Vztah Přírody, Vesmíru, Umění a Člověka

Když obdivujeme expozice na umělecké výstavě nebo stromy v přírodě, má to na nás uklidňující účinek. Podle dřívějších studií to souvisí s tím, jak vidíme a vnímáme přirozené vzory. Podle nové studie máme tuto vlastnost již od svých tří let.

Fraktály a Vnímání Přírody

Termín fraktál vznikl v roce 1975, když jej jako první použil matematik Benoît Mandelbrot. Vyjadřuje geometrický objekt, který je soběpodobný, přičemž má určitý opakující se tvar. Ten se na první pohled může zdát složitý, výsledně je ovšem repetitivním užitím jednoduchých pravidel. Rozvětvení stromu, spirála v ulitě, prsty řeky, pás hor, sněhové vločky.

"Naše preference pro fraktály jsou nastaveny před našimi třetími narozeninami, což naznačuje, že náš vizuální systém je vyladěn tak, aby tyto vzorce, které jsou v přírodě časté, lépe zpracoval," říká psycholožka Kelly Roblesová z Oregonské univerzity. Děti dnes většinou vyrůstají v lese budov než stromů. „Protože děti nejsou vystaveny těmto přirozeným fraktálním vzorům nízké až střední složitosti, musí tato preference pocházet z něčeho dřívějšího ve vývoji.

Trojúhelník jako Posvátný Symbol

Trojúhelník je posvátný symbol, představuje dokonalý obraz překonání duality, vymezuje a stabilizuje prostor. Odkazuje na trojjedinost: tělo, mysl, Duch. Nebo minulost, přítomnost, budoucnost. Je to princip celistvosti a aktivního tvoření.

Trojúhelník vznikne spojením tří bodů, čímž symbolizuje první akt tvoření z chaosu, z neprojeveného do projeveného. Metafyzicky ukazuje, jak se éter (beztvará energie) manifestuje do formy. Jakákoli stvořená realita (sféra) musí být držena pohromadě minimálně třemi vzájemně se podporujícími silami, aby byla stabilní.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Číslo tři představuje princip Akáši, astrálního světa, který existuje paralelně se světem fyzickým. Symbolizuje vše minulé, přítomné i budoucí. Život, smrt, znovuzrození. Trojúhelník s vrcholem nahoru symbolizuje oheň a vůli (mužský, aktivní princip), směřující vzhůru k duchovní rovině. Trojúhelník s vrcholem dolů symbolizuje vodu a přijetí, hmotnou manifestaci (ženský, pasivní princip).

Spojení obou trojúhelníků je nejvyšším vyjádřením harmonie. Slova „Jak nahoře, tak dole“ jsou vyjádřením hermetického principu, kde se Duch a hmota prolínají a tvoří celek. Harmonie na úrovni mikro a makro kosmu je možná jen tehdy, když je dosaženo rovnováhy mezi všemi energetickými sférami.

Mikrokosmos (člověk, země) a makrokosmos (vesmír) jsou propojeny a odrážejí se v sobě. Znamená to, že principy, které platí ve velkém vesmírném měřítku, platí i v malém měřítku světa a naopak. Je to podobné myšlence: „Jak uvnitř, tak venku“. Jakýkoli magický nebo mystický akt vyžaduje tři síly: záměr, energii vůle a manifestaci. Trojúhelník slouží jako vizuální mapa pro vědomé použití těchto sil k manifestaci nové reality. Působí jako geometrie vědomí, která nám neustále připomíná, že každá část vesmíru - od potenciálu spočívajícím ve svém prastavu po tvořivý intelekt, od nejmenší vesmírné částice po největší galaxii - je postavena na principu tří sil v dokonalé, dynamické rovnováze.

Rovnoramenný trojúhelník představuje obraz třetího oka, jedná se o takzvané „vševidoucí boží oko“. Je symbolem všeho, co se odehrává pod i nad prahem vědomé mysli. Odkazuje k božské Jednotě, na úrovni hmotné struktury třetí dimenze představuje tři v jednom: poznávající = poznávání = poznávané.

