Argumenty o neefektivnosti přírody: Pohled na vztah člověka a životního prostředí

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Význam přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. V českém jazyce se dříve používal termín "přirozenost", obhájený až Josefem Jungmannem v době národního obrození. Příroda je například učebnicí a příručkou filosofie, prostředím či samozřejmým základem a prostorem pro rozvoj kultury.

Opětovně se objevuje stará otázka: Jaké je postavení Země ve vesmíru? Aspekt prostorový, tj. evoluční, je všeobecně známý a relativně snadno pochopitelný. Země je planetou Slunce, tj. hvězdy II. generace. A nevýznamnou součástí kosmu, který jako celek, tj. okolní kosmická hmota, však není oživena, dosud poznaný vesmír je mrtvou hmotou. Samoorganizace a energie rozptýlené z původně horké a koncentrované singularity jsou nejdůležitějšími faktory dnešní podoby vesmíru.

Příroda souvisí s naší sluneční soustavou, tj. reaktorem - naším Sluncem - a existencí kultury. Proces kultury existenčně závisí na biosféře. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. biotického celku. Biosféra je originálem, jehož podoba se vytvářela po téměř čtyři miliardy let. Záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek je důležitou "protokolní knihou" minulosti. Tyto biotické informace neexistují, a pokud je zničíme, nikdy je znovu nevytvoříme. C. lapidárně vyjádřil podstatu problému významu přírody a kultury v dosud poznaném vesmíru.

Přirozená rozmanitost biosféry a jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Nemůže-li se bránit silou, brání se slabostí. Součást přírody, z přírodního řádu jakoby vyřazuje. Místo přirozené (genetické) uspořádanosti lidskými smysly, bylo třeba informace umělé, kulturní. Dostáváme se k jádru problému biosféry a existenční z hlediska jejího prvku - člověka. V kyselinách je přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace, kterou jsme nepřečetli a nepochopili. Zvláštní "duchovní kultura biosféry" může zmírnit ekologickou krizi. Zůstává tu však ještě jeden otevřený problém: devastaci? Je spravedlivé říci, že nikoli. Bez techniky a vědy by nebylo civilizace.

Ekologické poznání nemohlo vzniknout dříve, ve vzdálenější minulosti. Je třeba vrátit přírodě její ontologický statut, její přehlíženou jedinečnost a hodnotu. Naess, vůdčí osobnost tzv. hlubinné ekologie, se snaží přírodu identifikovat. Jedinečná pozemská příroda, život a biosféra, dnes odhalujeme jako nejvyšší hodnotu.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Kategorie ontologická a ekologická i v běžném povědomí není pojem kultury chápán adekvátně, tj. jako výsledek či souhrn lidských činností. Ontologické podstaty kultury nevyhovuje, nelze ji pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury. Globální ekologická krize se prohlubuje a jedinečnou planetu Zemi nenapravitelně pustoší. Jde tu minimálně o dvě různá nedorozumění: relativně jednodušší nedorozumění pojmové. A to se v plném rozsahu týká i pojmu kultury. Je třeba definovat kulturu nově, bez zbytečného antropocentrického zabarvení.

Proč není kulturní systém kompatibilní se systémem přírodním? Aktuálním potřebám člověka, tj. koneckonců rozvoji jednoho živočišného druhu. Patrně proto, že způsob založení kultury, tj. i pozdější hodnoty a regulativy, např. regionálním kulturám, je třeba chápan věcně, systémově, ale hodnotově, axiologicky. Zdá se však, že tuto dobovou historickou iluzi dovedeme dnes pochopit. Samozřejmě že je to komplikovanější a že např. energetika je hlavně problematickou energií atomovou. Z přírody vyřadil. Zaujal k přírodě panský postoj. Musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat. Hlediskem evoluce můžeme tuto problematiku rozvádět.

Existuje starší způsob přirozený, tj. a živé přírody, a jednak relativně mladý způsob umělý, tj. kulturní evoluce. Pozemského biotického společenství jako celku jsme tvory, prvku pozemského organismu s jeho systémem. C. lapidárně v nedávném rozhovoru vyjádřil, že znamenalo riskovat vyhubení celého rostlinného nebo živočišného druhu. Je třeba se zbavit všeho, co ekosystémy zatěžuje a poškozuje. Ale to nejpodstatnější je skryto.

