Příroda Antarktidy: Led, zima a vědecký výzkum

Antarktida je oblastí věčného ledu a zimy, je nejchladnějším kontinentem na Zemi. Téměř 90 % veškerého ledu na zeměkouli náleží právě Antarktidě, led pokrývá její povrch i moře v okolí tohoto věčně zamrzlého kontinentu.

Antarktida nepatří žádnému státu. Má bohaté zásoby nerostů a ryb, takže si na ni různé země dělaly během historie nárok. Dvanáct států podepsalo v roce 1959 smlouvu na podporu vědeckého výzkumu a míru na Antarktidě. Tuto smlouvu dosud podepsalo osmatřicet zemí. Jako součást úsilí, jež si klade za cíl uchovat tuto divočinu neporušenou činností člověka, zde byla roku 1991 na dobu 50 let zakázána těžba.

V okolních mořích je provozován rybolov a turistika. Není provozována téměř žádná hospodářská aktivita. Antarktidu obývají především vědecké týmy z celého světa zkoumající geologii, hydrologii či klimatologii.

Základní informace o Antarktidě

Antarktida se rozkládá kolem jižního pólu a má rozlohu 13 829 430 km² a to včetně šelfových ledovců a ostrovů. Antarktida leží v okolí jižního pólu a s plochou 13,2 mil. km2 je třetím nejmenším kontinentem na Zemi. Do pevniny se hluboko zakusují Weddelovo a Rossovo moře. Takřka 99 % území kontinentu je pokryto pevninským ledovcem.

Krajina i podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádní lidé nikdy neusadili natrvalo. Vzhledem k drsným klimatickým a přírodním podmínkám je Antarktida obývána pouze vědeckými pracovníky výzkumných polárních stanic mnoha států.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Antarktida je jediné území světa bez hraničních kontrol. K cestě je potřeba platný cestovní pas. Upozorňujeme, že informace o vízech se mohou měnit. Před cestou doporučujeme kontaktovat příslušnou ambasádu.

Klimatické podmínky

Antarktida je nejchladnější kontinent na Zemi. Podnebí je extrémně studené, v centrálních oblastech navíc extrémně suché, spadne zde pod 50 mm srážek ročně. V centrálních částech Antarktidy je stálá anticyklonální situace s téměř nepřetržitou bezoblačnou oblohou a srážkami pouze kolem několika mm za rok. Nejedná se však o pevné srážky, ale o sníh přivátý větrem.

Na centrální plošině Východní Antarktidy byla ve stanici Vostok dne 21. července 1983 naměřena absolutně nejnižší teplota na zeměkouli -89,2°C. Nejvyšší teplota na Antarktidě byla naměřená na dvou místech, na argentinské polární stanici Esperanza a ve výzkumné stanici Vanda a to +14,6°C.

Teploty ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují průměrně od -40°C do -70°C, extrémy dosahují i -80°C, v létě (leden) kolísají mezi -10 °C a -40 °C. Východní Antarktida je obecně chladnější. Většina vnitrozemí má ročně srážek mezi 50 milimetrů až 250 mm, směrem k pobřeží množství srážek stoupá až na 500 mm. Výjimečně bývá srážek více, Antarktický poloostrov má mezi 500 až 1000 mm srážek ročně, podobně jsou na tom i přilehlé ostrovy. Antarktida je navíc největrnějším kontinentem na světě. Na jeho okrajích a v pobřežních oblastech dochází k velmi častému silnému až bouřlivému větrnému proudění, někdy i síly uragánu.

Historie průzkumu Antarktidy

Jižní polární kruh jako první pravděpodobně překročili novozélandští Maorové. Anglický mořeplavec James Cook roku 1773 zavítal na ledovou návrš, obklopující kontinent. Po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Na počátku 20. století bylo vnitrozemí Antarktidy jedním z posledních dosud neprozkoumaných míst na světě. Robert Falcon Scott sem vedl výpravu v letech 1900 až 1904 a roku 1909 se Ernest Shackleton dostal do vzdálenosti 150 km od jižního pólu. V roce 1911 nakonec dosáhl pólu Nor Roald Amundsen. O měsíc později sem dorazila další expedice, vedená Robert Falcon Scottem, všichni její členové však na zpáteční cestě zahynuli. Pozdější výpravy už používaly ledoborce, letadla a pásová vozidla.

