Přípustné limity znečištění životního prostředí v ČR

Vstup České republiky do EU znamená začlenit více než 200 právních aktů komunitárního práva do české environmentální legislativy. A především připravit podmínky pro jejich uplatňování a prosazování. Nejvýznamnějším zásahem je přijetí Směrnice 96/61 EC o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC).

Základní směrnicí pro zavedení integrovaného systému prevence znečištění v EU je Směrnice Rady ES 96/61/EC ze dne 24. 9. 1996. Pátým akčním programem pro životní prostředí ES byla stanovena zásadní priorita pro integrované řízení životního prostředí.

Dne 6. 6. 2001 vláda schválila návrh zákona o integrované prevenci, který následně postoupila do parlamentu. Parlament ČR schválil tento návrh jako zákon č. 76/2002 dne 5. 2. 2002. Návrh předpokládal, že zákon vstoupí v platnost k 1. 1. 2003, tj. referenčnímu datu vstupu České republiky do Evropské unie (hypertextová verze zákona).

Směrnice IPPC a její cíle

Směrnice Rady 96/61 EC o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), přestavuje nový přístup k ochraně životního prostředí. Cílem směrnice je dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku, tj. neposuzovat odděleně dopad činnosti na jednotlivé složky životního prostředí, ale vycházet ze široké škály možných vlivů činnosti na kvalitu životního prostředí a lidské zdraví.

Směrnice stanoví požadavky, které mají členské státy přijmout pro to, aby se zamezilo znečišťování ovzduší, vody a půdy, případně, aby se toto znečištění co nejvíce omezilo.

Čtěte také: Míra znečištění ovzduší

Směrnice 96/61 EC (Směrnice IPPC) vykazuje mnoho zcela nových rysů a přístupů, které přebírá tento návrh zákona. Celá Směrnice IPPC pojednává o sjednocení přístupu a kritérií povolování výrobních činností všech členských a kandidátských zemí EU. Postupně se opouští dosud běžný princip samostatné ochrany jednotlivých složek životního prostředí, kdy často dochází pouze k přenášení znečištění z jedné složky do druhé.

Komplexní ochrana životního prostředí jako celku se bude stále více odrážet ve struktuře orgánů pro ochranu prostředí, ale i v podobě environmentálního práva. Princip přenášení rozhodovací pravomoci na nejnižší možnou úroveň. V evropském měřítku to znamená, že orgány EU řeší jen ty problémy, které nemohou řešit členské země jednotlivě. Na národní úrovni se posiluje úloha regionů.

Integrovaný přístup a povolovací proces

Integrovaný přístup k vydávání povolení je jedním z klíčových bodů celého procesu. Rozhodnutí mohou být souhlasná pouze v případě, že zařízení, o které se jedná, splní požadavky směrnice a zajistí vysokou úroveň ochrany životního prostředí jako celku, prostřednictvím ochrany ovzduší, vody a půdy. Podmínky povolení musí především obsahovat emisní limity pro látky vyjmenované ve směrnici, pokud budou vypouštěny ve významném množství a vzhledem k jejich schopnosti přenášet znečištění z jednoho média do druhého. Parametry a technická opatření doplňující emisní limity musí vycházet z požadavku nejlepších dostupných technik.

Provozovatelé výrobních zařízení zaváděním principů Směrnice IPPC sice mají povinnost získat, mimo stavební povolení a kolaudační výměr, ještě samostatné povolení provozu zařízení (a to i pro existující zařízení), ale na druhé straně zavádí velké zjednodušení povolovacího řízení. Stanovení konkrétních podmínek povolení provozu výrobních zařízení, závazné emisní hodnoty a dodržování předepsaných výrobních parametrů, jsou výsledkem vyjednávacího procesu a dohody mezi Krajským úřadem a provozovatelem výrobního zařízení.

Povolovací proces bude vycházet z kritérií založených na principech dlouhodobě udržitelného rozvoje. Znamená to důslednou koordinaci činností všech orgánů příslušných pro povolovací řízení.

Čtěte také: Indikátory znečištění v ČR

Účast veřejnosti a informační služby

Jedním z nejdůležitějších rysů Směrnice IPPC je důraz na aktivní spoluúčast veřejnosti na procesu vyjednávání, stanovování a dodržování podmínek povolení provozu výrobních zařízení a na možnost přístupu všech zájemcům ke všem relevantním dokumentům celého procesu IPPC, samozřejmě při plném dodržování všech ustanovení Zákona č.123/1998 Sb. O právu na informace o životním prostředí, Zákona č.106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím i Zákona č.89/1995 O státní statistické službě.

