Příroda jako kniha stvoření: Význam a interpretace

Příroda je velkolepá podívaná. Tato překrásná „kniha“ se otevírá všem. V kontaktu s přírodou člověk znovu nově objevuje sám sebe jako jedinečné…

Vnímavost ke kráse přírody a k moudrosti, jež je v ní ukrytá, je vrozena každému člověku. Dostali jsme ji jako výbavu srdce, když jsme narozením vstoupili do tohoto světa.

O zemi, po které chodil Ježíš, a o přírodě, na kterou se denně díval, se říká, že je pátým evangeliem. V knize přírody listovali všichni, kdo hledali Boží moudrost prostým srdcem. Na ní vysvětlovali a díky ní poznávali často těžko popsatelné záležitosti lidského bytí.

Dokážeme-li uvažovat o tom, co jsme v přírodě vypozorovali, narazíme na moudrost, jež z našeho putování k věčnosti udělá mimořádně pěknou cestu. Bůh nám zanechal celou řadu takových svědectví bystrého čtení v knize přírody. Například autor biblické knihy Přísloví nabádal: „Podívej se na mravence, ty lenochu, pohleď, co dělá, abys dostal rozum!

Znovu a znovu musíme z Bible připomínat zásadní důraz: „Hospodinova je země“ (Ž 24,1). A Pán Bůh nám lidem tuto zemi svěřil. Je třeba se vyvarovat i druhého extrému, kterým je vykořisťování země. Podle Gn 1 máme nad zemí panovat a máme si ji podmanit. To ale v žádném případě neznamená environmentální nezodpovědnost. Obě použitá hebrejská slovesa vyjadřují úkol pečování, hospodaření, spravování. V žádném případě drancování a ničení.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Jeden extrém tvoří zbožštění přírody. To je chyba panteismu, který spojuje dohromady Stvořitele a jeho stvoření. Křesťanské pojetí přírody jako Božího stvoření umožnilo rozvinout vědeckou činnost. Příroda se přestala hemžit nepolapitelnými a někdy nevrlými bůžky a bylo možné ji zkoumat.

Anglikánský teolog John Stott poukazuje na třetí přístup. Bůh stvořil zemi, přírodu a potom člověka, kterého povolal ke spolupráci. Spolupracovat s Bohem a pečovat přírodu k radosti a užitku všech je vznešený úkol. Je možné povědět, že péče o stvoření je odrazem naší lásky ke Stvořiteli a jeho dílu. Proto naše modlitby a naše práce mají směřovat k Bohu a také i k jeho stvoření.

Jiný anglikánský teolog Chris Wright vyhlíží svět, kde se křesťané starají o stvoření. Vyhlíží křesťany, kteří tam, kde to je možné, volí obnovitelnou formu energie. Vypínají nepoužívané přístroje, kupují potraviny, zboží a služby od společností, které se řídí eticky nezávadnou environmentální politikou.

Dnes nastala doba, kdy konzumní způsob života škodí jednak Bohem stvořené zemi, ale působí také extrémní chudobu a trápení milionů lidí. Pán Bůh chce, aby naše péče o stvoření odrážela lásku ke Stvořiteli i k lidem. Naším úkolem je se za stvoření modlit a měnit způsob života. Je povzbudivé, že na to přicházejí i lidé, kteří nejsou křesťany.

Je třeba, aby přibylo misijních církví, které budou sloužit lidem i životnímu prostředí. Mezi některými křesťany se dnes hovoří i o ekologickém obrácení. Vždyť, naše pokání zahrnuje nejen hříchy proti Bohu, proti lidem, ale také hříchy proti Božímu stvoření.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Je možné, že právě tento důraz může způsobit, že křesťanské církve budou v naší společnosti důvěryhodnější a věrohodnější.

Velmi mě zaujalo, když jsem četl, že se ve Velké Británii prostřednictvím křesťanské organizace A Rocha rozšířilo hnutí tzv. „eco churches“. Jedná se o místní církve, které se snaží šetřit energií, zateplují své budovy, používají kvalitní materiály, prosazují šetrnost k přírodě a k tomu vdeou děti i mládež. K jejich náplni patří také zapojení se to do ekologických projektů v místní komunitě (např. čištění různých zákoutí měst, vesnic, řek a jezer).