Atraktivity Antarktidy

Divoká zvířata, návštěva polárních stanic a přiblížení se na dosah k obrovským ledovcům, rozeklaným horám a úchvatným scenériím jsou hlavními lákadly, které Antarktida nabízí. Ledovcový štít, který pokrývá pevninu Antarktidy, tvoří 80% světových zásob sladké vody. Nejvyšší horou je Mt. Vilson v Ellsworthově pohoří s nadmořskou výškou 4 892 m. Vrcholky ledovců dosahují výšky 3 500 metrů nad mořem.

Podle smlouvy z roku 1959 mohou státy využívat Antarktidu pouze pro mírové účely, některé další smlouvy (mj. National Geographic 17. 11. 2025 clock 5 minut Vystupte z helikoptéry v odlehlém jihu Antarktidy na ostrov, který ještě téměř nikdo neviděl.

Čeká vás odborně vedený zájezd kolem nekonečných ledovců, zmrzlých útesů a nestálých ledovcových polí. Průzkumníka Ernesta Shackletona přivedla do Antarktidy touha dosáhnout slávy dobytím jižního pólu. Pro polárního polyhistora Fabrice Genevoise to bylo něco mnohem méně nebezpečného: tučňáci.

A tak když přistáváme na pobřeží Red Rock Ridge, 241 km jižně od jižního polárního kruhu, vyzývá nás Fabrice, abychom se také začali posedovat nelétavými ptáky. „Buďte zticha," šeptá, zatímco přecházíme z lodi na zimní břeh. „Jděte pomalu a neděste se, když se přiblíží příliš. Lidi tu ještě nikdy neviděli."

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Teplota klesla na -10 °C a ledový vítr nám štípe tváře. Máme čepice stažené dolů a límce pevně zapnuté, když šplháme přes ledové kluziště, nepravděpodobné uvítací komando v jasně žlutých nepromokavých oblecích. Na jedné straně se nad zálivem posetým ledovci velikosti kontejnerových lodí tyčí příkré útesy Black Mountains. Na druhé straně čistě bílý výběžek obléhá lehký vítr, těžké sněhové závěje a stovky párů zvědavých tučňáků Adéliných (Pygoscelis adeliae).

„Jsou velmi zvídaví," poznamenává Fabrice s jiskřícíma očima. „Vždycky je co zajímavého vidět."Francouzský ornitolog je ztělesněním představy castingového agenta o průvodci Antarktidy: s divokýma očima a bílými vlasy, v rockových slunečních brýlích a vintage bundě spíše než v záchranné vestě nebo čepici, navzdory mrazivému chladu a nebezpečím řízení pevného nafukovacího člunu v rozbouřených vodách.

Fabrice začal svůj milostný vztah s mořskými ptáky jako výzkumník na vzdálených subantarktických Kerguelenských ostrovech. Od té doby publikoval četné knihy o biologii a ekologii mořských ptáků a tuto zmrzlou zemi fjordů a ledovců nazývá svým druhým domovem.

Fabricovy zkušenosti ho přivedly k práci lektora a průvodce pro společnost Quark Expeditions zaměřenou na polární expedice. Ta od roku 1991 průkopnicky rozvíjí turistiku v Antarktidě a dokončila i první komerční plavbu kolem kontinentu. Poměrně nevyhnutelně se Francouz stal hlavním odborníkem na ptáky na palubě. Podle Fabricových slov: „Den bez tučňáka je špatný den. Můžete si být jisti, že nebudete zklamáni."

Během období hnízdění pochodují tučňáci kroužkový stovky mil, aby dosáhli svých kolonií.Během expedice poznatky jen přibývají, jak od Fabrice, tak od armády dalších odborníků na palubě, od glaciologů a geologů po geografy a mořské biology.

