Příroda, zahrada a motivy v české poezii

Za současného stavu je nemožné psát o přírodní lyrice jako žánru, formě či strategii. Příroda už není pouhou kulisou, prostředím či vnějškem lidských životů. Ukazuje se, že příroda prostupuje a formuje každé lidské jednání, dílo i mlčení, a že tomu tak vždy bylo.

Je třeba psát o ekologické krizi, která je nejpodstatnějším problémem dneška. Pracuj tak, aby i ostatní bezprostředně pociťované problémy byly vnímány vzhledem k ekologii.

Ekologie je poznávání domova. Přírodní lyrika je v tomto smyslu proces rozpomínání a znovu obývání živoucího světa. Označení přírodní by se tedy časem mělo stát zbytečným. Je třeba nahradit protiklady vztahy, využívání péčí, výlučnost spojenectvím a vlastnictví sdílením. Je třeba skoncovat s přírodní lyrikou otevřením všech hranic, které rozdělují přírodu a poezii.

Je třeba začít psát o poezii bouří, poetice zemětřesení, lyrických požárech a verších přílivových vln.

Protože je nemožné psát texty o přírodní lyrice, zapisuji jako plevel slova, která mi klíčí v mysli, v zemi těchto dní. Usiluji pouze o soudržné zasíťování kořenů a organickou spjatost listů, těchto fragmentů a variací. Problém s přírodní lyrikou je analogický otázce životního prostředí. Je všudypřítomné, ale ne každý ho bere na vědomí. Je to však jiná otázka, než krize životního prostředí, protože je možné přijmout představu krize a nevidět samo životní prostředí. Je ale možné pečovat o prostředí a nevnímat jeho kritický stav?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Jak se vztáhnout ke skutečnosti, která přesahuje to, co je pro nás známé a domácí, ale přesto je podstatně naším prostředí, oním světem, v němž žijeme? Koncept přírody, který by se pro pojmenování této skutečnosti nabízel, je pro své kulturně-historické zatížení nepoužitelný. Věta „člověk je součástí přírody“ zní přijatelně, ale do důsledku se s ní většinou nepočítá. Neochotné přijímání klimatických opatření, které nelze nazvat jinak než bojkotem či zradou, je toho smutným důkazem. Ještě horší by to pak bylo s větou „člověk žije v přírodě“. Zažitá opozice přírody a kultury, jejímž prostřednictvím si lidé zvykli vztahovat se sami k sobě, často znemožňuje smysluplné pochopení místa člověka ve světě. Příroda je nedostupná, svéhlavá, odtažitá, nevyzpytatelná, k člověku lhostejná a dokonce smrtící. Snaha lidí jednat na základě takové konceptualizace přírody se obrací proti nim samým a jejich bližním bytostem, které hromadně vymírají.

Básně jsou místem a procesem hledání odlišného vztahu k přírodě a přetváření sebe sama prostřednictvím nalezení nových vztahů k více-než-lidskému.

Přírodní motivy v dílech vybraných autorů

Milada Součková

Básně Milady Součkové připomínají rokokové tapisérie, složité rostlinné ornamenty a mozaiky z chutí, ozvuků a příbuzností hlásek přírodovědného názvosloví. Její básně připomínají udržované záhony, parky, zámecké zahrady či květinové motivy na freskách a štucích. Slovo příroda se v básních Milady Součkové téměř nevyskytuje. Za to u ní najdeme nesčetné množství přírodnin. Především rostliny jsou organickou součást množství jejích básní. Rostliny se u ní vyskytují jako skutečnosti hmotného světa, skrze své smyslové kvality, jejichž výrazným odstínem či prodloužením je barvité názvosloví, ale také jejich symbolicko-kulturní významy. Vystupují jako dekorace i vzor umění, jako ideál harmonie.

Jiřina Hauková

Jiřina Hauková je analytická básnířka, ale také básnířka lítosti a bolesti. Je popisná a méně obrazná, střízlivá, prostá a zároveň nejpřímější v pojmenování ekologické katastrofy. Dokáže být zřetelná v pojmenování svého postoje k ní a života v jejím stínu. Příroda je v Haukové básních všudypřítomná a důležitá, ale většinou zůstává němým prostředím, tichým svědkem lidského zániku a umírání. Výrazně, téměř didakticky, ekologické verše, které však lze v kontextu Haukové tvorby číst jako výraz zoufalství a sklon k litaničnosti, čteme už ve sbírce Světlo v září datované 1978-1984:„V tomto světě, který si pustošíme, ztrácíme smysl života a naše bytí se nemůže naplnit, vraťme se k čistotě, k rostlinám a živočichům, k zemi, která pro nás každý rok rozkvétá a plodí.“