Spojení trojúhelníku a růže představuje vrchol mystického procesu. Trojúhelník symbolizuje zákon a růže zjevení. Tajemství mystického procesu se týká způsobu, jakým se naše vnitřní krása (růže) manifestuje skrze strukturu a řád (trojúhelník).

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Z mystického pohledu (od kabaly přes hermetismus až po súfismus), je stvoření kosmu strukturovaným procesem, který nemůže vzniknout náhodou. Aby mohl být stvořen svět, je zapotřebí dynamické trojice sil, které se navzájem vyvažují a doplňují, tvoří základní „geometrii vědomí“ - mystický trojúhelník. Tato trojice je odpovědná za přechod z neprojeveného Bytí do projevené, strukturované reality.

Kosmická Trinita Stvoření

Kosmická Trinita Stvoření vypovídá o tom, že každá úroveň existence (sféra) je v podstatě trojúhelníkem sil. První aspekt posvátné Trojice je neprojevený potenciál. Druhá síla je princip přijímání a reflexe. Třetí síla je mostem, syntézou a stabilizátorem mezi prvními dvěma, spojuje první a druhý princip, uvádí je do pohybu a udržuje princip Universa.

Aby mohl být svět stvořen, musí být v neustálém, dynamickém vztahu: vůle (aktivní) - moudrost (pasivní) - harmonie (vyrovnávací). Je to trojúhelník, který se projevuje na všech úrovních existence - v atomu, v duši i v kosmu - a neustále udržuje a tvoří naši realitu.

Květ Života

Kdysi veškerý život v univerzu znal Květ života jako vzorec stvoření - geometrický tvar, který nás přivádí do fyzického bytí a vyvádí z něj. „Květ života“ je považován za symbol obsahující veškerou geometrii života, tak jak jej známe na planetě Zemi. Je to univerzální symbol energie, života a spojení mezi vším existujícím.

Představuje okamžik, ve kterém Bůh zaktivoval svoji vůli, aby stvořil vesmír, kdy opustil stav klidu, neexistence, nebytí, prázdnoty a temnoty. Když se květ života zrodil, vše začalo a zahájilo svůj první koloběh. Můžeme jej definovat jako „Bůh“ - „ všechno co je“.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Symbol má schopnost prokázat, jak všechny věci pocházejí z jednoho zdroje a že jsou úzce a trvale propojeny. Dívat se do okna Květu Života nás vyzývá ke sjednocení naší mysli, srdce a duše. Má obrovské množství skrytých potenciálů. Člověk potřebuje otevřenou mysl a nekonečnou pokoru s cílem odhalit jeho tajemství.

Působení energie Květu života je možné využít také v praktickém životě. Je vhodný třeba na očistu a harmonizaci vody a v dřívějších dobách byl vkládán pod potraviny, aby prodloužil jejich životnost.

Prvotní myšlenka prvního dne stvoření. Expanze božského vědomí do zjevené reality, aktivace božského světla, sedm vesmírných, vzájemně se dotýkajících posvátných kruhů, a sedm základních čaker lidského těla. Bod, který existuje a zároveň neexistuje - to je dokonalá boží dichotomie.

Výtrysk prvotní energie posvátné geometrie, (posvátné první slovo), představuje širokou expanzi božského vědomí do reality stvoření. Světlo prvotní informace se šíří vlnovitě do všech stran, tak se vesmírem od okamžiku stvoření šíří mandala vesmíru a základní mandala života.

Geometrie a Vnímání

Schopnost člověka rozlišovat geometrické útvary je možná něco, co ho odlišuje od ostatních primátů, kteří si nejsou schopni tento systém symbolů osvojit. Naznačuje to studie francouzských výzkumníků na poli neurovědy, kteří porovnávali geometrické vnímání u lidí a paviánů.