S překvapením zjišťuji, že tuleň krabožravý (Lobodon carcinophaga) má zavádějící název (v Antarktidě nejsou žádní nerozumní krabi) a že tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) může sníst až 15 tučňáků denně. Tučňáci oslí (Pygoscelis papua), kteří tvoří velkou část těchto hodů, byli pojmenováni britskými námořníky, kteří si mysleli, že jejich bílé značky na hlavě připomínají turbany (Evropané slovem „gentoo" kdysi označovali obyvatele indického subkontinentu, než se prosadil termín „hinduismus").

Mezitím kormorán antarktický (Leucocarbo bransfieldensis) zůstává tak blízko pobřeží, že se říká, že ho první průzkumníci - včetně Shackletona a kapitána Jamese Cooka - používali jako živý kompas. Je tolik věcí, na které být zvědavý, že je nemožné nevěšet se na každém slově týmu.

Díky světlem prosvětlenému australskému létu se setkáváme s částmi Antarktidy, které málokterý cestovatel kdy viděl, a zakotvujeme u řady ostrovů. Ku potěše Fabrice je zde tučňáků habaděj, ale také potkáváme rypouše sloní (Mirounga), kteří řvou na plážích, vstupujeme na ledové kry, pozorujeme tuleny leopardí na lovu a hypnotizovaně zíráme na pár kosatok dravých (Orcinus orca) pohybujících se pod naší lodí jako na kolotoči.

Jednoho rána před svítáním se mořský biolog Nick Engelmann a já ocitáme oněmělí, obklopeni skupinou keporkaků (Megaptera novaeangliae), jejichž ploutve pokryté mořskými žaludy se otírají o bok našeho pevného nafukovacího člunu, když pod námi proplouvají. „Nepředvídatelnost mě stále přivádí zpět," vysvětluje později, když nad námi svítí zářivé slunce. „Prostě nikdy nevíte, co uvidíte, a vždycky je co se učit."

Venku na horní palubě našeho expedičního plavidla v náš poslední večer, když tiše razíme kurz zpět k civilizaci, se hosté shromažďují spolu s expedičním týmem, včetně Fabrice. Dnes večer vyměnil svou péřovou bundu za jiný druh tučňáka: elegantní sako a kravatu. Vypadá elegantně, ale v jeho očích je záblesk melancholie, když hledí na nekonečnou bělost, která se nyní táhne za námi.

„Toužím po tomto místě, když tu nejsem," svěřuje se tiše, „protože, jak už víte, den bez tučňáka je špatný den."Po dlouhou dobu se s Antarktidou nejčastěji spojovalo slovo „boj". Nám, kteří tu však stojíme ztišení pod zamračenou polární oblohou, se sedmý kontinent jeví spíše jako prostor probuzení; svět velkého dobrodružství, nezkrotné krásy a tajemství.

Poznali jsme tento skrytý svět, pocítili jeho rozlehlost, slyšeli ho praskat a dýchat a teď se divíme: jak se někdo vrátí ke svému obyčejnému životu, jakmile se podíval do očí tuleně leopardímu? Chodil tam, kde se rodí ledovce? Nebo stál a usmíval se uprostřed tisíce ptáků ve fráčcích?

Quark Expeditions nabízí 12denní zájezd Antarktida vrtulníkem: Ledovce, hory a odlehlé země od 13 400 dolarů (přibližně 310 000 Kč) na osobu.

Vliv tání ledovců

Tající led na polárních špičkách totiž neovlivňuje jen hladinu moří, ale i oceánské proudy, teploty. Rozsah tání antarktického ledového příkrovu pochopitelně závisí na tom, jak moc se Země oteplí. A to zase závisí na budoucích emisích skleníkových plynů ze zdrojů, jako jsou doprava, elektrárny a průmysl.

