Práce, příroda a nerůstová ekonomika: Studie o dopadech na společnost

Máme problém s prací. Netýká se to jen některých z nás, ale celé společnosti, která je podřízena růstovému systému. Práce je moc, nemáme čas a nestíháme. Současně se ale strachujeme, že práce bude málo a skončíme bez ní. Děláme ji, i když nám nedává smysl, protože z něčeho zkrátka musíme žít. Mnoho z nás nebaví, ale cožpak by práce měla být zábava? Není spravedlivě odměňována, nesleduje vložené úsilí, ale tržní logiku, která se řídí jinými pravidly. Takové uspořádání sice zdánlivě funguje a daří se nám v něm více či méně naplňovat naše potřeby a tužby, nerůstová analýza však tato dogmata rozbíjí a nabízí jiný pohled na to, jak přemýšlet o práci.

Problémy s prací v kontextu nerůstu

Na první pohled to možná není úplně zřejmé, ale při pozorování těžby uhlí nebo třeba stavby nové silnice nelze přehlédnout, že čím více pracujeme, tím více ničíme živý svět kolem nás. Čím více pracujeme, tím více zboží vyrobíme a tím více na to spotřebujeme zdrojů, zabereme více přírody, vyprodukujeme více odpadu. Pokud uznáme, že práce ničí svět, nezbývá než konstatovat, že práce je moc. Ostatně nemusíme se odvolávat jen na ekologické argumenty, kolik lidí nemá pocit, že mají moc práce a svírá je stres a nedostatek odpočinku?

Komplikované je to ale i s tím, co vůbec vnímáme jako práci. Dosud jsme zmiňovali hlavně produktivistickou práci odměňovanou penězi, ovšem spoustu času a energie lidem zabere i péče o děti, nemocné či staré, vaření a další činnosti v domácnosti, zkrátka reproduktivní práce.

Můžeme se na to ale podívat i z druhé strany. Nebude práce naopak málo, pokud se máme jako společnost odklonit od hospodářského růstu, což se jeví ve světle environmentálních argumentů jako nutnost? Jednou z prvních námitek, která v diskusích o nerůstu zaznívá, je, že konec ekonomického růstu bude pro společnost znamenat ekonomickou recesi a vysokou nezaměstnanost. Pokud se bude méně vyrábět, firmy budou propouštět. V kontextu Česka, které má už po několik let rekordně nízkou nezaměstnanost a vůbec nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, může tato hrozba znít trochu abstraktně. Ale představme si například, že bychom výrazně omezili automobilový průmysl, jednoho z tahounů české zaměstnanosti. Co je z environmentálního hlediska žádoucí, může být ohrožující pro dostatek pracovních míst.

Trend automatizace navíc „ohrozí“ desítky procent současných pracovních pozic. Automatizace je přitom pro práci ohrožující pouze při současném majetkovém rozložení, kdy pracující spolu s prací přichází o prostředky k důstojnému životu. Automatizace práce by nás od ní měla osvobozovat, nikoliv uvrhovat do chudoby. Dalo by se říct, že tímto textem se implicitně proplétají dvě známé fráze: „chudoba je politická volba“ a „zdroje jsou“. Mimo jiné se proto blíže podíváme na to, kde zdroje vzít a jak učinit politickou volbou pohodu. Automatizace nicméně potřebuje velké materiálové a energetické vstupy. Abychom to ještě více zkomplikovali, nebylo by v nerůstové ekonomice naopak ještě více práce, pakliže opustíme materiální a energetické zdroje, které v sobě nesou levnou energii, již bychom museli nahradit?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Reproduktivní práce a její hodnota

Komplikované je to ale i s tím, co vůbec vnímáme jako práci. Dosud jsme zmiňovali hlavně produktivistickou práci odměňovanou penězi, ovšem spoustu času a energie lidem zabere i péče o děti, nemocné či staré, vaření a další činnosti v domácnosti, zkrátka reproduktivní práce. Slovy ekologického ekonoma Cliva Spashe, pojďme se zabývat tím, co míníme prací. Nejen podle nerůstových autorů náš současný ekonomický systém oceňuje pouze produktivní práci, ale zároveň spoléhá na neplacenou reproduktivní práci, bez které by se neobešel, a kterou navíc vykonávají hlavně ženy. Reproduktivní práce je přitom pro fungování společnosti klíčová, jak jsme mohli vidět třeba při koronavirové pandemii. Současný systém ji ale jenom využívá a podhodnocuje.