Obliba pravidelných geometrických forem je pro lidi univerzální napříč epochami, což se ukazuje na nejstarší rytině připisované druhu homo sapiens - na rovnoběžných čarách vyrytých na kousku kamene před 73 tisíci lety - i na domečcích, které malují odmala dnešní děti.

Lidé nacházeli rozdílný útvar téměř vždy, pokud byl ve skupině čtverců. U nepravidelných čtyřúhelníků pak jejich chybovost dosahovala až 40 procent.

Přestože předškolní děti a žáci první třídy byli při řešení stejných zadání méně úspěšní než dospělí, i u nich byl pozorován smysl pro geometrickou pravidelnost.

Tvar Vesmíru

Teď zpět k úvahám o tvaru vesmíru. Je třeba rozlišovat mezi geometrií a topologií. Geometrie - to jsou ony tři modely vyplývající z obecné teorie relativity, které se od sebe liší svojí křivostí (vesmír plochý, hyperbolický a sférický). V tomto případě jde o "lokální vlastnosti prostoru".

Topologie naproti tomu popisuje celkový tvar vesmíru. Pokud uvažujeme variantu konečného vesmíru bez hranic, hran i stěn, nejlepší představu nám dává ztotožnění jednotlivých hran ve 2/3 D - konec se pak stává začátkem. Můžeme smotat papír do ruličky a pak spojit dva konce "hadice" - vznikne nám pak "kroužek" podobný tomu pro posilování rukou.

Poměrně nová disciplína označovaná někdy jako kosmická krystalografie pak na základě všech těchto a dalších úvah došla k závěru, že počet mnohostěnů, které u našeho vesmíru připadají v úvahu, je menší než 20.

Lidský Svět a Artefakty

O tom, že žijeme v přírodě, málokdo pochybuje. Mnoho z nás má nedotčenou přírodu za ideál, ke kterému bychom se měli zase nějak přiblížit. Takovým teoriím však dnešní skutečnost nenahrává, protože už dávno žijeme v lidském světě, nikoliv v přírodě. Elementy lidského světa jsou dnes dostatečně rozvinuty, abychom je dokázali charakterizovat a odlišit od elementů přírodních. Měli bychom si to uvědomit a hledat, co z toho vyplývá. Pro pochopení teorie lidského světa (minulého i současného) jsou klíčovými pojmy artefakt a člověk.

Artefaktem budeme rozumět předmět, který lidé záměrně zformovali, aby jim sloužil k nějakému účelu. Kategoriemi účelu jsou zejména praktická funkce, společenský význam a symbolický smysl. Artefakty nemají jen jeden účel, i když moderní „užitkové“ výrobky se o to snaží (například druhy šroubů). Tak třeba sekeromlat je praktický nástroj (má funkci), často i zbraň (má společenský význam) a někdy je to i odznak bojovníka nebo nějaké nadpřirozené bytosti (má symbolický smysl) - a to všechno může platit u téhož artefaktu současně. Kromě toho může být artefakt (od)znakem identity, například etnické příslušnosti.

Příklad artefaktu, který by neměl účel, neznám, ale existují předměty, které mají účel, aniž by to byly artefakty. Praktickou funkci mohou mít například i nástroje v podobě neopracovaných přírodních předmětů, které jinak definici artefaktu nevyhovují - třeba nezformované valouny použité jako palice (tzv. izoláty). Společenský význam se připisuje také zbraním v podobě neopracovaných kamenů. Symbolický smysl lidé někdy přičítají i skalám, o kterých věří, že jsou to zkamenělé nadpřirozené bytosti atd.

