Příroda nepotřebuje lidi, lidé potřebují přírodu: argumenty

Ochrana přírody je téma, které vyvolává vášnivé diskuze a různorodé názory. V posledních letech se ve všeobecném přitakání ochraně přírody objevuje i hlas jakési pochybnosti - a to vždycky začíná být zajímavé.

Různé pohledy na ochranu přírody

David Storch, biolog a ředitel Centra pro teoretická studia UK a AV ČR, vidí přírodu jako nekonečný zdroj poukazů, netušených souvislostí a smyslu, který nelze nahradit ničím, co vytvoří člověk. Myslí si, že profesionální ochrana přírody bude nutně vždy o něco zpožděná za nejnovějšími poznatky ekologie a ochranářské biologie. Storch poukazuje na několik problémů: ochranáři často chrání přírodu kvůli tomu, aby dostáli zákonům či vyhláškám, a ne proto, aby zachránili to, co je opravdu cenné či ohrožené. Dále ochranáři často nevěnují pozornost netradičním stanovištím, která neodpovídají zažité představě toho, co je příroda, jako jsou výsypky, haldy, vojenské prostory či odkaliště, ačkoli právě tato stanoviště dnes hostí druhy, které z normální krajiny prakticky vymizely.

Na některé věci institucionální ochrana přírody zkrátka nedosáhne - výsypky je třeba ze zákona rekultivovat, ač by bylo většinou mnohem prospěšnější (a levnější) nechat je zarůst přirozenou sukcesí; sladké vody jsou přerybněny a nikdo s tím moc neudělá; lesy jsou obhospodařovány podle v některých ohledech přímo nesmyslného lesního zákona a podobně. A pak je tu notorický problém s nedostatečnou a neefektivní komunikací s veřejností.

Storch vnímá rozdíl v pojetí slov příroda a krajina. Přírodou většinou myslíme to ne-lidské a ne-kulturní - to, co je cizí, ale zajímavé, a co nás dokáže svou nespoutaností a neochočeností překvapovat. Naopak krajina je to, kvůli čemu lezeme na rozhlednu, ale čemu už vždycky nějak předem rozumíme a v čem se vyznáme; je to prostor, v němž dokážeme vnímat jednotlivosti a jejich vzájemné poukazy. Ochranou přírody pečujeme o to cizí, co je přesto z našeho světa a oslovuje nás to; ochranou krajiny chráníme náš do různé míry osvojený a kultivovaný domov.

Podle Storcha nemá smysl ochrana přírody pro zachování druhové pestrosti. Přírodní procesy zahrnují vše, co se v přírodě děje, včetně jednoznačně negativních trendů, jako jsou rostlinné či živočišné invaze nebo zarůstání krajiny včetně posledních zbytků cenných biotopů.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Územní ochrana a Natura 2000

Územní ochrana není nikdy dostatečná, stejně jako nikdo není dokonalý. Co se týče soustavy Natura 2000, je dobré, že se přírodní biotopy aspoň nějak vymapovaly, a věřím, že časem budou získaná data užitečná i pro akademický výzkum. Veřejnost to často vnímá jako útlak ze strany evropské vrchnosti.

Největší hrozby pro přírodu

Nejohroženější jsou u nás bezlesé biotopy a stojaté vody. Bezlesé biotopy hlavně proto, že krajina zarůstá, poněvadž přestala být extenzivně obhospodařována. Cenné biotopy (stepi, písčiny) jsou navíc zcela nesmyslně zalesňovány, a tak likvidovány. Klimatická změna je něco, co naše příroda absolvovala už mnohokrát; i v relativně nedávné době se klima měnilo ještě prudčeji než dnes. Z hlediska biologické rozmanitosti tedy považuji klimatickou změnu za problém krajiny a její prostupnosti.

Oceňování ekosystémových služeb může v konkrétních případech pomoci, ale samospasitelné to není. Přírodu potřebujeme proto, že je cizí (ne-lidská), ale zároveň z našeho světa, a že člověk sám sebe definuje tím, že se z ní vyčleňuje a vyhraňuje, a zároveň se do ní začleňuje a identifikuje se s ní.

