Příroda jako umělecké dílo: Definice a perspektivy

Ať chceme nebo ne, k přírodě se často stavíme na základě svých kulturních zvyklostí. Postoj člověka k přírodě byl vždy ovlivňován jeho kulturní zkušeností a naopak postoj k památkám či přímo uměleckým dílům byl ovlivňován chápáním přírody a místem člověka v ní. Diskuse nad památkami kulturními má přitom poněkud bohatší tradici, která by v lecčems mohla inspirovat i sebereflexi ochrany přírody.

V této recenzi, nebo spíš recenzi-eseji, chci navázat na téma v EkoListu už několikrát probírané - co vlastně a jak v současné přírodě chránit. Přispěji však spíš nepřímo, a to článkem o knize relativně staré a ještě se místo ochranou přírody zabývající ochranou památek. Historie ochrany památek a vůbec postoje k památkám totiž předcházejí změnám v našich postojích ke krajině a přírodě a následně i k jejich ochraně.

Historické souvislosti

Vzpomeňme například, že hory, dosud terén považovaný za nehodný zájmu, šeredný a nebezpečný, se na počátku 18. století staly předmětem zájmu především jako ruiny dávného světa před potopou. Tomu předcházel barokní zájem o ruiny lidských staveb, především antických.

První pokusy přírodu chránit pro ni samotnou (nikoli z důvodů užitkových) zase vycházely od romantiků, kteří na ni často rovněž hleděli jako na památku minulých epoch. První, kdo použil spojení "přírodní památka", byl velký romantický přírodovědec a cestovatel Alexandr von Humboldt při pohledu na pralesní stromy v Jižní Americe. On taky poukázal na ohrožení původních lesů a potřebu je chránit. O nějakou ochranu biodiverzity se ale tenkrát nejednalo (to je pojem i představa značně pozdější), šlo opět o ochranu objektů, upomínajících k dávné historii.

Alois Riegl a moderní památková péče

Kniha Aloise Riegla "Moderní památková péče" sestává z textu Moderní kult památek z roku 1903 a kratší stati Nové směry v památkové péči (1905). Obě jsou doplněny kvalitní studií Iva Hlobila, která zachycuje Rieglův další vliv a vývoj památkové péče v Čechách až do současnosti.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Pro důvody, proč vůbec památky chráníme, ale i pro způsoby, jakým to děláme, je zásadní hodnota, jakou jim přiznáváme, čeho si na nich ceníme. Pochopitelně, samotný fakt ochrany památek není samozřejmý (což platí ještě víc u ochrany přírody) a v evropské kultuře prošel delším vývojem - už v antickém Římě najdeme zájem staré umělecké předměty sbírat, případně pečovat o objekty připomínající významné události. Skutečná památková péče se ovšem podle Riegla zrodila až v italské renesanci, která jednak vědomě uznala hodnotu památek epochy minulé (samozřejmě antické) a současně přijala zákonná opatření na jejich ochranu. Vrcholu pak dosáhl kult památek v 19.

Riegl široce rozepisuje a analyzuje jednotlivé hodnoty, pro které si určité památky ceníme. Jde o hodnotu pamětní a hodnotu přítomnostní, kterou dál dělí na užitkovou (zjednodušeně řečeno schopnost plnit nějakou funkci i v současnosti) a uměleckou (tu dál dělí na hodnotu novosti a relativní umělecké hodnoty). Tyto hodnoty pochopitelně můžou být ve sporu jedna s druhou i s hodnotami pamětními. Do hradu je dnes třeba zavést elektřinu, ale vedení poruší historickou hodnotu původní stavby, nemluvě o estetickém dojmu z vypínačů vedle brnění a žárovek ve starém lustru.

Hodnota stáří versus historická hodnota

Pamětní hodnota se dělí dál na tři, v čase se postupně vynořující hodnoty. První se podle Riegla objevuje záměrná památková hodnota, cíleně upomínající na určitou událost. Mnohem zajímavější je však spor mezi následující hodnotou historickou a ještě pozdější hodnotou stáří. Historická hodnota vzbuzuje zájem o jednotlivou událost nebo období v historii (třeba určitý hrad je dokumentem středověké pevnostní architektury, středověkého chápání světa, technických postupů, ale i místem, připomínající osobu Karla IV.).