Artefakty nelze ztotožnit s nástroji, ale ani s předměty nebo věcmi obecně. Slovo „předmět“ (objekt) zdůrazňuje - na rozdíl od artefaktu - pasivní pozici, tedy něco, co je předmětem nějaké činnosti. Pojmem blízkým artefaktu je ekofakt. Je to „negativ“ artefaktu, nutný doplněk jeho existence. Je vytvořen člověkem, ale na rozdíl od artefaktu není jeho tvorba intencionální a nemá primárně žádný účel. Běžné ekofakty představuje odpad a znečištění, vznikající při tvorbě a užití artefaktů. Tak jako artefakty navazují na fyzikální a chemické objekty předchozích fází Země, lidé navazují na živou přírodu.

Dvojice artefakt a člověk je nejčastěji nazírána jako protiklad, kde jeden pól je mrtvý (bez vlastní dynamiky) a druhý živý, dynamický. Zatímco v případě artefaktu si neodborníci nejsou jisti definicí, v případě člověka takové pochybnosti obvykle nevznikají. Budu argumentovat, že artefakty (nikoliv však nutně nástroje nebo předměty obecně) tvoří společně s lidmi jednu entitu se dvěma aspekty. Artefakty nejsou věci, které by vznikly a působily bez tvůrčího záměru člověka, přestože materiálem a formou mohou připomínat předměty neživé přírody. A lidé nejsou přírodní substance se zvířecím vědomím, jsou to bytosti formované vytvářením a používáním artefaktů v rámci lidské společnosti. Jakkoliv tělo člověka podléhá přírodním obvyklostem, člověk není samostatná přírodní bytost, která vznikla bez účasti artefaktů a mohla by existovat bez nich.

Nicméně vytvoření této již lidské intence (vedené artefakty oddělitelnými od lidského těla) směřovalo jednak do oblasti tvorby artefaktů, jednak do oblasti myšlení (vytvoření pojmu s jeho vlastnostmi). „Tvoření“ nového artefaktu bylo nyní možno provádět jak v předmětné, tak i myšlenkové podobě. S tím, že myšlenková verze mohla být daleko rychlejší a daleko rozmanitější. Vznikající lidé získali možnost „experimentovat“ ve své hlavě a výsledky srovnávat s tím, co vytvářeli rukama. Jinak řečeno, vědomí se relativně osamostatnilo od praktických manipulací. K podobným procesům docházelo i později při rozšiřování logických nástrojů a při každém tvůrčím aktu (vytváření artefaktu): účastnily se ho obě složky - věcná i logická.

Vztah mezi vědomím člověka na jedné straně a jeho praktickým životem (který zahrnuje tvorbu a používání artefaktů) na straně druhé byl vždy jednou ze základních otázek společenských věd. Jak vyplývá z předchozího odstavce, mezi obojím existuje jasný paralelismus, který se zdá naznačovat, že jedno je odvozeno z druhého. Důležitou roli v úvahách o těchto otázkách hrají ideofakty. Jsou určitou paralelou artefaktů ve vědomí lidské společnosti, nejsou to odrazy artefaktů. Ačkoliv ideofakty reziduují v hlavách lidí, jsou to uvědomované a uznané pojmy, které jsou nějak externalizované (v podobě řeči, v písmu, ve formě artefaktů ap.); myslím, že si zaslouží „příponu“ fakty.

Ideofakt je určitý systém pojmových jednotek, z nichž každá sestává ze strukturované množiny pojmů, jejich vlastností a relací. Ideofakty se realizují tím, že jsou v dané společnosti uznány (akceptovány) a externalizovány, například ve formě produktů přirozeného jazyka nebo ve formě artefaktů. Formy pěstního klínu ve starším i středním paleolitu, které se neliší, ať se najdou kdekoliv, dokazují, že tehdejší (před)lidské bytosti nežily izolovaně. Existovala sice nadále nestandardizovaná štípaná industrie předchozího období (tzv. Teprve tzv. levalloiská technika a středopaleolitická drasadla znamenají v tomto směru změnu. Jednotnost staropaleolitických a středopaleolitických artefaktů na obrovských územích dokazuje, že už bytosti tohoto období nežily v nepřátelských zvířecích smečkách, kde by každá vnější osoba byla nepřítelem. Od středního paleolitu se artefaktové opozice objevují ojediněle a od mladšího paleolitu pak pravidelně; lze předpokládat, že některé z nich spojovaly odlišné artefakty se skupinami lidských bytostí. Tato odlišnost už nebyla striktně vázána na jejich biologické vlastnosti.