Motivace ochránců přírody

Co vede ochránce přírody k činnosti, jejíž výsledky vidí častěji zmařeny než naplněny? Naivní ochranářská činnost prý spočívá na „staronových chiliastických představách“, na „ekologistické ideologii“. Ochrana přírody si vyselektovala určitý psychický typ - bytostně agilní a vitální. Chiliastické nálady, morousovství a poraženectví nejdou dohromady s namáhavou prací a nepohodlím.

Pro jednoduchost lze psát o dvou typech dobrovolných ochranářů, jejichž vlastnosti a motivy záměrně vyhrotím: o členech sociálně a politicky orientovaných ekologických hnutí a o terénních ochráncích přírody.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Ekologická hnutí

Zdůrazňují, jak neodlučitelně jsou osudy přírody svázány se společenskými procesy. Snaží se chránit přírodu nepřímo a systémově, prostřednictvím více či méně radikálních změn politického a ekonomického rozhodování od lokální až ke globální úrovni. Na individuální rovině tkví motivační síla ekologických aktivistů mimo jiné v jejich kriticizmu a sklonu k opozičnosti.

Terénní ochranáři

Ochránci přírody nemají, na rozdíl od profesionálních biologů, zábrany žasnout nad krásou přírodních tvorů. K naší nevoli vůči expanzním druhům nepochybně přispívají i některé postojové atavizmy. Základní je zde patrně obecná lidská vlastnost, která za žádoucí a hodnotné považuje to, co je vzácné, nedostatkové. Na osobní úrovni se ochranářské puzení často vyvinulo v dětství jako péče o zraněného tvora, ptáka nebo ježka. S tím, jak mohutněly naše síly vůči přírodě, se postoj solidarity se slabými rozšířil i na ni. A tak není divu, že silný expanzní druh vnímáme „s velkou dávkou ideologicky zabarveného předporozumění“.

Ochrana přírody je novým rytířstvím. Je pozdním plodem rytířské kultury, která ztělesňovala povinnost chránit proti přesile slabé a bezbranné.

Současné trendy v ochraně přírody

Zásadní otázka zní: proč chránit přírodu? A skrývá v sobě další otázku: v jaké podobě a jakým způsobem ji chránit, co si vůbec pod pojmem ochrana přírody představovat? Biotopy s relativně zachovalou druhovou skladbou se stávají odlehlejšími a namnoze upadají. V existenčním ohrožení se ocitá vše, co je spojeno s tradičními formami využití krajiny.

Můžeme dospět k názoru, že příroda je důležitá pro to, aby svět fungoval tak, jak jsme zvyklí, aby naše civilizace mohla nějak snesitelně existovat. Můžeme v ochraně přírody nacházet etický rozměr, úctu k jiným formám života, k dílu božského stvořitele, vůči němuž jsme jako správci této planety odpovědní. Příroda se totiž může stát vyhledávaným cílem nejrůznějších „volnočasových aktivit“, které ve vyspělých zemích nabývají stále více na významu.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Průměrný městský člověk se s nedotčenou přírodou setká jen zřídkakdy. Většinou žije a pracuje v uzavřeném prostředí, přemisťuje se dopravními prostředky izolován od vnější nepohody. Volný čas namnoze tráví u televize nebo počítače, případně si zajde do nějakého sportovního zařízení, kde se může proběhnout po umělé trávě. Z umělého prostředí má možnost uniknout během volných dní a dovolených. Musí o to však skutečně usilovat.

Za prvé: globální ekosystém musí nějak fungovat, aby Země byla pro lidstvo obyvatelná. Volání po její ochraně má řadu aspektů. Ten nejpřízemnější je opět pragmatický: musíme usilovat o zachování rozmanitosti organismů, protože nevíme, k čemu nám mohou ještě posloužit. Stavět však musíme především na kulturních a etických apelech, ve vzdělané společnosti mohou udělat dobrý dojem „vědecké zájmy“; v určitých případech může nenarušená příroda posloužit jako ceněná turistická atrakce, někoho třeba osloví spirituální rozměr přírody. Jde tedy hlavně o respekt k přírodě jako k dokonalému a nekonečně rozmanitému dílu, které člověk nikdy nedokáže napodobit, k něčemu, co nás dalece přesahuje, alespoň trváním své existence.