Od 17. století však lze vystopovat stále sílící hodnotu stáří - hodnotu, která je silně spojená s činností přírody. Najednou se totiž objevuje zájem o už výše zmiňované ruiny a zbytky lidských děl. Podle Riegla totiž stopy stáří působí konejšivě jako svědectví zákonitého běhu přírody, kterému je podřízeno každé lidské dílo. Ostatně veškerá umělecká činnost není podle něj nic jiného než shrnutí v přírodě roztroušených prvků do celistvého, ohraničeného celku.

Můžeme tedy říci, že umělecké dílo je podle Riegla organismem, který podléhá podobným zákonům jako organismy živé, tedy i smrti a rozkladu. Odlišné preferování hodnoty stáří a historické hodnoty má samozřejmě fatální vliv na to, co s konkrétní památkou uděláme. Dáváme-li přednost historické hodnotě, budeme se snažit o její co nejúplnější rekonstrukci, aby nám lépe přibližovala minulou epochu, a za rušivou budeme považovat každou změnu, která poškodila původní formu - tedy třeba pozdější přestavby a vlivy přírody. Historická hodnota je tím vyšší, čím víc se stav památky blíží stavu bezprostředně po jejím vzniku, vše pozdější je bráno jako poškození.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Riegl v návaznosti na Johna Ruskina (ten považoval už před polovinou 19. století restaurování památek za jejich ničení) dává přednost hodnotě stáří a domnívá se, že ve 20. století se stane hodnotou hlavní. Zdůrazňuje, že člověka tohoto století těší především pozorování přírodního koloběhu. Pojetí uměleckého díla jako organismu ho pak vede k tomu, že spatřuje v památce část vlastního života a každý zásah do ní pociťuje rušivě, neesteticky, stejně jako do těla svého. Organismus má "svobodně dožít a člověk ho může nanejvýš uchránit před předčasným skonáním", nikoli ho "násilím" udržovat při životě.

Tuto myšlenku pak rozvádí i v dalším textu, kde se zamýšlí nad tím, proč přírodní památky neomezujeme pouze na jejich výskyt v kulturním kontextu, např. národním - tedy proč nechráníme například jen lípu zasazenou našimi předky, ale proč ochranu vztahujeme i na zcela volně rostoucí stromy nebo skály. Protože i v nich "ctíme svědectví minulého bytí, života a tvoření, ale pochopitelně nikoli bytí národa a také ne bytí lidstva … nýbrž bytí přírody," píše Riegl a dodává vysoké ohodnocení naší péče o přírodu: "Kult přírodních památek překonává poslední pozůstatek egoismu (egoismu vztahujícímu se k lidstvu). Tím, že se podílí na uplynulých osudech přírody, která stojí vně člověka, dosahuje kult přírodních památek naprostého altruismu.

Úsilí chránit zvířata i památky má podle Riegla jeden společný kořen - tím je rozhodující přání vyhnout se něčemu, co zraňuje naše subjektivní cítění. Toto cítění je nezávislé na estetickém či historickém vzdělání, či přísně vzato na rozumových úvahách, ale je spíš spřízněné s náboženským cítěním.

Je třeba ovšem říct, že Rieglova předpověď o stoupajícím kultu stáří se nevyplnila, dokonce tato hodnota ustoupila. Jak poznamenává Ivo Hlobil v závěru, druhá světová válka po sobě zanechala tolik ruin, že Evropané chtěli naopak vše připomínající zánik zahladit - příkladem budiž v zásadě kompletní znovuvybudování mnohých německých měst do jejich vyleštěné "středověké" podoby. U nás, přes relativní zachovalost, byla tato tendence víceméně přejata. Chátrání památek za komunistů taky přispělo spíš k tendenci zrenovovat po sametové revoluci, co jen bylo možné (až do vytvoření sterilního centra Prahy nacpaného kýčovitými krámky).

Paralely mezi ochranou přírody a památek

Je charakteristické, že v ochraně přírody převládá víceméně podobné ladění jako u památkářů, kteří dávají přednost spíš hodnotě historické - a ve výsledku tedy kromě konzervování i rekonstruují. I ochranáři mají tendenci zachovávat nějaký daný stav, nebo dokonce snahu se vracet k jakémusi ideálnímu stavu dřívějšímu (např. "barokní krajině" nebo krajině 19. století). Evidentně zde hraje roli i to, že se tak chrání něco, co má lépe vykazatelnou, "objektivní" existenci. Snažím-li se památku či krajinu zachovat v "původním" stavu, můžu se zaštítit výsledkem, který je dobře prokazatelný, popsatelný, dokonce spočitatelný (třeba výskyt druhů).