Práce samotná by také podle nerůstových autorů měla probíhat v demokratičtějším pracovním prostředí, které by nahradilo současné nedemokratické a hierarchické až autoritářské struktury, kde by se pracující podíleli na kolektivním spolurozhodování, ruku v ruce se změnami ve vlastnických strukturách. Práce by měla být zábavnější, smysluplnější a naplňující. Ubíjející práci je naopak žádoucí automatizovat nebo zpochybňovat. Zánik prací otravných a environmentálně škodlivých je rozhodně namístě. Kýžený je rovněž přesun od komodifikované práce k takovému zajišťování potřeb, které se nespoléhá na peněžní tržní ekonomiku. Dekomodifikace totiž mimo jiné zajišťuje nezávislost na propleteném a nestabilním trhu. Některé autory zpochybňování etiky práce vede k vizím postpracovního světa, v němž náš život není organizován kolem práce vykonávané pro zisk, ale především z vlastního vnitřního přesvědčení. Přestože to dnes může znít bláhově, neměli bychom zapomínat, že představa, jak má práce vypadat, se v historii proměňovala, a naše dnešní zvnitřněné hodnoty jsou čím dál neudržitelnější.

Politiky pro nerůstovou společnost

Jak by mohla vypadat práce v postrůstové či nerůstové společnosti a během transformace k ní? V reakci na řešení problémů s prací v růstovém systému se diskutuje vícero různých politik. V tomto článku se blíže zaměříme na některé z nich, jmenovitě zkracování pracovní doby, nepodmíněný základní příjem a garantovaná pracovní místa. Tyto politiky mohou na první pohled znít radikálně, zkusme si ale představit, že by se staly běžnou normou a my bychom v textu naopak obhajovali, proč je dobré, aby pár lidí mělo bohatství vyšší než několik miliard ostatních dohromady, či že pracovat více je pro přírodu i člověka lepší než pracovat méně. Taková tvrzení bychom obhajovali jen velmi těžce. Navrhované veřejné politiky tak právě proto považujeme za vhodnější než ty, které se snaží nahradit.

Zkracování pracovní doby

Zkrácení pracovní doby je nejpřímější politickou odpovědí na tezi, že práce ničí svět. Pokud je práce moc, vyrábíme toho příliš mnoho a spotřebováváme k tomu příliš mnoho zdrojů, není nic jednoduššího než začít pracovat méně. Do velké míry platí, že čím větší je ekonomika, tím větší je také zátěž životního prostředí. Ekologická stopa jednotlivých zemí na světě roste s jejich velikostí, zvlášť pokud započítáme „dovezenou“ stopu, například těžbu surovin v zemích globálního Jihu, ze kterých se vyrábí produkty především pro nejbohatší země. Lze tedy říci, že pokud budeme vyvíjet méně ekonomické činnosti, bude se ekonomika smršťovat a stejně tak klesne environmentální zátěž.

Taková jsou i fakta: země s kratší pracovní dobou méně zatěžují životní prostředí, a to i když se odečte vliv dalších faktorů. Výzkumy ukazují, že délka pracovní doby v jednotlivých zemích statisticky významně koreluje s ekologickou stopou těchto zemí, uhlíkovou stopou a celkovými emisemi skleníkových plynů a dále také s množstvím spotřebované energie. Studie Rosnicka a Weisbrota odhaduje, že pokud by zaměstnanci v Evropské unii pracovali stejně dlouho jako ti v USA, spotřeba energie v Evropské unii by byla o 18 procent vyšší.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Méně pracovat přitom nemusí být jenom oběť, benefitem je získání volného času. Ve Francii ostatně politici rámovali debatu o zkrácení pracovní doby hesly „work more to earn more“ (pracovat víc a vydělávat víc) proti „work less to live better“ (pracovat méně a žít lépe). Představte si, kdybychom se v průzkumech veřejného mínění ptali, jestli jsou lidé ochotni pro řešení změny klimatu méně pracovat místo toho, co jsou schopni obětovat. Zkrácení pracovní doby tedy může být jednou z cest k prosazení nerůstu a vyřešení nadmíry práce v naší společnosti.