V Česku máme krajinu desetitisíce let pozměňovanou člověkem, obrovská část je intenzivně využívaná. Dnes je velmi diskutovaným tématem klimatická změna, která je sice důležitým problémem, ochrana přírody ale bohužel bývá zjednodušována právě na problém ochrany klimatu. Módní je sázení stromů. Naopak sázení stromů často uškodí velkému množství druhů vázaným na bezlesí.

Je důležité, aby ochrana přírody stála z velké části na odborných základech. Když nevíme, jak druhy fungují a co chtějí, tak je nemůžeme dobře chránit. Lidé si často myslí, že je důležitý intuitivní dojem, který z přírody máme, ale ten je často mylný. Příroda je složitá a je potřeba odborného pohledu, abychom věděli, jak druhové bohatství zachránit.

Vývoj ochrany přírody v České republice

V roce 1997 doznívala ještě euforie z první poloviny 90. let, kdy se podařilo prosadit zásadní legislativní normy - zákon o ochraně přírody a krajiny, zákon o právu na informace o životním prostředí a zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, které posunuly Českou republiku na úroveň vyspělých západoevropských států. Zároveň se ale začínaly objevovat známky, že se situace začíná obracet.

V oblasti ochrany přírody jsme měli velká očekávání ohledně vstupu do Evropské unie. Natura 2000 a Rámcová směrnice o vodní politice slibovaly stát se dalšími významnými nástroji pro ochranu přírody. Dlouholeté úsilí o omezení účasti veřejnosti na rozhodování začalo přinášet své plody a stalo se trvalou součástí vládní i poslanecké legislativní tvořivosti. Pozitivním rysem tohoto období bylo vzrůstající povědomí veřejnosti o stavu české krajiny a rostoucí podpora nutných kroků k jejímu zlepšení.

Destrukce resortu pravicovými ministry poněkud zpomalila nástupem Richarda Brabce, který zejména z počátku přistoupil k řízení ministerstva a podřízených institucí relativně pragmaticky. Konečně po mnoha letech nastoupila nová generace aktivistů, kteří se vrátili tam, kde ekologické hnutí začínalo - k protestům, demonstracím a happeningům. Vyburcovala je k tomu nepochybně lhostejnost a nečinnost vlády, politiků, průmyslu a médií k jedné z nejzávažnějších hrozeb pro naši civilizaci - klimatickému rozvratu.

Filozofické aspekty ochrany přírody

Chránit přírodu znamená podle biologa a ekologa Davida Storcha zachovat takový „stav, v němž se cítíme doma“. Tento přístup ale s sebou samozřejmě přináší řadu komplikací. Jedná se zejména proměnlivost takového pojetí ochrany přírody, které je odkázáno jak na subjektivní estetické cítění, tak i na veřejné mínění ovlivněné médii. Podle Storcha ochrana přírody není péčí o funkčnost ekosystému, nebo dokonce snahou zabránit zhroucení biosféry či čelit globální ekologické katastrofě.

Podobný názor sdílí i estetik Karel Stibral, který zmínil prvopočátky ochrany přírody jako ochranu „památek“ - původního stavu nebo estetických hodnot. Různí lidé mají samozřejmě pro ochranu přírody různé motivace. Zatímco někteří lidé přemýšlí o etických důvodech, jiní se na věc dívají čistě z existenčních důvodů. Ale většině lidí se podle Koteckého prostě příroda líbí, považují ji za součást svého života a chtějí ji navštěvovat a obdivovat.

Ochránci přírody by se měli naučit se lidem přírodu představovat, otevírat, ukazovat a vítat je v ní. Lidé se prý nedokáží shodnout v tom, co vlastně chránit a jak. Podle socioložky Terezy Stöckelové je to jakási naše „vnější danost“, kterou lze chápat dvěma způsoby. Storch považuje přírodu za něco, co patří k lidské přirozenosti. A to také v tom smyslu, že jako lidé potřebujeme něco nelidského k tomu, abychom se ve světě vyznali. Proto, aby nám dával svět smysl, potřebujeme podle jeho slov nějaký vnější rámec, jakým je právě přírody.