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Hodnota stáří u památek, tedy nechání volné ruce přírodě, stejně jako bezzásahové hospodaření v rámci krajiny se ovšem vykazují mnohem hůř. Zejména v případě památek totiž mnohem víc záleží na míře emotivního naladění - dávám přednost pocitu koloběhu přírody, představám (času apod.) před památkou coby věcí, tedy zdrojem poučení, dokumentem, ale i komerčně využitelnějším objektem.

Tato hodnota je sice zdánlivě subjektivní, ale to jsou přece všechny ostatní hodnoty taky. To, že něco je měřitelnější, a tedy "objektivnější" (např. výskyt brouka), ještě neznamená, že není subjektivní naše rozhodnutí přikládat tomuto zjištění hodnotu. Rovněž si myslím, že hodnota stáří a ohodnocení vlastní cesty různých procesů je obecně znakem určité vyspělosti kultury a civilizace, jež je schopná nahlédnout i hodnotu zániku a změny a která se křečovitě a majetnicky nedrží pouze "dobytých pozic".

Jistě není náhoda, že melancholie provázející uplývání či krásu zániku se objevuje v řadě vyspělých kultur - např. v Japonsku nebo Číně. Je třeba jen s povděkem kvitovat, že i v ochraně přírody se objevuje tendence "nechat věci být", ať už jde o radikálnější formu třeba u hnutí VLK na Slovensku nebo mírnější formu v Šumavském národním parku.

Zároveň nezapomínejme, že jsou tu podle Riegla i jiné hodnoty - třeba přítomnostní užitková hodnota má velkou roli i při postoji k přírodě (zdroj dřeva a vody). Významná je u památky i hodnota umělecká, u přírody pak přeneseně estetická.

Pokud je naše rozhodování opravdu založeno na kultuře, nevidím důvod, proč by se třeba neměla zachránit určitá kosenka nebo měl nechat rozpadnout každý hrad (to ani Riegl neměl na mysli). Určitě by bylo poněkud zvláštní (a vlastně velmi náročné) nechat přírodě v tak kulturní krajině, jako jsou Čechy, zcela volnou ruku. Stejně tak by se v rámci "užitkovosti" ovšem nemělo dovolit každému architektovi zohyzdit krajinu či město další krabicí.

Land art: Inspirace pod širým nebem

Myšlenka prezentovat umění v otevřeném prostoru má kořeny v land artu 60. let v USA a od 90. let 20. století našla v Rakousku pevné místo. Dnes formují horskou krajinu vizionářské projekty, které zároveň předávají estetické i ekologické hodnoty. Umělci nejčastěji pracují s přírodními materiály-dřevem, kamenem nebo kovem-aby vytvořili díla, jež respektují prostředí a obohacují ho, aniž by narušila křehkou rovnováhu horského světa.

Propojení umění a přírody vytváří prostor pro reflexi a inspiraci a často klade otázky. Umělecké projekty se zabývají klíčovými tématy, jako je změna klimatu, ochrana přírody nebo vztah člověka k životnímu prostředí. Vyzývají návštěvníky, aby díla nejen pozorovali, ale i s nimi interagovali. Ti tak mohou umění prožít hlouběji a okamžitě vnímat jeho sdělení.

Umění v Alpách spojuje tradici s moderním duchem. Překvapuje na nečekaných místech a dělá kulturu přístupnou hravou a autentickou formou. Každé dílo vypráví příběh, který spojuje minulost, přítomnost i budoucnost, a motivuje lidi, aby se s těmito perspektivami zabývali.