Lidská společnost je strukturovaná množina osob, které sdílejí artefakty, algoritmy jejich vytváření a jejich použití. V důsledku toho lidé jedné společnosti (partikulární kultury) sdílejí také některé sociální principy a ideje, jež v lidském světě produkují artefakty a lidé. Současnou společnost si nelze představit bez artefaktů, jako jsou nejrůznější druhy materiálů, energie a elektronických přístrojů; ty nemohou existovat bez lidí, kteří ovládají příslušné artefakty a ideofakty včetně jejich struktur.

Nejen mnoho laiků, ale i archeologů se domnívá, že artefakty jsou pouze prostředky poznání lidského světa, nikoliv tento svět sám. Nálezy se považují jen za hmotné prameny minulosti (sic!). Pravým předmětem archeologie má být společnost, „duchovní“ kultura a historie lidí, kteří jako by se vědcům za „hmotnými prameny“ skrývali. Takové názory jsou podle mne mylné. Základním východiskem archeologie (a teorie artefaktů) musí být již zmíněná teze, že neexistují lidé bez artefaktů a že neexistují artefakty, které nejsou dílem člověka. Entitu, jejíž jádro tvoří společně artefakty a lidé (vytvářející a užívající tyto artefakty), nazveme lidským světem.

Obecná teorie artefaktů a ekofaktů nebyla doposud vytvořena; až se to stane, zahrne v sobě i archeologickou teorii. Je otázka, jak s touto skutečností naloží sociologie, psychologie a tradiční historie, jejichž předmětem je lidská společnost a jednotlivci, nikoliv lidský svět. Abych osvětlil, jakými problémy se zabývá teorie artefaktů, uvedu některé příklady. Mezi částí intelektuální veřejnosti převládá téměř opovržlivý postoj k artefaktům. Na rozdíl od kupříkladu krásné literatury a části výtvarného umění jsou to špinavé věci, které nepřispívají k rozvoji ducha. Jako tvoření označují přívrženci tohoto proudu maximálně produkci „velkých“ uměleckých děl, uznaných společností. Tento postoj je živen sdělovacími prostředky a některými ideology.

Teorie lidského světa, a zejména její část - teorie archeologie - soudí, že všechny artefakty jsou lidským výtvorem, výsledkem tvůrčího procesu. Určitou změnu přináší až vydělování umění z celkového tvoření artefaktů v mladším paleolitu. Ale ani pak neexistuje žádná objektivní hranice, která by oddělovala například umění od neumění, tedy od hromadné výroby užitečných věcí. Pravděpodobně neexistují lidské artefakty, které by měly pouze praktické vlastnosti a jejichž forma by byla dána výhradně jejich praktickým účelem. Tvůrčí zformování artefaktů se projevuje v jejich vlastnostech. Dlouho se předpokládalo, že takové zformování má za cíl zajistit praktický účel, praktickou funkci artefaktů (nástrojů), zaměřenou k dokonalejšímu obstarávání potravy a dalších „materiálních“ potřeb lidí (oděv, obydlí, zbraně ap.). Ačkoliv už velmi záhy archeologové postřehli, že jejich prameny vypovídají také o „duchovnu“ artefaktů (například o náboženství), teprve období tzv. postprocesualismu zhruba od sedmdesátých let minulého století ukázalo, že jejich velká část má vlastnosti (rysy, znaky), které nejsou účelné. Jde o to, co už bylo v té době v lingvistice známo jako arbitrárnost. Na základě takových arbitrárních znaků probíhá komunikace mezi vlastníky artefaktů. Nepřiměřeně velký dům vypovídá o společenském postavení jeho majitele, praktický význam obvykle nemá.