Ochrana přírody už dnes není jen něco navíc, to není nějaká nadstavba - to je nutnost. Za misijní sbor, farnost, obec je ve Velké Británii považován ten, který dává péči o Boží stvoření vysokou prioritu. Dnes je třeba jasně povědět, že péče o Boží stvoření je plně legitimní součástí misie církve. Nelze být misijní církví a nechat stranou otázky kolem ochrany přírody.

Spása se týká nejen duše člověka, ale také jeho těla a stvořeného světa.

V Janově evangeliu jsme ve známém prologu znovu slyšeli to, co je podstatou Boží inkarnace. Bůh nikdy neopovrhoval hmotou, neopovrhoval světem, který stvořil a Ježíš přišel na tuto zem jako skutečný člověk v těle. Jestli Pán Bůh nepřehlížel zemi, a tak zjevným způsobem se jí v Kristu dotkl, potom ani my nesmíme jeho stvoření ničit, degradovat a škodit svým bližním.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Často propadáme pesimismu, protože naši spoluobčané často nejsou schopni ani obyčejného třídění odpadu, nejsou schopni se zastat ochrany přírody ve svém regionu pomocí petic či diskusí s místními politiky. Nesmíme se nechat odradit, když narazíme na lhostejnost a nezájem.

Naše modlitba je skutečným zápasem, protože hledáme a často ani nevíme, jak se v této věci modlit. Je na místě prosit za vlády jednotlivých států, aby neumožnily další ničení přírody.

Sociologické průzkumy pocitu štěstí prokázaly, že růst štěstí má svou hranici, za kterou už dalším materiálním bohatstvím štěstí neroste. Dnes se hovoří o omezení investic, o větší míře lokalizace a přesměrování do obnovitelných zdrojů.

Z dějin známe krásné příklady křesťanů, kteří bojovali proti nemocem, zřizovali domy pro nemocné - pozdější nemocnice, bojovali proti nevzdělanosti, proti otroctví a vykořisťování. Křesťané se od počátků církve starali o vdovy, sirotky, uprchlíky, o vězně, o duševně nemocné, a hledali pomoc pro hladové.

Kniha Stvoření, nebo příroda?

Monografie Stvoření, nebo příroda? je badatelskou sondou do intelektuálních dějin evropské kultury v oblasti výkladu přírody. Zaměřuje se na období raného novověku mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím a o tématu přírody pojednává v průsečíku tehdejších obrazů světa i člověka, pojmů a metod tak, jak je chápaly a jak s nimi pracovaly teologie propojená s filosofií a nová - přírodní - věda.

Základní epistemologická otázka knihy zní: Jak byla, případně mohla být „čtena“ příroda v Evropě té doby, kdy se na jedné straně rodí nová věda a na druhé straně pokračuje recepce zavedených teologicko-filosofických tradic?

Kniha je příspěvkem k pochopení dějin teologického diskurzu, především hermeneutiky stvoření, a jako malé kompendium může sloužit i pro zájemce o dějiny přírodních věd. Nad rámec roviny historické přináší vlastní systematickou interpretaci. Historické dilema mezi tím, jak tematizuje přírodu teologie a jak přírodověda, chápe totiž autorka jako problém uchopitelný nejen historicky a nejen metodologicky, nýbrž principiálně. Vyslovuje ho jako dilema, zda, jak a proč udržet, či naopak redukovat celistvé pojetí přírody - tehdy stejně jako dnes.

Historické kořeny ekologické krize

Článek Lynna Whita tedy přišel ve zlomové době, kdy euroamerická společnost začala pozvolna střízlivět z budovatelského optimismu a zjišťovat, že si zadělává na velký malér. Snaha vystopovat, kde se stala chyba, byla nasnadě. White ji spatřoval v židovsko-křesťanském učení.

Nešetrný přístup k životnímu prostředí se však táhne dějinami člověka jako pověstná Ariadnina nit, a to bez ohledu na vyznání. Americký evoluční biolog Jared Diamond ve své knize Třetí šimpanz nabourává představy o „zlatém věku“ předindustriálních národů, které žily v souladu s přírodou. Výsledky archeologických průzkumů totiž ukazují poněkud jiný obraz.

Vývoj zde tedy nabral obrátek. Například v roce 1492 používala velká část eurasijské populace železné nástroje, měla písmo a zemědělství, byly zde velké centralizované státy na pokraji industrializace se zámořským loďstvem. Amerika měla zemědělství, pouze pár velkých centralizovaných států, písmo pouze v jedné oblasti, žádné zámořské lodě ani železné nástroje a byla technologicky a politicky několik tisíciletí za Eurasií.