Česká republika se prý potýká se dvěma extrémy. Zatímco na Šumavě se plány mění v řádu měsíců, v Bílých Karpetech naopak nedokázal management včas zareagovat, změnit přístup a zabránit tak vymření populace žluťáska barvoměnného. Podle Duška by si měli ochranáři otázku „Proč vlastně chránit přírodu?“ klást velice často. Dušek také zmínil často diskutované ekosystémové služby, které příroda lidstvu poskytuje. Ochrana přírody není byznys a příroda se sama neuchrání.

Srozumitelná komunikace o ochraně přírody

Myslím, že téma, které považuji z hlediska ochrany přírody za velmi důležité, je srozumitelný jazyk pro ty, kdo přírodě tolik nerozumí. V mediálním prostoru chybí hlas ochrany přírody, který by vysvětloval základní principy, jak to v přírodě funguje a co je potřeba dělat. Jeden politik dokáže namluvit „půlce“ národa, že Green Deal je šikana z Bruselu v podobě nucení elektro mobilů.

Ochrana přírody má v našem státě nastavené větší mantinely, než ve většině států okolo. Zamysleme se nad tím, jakými hodnotami a argumenty se ohání ti, kteří nás nejvíce v proenvironmentální politice blokují. Je to prahnutí po zisku, neschopnost se alespoň minimálně obětovat pro dobro celku. Neschopnost vnímat vlastnictví také jako odpovědnost. Zkrátka peníze na prvním místě, hodnotová břečka.

Je ideální doba, aby ochrana přírody začala utvářet kurz a vyvíjet trendy, protože přibývá lidí, kteří jsou ochotní naslouchat, nebo dokonce něco i sami pro dobro celku dělat. Chceme se starat i o to, co nám nepatří, z čeho nám neplyne primárně zisk. Jde nám o bohatství přírodní, o pestrost a fungující celek. Čili nemyslíme jen na sebe, chceme přispět pro dobro celku. Čistší vzduch, víc druhů ptáků, víc druhů motýlů. Víc krajiny, ve které budeme chtít trávit čas.

Jako společnost jsme se od přírodního světa příliš odcizili a ztratili jsme o tomto světě základní znalosti. Je potřeba přemýšlet ve větších souvislostech a vykročit z jednooborového vnímání světa. Tak, jak může být příroda pestrá, měla by být pestrá i ekologická opatření, na míru šitá konkrétním místům a problémům. Chránit přírodu se musíme naučit i tam, kde hospodaří člověk. Je potřeba méně odsuzovat lidské hospodaření jako takové a pomáhat tam, kde je potřeba učinit hospodaření udržitelné.

Uvědomujeme si, že člověk není pánem tvorstva, ale že je součástí přírody.

Hodnotové soudy a ochrana přírody

Není pochyb o tom, že ochrana přírody není oborem výsostně přírodovědným. Tím, že zasahuje do činností a záměrů mnoha dalších uživatelů krajiny, nemůže vystačit jen s biologickými a ekologickými znalostmi. Ochrana přírody je stále více i oborem, který potřebuje podporu veřejnosti. Klíčem k lidem nejsou vyčerpávající argumenty, ale probuzení emocí a zájmu. Nejde ale o to učit, poučovat nebo vychovávat. Jde o to odkrývat krásu, ukazovat souvislosti a vytvářet vztah k přírodě kolem nás.

Interpretace přírodního dědictví

Interpretace je prezentační disciplína, kterou definoval již v 50. letech minulého století Freeman Tilden. Tilden nabádal všechny zaměstnance v národních parcích, kteří měli na starosti práci s veřejností, aby pomohli návštěvníkům objevit více než pouhá fakta a informace. Věřil, že interpretace má sloužit návštěvníkům k budování pocitu národní identity i k tomu, aby lépe poznali sami sebe a našli si svůj osobní vztah k národním parkům.

• Interpretace není poskytování informací.
• Technologie mohou odkrýt svět úžasnými novými způsoby.
• Interpretace zaměřená na děti (přibližně do 12 let věku) není pouhým zjednodušením interpretace pro dospělé. Řídí se od základů jinými zásadami.