Další příklad mé teorie se týká dědičnosti artefaktů. Artefakt lze přirovnat k tělesnému orgánu živočichů, který je však od jejich těla oddělitelný a samotnými lidmi stvořitelný. Odtud plyne, že hotový artefakt lze přenášet od jednoho lidského individua k druhému, a že přenášet lze také znalost jeho vytváření. Aby lidé získali orgány ve formě artefaktů, nemusí být potomky dárce v přímé linii a nemusí prodělat peripetii přirozeného výběru. Ani forma předávaného (děděného) artefaktu se nemusí předávat přirozenými mechanismy. Nejde ani o lamarckovské pojetí dědičnosti, ani o teorii memů, která je snahou vyjádřit změny artefaktů jako přenos kulturní informace z jedné mysli do jiné (v podstatě tedy tzv. Nastíněná dědičnost lidského světa koexistuje s přírodní dědičností na základě DNA, ale evidentně má v lidském světě mnohem větší sílu a význam.

Jako třetí příklad své teorie uvedu komplexitu artefaktů. Tento pojem byl dříve nejasný, o komplexitě se mluvilo především v souvislosti s organizací společnosti. Pěstní klín staršího a středního paleolitu nebo hliněná nádoba jsou příklady jednoduchých artefaktů, vyrobených z jednoho kusu materiálu. Mají různé části, které je strukturují a definují jako pojmy lidského světa (ideofakty), tyto části jsou ale od celkového artefaktu neoddělitelné. Sekera s topůrkem nebo oštěp s kovovým hrotem jsou případy kombinovaných artefaktů. Skládají se ze dvou nebo více dílů, které jsou oddělitelné a jsou zpravidla vytvořeny každý z jiného materiálu. Vesnice jako celek je složený artefakt, jehož částmi jsou jednotlivá hospodářství, popřípadě domy. Dělení artefaktů na jednoduché, kombinované a složené by bylo čistě formální, kdyby nešlo prokázat, že v tomto pořadí nastupují artefakty v čase: kombinované a složené lze masově doložit až v posledních 40 tisíciletích.

Ještě významnější je korelace těchto forem komplexity s duchovním vývojem nejstarších lidí a jejich předků. V nejstarším období (asi od 2 milionů let do zhruba 40 tisíc před Kristem, tj. od nejstaršího paleolitu do středního paleolitu) nedovedeme prokázat umění, náboženství a složitější formy pohřebního ritu. Je zřejmé, že vytváření a užívání kombinovaných a složených artefaktů je předmětnou formou základních artefaktových algoritmů, které paralelizují logické myšlení moderních lidí.

V regionech, jako je střední Evropa, tvoří dnes většinu pozorovatelného okolí lidí artefakty a ekofakty. Stavy divoké zvěře jsou kontrolovány člověkem. Vrabci, v mém dětství všudypřítomní, téměř zmizeli, pravděpodobně v důsledku kulturních mechanismů. Atmosféra a voda obsahují znečisťující látky (ekofakty), i když se situace mění. Za této situace překvapuje, že artefakty nemají žádnou obecnou teorii (pokud vím celosvětově) a nic takového se na žádné naší univerzitě nepřednáší.

Artefakt je tedy součást nerozlučitelné dvojice artefakt - člověk, která je prodloužením lidského těla (například sekera), a není tudíž mrtvou přírodninou. Je důležité vyzdvihnout, že je to součást odlučitelná. Bytosti živé přírody takové oddělitelné orgány nemají. Protože dvojice artefakt - člověk je nerozlučitelná, ani u člověka nelze tvrdit, že je živý nebo mrtvý, pokud je spojen s artefakty schopnými plnit nějaký účel.