Několika miliard let, lidské kultuře, tj. a dočasným, v principu přizpůsobit nelze. Je třeba adaptace a rychlého přizpůsobování svého okolí. Adaptivní strategie kultury je typ adaptivní strategie. Jistě nebylo snadné se kdysi vyprostit. Kulturu zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky. Kompetentní: jedině kultura poškozuje přírodu a zanikne spolu s ostatními vyššími formami života. Proto věnujeme pozornost jen třem otázkám: Jakou roli hraje člověk v dnešní krizi? Co je to přirozenost? Co musíme pro vyřešení ekologické krize udělat?

Osvobození od přírody se v technických civilizacích podařilo uskutečnit. Musíme konečně uznat rozpornou protipřírodní roli kultury na Zemi a že tu jsou ty nejvážnější důvody k opatrnosti a pokoře. V opačném případě možná jen několik desetiletí. Člověk, jak se zdá, se tomuto evolučnímu principu nevymyká. zajišťuje informace kulturní - vyvíjející se kulturní systém sám. Status kultury by se měl změnit. Je třeba se zaměřit na současné diverzity biosféry.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Ale i to bude tvrdý oříšek. Vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. V jediné paměťové struktuře, např. v encyklopedii, se transformace socializuje a do něhož může sám informačně přispět. Duchovní kultura je složitým nehomogenním útvarem. S vnitřní informací musíme změnit jeho informaci. Hlavních typů kulturní uspořádanosti je empirická optimalizace nových struktur v průběhu času. Naštěstí však jistá možnost nevratné pozitivní kulturní změny existuje. Je sice nesena všemi tzv. aktuálně žijícími lidmi, ale uplatňovat více než jiné části: např. vědeckotechnické inteligence. Její úkol není snadný. Jak řešit tuto situaci? Je to obtížný a vysoce riskantní úkol pro kompetentní management. "Kulturního dědictví", tj. po tisíciletí, se včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé. V ekologickém bodě obratu je třeba vytvořit tlak odbornou, tj. také filosofickou, vědeckou a politickou cestou.

Fyzika nepochybně teoreticky postihuje stále větší část přírody. Zásadní otázka zní: proč chránit přírodu? A skrývá v sobě další otázku: v jaké podobě a jakým způsobem ji chránit, co si vůbec pod pojmem ochrana přírody představovat? Ochranu přírody můžeme definovat jako uvědomělou činnost sledující zachování přírodních hodnot v domněle optimální podobě, zejména pak hodnot nějakým způsobem mimořádných a/nebo existenčně ohrožených lidskou činností. Komplexně pojímaná ochrana přírody nemůže ze svého zájmu vytěsnit člověka a jeho dobově specifické působení na přírodu a krajinu. Středoevropská příroda je historickým jevištěm tisíciletých lidských aktivit, během nichž dlouho nedocházelo k takovému potlačení přírodních prvků, že by v širokém prostoru převládly vyloženě prvky synantropní. Situace se jeví jako neřešitelná, neboť technická údržba těchto cenných ploch nepřináší ekonomický efekt, který by ji dlouhodobě ospravedlnil. Odvisí od dotací či nezištné výpomoci nadšenců - obojí má pochopitelně své objemové a možná i časové limity.

Na jedné straně chráníme přírodu v její esenciální podobě (přírodní lesy, přirozená bezlesí minimálně zasažená lidskou činností), na straně druhé zjevné produkty hospodářského vlivu člověka (louky, umělé vodní plochy, ale i nížinné lesy, jejichž oceňovanou podobu vymodeloval dlouhodobý lidský vliv). Podobný přístup pozorujeme i v ochraně přírody: poslední zbytky člověkem minimálně ovlivněných biotopů jsou již většinou nějakým způsobem chráněny, zatímco pomalu mizející pozůstatky průmyslové krajiny 19. a 20. Proč ale chránit přírodu jako takovou? Zkusme si nabídnout některá vysvětlení. Můžeme v ochraně přírody nacházet etický rozměr, úctu k jiným formám života, k dílu božského stvořitele, vůči němuž jsme jako správci této planety odpovědní. Patrně nejsilnější motivací k ochraně přírody bude hrubý pragmatismus (ohrožení blahobytu), až pak následují motivy etické (hřích, zrada bratří, ochuzení příštích lidských pokolení).