Ani v její poslední sbírce Večerní prška z roku 2002 ji bolestné apokalyptické tóny neopouští. „Pijáky inkoust už nesají máme počítače a internet, které nám za chvíli zničí svět.“ Obrazy zániku civilizace však skrze přírodu dospívají možná smířlivějších, nelítostnějších a méně lidsko-středných vyznění:„Tato civilizace skončí. A slepice začnou dojit a houby porostou jako lidé.“

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Klára Goldstein

V závěru sbírky Milíře popisuje jemným tkaním zámlk, náznaků a tichých imperativů Klára Goldstein jistý druh přechodu. Na první pohled se jedná o vykročení z hranic venkovského života. Brzy je však zřejmé, že opustit je třeba spíš urbanizovaný venkov s jeho pragmatickým individualismem, dusivou nečinností a idealizací přírody. Už při prvním čtením jsem měl neodbytný pocit, že čtu o přerodu do otevřeného světa, v němž není možné psát o přírodě (ani o čemkoliv jiném) bez vědomí krize.

Marie Iljašenko

Sv. Outdoor ze stejnojmenné sbírky Marie Iljašenko z roku 2019 soustředí množství významů a nelze mu upřít jistý emancipační potenciál spřízněný s feminismem či ekologií. V základu však jde o dvojsečný výraz stavu současného „vnějšku“, tedy konstrukce světa přesahujícího úzký rádius každodennosti.

Kritický osten ústřední metafory sbírky lze vnímat politicky (uprchlická krize), feministicky (klišé dobyvačného muže a usedlé ženy) i ekologicky (evropská koloniální mentalita devastující přírodu), ale vždy skrze ironii, přehánění, matení, mnohoznačnost a svébytný vztah k tradici, vlastní básnickému psaní Iljašenko. Tyto postupy však možná poněkud brání vykročit z těsných hranic globálně kapitalistické mentality. Iljašenko je provokativní, přesná v kritických popisech a jemném usouvztažňování a v důležitých momentech osvobozující, záměrně se však vyhýbá pojmenování více-než-lidského světa.

Jonáš Zbořil

Jonáš Zbořil neusiluje pojmenovat vnějšek, ale spíš ztrátu jeho rozlišitelnosti. Jeho sbírka Nová divočina (2020) je místy až programním výrazem pocitu antropocénu, v němž je vše poznamenáno lidskou činností a zároveň se ztrácí hranice dříve odlišující mezi-lidské od mimo-lidského. Bytosti světa se v tomto novém rámci zároveň stávají svébytnými a jednajícími, schopnými bezprostředněji interagovat s člověkem. Přetěžování figury antropomorfismu spolu s osobitým humorem a smyslem pro komiksovou zkratku vytváří dojem barevného světa bytostí, které člověk násilně přiblížil svému okrsku. Moment cizosti či jinakosti je zatlačen do pozadí, přesto zůstává přítomným.

Novou divočinu lze číst jako pokus o pojmenování postavení přírody v lidmi domestikovaném světě a zároveň jako výraz vůle uchovat jí svébytnost obsaženou v označení divočina, jež prošlo odlišným vývojem než slovo příroda.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Magdalena Šipka

V básni „Obraz“ Magdaleny Šipky ze sbírky Město hráze (2019) vystupuje příroda v napětí mezi pocity zprostředkovanosti a bezprostřednosti. Centralizace prostředkování lidskými kulturními technikami (obraz) ústí v periferní zpřítomnění okolního světa. Láska k druhé(mu) se šíří jako světlo do živoucího světa. Není to však právě příroda, prostředkovaná v aktu sdílení, která podněcuje proměněnou (jakoby omylem) lásku a umožňuje nový náhled na svět? Člověk je člověku přírodou.

Bohuslav Reynek a jeho pojetí přírody

Za základní a nejčastěji se opakující motivy, které jsou typické pro tvorbu Bohuslava Reynka a provází celou sbírku Rty a zuby, můžeme považovat motivy biblické, které jsou však často skryty za věci či zvířata nám naprosto běžné. Reynek tím poukazuje na to, že Bůh prostupuje vše a jeho přítomnost je v lidech, zvířatech i okolní krajině. Vedle toho tu máme expresionistické motivy zmaru, smutku a úzkosti. Díky těmto motivům nám básník prostřednictvím své poezie vytváří okno do svého světa, který je plný smutku a tesknoty, ale i krásné přírody, lidské naděje a víry.