V předchozích odstavcích jsem ukázal, jak teorie archeologických artefaktů přerůstá do teorie artefaktů všeobecných, tedy i současných. Žijeme v lidském světě, nikoliv v přírodě. Artefakty jsou součástí našeho světa a nelze je oddělit od lidského elementu. Věcná tvořivost lidí, vytváření artefaktů, ukazuje ve starších obdobích jasnou souvislost s fungováním lidského mozku a lze se domnívat, že podobný vztah mezi dvěma základními elementy lidského světa je vlastní i pozdějším obdobím naší fáze existence Země. Vznik a užívání artefaktů formuje obdobně i lidskou společnost. V pozdějších dobách dochází k podstatnému rozvoji artefaktů i lidí a rozvoji jejich strukturování. Prohlubuje se vysoký stupeň společenské komplexity; sítě lidského světa vytvářejí „velmi složité systémy“ a připravuje se další fáze naší planety, kterou bude pravděpodobně charakterizovat vydělení myšlení z lidského světa (dnešní elektronika to zatím dělá jen velmi elementárně).

Komplexita současnosti nebyla zatím uspokojivě zkoumána. Převažuje marxistický přístup, kde ekonomika, vedená nástroji jakožto součástí výrobních sil, determinuje všechno ostatní. V opozici k tomu je názor, že demiurgem je nemateriální tvůrčí síla, ať božská, nebo lidská, která koneckonců vytváří i „materiální kulturu“. Jak vyplývá z tohoto článku, moje vidění problému je odlišné. Lidský svět tvoří artefakty a lidé (vytvářející a užívající artefakty) a obě složky se vyvíjejí paralelně. Lekce, kterou dostáváme z dosavadního vývoje archeologie a kterou musíme dále rozvíjet v jiných oblastech poznání, portrétuje tedy lidský svět jako překonání živé přírody a novou dominanci na této planetě. Je to teorie optimistická, která neomezený počet let a staletí vede kupředu. Teze, že patříme přírodě a musíme poslouchat její zákony, je mylná.

Vztahy Mezi Lidmi

Jednou z nejtěžších věcí na lásce je nechat druhého, aby nás miloval tak, jak umí on, a ne tak, jak to chceme my. Přistihli jste se někdy, jak přemýšlíte, že by měl člověk, kterého milujete, udělat tohle nebo tamto? Říkáte si možná: Kdyby mě měl opravdu rád, udělal by to. Ona osoba ale nemusí být schopna dělat přesně to, co chceme my. Někdy v manželství partner očekává od druhého, že bude úzkostlivě dbát o naplňování jeho potřeb. Přátelství je požehnáním pro život každého člověka. Aby se však dařilo, nelze přátelství ani přítele vnímat jako objekt, jejž můžeme vlastnit. Někdy se možná přistihneme při tom, jak se pokoušíme vlastnit a kontrolovat své přátele, manžela, manželku či členy rodiny, nebo jimi manipulovat. Kolikrát nás napadlo, proč naši přátelé nejsou lepšími přáteli? A kolikrát být lepším přítelem, partnerem znamená plnit naše přání a uspokojovat naše potřeby?

Člověk nemá být závislý na žádné věci nebo člověku. To znamená ani na manželovi. Snoubenci při sestavování žebříčku hodnot velmi často staví partnera na první příčku. Ale to v sobě nese závažné úskalí. Nelze být na někom úplně závislý. Upírat zrak k jedinému člověku v naději, že naplní všechny naše potřeby. To nikdo nedokáže. Je to velká zátěž, protože náš partner není Bůh. Ať je vztah sebekrásnější, jednoho dne skončí. Když do středu svého života postavíme Boha, neznamená to, že by nám zbylo méně lásky na manžela, či manželku. Když stojí ve středu Bůh, je dost místa pro ostatní.

tags: #priroda #vesmir #umeni #clovek #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Sklárna Dubí a snižování emisí
• Špičková recyklace grafiky
• Služby Marius Pedersen v Kralovicích
• Papírová lepicí páska
• Suchomilné živé ploty