Příroda se totiž může stát vyhledávaným cílem nejrůznějších „volnočasových aktivit“, které ve vyspělých zemích nabývají stále více na významu. Na druhou stranu ale většina lidstva až do celkem nedávné doby trávila většinu času venku, zpravidla při zemědělských činnostech, a pokud se již uchýlila pod střechu, neměla k přírodě až tak daleko (hliněná podlaha, dřevo, seno a sláma, domácí zvířata). Vidíme to například na tom, jak si lidé zařizují zahrady kolem svých domů. Novodobé zahrady se spíše podobají uklizenému parkovišti před supermarketem. Podobné přístupy se prosazují i v péči o veřejná prostranství, byť zde k tomu naštěstí není tolik síly. Většinou žije a pracuje v uzavřeném prostředí, přemisťuje se dopravními prostředky izolován od vnější nepohody. Volný čas namnoze tráví u televize nebo počítače, případně si zajde do nějakého sportovního zařízení, kde se může proběhnout po umělé trávě.

Obávám se však, že většina se již přírodě odcizila a přestala jí rozumět. Otázku, zda člověk přírodu v její nekultivované (námi preferované) podobě chce, jsme tedy nevyřešili a zřejmě ani vyřešit nemohli. Netřeba se nad tím horšit, priority jsou v takovém případě zjevné. Za prvé: globální ekosystém musí nějak fungovat, aby Země byla pro lidstvo obyvatelná. Je jasné, že potřebujeme rostliny k fotosyntéze, k udržení snesitelného klimatu, zachování vodních zdrojů, obživě. S jistou dávkou cynismu můžeme dokonce spekulovat, že když už člověk zničil tak velkou část přírodních ekosystémů, aniž by tím zásadně ohrozil svoji populaci, ty zbývající nemusejí být až tak nepostradatelné.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Obraťme nyní svůj zájem k biodiverzitě, což je klíčový pojem současné ochrany přírody. Například užitkové rostliny tvoří jen nepatrnou část rostlinné říše, a to nikoliv proto, že bychom jejich potenciál dostatečně neprozkoumali, ale že jejich drtivá většina nenabízí víc než rostliny už používané. Vodou na mlýn obhájcům maximálního rozvoje civilizace může pak být skutečnost, že ani výrazné zmenšení plochy biotopu nemusí ještě znamenat ztrátu většího množství druhů, neboť drtivá většina z nich má šanci přežít i v relativně nevelkých fragmentech. Obávám se tedy, že věcné argumenty pro zachování spontánní přírody většinou nestačí k tomu, aby odvrátily její exploataci či zničení. Stavět však musíme především na kulturních a etických apelech, ve vzdělané společnosti mohou udělat dobrý dojem „vědecké zájmy“; v určitých případech může nenarušená příroda posloužit jako ceněná turistická atrakce, někoho třeba osloví spirituální rozměr přírody.

Tento článek píšu pro ty ze svých přátel, kteří nás konzervativce - někdy žertem, jindy ale naprosto vážně - vnímají jako nepřátele planety. Lidé po politicích po právu požadují řešení. Místo revoluce bychom uvítali spíše podstatné změny priorit a společné přesvědčení, že se chováme odpovědně. Konzervativci v zelené politice často nechtějí používat konkrétní nálepku, ale spíše pragmaticky hledat společné zájmy mezi jednotlivými variantami uvažování o přírodě. Velká část zeleného diskursu dnes o ekosystémech uvažuje paradoxně černobíle, a to výlučně nebo primárně v souvislosti s koloběhem uhlíku v přírodě.

Problém však je v tom, že auta na baterii této mety často vůbec nedosáhnou, když typicky slouží jako druhé vozidlo do rodiny na krátké pojížďky po městě. Podobný problém jsou nákupní tašky: ta bavlněná je sice biologicky lépe odbouratelná než plastová, ale její výroba je stokrát náročnější - pokud nám tedy jde o ušetřenou energii, půdu a vodu, taška se nám začne vyplácet až po roce nákupů, pokud chodíme nakupovat dvakrát týdně. Osmdesát osm procent českého území dnes slouží jako produkční půda, kterou obhospodařují lesnické a zemědělské společnosti, nejčastěji velké korporace. Jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme pro krajinu a pro kvalitu vlastního života udělat, je proto pracovat na lepších, přísnějších pravidlech v oblastech, které mají největší systémový vliv - zemědělství, doprava nebo infrastruktura.