Ať už si o argumentech Lynna Whita myslíme cokoliv, jedno velké plus se jeho textu upřít nedá: vzbudil mimořádný rozruch. Německý evangelický teolog Jürgen Moltmann přispěl do diskuse knihou Bůh ve stvoření. Uzavírá ji větou: „V ekologické krizi moderního světa je nutné a případné, aby se také křesťanství upamatovalo na šabat stvoření.“

Ignorancí šabatu se Bůh stává jen tvořivým Bohem a člověk, aby se mu stal podobným, se snaží stát také tvořivým. Proto je lidem za smysl života určována práce a tvoření, klid, svátek a jejich radost z bytí byly vyhnány do nesmyslnosti.“ Extrémem takového postoje je homo faber, jenž se definuje pouze svou silou, mocí a výkonem a jenž roztáčí kolotoč výroby a spotřeby, růst růstu. Smysl člověka však spočívá v Bohu, byl stvořen pro šabat.

Také český evangelický teolog a biblista Jan Heller si ve svých pracích klade otázku po pravém smyslu lidského bytí. Odpověď nachází ve Starém zákoně: „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.‘“ [Genesis, 1, 26]

Stejně jako Bůh miluje lidi a je k nim milosrdný, mají lidé svým jednáním zobrazovat tuto lásku a milosrdenství všemu stvoření. Moltmann to formuluje slovy: „Jako obraz a zjevení Boha na zemi se tedy lidé nacházejí ve třech základních vztazích: vládnou jako zástupci a ve jménu Boha nad ostatními pozemskými tvory; jsou protějškem Boha na zemi, se kterým chce Bůh mluvit a který mu má odpovídat; jsou zjevením Boží slávy a jeho důstojnosti na zemi.“

Svůj úkol však zradili už první lidé, kteří stejně jako jejich potomci až do dnešních dnů podlehli a podléhají pokušení být jako Bůh. Měřítkem všeho už není Hospodin, ale naše já. Sám člověk porušil Boží řád a vpustil do celého stvoření zkázu a zmar - přestal stvoření svědčit o Bohu.

Moltmann dodává, že „Bůh Stvořitel, který skrze svého Ducha sám vešel do svého stvoření, udržuje tvory při životě, a proto také trpí jejich utrpením“. Odvrácení se lidí od Boha k modlám ničí „konečnou krásu stvoření, protože ji přetěžuje. Protože ani stvoření a ani vlastní já nemohou dát to, co člověk očekává od Boha, šíří se strach v pověře, nenávist v lásce a zklamání v naději“.

Spasitelský čin a příslib království slávy po druhém příchodu Krista se však podle Moltmanna ani Hellera nevztahuje pouze a jedině na člověka. Skrze jeho vykoupení dojde osvobození i mimolidské stvoření: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal.

Poselství Písma tedy spočívá „v životu ve vztahu“, to znamená „v lásce“, jak uvádí Heller. Sám Trojjediný Bůh je láska a vztah; Bůh tvoří skrze Syna v Duchu svatém. Z lásky stvořil svět a člověka jako svobodnou bytost. „Velkorysost Boží lásky má vzbudit podobnou velkorysost u člověka,“ píše profesor sociologie a katolický kněz Tomáš Halík ve své knize Co je bez chvění, není pevné.

Člověk se podobá Bohu především svou svobodou, která je však spojena s odpovědností. Naplnění tohoto prostoru svobody je podle Halíka právě láska (jako sebedarování), která „znamená velký bankrot našeho sebestředného já… prochází vždy jakýmsi momentem smrti já - aby dala prostor svobodě druhého“.

Identifikaci stejných kořenů ekologické krize můžeme najít také v encyklikách papeže Jana Pavla II., nejvýrazněji pak ve spisu Centesimus annus (Stý rok, 1991). Člověk se odcizil Bohu, a tedy i sám sobě. Rezignoval na svobodné sebeobětování, čímž ztratil svoji vlastní podstatu bytí a schopnost transcendence.

Pokud se však lidé nechávají zotročovat svými touhami „po majetku a po požitku“, vede jejich jednání k ničení planety. Nejsou pak už schopni „nesobeckého, nezištného, estetického postoje, vznikajícího z údivu nad bytím a krásou, který ve věcech viditelných umožňuje rozpoznat poselství neviditelného Boha Stvořitele“.

Jan Pavel II. rovněž varuje před „značně rozšířeným antropologickým omylem“: „Člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může rozvíjet, které však nesmí zradit.