Studie naznačuje, že velká část antarktického ledového příkrovu by mohla přežít, pokud státy sníží emise skleníkových plynů v souladu s cílem Pařížské dohody z roku 2015, tedy na úrovni udržet globální oteplení na 1,5 °C oproti předindustriálnímu období. Dále výzkum ukazuje, že vysoké emise představují riziko nejen pro stabilitu západoantarktického ledového příkrovu - který už ke zvyšování hladiny moří přispívá - ale narušuje i mnohem větší a dosud stabilnější východoantarktický ledový příkrov. A zároveň ukazuje, že různé oblasti světa se při tání Antarktidy budou potýkat s rozdílným nárůstem hladiny moří.

Voda v oceánech totiž není rozložena tak, jako třeba při koupání ve vaší vaně. Jak namodelovali výzkumníci, v mnoha oblastech by byl regionální vzestup hladiny moře vyšší než globální průměr, zatímco v některých oblastech - blízkých ledovému příkrovu - by naopak mohla hladina moře dokonce klesat. Ledové příkrovy jsou obrovské masy a jejich hmotnost vytváří silné gravitační pole, které přitahuje okolní oceánskou vodu. Na podobném principu, jako když gravitační působení mezi Zemí a Měsícem ovlivňuje příliv a odliv.

Kdyby se ledový příkrov výrazněji zmenšil, jeho gravitační přitažlivost by slábla. Což by vedlo k poklesu hladiny moře v oblastech blízkých antarktického pobřeží a k jejímu nárůstu ve vzdálenějších regionech. Změny v hladině moří však nezávisí jen na vzdálenosti od tajícího ledu. Celý ten komplexní systém souvisí rovněž s rotací planety. Osa rotace by se totiž posouvala směrem k místům, kde by se hmota ledu nenacházela.

Co tání polárních ledových příkrovů naopak zpomaluje? Tím prvním je, že se pod antarktickým podložím nachází zemský plášť, který se - s odtáváním ledu, tedy snižováním zátěže nadloží - začíná velmi mírně a velmi pomalu zvedat. Druhým faktorem jsou, poněkud paradoxně, skleníkové plyny. Studená sladká voda, odtékající z tajícího ledu, totiž ochlazuje povrch oceánů na jižní polokouli a v tropickém Pacifiku, čímž fakticky zachycuje teplo v hlubokém oceánu a zpomaluje růst globální průměrné teploty vzduchu.

Ambarish Karmalkar, spoluautor studie, uvádí, že například při tzv. středním scénáři - kdy svět sníží růst emisí skleníkových plynů, ale ne natolik, aby udržel globální oteplení pod 2 °Celsia do roku 2100 - by průměrný nárůst hladiny moře způsobený táním Antarktidy činil asi deset centimetrů. Tedy pokud by se počítalo „jen“ s Antarktidou. Ledový příkrov Grónska a teplotní roztažnost ohřívající se mořské vody by hladinu moří dále zvýšili.

Průměrný vzestup globální hladiny by tedy mohl v roce 2100 činit dvaatřicet centimetrů a v roce 2200 až třiašedesát centimetrů. Průměrný, nikoliv reálný. Protože onen globální průměr o třiašedesáti centimetrech v roce 2200 může znamenat v rovníkových regionech Indického, Tichého a Atlantického oceánu až 150 centimetrů. Aneb až 430 centimetrů, pokud by se za základ použil tzv. vysoký scénář.

Pokud bychom tedy u globusu měli vylišit, které ty oblasti mohou v budoucnu zažít nejintenzivnější nárůst hladiny moře na planetě? Určitě bychom museli zmínit ostrovní státy jako Mikronésie, Palau, Tuvalu, Kiribati, Vanuatu. Svůj díl by přitom „schytaly“ i na severním pobřeží Austrálie, v částech Filipín a na pobřeží Indonésie. Byť tedy povětšinou leží daleko od Antarktidy, právě tady by bylo ono „gravitační přelití“ nejsilnější a sem k rovníku by změny rotace Země přesunuly více vody.