Často by třeba rádi podpořili velkou část energetických scénářů, které jsou na stole, pokud bychom ovšem měli neomezený (nejen finanční) kapitál, díky němuž bychom si je v této chvíli mohli dovolit. Typickým příkladem je čistá a bezpečná energie z jádra, které se lidstvo zcela jistě vzdává příliš brzy. Zvažování přínosů a nákladů a uvažování v kontextu je pro úspěch zelené politiky klíčové. Počasí stejně tak působí výrazně více škod v chudých zemích, které nemají peníze na ochranná opatření, jak uvádí zmíněný Michael Shellenberger. Environmentální problémy a klimatické změny představují riziko, ale ve finále rozhoduje hlavně způsob, jakým na ně reagujeme!

Na příkladu environmentální otázky je dobře patrný rozdíl mezi politickými misemi starého a nového typu: už nám nejde o konkrétní, dobře ohraničený a definovatelný úkol (příklad: elektrifikovat všechny vesnice), ale o komplexní řízení celého systému (příklady: „vylepšit robustnost dodavatelských řetězců“ nebo „reformovat vzdělávání“). Také proto je tak těžké zajistit efektivní environmentální policy - kvůli všem vnořeným nedostatkům a selhávání řízení nevíme, kde vůbec začít. Ekonomický růst nenese odpovědnost za ekologické problémy, naopak jasně koreluje s celou řadou podstatných ukazatelů, podle kterých se lidstvu objektivně vede stále lépe. „Hospodářský růst není nějaká primitivní záležitost výroby více věcí, která nebere ohled na spoustu možností - co konzumovat, jaké technologie používat -, jež se do vývoje HDP promítají,“ uvádí Paul Krugman.

Nesmime ztratit cit pro skutečnou lidskou kreativitu, která růst bohatství vytváří, a může tím zajistit postupnou internalizaci ekologické zátěže, efektivnější využívání zdrojů a v budoucnosti možná i konec závislosti na fosilních palivech. I když věříme v hospodářský růst, chápeme, že samotný trh nás nespasí a že s environmentálními statky budeme muset vždycky nakládat opatrněji než s jinými. Konzervativci se od radikálních příznivců trhu obecněji odlišují tím, že na světě vidí prostor i pro statické věci.

Představte si v naší zemi takovouto situaci: veřejnost práci ochranářů přírody vysoce cení, morálně i finančně, lidé chápou nezbytnost ochrany přírody, chovají se k přírodě šetrně a sami aktivně nabízejí ochraně přírody pomoc. Právě „nedostatečnou komunikaci s veřejností a absenci společného konsensu“ označilo 74 našich významných odborníků ochrany přírody za nejslabší stránku současné ochrany přírody v ČR. Častou chybou komunikace směrem k veřejnosti je nepropojenost konkrétních ochranářských záměrů se zájmy „obyčejných“ lidí. Je přitom potřeba mít na paměti, že ti „obyčejní neodborníci“ jsou třeba lékaři, právníci, IT specialisté, ekonomové, manažeři, zedníci, kuchaři ad.

Pokud chceme, aby někdo věnoval pozornost tomu, co sdělujeme, je potřeba takzvaně brknout na strunu, která v člověku něco pozitivního rozezní. A jsou samozřejmě obecná témata, která zajímají většinu lidí - zdraví, děti, rodina, jídlo, požitky, dovolená apod. Podat jich dostatek srozumitelnou a zábavnou formou. To je jedna z věcí, kterou naše ochrana přírody zanedbává. Dalším zásadním faktem, který je potřeba si stále při komunikaci uvědomovat, je to, že veškeré informace, které jsou podány, jsou VŽDY příjemcem INTERPRETOVÁNY. Jak lze minimalizovat chybnou interpretaci? Použitím co nejsrozumitelnějších výrazů, dostatečným vysvětlováním a zajišťováním zpětné vazby. Velkou výzvou je narušit a zbourat hranici, která byla díky různým vlivům vystavěna mezi ochranáři a tzv. běžnou veřejností, tedy budovat „MY“ - ochranu přírody jako celospolečenskou záležitost, vytvořit pro ni obecně příznivou atmosféru.

Na straně ochranářů by mohla být změněna jedna „drobnost“ - vynechávat slovíčko „ta“ příroda, „ta“ veřejnost - ukazovací zájmena, která jaksi odkazují na něco „mimo“. Nechceme, aby každý ochranář byl komunikačním specialistou, ale aby znal základní postupy a techniky práce s veřejností. „Dneska je v české společnosti patrný silný skepticismus, někdy až otevřené nepřátelství vůči ekologickým postojům,“ uvedl při zahajovací debatě k letošnímu ročníku Ekofilmu bývalý ministr životního prostředí a zakladatel české environmentální politiky Bedřich Moldan.