Uspokojení všech informačních potřeb orgánů státní správy, žadatelů o integrované povolení i zájmových organizací a široké veřejnosti vyžaduje fungování poměrně složité a náročné informační služby (zejména v oblasti nejlepších dostupných technik), jejíž zavedení je předmětem prováděcího předpisu k připravovanému českému zákonu o integrované prevenci a omezování znečištění.

Nejlepší dostupné techniky (BAT) a referenční dokumenty (BREF)

Každý výrobní provoz je posuzován na základě emisních limitů a parametrů výroby odpovídající nejlepší dostupné technice (BAT). Rozsah a interval, ve kterém se pohybují přiměřené emise a parametry, odpovídající BAT, jsou k disposici v Referenčních dokumentech nejlepší dostupné techniky (BREF´s) , které se postupně zpracovávají pro všechny typy výrobních zařízení. Jedná se o směrné hodnoty, ne o závazné limity. Jsou však základem pro vyjednávací proces, na jehož konci jsou již závazné limity emisí a výrobních parametrů.

Pojem "nejlepší dostupná technika" se v posledních letech zavádí do všech mezinárodních dokumentů (dohod, protokolů aj.), které se zabývají problematikou ochrany životního prostředí. Jedná se prakticky o porovnávání parametrů technologií a postupů pomocí předem stanovených indikátorů.

Výsledek systému výměny informací má podobu tzv. referenčních dokumentů BAT (BAT Reference Documents - BREF) a je postupně zveřejňován pro všechny sledované činnosti, které spadají do režimu IPPC (Příloha I. směrnice). BREF odrážejí stav techniky, kterého průmysl dosáhl, a průmysl tak svými inovacemi umožňuje vytváření nových standardů v oblasti BAT, a tedy i odvozených emisních limitů. Je připravován Evropskou kanceláří IPPC a je připomínkován technickými pracovními skupinami (TWG).

Čtěte také: Dopady sucha na českou krajinu

Referenční dokumenty nejsou chápány jako statické předpisy s jednoznačně stanovenými hodnotami limitů, platné pro všechny lokality , se zvýrazňováním průkopnických technik. Záměrem referenčního dokumentu musí být poskytnutí informací kompetentním orgánům pro stanovení podmínek provozu, včetně informací o dosažitelných hodnotách emisních limitů škodlivin, ale také o výši spotřeby surovin, energií a materiálů, které mohou být dosaženy. Praktická úroveň hodnot, dosažených danou technikou však bude záviset na mnoha dalších faktorech, které jsou specifické pro určitou lokalitu (např. uvádí techniky a emisní a spotřební úrovně, které jsou kompatibilní s BAT v obecném smyslu, zkrácený seznam prakticky uplatňovaných procesů a technologií. Je však třeba zdůraznit, že tento dokument nenavrhuje emisní limity.

Článek 16 směrnice IPPC ukládá Evropské komisi povinnost organizovat "mezi členskými státy a mezi zainteresovanými průmyslovými odvětvími výměnu informací o BAT, monitoring a sledování jejich vývoje". Výsledky této výměny informací bude komise každé tři roky zveřejňovat. Zodpovědný v této oblasti je Direktoriát XI.

Systém výměny informací a role České republiky

Cílem systému výměny informací je podpora úřadů odpovědných za vydávání integrovaného povolení. Tyto úřady musí být informovány o aktuálním vývoji BAT a odvozených emisních limitech, protože jim směrnice ukládá, aby k nim přihlížely při vydávání povolení. Evropská komise pro tento účel vytváří referenční dokumenty BAT (tzv. Evropská kancelář IPPC je sekretariátem systému výměny informací. Na technické úrovni jsou ustaveny pro každý výrobní sektor dle přílohy č. I směrnice Technické pracovní skupiny (Technical Working Groups -TWG).

Na politické úrovni je ustaveno Fórum pro výměnu informací (Information Exchange Forum - IEF), pořádající setkání 2-3krát za rok. Práci TWG pro každý výrobní sektor, pro který je vypracováván BREF, koordinuje Evropská kancelář IPPC. Představitelé průmyslu poskytují dokumentaci, nezbytnou pro vypracováni daného BREF, a zvou odborníky ze Sevilly na exkurzi do výrobních provozů; představitelé průmyslu mohou absolvovat rovněž stáž v kanceláři IPPC v Seville.

Každý členský stát musí zřídit vlastní systém výměny informací o BAT a odvozených emisních limitech, který bude propojen se systémem EU. Účelem systému je poskytovat informace o BAT a emisních limitech nejen úředním orgánům a institucím, ale i průmyslu a veřejnosti a zpětně Evropské komisi. Národní systém výměny informací zároveň poskytuje institucionální zázemí pro vyjednávání jednotlivých zájmových skupin o nejefektivnějších opatřeních pro ochranu životního prostředí jako celku, včetně požadavků na dosažení emisních limitů environmentálně i ekonomicky nejefektivnější cestou.