Nemusíme jej ovšem vnímat pouze jako přímý politický nástroj, zkrácení pracovní doby může mít také kompenzační roli k jiným opatřením. Při snaze o omezení ekonomického růstu hrozí zánik pracovních míst a nezaměstnanost, například při redukování škodlivých průmyslových odvětví a poklesu objemu výroby. Zkrácení pracovní doby ale můžeme chápat také jako prostředek k prevenci nezaměstnanosti. Princip je jednoduchý. Pokud hrozí, že je více zájemců o zaměstnání k objemu práce, je lepší, aby se o práci podělili rovnoměrným dílem, tedy pracovali nižší než standardní dobu, namísto toho, aby pracovala pouze část lidí běžnou pracovní dobu a část lidí byla nezaměstnaná. Někteří autoři proto dokonce nehovoří o zkracování pracovní doby, ale rámují jej spíše jako sdílení práce.

Vůbec nejzajímavějším průvodním jevem je pak možnost rozšíření prostoru pro dekomodifikovanou práci. Pokud by se zkrátila pracovní doba, měli by lidé více času na činnosti jako je zmíněná reproduktivní práce v podobě péče o blízké či domácnost, zahrádkaření, opravování věcí, kutilství a podobně. Na tyto činnosti lze nahlížet jako na práci, jsou však vykonávány v prostředí, které se neřídí kritériem ekonomického zisku. To může být zásadní pro utváření lepšího vztahu lidí k životnímu prostředí i k sobě vzájemně.

Návrh na zkracování pracovní doby také poskytuje příležitost pro alianci s feministickým hnutím. Jak zdůrazňují nerůstové feministky, mohlo by vést k rovnoměrnějšímu rozdělení péče mezi muže a ženy. Z feministické perspektivy se proto také argumentuje ve prospěch snížení pracovní doby na šest hodin denně při pěti pracovních dnech v týdnu právě proto, aby se reproduktivní práce snadněji rozdělila mezi ženy a muže. Naopak z environmentálního pohledu se často mluví o čtyřdenním pracovním týdnu při osmi hodinách denně, jelikož ušetření jednoho dne sníží environmentální nároky spojené s dopravou a provozováním pracoviště o další den.

Zkracování pracovní doby přitom není žádným vzdušným zámkem. Jak naznačují zmiňované výzkumy, v různých zemích tráví lidé v práci různě dlouhý čas, mnohdy je za zaváděním kratší pracovní doby cílená snaha. V Německu například při jejím prosazení hrály důležitou roli odbory. Zkrácení pracovní doby na 35 hodin týdně bylo ve Francii zase dosaženo především iniciativou vládních socialistů. Existují příklady z veřejných i soukromých podniků nebo celých odvětví. O zkracování pracovní doby lze také přemýšlet v kontextu zkrácených úvazků, sabatiklů, délky dovolené či množství státních svátků. Rovněž je možné státní svátky přesouvat na pracovní den, jestliže zrovna v daný rok připadají na víkend, jak je již zavedeno v některých státech. Na Novém Zélandě se pro to dokonce zavedl pojem pondělizace.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Kritika zkracování pracovní doby

Zatím jsme na zkracování pracovní doby pěli pouze chválu. Pojďme se však podívat také na relevantní protiargumenty. Předně, zatímco výše popisované úvahy vycházely většinou z docela zjednodušeného pojetí práce jako hlavní síly výroby, co když ale práce není hlavním faktorem environmentální zátěže? Přesnější by možná bylo říci, že svět spíše než práce ničí čerpání fosilních paliv a dalších zdrojů a ukládání odpadu do prostředí. A pokud chceme ukončit využívání energie z ropy, uhlí a plynu, jednou z náhrad je právě lidská práce. Ukazují to i praktické příklady. Ekologické zemědělství, které nepoužívá umělá hnojiva, potřebuje násobně více lidské práce na jednotku produkce než konvenční zemědělství, stejně tak je na lidskou práci náročnější získání energie z obnovitelných zdrojů. Na recyklaci odpadu je potřeba více práce než na jeho odhození do přírody atd.

Kritika zkrácení pracovní doby tedy v tomto ohledu dává smysl, odpovědí na ni může ale být zmíněná dekomodifikace práce. Pokud by lidé trávili méně času v placeném zaměstnání, nevylučuje to, že se mohou ve zbylém čase zapojovat do jiných činností - environmentálně a sociálně příznivějších. Třeba se podílet na fungování místního energetického družstva nebo komunitou podporovaného zemědělství.

