Příroda Lidožroutů: Fascinující Případy Zvířat S Chuťí na Lidské Maso

Hrůzostrašné případy zvířat, kterým zachutnalo lidské maso, nás fascinují odjakživa. Vlci unášející děti z vesniček v Indii i případy napadení lidí žraloky a krokodýly ukazují, jak křehký a bezbranný pán tvorstva může být.

Tato poutavá kniha, nabitá fakty z celého světa, dokazuje, že existuje vícero možných příčin, proč zvířata útočí, od samozřejmé sebeobrany přes vyšší věk, zranění a mylnou identifikaci až po fakt, že zvířata ztrácejí svůj přirozený životní prostor.

Lidožrouti: Mýty a Realita

Mladý bojovník kmene Mwera už odhodil svůj štít a navzdory nebezpečí ze strany lidožravých lvů pokračoval do zakázané oblasti. Dobře věděl, že jeho předkové tam nechodí už po celá staletí.

Všichni přece vědí, že v zakázané oblasti žije obávaný obr - lidožrout, pojídající dospělé muže jako mouchy. Mnoho statečných válečníků už zde pod zemí našlo svůj hrob, jejich život vyhasl v jeho děsivé říši. Proto nesmí nikdo do zakázané oblasti vstoupit, to je odedávna platící zákon jejich kmene.

S oštěpem připraveným k hodu nebo bodnutí opatrně kráčel nízkými křovinami, kňourání a mručení ospalých lvů přitom slyšel ze všech stran. Možná to nebezpečí cítili lépe než lidé. Dobře věděli, že tady všude číhá smrt.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Mladý bojovník přeskočil změť kořenů, plazících se po zemi před ním a naposledy se sehnul k popelavě šedé zemi. Tahle půda mu připadala jako cizí kus země z nějakého jiného, možná pradávného světa.

Byly všude okolo něj! A nebyly to obyčejné kameny, Nwazi v nich ihned rozpoznal jakési velké kosti. Vypadaly trochu jako sloní obratle, ale byly ještě větší. Mladý bojovník náhle pocítil nevýslovnou bázeň při představě tak obřího zvířete.

Jen pár metrů před ním tu vyčnívala ze země kostnatá ruka, velká jako obří klec. Na víc už Nwazi nečekal a dal se na útěk. Strach z nadpřirozeného netvora v něm přece jenom zvítězil.

Možná právě tak nějak probíhala dávná setkání domorodých obyvatel Tanzanie s fosiliemi pozdně jurských dinosaurů, později vědecky rozeznaných německými badateli.

Dinosauří Kosti a Místní Legendy v Tendaguru

O historii vykopávek v tanzanském Tendaguru, na počátku 20. století součásti kolonie Německé východní Afriky. Z této významné paleontologické lokality pochází několik desítek dosud formálně popsaných druhů dinosaurů, mezi nimi i obří brachiosauridní sauropod Giraffatitan brancai, štíhlý teropod Elaphrosaurus bambergi nebo „ostnitý“ stegosaurid Kentrosaurus aethiopicus.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Vědecká historie vykopávek v Tendaguru se začala psát v roce 1906, kdy byly místní fosilie ukázány německému inženýrovi Bernhardu Wilhelmu Sattlerovi, který na ně obratem upozornil paleontology v Berlíně.

Jisté je jen tolik, že místní domorodí obyvatelé o dinosauřích zkamenělinách velmi dobře věděli, a nejen to. Patrně je považovali za jakési přírodní kuriozity, možná v nich dokonce, podobně jako severoameričtí Indiáni, spatřovali skutečné kosti kdysi žijících zvířat. Nemáme ale žádné doklady o tom, že by světlé zkamenělé kosti, často dosahující obřích rozměrů, zahrnovali do své kultury či obrazu světa nebo s nimi zacházeli jako s kultovními až náboženskými objekty.

Jisté je, že Sattlerovu týmu, pátrajícímu na začátku 20. století po nerostných surovinách, ukázali podivné obří kosti právě místní obyvatelé. Nepochybné je také to, že o fosiliích dobře věděli domorodci dávno před tím, než se zde objevili první Evropané.

Před několika lety se k tomuto tématu vyjádřil německý historik Holger Stoecker, který tvrdí, že fosilie obřího rodu Giraffatitan neobjevili jako první němečtí paleontologové, ale místní obyvatelé, kteří tyto zkameněliny využívali při svých rituálních ceremoniích a evropské průzkumníky k nim přímo dovedli.

Dále Stoecker uvádí, že o konkrétních představách Afričanů sice nic nevíme, o dinosauřích kostech v Tendaguru i na okolních lokalitách ale dobře věděli už před příchodem vědců. A i když Evropanům zkamenělé kosti ukázali, neznamená to, že by si jich nevážili. Označovali je prý jako mafupa (což v jazyce kiswaheli, tedy svahilštině, znamená „velké kosti“) a pokládali je za svoje mali (ve stejném jazyce „jmění“ nebo „bohatství“). I proto byli údajně zpočátku velmi podezřívaví k úmyslům, které měli Němci s lokalitou Tendaguru.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Další zajímavý postřeh přinesl již v roce 1912 německý paleontolog Edwin Hennig, který se sám podílel na vedení vykopávek v Tendaguru. Taková varianta se určitě nabízí, ale sám Hennig už před 110 lety nadšení trochu tlumil. Píše totiž, že průkazné dinosauří fosilie v době vykopávek nebyly místním známé a legendy tak mohou souviset spíše s náhodně objevovanými zvětralými zkamenělinami na povrchu.