Benedikt XVI. a ekologická krize

Benedikt XVI. konstatuje, že „právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu“. Poukazuje na deficit ekologických hnutí, která se sice snaží o nápravu znečištěného prostředí, avšak zapomínají na „duševní sebeznečišťování člověka“, které „je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu“.

Podle Benedikta XVI. je právě uzdravení tohoto vnitřního znečištění klíčem z ekologické krize: „List Římanům… to říká naprosto jasně. Adam, to znamená [hříchem] vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, ‚že veškeré tvorstvo pod ním sténá‘.

Česká biskupská konference a ekologie

Od zmíněné sociální encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus se odrazil list České biskupské konference Pokoj a dobro, který připravila ve spolupráci s Ekumenickou radou církví a vydala v roce 2000 k výročí sedmnáctého listopadu. List zdůrazňuje ekologickou osvětu, v rámci které mají i „církve svůj nezastupitelný úkol“, a především nabádá k dobrovolné skromnosti.

Výchozím bodem má být „příklad Ježíšova života a jeho přikázání lásky“, vzorem pak svatý František z Assisi, „apoštol chudoby, dobrovolné skromnosti a lásky ke všem živým i neživým tvorům“, a zdrojem inspirace první ministr životního prostředí Josef Vavroušek.

O rok později pak Česká biskupská konference vydává spis s výstižným názvem Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro, v němž některé aspekty týkající se vztahu křesťanů a životního prostředí vyslovuje mnohem explicitněji.

„V křesťanských církvích často zapomínáme na celistvost stvoření, zdůrazňovanou sv. Františkem, J. A. Komenským i P. Teilhardem de Chardin…. Křesťané mohou a mají přijmout roli průkopníků skromného životního stylu.

Olomoucký biskup Josef Hrdlička se domnívá, že „v mnoha křesťanech by se měl probudit větší zájem o stvoření“. Jeho českobudějovický kolega, biskup Jiří Paďour, to vidí poněkud optimističtěji: „Lidé žijící vírou v Boha Stvořitele mají vyvážený vztah k Jeho dílu, do něhož sami také patří.“

Totéž si myslí i evangelický kazatel a ředitel Ekologické sekce České křesťanské akademie Jiří Nečas: „Věřím, že zájem o životní prostředí a přijímání odpovědnosti za ně je mezi křesťany vyšší, než odpovídá průměru společnosti. Na druhé straně vědomí, že příroda je dílem milujícího Stvořitele, by se mělo projevit daleko zřetelněji.“

Katolický kněz a postgraduální student brněnské Fakulty sociálních studií Jan Hanák se naopak domnívá, že „hranice mezi lidmi, kteří pokládají ekologii za důležitou a kteří ne, jde napříč populací, ne mezi křesťany a nekřesťany“.

Zdůrazňuje, že církev je skrze své členy vklíněna do společnosti a společnost skrze jednotlivce zase do církve, takže trendy ve společnosti nutně ovlivňují i církev: „Dá se říct, že stejně jako společnost toto téma významně neakcentovala, tak ani církev.

Podle biskupa Paďoura není potřeba „o přírodě zvlášť kázat“, ale spíš kultivovat duchovní život, tedy vztah k Bohu, od kterého se pak odvíjí další vztahy, například i k přírodě.

Biskup Hrdlička upozorňuje, že nejen kazatelna má svůj význam, ale také zpovědnice: „Kdy člověk ve svědomí pravdivě poznává a vyznává své viny, například pýchu, egoismus, poživačnost, lež či třeba nenávist, a tím, že se rozhoduje s nimi sám v sobě průběžně bojovat, provádí jakousi ‚ekologickou očistu‘.

Překročení hranic udržitelnosti

Klimatické změny, ztráta biodiverzity, růst globální spotřeby jsou důkazem, že jsme překročili hranice udržitelnosti. Jednomu milionu druhů rostlin a živočichů hrozí vyhynutí. To vše je spojeno s jediným viníkem a tím je lidská civilizace, která vytlačuje jiné formy života. Mnozí víte o dalších problémech, které rozvoj lidské civilizace na životním prostředí působí.

tags: #priroda #jako #kniha #stvoreni #význam

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro čistší vodu v Cities: Skylines
• Odpadové hospodářství v Kolíně
• Energie z obnovitelných zdrojů
• Nejlepší drtiče odpadu pro vaši kuchyň
• Převod vozidla: platí se ekologická daň?