Verše už nepotřebují obsáhle propracovanou biblickou symboliku, Boží přítomnost prostupuje vše. Motiv vesnice a její jednotlivé součásti jako zvířata, rostliny, počasí, roční období - to vše poukazuje k Bohu i k porušenosti pozemského života.

Reynkova poezie je prosycena motivy stesku, zmaru a úzkosti. V jeho básních je krása přírody negována a on nám ukazuje její opačnou temnou stranu. Pavouk se proměňuje v „černé sémě vypučelé z kleteb země“, mouchy v „růže hnití“, a žáby vidí Reynek jako „paskvily pohlaví“.

Pozoruhodná je v Reynkových básních také symbolická barevnost, která opět odkazuje k Reynkovi jako výtvarníkovi. Výraznou barevnost můžeme sledovat v jeho verších už od počátku - první literární i malířské pokusy spadají do jednoho časového období těsně před vypuknutím druhé světové války.

Zahrada jako umělecké dílo

Zahrada jako místo odpočinku a zábavy provází člověka od pradávna. Na rozdíl od hospodářských dvorů byla zahrada od nepaměti koncipována jako svébytné umělecké dílo; idealizovaný prostor oddělený od ostatní krajiny, zhmotňující nebeský ráj na zemi. Přestože se zahrady všech historických etap jeví jako nádherné a svým způsobem dokonalé, je třeba zdůraznit, že v epoše barokní dosáhlo zahradní umění hodnot absolutních.

Obdobně jako v ostatních uměleckých oborech leží kořeny evropského zahradního umění novověku v renesanční Itálii. Pravě zde došlo s rozvojem humanismu v 15. stol. k oživení ideálů antické kultury; důležitým mezníkem, který ovlivnil následující vývoj zahradní tvorby, se stalo vydání architektonického traktátu De re aedificicatoria libri X Leona Battisty Albertiho roku 1485.

Na definitivní zformování typických rysů barokní zahrady pak měly spolu s Albertim zásadní vliv stavební aktivity v papežském Římě v 16. století. Spolu s objevováním ideální architektonické podoby zahrad se hledání rajské idyly záhy obrátilo i opačným směrem.

V pernštejnské knihovně hrabat Mittrowských se dochoval pozoruhodný a jedinečný doklad teoretického zájmu aristokratů o módní tendence v zahradním umění na konci 18. století - skicář s kresbami, které spojuje téma parků, které se označují jako krajinné nebo „anglické“ parky, ve Francii se etablovaly od 60. let 18. století jako takzvané anglo-čínské zahrady nebo jejich název bývá odvozován od dobového sentimentalismu.

Proslulé parky se stávaly turistickým cílem aristokratů, byly součástí literárních popisů a jejich věhlas šířily dobové vzorníky a publikace. Aristokratičtí objednatelé a stavebníci nemuseli ani znát inspirační zdroje z autopsie. Kresby pernštejnského skicáře jsou zajímavou ukázkou dobové reflexe módních zahradních konceptů a především doklad jejich znalosti na Moravě.

Autor kreseb se opíral o grafické listy a ilustrace v soudobých tištěných vzornících a teoretických spisech o zahradním umění, které v poslední třetině 18. století hojně vycházely tiskem a byly součástí aristokratických knihoven. Předlohou k četným kresbám pernštejnského skicáře byl rozsáhlé dílo ilustrující podle dobového slovníku „jardin anglo-chinois“ v Anglii, Francii a Německu a Itálii od kartografa, architekta a grafika Georgese-Louise Le Rouge (kolem 1707-kolem 1790), které bylo vydáváno v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století v Paříži.

Zdeněk Volf: Poezie plná chlévské mrvy

Dopoledne pracovat, odpoledne číst. Krávy. Zahrada. Rodina. Knihy. Vzpomínky. Boty, paznehty, již osmá sbírka moravského básníka Zdeňka Volfa, která vyšla krátce před jeho pětašedesátými narozeninami, je další - hodnotnou - položkou v dlouhém seznamu básnických zaznamenání ticha.

Rozsahem básní se Zdeněk Volf pohybuje od těch tvořených pouhými několika málo verši až po útvary delší, jež však nepřesáhnou stránku (výjimkou je sbírku uzavírající báseň Prám, patřící zřejmě k nejdelším textům, které Volf kdy napsal).

Motivy Volfových veršů se skrze vzpomínání silně prolínají s jeho životem, často se v nich objevuje příroda a krajina (zde nejčastěji zahrada či řeka), rodina a vztahy (v básních napříč sbírkou se objevují manželka, dcery či vnuk, prolínají se v ní úryvky slov příbuzných a přátel).