Když například na panel naučné stezky uvedeme, že se nacházíme na stanovišti bezlesých písčin a přidáme výčet několika druhů, které se zde vyskytují, je to nuda. Když ale doplníme, že při pozorném prozkoumání písčitého okolí mohou lidé objevit nálevkovité jamky, na jejichž dně číhá larva mravkolva, kterou známe z pohádek Ondřeje Sekory, pak již minimálně probudíme zájem.

Každá forma interpretace má své sdělení. Jak jsme si řekli, není to pouhé předání informace. Je to prezentace něčeho, o čem stojí za to se bavit. Datum vyhlášení rezervace to tedy určitě není. Ale mohlo by to být o tom, proč je oblast vátých písků zrovna na tomto místě, jak tu písečné přesypy vznikly, jak jsou některé rostliny přizpůsobeny zdejším suchým podmínkám, proč jsou v rezervaci občas vidět bagry a další a další.

Ujasnit si, pro koho naši interpretaci děláme a co je to nejdůležitější, co chceme sdělit, je pro náš úspěch - tedy oslovit a zaujmout naši část veřejnosti - to nejpodstatnější. Aby bylo jasno, nejde o to prezentovat povrchní a neodbornou informaci. Klíčem k oslovení cílové skupiny je vhodným a pro ni srozumitelným způsobem interpretovat naše sdělení.

Je kontraproduktivní na těchto panelech přinášet encyklopedické informace. Jaký má smysl na interpretačním panelu popisovat v jednom odstavci, že řeka protékající údolím má pravostranné přítoky, které se jmenují tak a tak a levostranné se jmenují takto? Proč bych měl toto číst?

Mám pocit, že se často spokojíme vlastně s průměrným výstupem. Málo přemýšlíme o tom, co je to nejdůležitější, co chceme sdělit a o tom, co by návštěvníka nejvíc zajímalo, jaká jsou jeho očekávání. Příliš často předkládáme okolní přírodu lidem tak, jak ji vidíme my. Dáváme důraz na to, co my jako přírodovědci pokládáme za důležité. Ale kdybychom alespoň přemýšleli o tom, jak naše vidění světa přiblížit a předložit nebiologům, neochranářům. Na to rezignujeme, protože je to složitější.

Podobně to platí pro vedení exkurzí. Máme dopředu jasno v tom, co chceme, aby si návštěvník z exkurze odnesl? Nezahlcujeme účastníky exkurzí příliš mnoha detaily, až se ztrácí hlavní sdělení, které jsme chtěli předat? Dali jsme účastníkům exkurze prostor pro zapojení jejich fantazie a formulování jejich názorů?

Pro zkušeného průvodce není obtížné zjistit zájmy a zkušenosti svých návštěvníků a přizpůsobit tomu výklad (tedy něco vypustit, něco nového zařadit a něco jen jinak přiblížit svému specifickému publiku). Pokud nejsme ochotni věnovat přípravě naší interpretace dostatek času a ctít zásady dobré interpretace, tak se raději do takových projektů nepouštějme.

Chránit přírodu můžeme jen s podporou veřejnosti. Ochrana přírody je ještě tak mladá, že musí stále bojovat o své místo na slunci. Předkládat svět přírody lidem tak, aby ho pochopili a měli zájem na jeho ochraně, je úkol, který nikdy neskončí. Znovu a znovu musíme hledat způsoby, jak zaujmout a jak nejlépe přiblížit přírodní hodnoty lidem. Interpretace je nástroj, který můžeme a musíme využívat. Není to odpověď na všechno. Je to jen část komunikačních dovedností, které potřebujeme. Je to ale silný nástroj, který se osvědčil a který je možné pro ochranu přírody použít.

Spor o Šumavu

Poslední dvě rozhodnutí končící ministryně životního prostředí Anny Hubáčkové oživila letitou doutnající válku. V prvním případě obyvatele, kteří si stěžovali na to, že správce Benda si vedl liknavě v boji se strašným požárem, vyslyšela. V čem je jádro sporu, o který se válčí hlavně na Šumavě? Zda je tu člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka.