Česká republika může ovlivnit vytváření tohoto rámce na úrovni EU především zapojením svých odborníků do pracovních skupin. V současné době má Česká republika jednoho zástupce v pracovní skupině pro přípravu referenčních dokumentů nejlepších dostupných technik (BREF), a to v pracovní skupině pro textilní průmysl. Prostřednictvím svých zástupců v mezinárodních odvětvových sdruženích, např. papírenského průmyslu (CEFIC) a výroby železa a oceli (EUROFERR), získává Česká republika informace o přípravě BREF pro tato odvětví. Samostatně se angažuje prostřednictvím svého svazu chemický průmysl, na který se směrnice vztahuje bez výjimky.

Legislativa a ochrana ovzduší v ČR

Oblast ochrany ovzduší, kterou upravuje zejména zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, a která je v gesci Ministerstva životního prostředí, sleduje práva a povinnosti osob v souvislosti se znečišťováním ovzduší lidskou činností.

Zákon stanovuje povinnosti znečišťovatelů, působnost správních úřadů a podmínky pro snižování množství škodlivin majících negativní vliv na životní prostředí. Průmyslová výroba patří vedle dopravy a zemědělství k nejvýznamnějším znečišťovatelům.

Imisní limit představuje nejvyšší přípustnou úroveň znečištění (průměr či maximum) vyjádřenou jako hmotnost znečišťující látky na jednotku objemu (µg/m3, ng/m3 apod.) při standardním tlaku a teplotě za daný časový úsek (1 h, 24 h, rok). Imisní limity byly stanoveny za účelem ochrany lidského zdraví, ale také ekosystémů a vegetace.

Proces vnášení jedné či více znečišťujících látek do ovzduší je označován jako emise. Imise je dle Zákona o ochraně ovzduší č. 201/2012 Sb. definována jako úroveň znečištění a je vyjádřena jako hmotnostní koncentrace znečišťující látky v ovzduší nebo její depozice na zemský povrch za jednotku času.

Kromě hodnoty samotného imisního limitu existuje ještě tzv. dolní mez pro posuzování (Lower Assessment Threshold, LAT) a horní mez pro posuzování (Upper Assessment Threshold, UAT). Obě tyto hodnoty jsou nižší než imisní limit a jsou definovány jako procento imisního limitu pro konkrétní znečišťující látku. Laicky řečeno slouží tyto dvě hodnoty k vyhodnocení, na kolik je třeba danou lokalitu sledovat. Pokud je v dané lokalitě překročena UAT určité znečišťující látky, je měření v této oblasti povinné. Pokud leží hodnota naměřeného znečištění mezi LAT a UAT, je měření rovněž povinné, ale je možné ho provádět v delších intervalech a z části nahrazovat modelováním.

Množství emisí znečišťujících látek je limitováno emisními limity a stropy, které nalezneme ve vyhlášce MŽP č. 415/2012 Sb. (novelizována vyhláškou č.

Z pohledu na výše uvedené tabulky vidíme, že je pro PM10 stanoven imisní limit pro ochranu zdraví a to ve dvou časových agregacích - 24h průměr a roční průměr. 24h imisní limit má hodnotu 50 µg/m3 a může být překročen maximálně 35x za rok.

Ohlašovací povinnosti a poplatky

Provozovatelé stacionárních zdrojů uvedených v příloze č. 2 zákona o ochraně ovzduší mají povinnost ohlašovat údaje z hlediska agendy ovzduší související s jejich provozem prostřednictvím Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) Údaje se ohlašují za předchozí kalendářní rok a za celou provozovnu.

Povinnost ohlašovat údaje SPE má provozovatel každého stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 zákona o ochraně ovzduší s výjimkou chovů hospodářských zvířat (kód 8 přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší). MŽP každoročně zveřejňuje ve Věstníku MŽP aktualizované kódové označení vybraných údajů, tzv. číselníky, které jsou uvedeny podle označení v příloze č. 11 vyhlášky č.

Provozovatel/poplatník má povinnost podat poplatkové přiznání za provozovnu, u které je celková výše poplatku za poplatkové období 50 000 Kč a více. Sazby poplatků jsou zákonem stanoveny pro čtyři zněčišťující látky - TZL, SO2, NOx a VOC a jsou stanoveny za tunu vypuštěné znečišťující látky za rok. Zpoplatnění podléhají pouze znečišťující látky, jejichž emise musí provozovatel podle zákona měřit nebo počítat.

tags: #pripustne #limity #znecisteni #zivotniho #prostredi #v

Oblíbené příspěvky:

• Štítky pro nebezpečný odpad v ČR
• Náplň Práce Programového Vedoucího
• Studie o emisích vojenských vozidel
• O životě v zahraničí, hudbě a Evropě
• Legislativa emisních pokut