Za druhou nejvíce postiženou oblast by se daly asi považovat regiony Indického oceánu. Například Srí Lanka, Mosambik, Tanzanie, Keňa, Mauricius, Seychely a Maledivy. V Atlantiku pro Evropu problém, s lehce lítostivým odhlédnutím od Nizozemska, nenastává. Nárůst hladiny dopadne na ostrovy Baham, Kuby, Jamajky, Haiti, Dominikánské republiky. Projeví se na pobřeží Surinamu a Guyany, při severním okraji Brazílie. A též na východní pobřeží USA, zejména na Floridě. Tam situaci zkomplikuje nejen plochý reliéf terénu, ale i podloží z porézního vápence.

A tím překvapivým aspektem celého zvyšování hladiny oceánů pak možná bude i relativní pokles hladiny v oblastech Chile, Argentiny, jižního pobřeží Austrálie či Nového Zélandu. To kvůli onomu úbytku gravitační přitažlivosti antarktického ledu a izostatickému zvedání pevniny (zemského pláště) nad Antarktidou.

Problém tání polárních ledových příkrovů se sice dá obecně vykreslit jako záležitost, jejíž dopady pocítí všichni na planetě Zemi. A je pochopitelně možné ji rámovat těmi nejčernějšími scénáři. Ovšem pro lepší pochopení případné ochoty, anebo naopak neochoty některých států s tím něco dělat, je ale účelnější vidět za limity průměrů a zobecnění. Následky globálního oteplení a nárůstu hladiny oceánů totiž nedopadnou na všechny stejně, rovnoměrně. Brodit se po kolena v cizím průšvihu nebudou ti, kteří ho způsobili.

Život ve vnitrozemí Antarktidy

Antarktida je proslulá bohatstvím života v okolních mořích a na pobřeží. Málo se však ví o životě ve vnitrozemí. Dokonce ani vědci nedokázali odhadnout jeho bohatství. Takové množství zvířat na jednom místě znamená také hodně trusu, který obsahuje velké množství dusíku. Rypouši i tučňáci hledají potravu v moři, ale konečný produkt trávení odkládají na souši. Jsou tak jediným producentem dusíku v Antarktidě.

Logicky by z toho vyplývalo, že rostlinám a na nich vázaným organismům se bude dařit na místech, kde žijí. Jak je to možné? Z trusu se uvolňuje plynný amoniak (lidově čpavek, sloučenina dusíku a vodíku), který se snadno rozpouští ve vodě. Vítr ho odnáší daleko do vnitrozemí, kde se v podobě srážek dostává do půdy.

Bohaté rostlinné společenství hostí množství živočichů. V drsných podmínkách Antarktidy samozřejmě nejde o velké druhy. Přežívají tu především drobní bezobratlí, nejčastěji zástupci chvostoskoků a roztočů. Na bohatství života, odborně nazývaném biodiverzita, nemá v oblasti obohacené dusíkem vliv mráz či sucho. Rozhoduje pouze počet rypoušů a tučňáků v kolonii.

Místa, kde je život nejbohatší, nejohroženější nebo kde žijí endemické (tj. jinde nežijí) druhy, se označují jako "horká místa biodiverzity". Právě tomu odpovídají ekosystémy vnitrozemí Antarktidy. Jsou zcela bezbranné vůči nepůvodním druhům. Semena vyšších rostlin, která by sem zanesli ptáci či vítr z Afriky nebo Jižní Ameriky, se v zúrodněné půdě snadno uchytí a původní vegetaci vytlačí.

Základem celého antarktického potravního řetězce je obrovské množství krilu, drobných mořských korýšů, kterým se v chladné bohatě okysličené vodě mimořádně daří. Ten sem láká další mořské živočichy od drobných ryb až po největší kytovce. Přestože všichni antarktičtí obratlovci hledají potravu v moři, ptáci a ploutvonožci se v době rozmnožování shromažďují na souši a vytvářejí početné kolonie.

tags: #priroda #Antarktidy

Oblíbené příspěvky:

• Metody určování času v přírodě
• Čistírna oděvů a technologie
• Historie Dolejšího Těšova a škol v přírodě
• Přehled dílů S Jakubem v přírodě
• Autobusová doprava a ekologie v USA