Vše prostupuje napřímo nevyslovená, přesto přítomná víra (Zdeněk Volf je praktikující katolík). Atmosféra i vyznění veršů jsou tiché a vyžadují pozornou četbu a pokorné naslouchání.

Dopoledne pracovat, odpoledne číst. Takto Zdeněk Volf charakterizoval na autorském čtení v září loňského roku v rámci festivalu Přibyslavské nocturno, kde četl básně z každé své sbírky, ve zkratce svůj život. Jako soukromý inseminátor krav, který za prací vyjíždí do okolí, má dopoledne hotovo a zbytek svého času může věnovat knihám. Je to znát: jeho poezie je plna chlévské mrvy. Není to však myšleno špatně - naopak.

Krakonošova zahrada: Dětství v podhůří Krkonoš

Kniha začíná vzpomínkami na „Krakonošovu zahradu“ - kraj pod Krkonošemi, kde autoři prožili dětství. Popisují údolí Úpy, hory, lesy, louky plné květin, prameny, jeskyně a tajemství krajiny. Vzpomínají na dětské hry, objevování přírody, první údiv a okouzlení světem. Do ráje dětství však proniká i druhá tvář života: továrny, komíny, špína, bída a utrpení dělníků, které děti pozorují s údivem i strachem.

Autoři reflektují, jak se krajina a společnost mění, jak dětský ráj mizí pod tlakem civilizace, jak bída a nemoc ničí lidské osudy.

Vypravěč se vrací do doby svého dětství, které prožil v údolí Úpy, v krajině obklopené horami jako Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman či Hejšovina. Tato krajina je v jeho vzpomínkách pohádková, plná tajemství, jeskyní, balvanů, pramenů, květin a prastarých pověstí. Jako chlapec zde objevuje svět s údivem a okouzlením - běhá po lesích, hledá krystaly a otisky pravěkých rostlin, pozoruje zvířata, chytá mloky, krtonožky a pozoruje zmije.

Do tohoto idylického světa však postupně proniká i druhá, temnější stránka reality. Údolí se začíná měnit pod vlivem průmyslu - vyrůstají továrny, z komínů stoupá kouř, řeka je znečištěná, krajina se mění a s ní i životy lidí. Dětské oči poprvé spatří bídu, špínu a utrpení dělnických čtvrtí, kde se mísí pachy oleje, kovu, potu a prachu.

V závěru knihy převládá reflexivní tón - autoři bilancují, přemýšlejí o smyslu života, o kráse i bolesti, o tom, jak je důležité neztratit v sobě kousek „Krakonošovy zahrady“, i když svět kolem nás je často tvrdý a nevlídný.

Krakonošova zahrada je lyricko-reflexivní kniha, která skrze vzpomínky na dětství, krásu přírody a střet s realitou klade otázky po smyslu domova, dětství a lidské existence.

Haiku: Záblesky neobyčejnosti v zahradě

Zahrádkáři vnímají zahradu hlavně pragmaticky. Jako ekosystém, o který je třeba pečovat, aby přinesl užitek. Přirozeně. Jsou ovšem chvíle, kdy se vyplatí upřít na zahradu i jiný než čistě praktický úhel pohledu.

Haiku jsou minimalistické japonské básně složené z pouhých tří krátkých veršů. Jednu přelouskáte přibližně za pět sekund. Což je výhoda, protože haiku můžete číst, i když na čtení nemáte čas. Tím ale nechci nikoho nabádat k rychločtení. Haiku je rozhodně lepší číst pomalu, ba meditativně.

Dle japanologů Denisy Vostré a Antonína Límana „bylo pro staré básníky haiku Cestou, školou života a poznání.“ Japonský spisovatel Masudži Ibuse považuje haiku za „největší japonský dar světové literatuře“.

Vybral jsem něco přes třicet básní haiku z knihy Chrám plný květů - výběr ze tří staletí japonských haiku, kterou vydali v nakladatelství Dharma Gaia. Jsou od různých autorů. Dávno zemřelých Mistrů i moderních básníků současnosti. Mají však jedno společné.

A tak Vám přeji, milí čtenáři, abyste skrze tyto básně i Vy prožili ony záblesky neobyčejnosti, které v nich zachytili jejich autoři.

Tabulka: Vybraní autoři a díla

tags: #priroda #basnik #zahrada #motivy

Oblíbené příspěvky:

• Bioodpad v černých popelnicích
• Čistší životní prostředí díky systémům úklidu odpadu
• Názvy a příklady klimatických anomálií
• Porovnání ekologie společenstev a makroekologie
• Montáž flexi hadice k WC