Hennig se také pokusil odhadnout dobu, před kterou legendy o obřím zvířeti (původci fosilních kostí) mohly vzniknout. Označení jako majimwi, mazimwi nebo ma’ini dávají tušit, že to mohlo být už před hodně dlouhou dobou (snad v řádu staletí). Přesto se podle Henniga ani tato rozšířená legenda nestala univerzálně známou a povědomí o ní měli spíše jen někteří členové kmenů.

Nakonec ani popis onoho legendárního netvora neodpovídal představám napříč různými kmeny - pro některé byl jakousi obří obdobou slona nebo nosorožce, pro další obludnou verzí krokodýla či lva a pro jiné zase člověku podobným obrem nebo příšerou zcela nepodobnou všem jiným živočichům.

Lví Pohroma: Příběh Lidožroutů z Tsava

V březnu 1898 se v do té doby odlehlé oblasti Keni objevily tisíce zejména indických dělníků, jejichž úkolem bylo postavit most přes řeku Tsavo. Jedné noci se do tábora vplížil obávaný lev a vzápětí dělníky probudil křik.

Tak začalo vražedné šílenství, kterého se účastnili hned dva lví samci, kteří rychle získali přezdívku lidožrouti z Tsava. Jednalo se o zvláště velké exempláře - na délku měřili téměř 280 cm a chyběla jim pro samce typická hříva. Jakmile ochutnali lidské maso, začali oba lvi s nebývalou silou napadat dělníky a železniční personál. To vyvolalo paniku a vedlo k útěku stovek lidí.

Nočním útokům, k nimž docházelo prakticky denně, se lidé snažili bránit pomocí táborových ohňů a ohrad z trnitých akácií. Stavba železnice se kvůli řádění lvů zpožďovala a britské úřady se konečně rozhoupaly k akci. Do Tsava dorazily dvě desítky ozbrojených strážců a iniciativy se osobně chopil podplukovník britské armády John Henry Patterson.

Devět měsíců po prvním útoku se mu v noci 9. prosince 1898 podařilo jednoho ze lvů zasáhnout na noze. O tři týdny později byl zastřelen i druhý lev. Tentokrát bylo k jeho skolení potřeba devíti střel.

Lev pustinný (Panthera leo) je vrcholový predátor, který k životu nezbytně potřebuje maso. Jeho potrava se skládá převážně z kopytníků spásajících trávu.

Obávaní lidožrouti z Tsava byli zabiti, odpověď na otázku, proč se tito lvi zaměřili právě na lidi, ale zůstala nezodpovězena. Je to natolik silný příběh, že lebky obou lvů dodnes vystavuje přírodovědné muzeum v Chicagu. Jejich zkoumání nakonec přivedlo odborníky k myšlence, že za lidožravou mánii obou samců mohly zuby.

Podle Shatnera tak nebyl lev schopen zasadit smrtící kousnutí, které lvi používají k usmrcení velké bojující kořisti.

Odborníci se domnívají, že se od prvního lva naučil, že lidé jsou snadným cílem. „Predátoři se neustále učí z úspěchů a nezdarů. Učí se od jiných. Učí se, jak skolit kořist, jak lovit. A tak není překvapující, že ten druhý lidožrout začal také žrát lidi. Zřejmě byli snadno získanou potravou,“ uzavřela zooložka Larisa DeSantis z Vanderbiltovy univerzity.

Lidožravost není u velkých koček úplně ojedinělá. Leopardi se občas zmocní dětí nebo drobnějších dospělých, o lvech či tygrech a jejich občasných útocích na člověka nemluvě. Mezi roky 1990 a 2004 bylo jen v Tanzanii zaznamenáno 563 takových případů. Jen málokterý lidožrout se také na lov lidí specializuje.

Nelze vyloučit, že se k lovu zpravidla bezbranných lidí uchylují jen jedinci, kteří by už mrštnější či silnější kořist nebyli schopni polapit. Potom by lidožraví lvi měli být staří, poranění či znetvoření. Alternativní možností je, že lvy žene k lovu lidí nedostatek potravy.

U dvou ze tří zkoumaných lebek výzkumníci zdokumentovali jasné zámky poranění. První ze lvů v posledních letech před smrtí ztratil tři řezáky, měl zlomenou čelist a trpěl rozsáhlým zánětem v oblasti ústní dutiny. Lebky zbývajících lvů nevykazují známky vážných zrnění, ale i tak si v posledních letech zlomili některé zuby a prodělali zánět dásně.

Definitivně tuto možnost potvrdila analýza opotřebení zubů. Zuby ve studovaných třech lebkách prokazatelně nebyly opotřebeny více než zuby ostatních, lidi nelovících, lvů z divoké přírody. Povrch studovaných zubů se výrazně odlišoval od stavu u hyen, které kosti požírají zcela běžně. Naopak se blížil stavu u lvů chovaných v zajetí, kterým je naopak servírována měkčí strava a jejichž zuby jsou opotřebeny méně.

Rozdíl mezi odhadovaným podílem lidské stravy u dvou prokazatelně společně lovících lidožravých lvů z konce devatenáctého století také naznačuje, že jeden mohl, například kvůli svým zraněním, druhého jedince k lovu lidí svou preferencí snazší kořisti přitáhnout.

Tabulka: Příklady Případů Lidožravosti

tags: #priroda #lidozrouti

Oblíbené příspěvky:

• Odpadové hospodářství Trutnov
• Hry a aktivity v přírodě pro děti
• Životní prostředí v blízkosti domovů
• Ochrana přírody v České republice
• Aktuální data o ovzduší Ostrava