Příklady land artu v Rakousku

• Umění na horách na Schmittenhöhe v Zell am See: Největší evropská galerie umění pod širým nebem se rozkládá na 18 hektarech na 1 965 metrů vysoké hoře Schmittenhöhe. Návštěvníci zde mohou objevit více než 20 jedinečných soch a instalací vytvořených renomovanými umělci z Evropy.
• summer.fresh.art. a umělecká stezka v Bad Gasteinu: V létě se Bad Gastein stává dějištěm jednoho z nejvýznamnějších rakouských festivalů umění a kultury. Každoročně se zde v červenci a srpnu setkávají mezinárodní umělci, milovníci umění a zvědaví návštěvníci, aby zažili umění v jedinečném prostředí.
• Perspektivy Stezka na Nordkette Innsbruck: Panoramatická stezka, kterou navrhla architektonická kancelář Snøhetta, kombinuje inovativní architekturu s impozantní alpskou krajinou. Na 2,8 kilometrech vede stezka s výškovým rozdílem 142 metrů a otevírá jedinečné výhledy na město, údolí řeky Inn a okolní hory.
• Nebeský prostor Lech: James Turrell, uznávaný americký umělec známý svou prací se světlem a prostorem, vytvořil v Lechu působivé umělecké dílo "Skyspace". Toto mistrovské architektonické dílo mění a zintenzivňuje vnímání oblohy a nabízí návštěvníkům jedinečný zážitek ze světla a prostoru uprostřed alpské krajiny.
• Umělecká stezka Serfaus-Fiss-Ladis: Zažijte "Umění na horách" v Serfaus-Fiss-Ladis, kde se region ve výšce 2 440 m n. m. promění ve vysokohorskou scénu pro více než 15 umělců a jejich díla. Každý rok v září se umělci scházejí, aby vytvořili svá díla přímo na Schönjochu.

Dům přírody Litovelského Pomoraví

V průběhu podzimu roku 2014 byla veřejnosti zpřístupněna krajinná intervence, která nese název Dům přírody Litovelského Pomoraví. Vznikla v dosahu jmenované přírodní rezervace a pozornost poutá především faktem, že je výsledkem spolupráce ekopedagogů a umělců. Při její realizaci se tak setkaly dva obory, které spolu nijak úzce nesouvisí, a především tento u nás méně obvyklý interdisciplinární status je výzvou k interpretaci.

Text přibližuje areál Domu přírody a okolnosti jeho vzniku a poté směřuje k jeho analýze a obecnějšímu zhodnocení. Informace o projektu jsem čerpal z písemných a obrazových návrhů umělců a projektové dokumentace, několika publikovaných interview a osobních rozhovorů s hlavními aktéry. K dispozici jsem měl i brožury šířené v souvislosti se vznikem areálu a ojedinělé další texty.

Umělecké prvky v Domě přírody

• Sluneční hora (Miloš Šejn): Nasypaná mohyla s vnitřní komorou završenou kopulí. Má podobu nasypané mohyly s vnitřní komorou završenou kopulí. Ta je zvenčí přístupná dvěma tunelovými chodbami se zákruty a slepou větví. Uvnitř komory je Pramen počátku - studna s vodou, která je přiváděna a odváděna kanálem.
• Rajská zahrada (František Skála): Architektura romantického „jižního“ charakteru má půdorys lodi, uzavřený dvůr je ukryt za zdí s výklenky a zákoutími. Oba konce „lodi“ jsou doplněny arkádou a prostor je rozdělen transparentním plotem na dvě části - klidovou, odpočinkovou, meditativní pro návštěvníky, a část, která by podle projektu mohla být obývána drůbeží.
• Lesní chrám (Miloslav Fekar): Oválný prostor je překryt trámovými žebry stínícího altánu. Na jeho vrchol stoupá k vyhlídkové plošině dvojramenné schodiště. Do kruhu uspořádané lavice pod ním „umožňují přiřadit své myšlení a pocity k jednotlivým přírodním živlům, k čtyřem ročním obdobím, čtyřem světovým stranám.

Současná evropská tradice estetického a ideového formování přírody sahá zpět do dob ranějšího novověku. Připomeňme si renesanční, barokní, klasicistní a romantické zahrady a krajinné celky akcentované architekturami, sochami, exotickými a nostalgickými hříčkami. Sluňákovský areál je v mnohém připomíná a jeho tvůrci se k této inspiraci také hlásí.

Závěr

Příroda a umění se prolínají v mnoha formách a úrovních. Od inspirace uměleckých děl přírodními motivy až po environmentální umění, které se snaží o dialog s přírodou a upozorňuje na její krásu a křehkost. Vnímání přírody jako uměleckého díla může vést k hlubšímu porozumění a respektu k životnímu prostředí.

tags: #priroda #jako #umelecke #dilo #definice

Oblíbené příspěvky:

• Program školy v přírodě v Blansku
• O čistotě a bezstarostné likvidaci
• Stavebnictví a CO2
• Čínská housenice: přírodní zdroj
• Montáž kuchyňského dřezu krok za krokem