Kromě toho se nabízí otázka, kolik energie by se dalo uspořit, pokud bychom přestali vyrábět nadbytečnosti, které si vyžaduje dnešní ekonomický systém. To je mimochodem jedno z dalších vysvětlení výše zmiňovaného vztahu mezi nižším počtem odpracovaných hodin a nižší ekologickou stopou. Lidé, kteří mají více času, nepotřebují různé čas šetřící vylepšováky v kuchyni nebo nemusí vlastnit auto, když mohou chodit pěšky nebo jezdit hromadnou dopravou. Dá se namítnout, že zkrácení pracovní doby prostě jen umožní lidem trávit volný čas konzumně a spotřebovávat přitom více, nebo se prostě jen flákat. Proto je z nerůstového pohledu žádoucí nevnímat jednotlivá opatření samospásně a inspirovat se vždy tím, co nám pomůže vyřešit naše nesnáze nejvhodněji. A k tomu flákání, ve světle zmíněné perspektivy, že práce ničí svět, je nicnedělání vlastně pořád jednou z environmentálně nejpříznivějších činností.

Důležité je také upozornit na fakt, že nerůstové hnutí počítá s tím, že v málo placených zaměstnáních by lidem při zkrácení pracovní doby neměla klesnout mzda, jak se obávají další z kritiků. Toho může být dosaženo lepším kolektivním vyjednáváním nebo třeba negativním a následně progresivním zdaněním, které by zdanilo vysoké příjmy a nízké naopak od daňového zatížení oprostilo. Každopádně by tím zkrácení pracovní doby mohlo odpovídat na další z problémů spojených s prací v růstovém systému - nerovnost.

Problematické však může být také přerozdělování práce, které zkrácení pracovní doby předpokládá. Jak jednoduché by pro dělníka z automobilové fabriky bylo začít pracovat jako učitel, protože zrovna v tomto sektoru je více práce? V tomto smyslu patrně nezbývá nic jiného, než abychom jako společnost měli sdílenou dlouhodobou vizi a strategii, kam se chceme ubírat a v jakých odvětvích budou vznikat pracovní místa, a podle ní se řídit. Pokud zkrátka potřebujeme víc doktorů, je nutné zvýšit počet studijních míst na fakultách medicíny a usilovat o to, aby na nich panovalo příjemné prostředí; pakliže je potřeba více lidí na instalaci solárních panelů, zateplování nebo ekologické zemědělství, je nutné přidělit více finančních prostředků na rekvalifikační kurzy v těchto oblastech.

Ekonomická jistota pro všechny

Peníze pro všechny a bez práce nejsou jen utopickým snem, který nikdy nemůže fungovat, ani rouháním proti ctnosti pracovitosti a zásluh. Naopak, požadavek na zavedení nepodmíněného základního příjmu, který by plně stačil ke střídmému životu, vychází z morálního apelu a není o nic fantasknější než snahy o rovný přístup ke vzdělávání či zdravotní péči.

Diskuse o nepodmíněném základní příjmu jen žádají svobodu i v ekonomické oblasti. Tu zajišťují naše materiální a finanční podmínky, kterých nabýváme často dost nezásluhově. Ačkoliv může být těžké si to připustit, náš osobní úspěch je často podmíněn velkou mírou náhody, nikoliv pouhým úsilím a pílí. Lidé, které potkáme, a kam dále se díky nim posuneme, školy, na které se dostaneme, práce, do kterých jsme přijati, příležitosti, kterých se nám podaří využít, ale i neštěstí, která nás potkají. Vše je ovlivněno nejen naší snahou a zásluhou, ale také větší či menší nahodilostí. Ostatně úplně první náhodou, kterou nikdo z nás neovlivní, je prostředí, do kterého se narodíme. To má přitom zásadní vliv na celý život. Zároveň se rodíme do světa rozdaných karet, třebaže se konejšíme mytologickými příběhy o miliardářích z garáží. Někdo nemá ani tu garáž.

Představa nepodmíněného základního příjmu nám zároveň nemusí být zcela cizí. Již dnes je možné bez práce ...

tags: #priroda #ale #lidem #se #to #nemusi

Oblíbené příspěvky:

• Zdroje a řešení znečištění vody v ČR
• Normy pro kotle na spalování odpadu
• Co se neřadí mezi ekologické daně?
• Dobrodružství a vzdělávání v Českém Švýcarsku
• Domácí mýdlo pro silně znečištěné ruce