Zeleně smýšlející lidé prosadili, že v podstatné části národních parků má být rostlinstvo a živočišstvo ponecháno samo sobě. Ale nejde jen o prospěch. Řada odborníků argumentuje tím, že příroda ponechaná ladem vysychá. Přicházejí kůrovcová kalamita nebo i požár. Do sporu s chutí zasahuje i prezident Miloš Zeman. Poukazuje na německou a rakouskou část Šumavy. Také krásnou, leč kulturní krajinu, kde se pasou krávy a ovce.

Divočina na české straně není odjakživa, vtrhla sem za socialismu, když si příhraniční prostor přivlastnili vojáci. Vznikl tak paradox: Příroda je umělá, zatímco obhospodařovaná země přirozená. Tady není jednoznačné řešení. Argumenty mají obě strany sporu. Je teď potřeba složit dřevce. Zastánci přírody ponechané sobě samotné a zastánci lidského podnikání se musejí konečně sejít ke kompromisu.

Záchrana přírodní památky Na Plachtě

Díky jeho úsilí se podařilo zachránit přírodní památku Na Plachtě. Mladý entomolog Michael Mikát zkoordinoval tým dobrovolníků, se kterými provedl terénní výzkum, vypracoval odbornou studii a hlavně: přesvědčil hradecké zastupitele, aby upřednostnili ochranu přírody před stavbou silnice. Využil jsem standardních práv - každý občan města má právo promluvit pět minut na zastupitelstvu a říct svůj podnět.

Plachta je dlouhodobě diskutované téma. Ať se o politicích říká cokoliv, často jsou to chytří lidé. Když viděli jednoznačné argumenty, pochopili, že v oficiální studii něco nehraje. Samozřejmě ne všechny se podařilo přesvědčit.

Ochrana přírody se setkává se dvěma hlavními protivníky - s ekonomickými zájmy, a střetem estetickým nebo pramenícím z nepochopení, co příroda chce. Střetem s lidmi, kteří to myslí dobře, ale neznají nároky jednotlivých druhů nebo fungování ekosystémů. V Česku máme krajinu desetitisíce let pozměňovanou člověkem, obrovská část je intenzivně využívaná.

Právě na Plachtě jsou třeba k ochraně ohrožených druhů na první pohled drastické zásahy: vyřezávání dřevin a pojezd vojenskou technikou. U některých opatření je Plachta průkopnickou lokalitou, kde byla tato opatření zkoušena ještě předtím, než získala širší podporu ochranářské veřejnosti.

Kdybyste se podívala na majetkovou strukturu území kolem Plachty, sídlí tam spousta firem, jejichž jednatelé jsou napojení na určité politické figury. Splývají osobní zájmy s veřejnými. Proti tomu je těžké bojovat, protože ekonomická síla protistrany je větší. V případě Plachty je vyhrané jedno kolo, kauza se ale táhne desetiletí. Rodiče to řešili už za socialismu, čas od času se objeví nápad na zástavbu. Dá se proti tomu bojovat nadšením, nasazením a dobrovolnou činností.

Vznikla silnice na těsné hranici přírodní památky. Proč? Když se vyhlašovala přírodní památka, do seznamu se zapomněla vyjmenovat jedna parcela. Investor si toho všiml a postavil silnici kolem skladištní haly. Zde zaspala i Inspekce životního prostředí, která odmítla vyšetřovat, že se tam vyskytují chráněné druhy. Také náš výzkum parcelu zahrnoval. V kauze Bečvy inspekce také zaspala. Vnímám to jako systémový problém.

Navíc právě poznatky od amatérských entomologů jsou často zásadní pro praktickou ochranu přírody. Stát nedisponuje dostatečným množstvím odborníků pro průzkum lokalit. Je důležité, aby ochrana přírody stála z velké části na odborných základech. Když nevíme, jak druhy fungují a co chtějí, tak je nemůžeme dobře chránit. Lidé si často myslí, že je důležitý intuitivní dojem, který z přírody máme, ale ten je často mylný. Příroda je složitá a je potřeba odborného pohledu, abychom věděli, jak druhové bohatství zachránit.

tags: #priroda #nepotrebuje #lidi #lide #potrebuji #prirodu

Oblíbené příspěvky:

• Středisko ekologické výchovy
• Recenze knih o životním prostředí
• CKES: Ekologie a Křesťanství
• Jak na odpad v Cities: Skylines?
• Henry David Thoreau a návrat k podstatě