Příroda a duše: Propojení symboliky a vědeckého myšlení

Objevte fascinující svět, kde se setkávají věda, filozofie a náboženský prožitek.

Tento jedinečný titul nabízí hluboký pohled na to, jak archetypické představy ovlivnily tvorbu přírodovědeckých teorií významných myslitelů, jako jsou Johannes Kepler a Robert Fludd.

Pauliho studie zkoumá, jak symboly představují nejen emocionální a citovou stránku zkušenosti, ale také úzce souvisejí se znalostmi své doby a skutečným procesem poznání.

C. G. Carl Gustav Jung (1875-1961) a Wolfgang Ernst Pauli (1900 - 1958) představují dva z nejvýznamnějších a nejvlivnějších autorů dvacátého století. Vzájemná spolupráce těchto v mnohém protikladných duchů se pak stala námětem mnoha knih a studií.

Jungův příspěvek Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí shrnuje jeho výzkum věnovaný synchronicitě, již definuje jako „časovou koincidenci dvou nebo více příčinně nespojených událostí s obdobným významem“.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Výzkumem synchronicity se Jung zabýval od 30. let, inspirován zejména diskuzemi a obsáhlou korespondencí s fyzikem a nositelem Nobelovy ceny W.

Pauliho studie Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera se zabývá možnostmi i komplementarity duše a přírody v díle Johannese Keplera a Roberta Fludda.

V širším ohledu pak zkoumá, jakým způsobem lze pojmout spojení poznání s náboženským prožitkem prostřednictvím symbolů, „jež obrazně vyjadřují emoční, citovou stránku prožitku a zároveň stojí v živém vztahu se souhrnem vědění své doby a se skutečným procesem poznání.

S vegetačními cykly a zejména s jarní obrodou je v tradičních mytologiích spojena řada božstev a příběhů, které zrcadlí archetypální aspekty naší cesty životem. Můžeme v nich rozpoznávat vnitřní pouť a rozkvět lidské psýché.

Každá roční doba, alespoň tam, kde se cykly přírody stále ještě střídají, nabízí lidské duši své vlastní poklady. Své příběhy, mýty a svoji poezii. Ze všech ročních období je v tomto ohledu nejmocnější nymfou jaro.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Snad je to kontrastem, kdy po zimě, v níž vládne chlad, uzavřenost a nehybnost a již v archetypální rovině symbolizuje spočinutí ve smrti, se na jaře život probouzí, puká, raší, procitá z dlouhého zimního snění, aby se postupně (když máme zrovna to štěstí, že nám klimatická krize hned nespustí prudké léto) rozvinul v symfonii barev, tvarů a vůní, v překypující hymnus bytí.

Není divu, že s jarem je v tradičních mytologiích a kosmologiích spojena řada božstev a příběhů. A v mýtech se zrcadlí archetypální aspekty cesty životem.

Na jaře se vrací z podsvětí dívka Persefona-Kora, aby se znovu shledala se svou matkou, bohyní země Demeter. Z jejich šťastného opětovného setkání se raduje v záplavě květů celá příroda.

Kora se navrací ze soumračné říše, kam ji unesl zdejší vládce Hádes. Její návrat je výsledkem dohody mezi bohyní země, vládcem bohů Diem a samotným Hádem, který svou manželku vždy na jaře propouští.

Jungovská psychologie tento mýtus vykládá jako individuační příběh, v němž Kora (dívka) symbolizující nezralé ženství i nevinnost duše musí sestoupit do potemnělé říše nevědomí, aby se zde setkala se svými stíny, vytěsněnými a nevědomými aspekty duše, aby se z ní následně mohla stát královna podsvětí - tedy zralá duše, která prošla individuací.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Proto musela být vyrvána z náruče matky, vysvobodit se z kleští mateřského komplexu, aby se v této iniciaci plně rozvinulo její lidství. K matce se vrací zralá žena.

Tento motiv ovšem hlubinu mýtu rozhodně nevyčerpává. Každoroční návrat Persefony na zem symbolizuje rovněž přirozené cykly psychického života - období sestupu do nevědomí (krize, introspekce, temná noc duše) střídající období světla a obnovy.

Tento slavný mýtus dobře odráží i psychoterapeutický proces: duševní integraci předchází sestup do sféry podsvětí. To pohřbené a vytěsněné v duši musí být konfrontováno, vědomě zpracováno, zasvěceno v temnotách, aby mohl život znovu rozkvést ve světle.

Je úchvatné, když uvážíme, že o vegetačních cyklech života můžeme přemýšlet v souvislosti s naší duší. Příroda a duše jsou nerozdělitelné. „Někdy nejlépe pečujeme o duši, když se podvolíme kráse, poezii a poznání.“

Mýtus o Persefoně patří v evropské mytologii k takzvaným vegetačním mýtům, k mýtům o obnově života. Obdobné motivy nalezneme také v mýtu o Dionýsovi, v egyptském mýtu o Osiridovi nebo v severském mýtu o Baldrovi. A rovněž křesťanské mysterium smrti a vzkříšení Ježíše Krista lze číst na pozadí tohoto kosmického příběhu jara.

Duše jara je dramatická, ostatně jako nestálé a proměnlivé jarní počasí, v němž se slévají síly ohně a vody, slunečního svitu i deště, zatímco země voní jako matka. „Duben je nejkrutější měsíc“, napsal básník T. S. Eliot ve své Pustině, která moderní formou zpracovává vegetační mýty, a podtrhl tak i násilný aspekt jarního procitání.

tags: #priroda #a #duse #portal

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce recyklací
• Druhy ekologických barev
• Život v přírodě
• Proměny Nase Nivy v průběhu času
• Třídění bioodpadu v Novém Městě