostředí a z požadavků na zajištění jeho ochrany.

Podává ucelený přehled o právní úpravě ochrany, o principech a metodách, nástrojích a cílech ochrany obecně a konkrétně při ochraně jednotlivých složek životního prostředí (ovzduší, voda, půda) a ekosystémů (les, příroda a krajina) a při ochraně před zvláštními zdroji ohrožování (odpady, chemické látky, ionizující záření, ad.).

Zahrnuje českou legislativu spolu s legislativou EU a mezinárodní smlouvy.

Zvláštní pozornost věnuje uplatňování ekologickoprávní odpovědnosti, prosazování práva prostřednictvím orgánů veřejné správy, přístupu k informacím a účasti veřejnosti na ochraně a uplatňování některých průřezových nástrojů (územní plánování, posuzování vlivů na životní prostředí, jednotné environmentální stanovisko, integrované povolení IPPC).

Právo životního prostředí představuje do jisté míry inkoherentní soubor právních předpisů upravujících ochranu životního prostředí.

Čtěte také: České principy práva životního prostředí

Jde zároveň o jeden po roce 1989 z nejdynamičtěji se rozvíjejících právních oborů, který charakterizují časté změny stávajících právních úprav a vznik právních úprav nových.

Právo životního prostředí má podobně jako jiné ustálené právní obory strukturovaný systém, který má především svou obecnou a zvláštní část, jako je tomu u tradičních oborů, např. práva občanského nebo trestního.

Systém práva životního prostředí se člení na dvě základní části, obecnou a zvláštní část.

Zvláštní část zahrnuje prostředky ochrany (územní plánování, integraci rozhodování o povolení stavebních záměrů, posuzování vlivů na životní prostředí, integrovanou prevenci a omezování znečištění, přístup k informacím a účast veřejnosti na ochraně životního prostředí), právní úpravy ochrany jednotlivých složek životního prostředí a ekosystémů, kde jde o skupinu předpisů o ochraně složek, tj. vody, půdy a ovzduší.

Druhá skupina zahrnuje ochranu ekosystémů, tj. zákon o lesích a zákon o ochraně přírody a krajiny.

Čtěte také: Příklady ohrožení demokracie: Česká republika a svět

Čtvrtou skupinu v rámci zvláštní části systému práva životního prostředí tvoří předpisy o ochraně před zdroji ohrožování životního prostředí, tj.

Složkové předpisy především definují konkrétní předmět ochrany a povinnosti znečišťovatelů a uživatelů zdrojů.

Obsahují také ustanovení o ekonomických nástrojích (zejména poplatcích).

Právo životního prostředí patří podle charakteru převážné části norem do něho zařazených do oblasti veřejného práva.

Má však velmi úzké vazby na některé instituty soukromého práva jako je odpovědnost za škodu, vlastnické právo a užívací práva k přírodním složkám.

Čtěte také: Ekvádorská ústava a práva přírody

Právní normy v rámci systému práva životního prostředí jsou převážně hmotněprávního charakteru.

Procesního charakteru jsou např. zákon o posuzování vlivů na životní prostředí či zákon o jednotném environmentálním stanovisku.

Právo na příznivé životní prostředí

Právo na příznivé životní prostředí je obsaženo v článku 35 listiny základních práv a svobod.

Ve své podstatě se toto právo rozpadá ve smyslu Aarhuské úmluvy z roku 2001 do tří pilířů, a to práva na informace o životním prostředí, práva na účast veřejnosti při rozhodování a práva na přístup k právní ochraně.

Na toto ustanovení je však třeba nahlížet prismatem článku 41 listiny základních práv a svobod, a tedy se lze tohoto práva domáhat pouze prostřednictvím prováděcích předpisů.

Jak se ale právo na životní prostředí projevuje v reálném životě?

Právo na příznivé životní prostředí je tzv. neurčitým právním pojmem bez jakékoliv zákonné definice.

Tuto definici tedy vytváří primárně judikatura soudů.

Příznivost životního prostředí podle soudní judikatury je posuzována maximálními přípustnými limity únosnosti znečištění, tedy zjednodušeně „co není přes limit, je příznivé“.

Tyto limity se však s rozvojem společnosti a s vědeckým bádáním aktualizují, a tedy je třeba příznivost vždy posuzovat v souladu s dosaženým stavem poznání ve smyslu § 12 zákona o životním prostředí.

Právo na informace o životním prostředí

Právo na informace o životním prostředí je zakotveno zejména v zákoně č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Povinnost poskytovat informace podle shora uvedeného zákona mají zejména subjekty veřejné správy, přičemž okruh povinných subjektů je vnímán ve velmi širokém rozsahu.

Za informaci o životním prostředí se rozumí výčet informací uvedený v § 2 shora uvedeného zákona, přičemž mezi nejdůležitější patří zejména informace o stavu životního prostředí, o jeho složkách, o využívání přírodních zdrojů, o vlivu staveb, činností a technologií na životní prostředí, ale též informace o stavu kulturních a architektonických památek v některých případech.

Žádost o informace o životním prostředí nemusí být nijak formalizovaná, pouze stačí, že je dostatečně konkrétně formulovaná otázka, žádost není anonymní, a žádost není zjevně obstrukční.

Pokud žádost není úplná, nebo není dostatečně konkrétní, má subjekt veřejné správy povinnost o této skutečnosti žadatele informovat a poskytnout mu možnost k nápravě.

Odpověď by měl žadatel obdržet do 30 dnů, pokud ale zvláštní okolnosti si vynucují prodloužení této lhůty, lze tuto lhůtu prodloužit až na 60 dnů.

Subjekty veřejné správy však mají povinnost vždy postupovat bez zbytečného odkladu při poskytování informací o životním prostředí, proto vždy bude záležet na povaze informace a způsobu, jakým je žádost podána.

Například pokud je žádost telefonická a jedná se o jednoduchou informaci, subjekt veřejné správy by měl odpověď poskytnout neprodleně.

Zákon nabízí i obranné mechanismy v případě, kdy subjekt veřejné správy vůbec na žádost o informace nereaguje, kdy zakládá fikci zamítavého rozhodnutí pro možnost ochrany žadatele ve sféře správního soudnictví.

Právo na účast při rozhodování

Právo na účast na rozhodování se projevuje zejména v oblasti výstavby a územního rozvoje.

Veřejnost může podávat připomínky a námitky k návrhům územním plánům, a též prostřednictvím institutu zástupce veřejnosti k návrhům zásad územního rozvoje.

U projektů, kde zákon o posuzování vlivu na životní prostředí vyžaduje vyhotovení vyhodnocení vlivu na životní prostředí, dostává veřejnost prostřednictvím institutu dotčené veřejnosti dokonce postavení účastníka ve všech navazujících řízení, a jako takový má právo se bránit prostřednictvím opravných prostředků.

Za dotčenou veřejnost se považují osoby, které mohou být rozhodnutím přímo dotčeny na svých právech a povinnostech a některé právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí.

Právo na přístup k právní ochraně

Právo na přístup k právní ochraně v oblasti životního prostředí je pilířem, který doplňuje předchozí dva pilíře, a spolu s nimi zakládá efektivní ochranu práva osob na příznivé životní prostředí.

tags: #principu #prava #zivotniho #prostredi

Oblíbené příspěvky:

• Využití odpadkových pytlů s potiskem
• Co jsou podlimitní emise dluhopisů?
• Vlastnosti ekologického gumoasfaltu
• Proč je důležitý audit BOZP?
• Další využití PET lahví