Přesto se i s pohledem na aktuální politickou situaci zdá, že si lidé přestali ochrany přírody vážit a vnímají ji jako bariéru ke konzumnímu životu. V letošním ročníku převládl tón sebereflexe. Tematicky si klade otázku, co vlastně znamená „být zelený“ v době, kdy se ekologická odpovědnost stává spíše pojmem, kterým někteří lidé straší běžnou veřejnost. Připomíná, že příroda nám nic nedluží a že péče o ni není volbou, ale povinností. Občané navíc na svou lásku k přírodě podle Hladíka nezapomněli, jen zpohodlněli. V tom podle něj spočívá jádro problému: ekologická politika se nemůže prosadit jen argumenty o nutnosti, musí lidem ukázat, že udržitelnost může znamenat i kvalitu života.

Green Deal samotný je mnohdy nenáviděný pojem, jednotlivá jeho opatření ale lidé často nevědomky vlastně vítají a chtějí. Na tisících domů se objevují fotovoltaické panely, domácnosti investují do úspor energií, a to nejen z ekologických, ale i ekonomických důvodů. Lidé podle ní musí věřit, že změna má smysl a že se jí mohou sami účastnit. Uvedl to Radim Hédl z Botanického ústavu v rozhovoru Akademie věd ČR. Cílem projektu je nabídnout státu a společnosti srozumitelná a vědecky podložená data pro rozhodování o budoucnosti české krajiny.

Vědci budou měřit úbytek biodiverzity, analyzovat příčiny a vyhodnocovat dopady na fungování ekosystémů, na ekonomiku i kvalitu života. Propojení přírodních věd s humanitními je podle něj velmi žádoucí, protože přírodovědci na biodiverzitu hledí velmi jednostranně. Zmínil, že v Evropě je stabilita ekosystémů výrazně závislá na lidské činnosti a na hospodaření, ať jde o květnaté louky, mokřady či některé druhy lesů. Díky biodiverzitě má člověk obvykle k dispozici úrodnou půdu pro pěstování potravin a pitnou vodu.

Ekologové říkají, že k přírodě se musíme chovat ohleduplně, zkoumat, zda činnost člověka nepoškozuje přírodu, s jejími zdroji nakládat hospodárně, abychom je příliš brzy nevyčerpali. Rozvoj té či oné lidské aktivity a obnovit tak přírodní „rovnováhu“. Nebezpečí pro přírodu je např. ozónová díra nebo globální oteplování. Tolik nejčastější myšlenky, které od ekologů slýcháme, jsou triviální a celkem přijatelné závěry. negativních vedlejších efektů. případným poškozením. Malthusiánské argumenty ekologů jsou falešné. Rozumové bytosti začali přetvářet přírodu k rozvoji svého blahobytu. Nevyčerpatelný aktivistů je jejich (implicitní) pojetí hodnoty. Má hodnotu sama o sobě - bez ohledu na člověka. Hodnota vždy existuje pro někoho, za nějakým účelem. Prospěch má velkou „vnitřní“ hodnotu. Intelektuálů a že je předním tématem politické levice. Altruistická morálka má největší zázemí. Komu se tedy obětovat? Je třeba si být vědom některých negativních efektů činnosti člověka.

Tabulka: Srovnání pohledů na ochranu přírody

[3] Hovořím-li o vědcích, mám na mysli např. biology, klimatology, botaniky, zoology, fyziky, tj. příslušníky jasně definovaných vědeckých oborů. Záměrně nezmiňuji tzv. „Často se vedou diskuse na téma: „Jakpak na tom ta naše příroda vlastně je?“ Jedni tvrdí, že dobře. A mají pádné argumenty. Další tvrdí, že špatně, a jejich argumenty jsou podobně pádné. Nejvíce nám totiž o stavu naší přírody poví ...

tags: #priroda #neni #efektivni #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Světelné znečištění v ČR
• Kontaminace zeminy v Kamýku
• Mys Greco: Přírodní ráj
• Vzor informační tabule pro odpady
• Odpadkový kôš 300l – je recyklovaný materiál dobrou voľbou?