Příroda očima chemie

Slovo příroda užívané již ve staročeštině (a obnovené v době Obrození asi podle ruského priróda) má původ v praslovanském slově priroda odvozeném od priroditi se (rodit se, rozmnožovat se). Původně se tímto slovem tedy rozuměla jenom živá příroda. Příroda znamená v nejužším významu slova volně žijící ekosystém s určitou mírou biodiverzity, v širším pojetí pak může znamenat celou biosféru, či dokonce hmotný svět (fysis), tedy předmět zájmu přírodních věd.

Tento článek je o fyzikální přírodě.

Makrosvět, Mikrosvět a Megasvět

Makrosvět - tj. makrokosmos (μακρός „daleký“ a κοσμος „svět“) se označuje ta část přírody, v níž platí zákonitosti klasické fyziky. Jde o svět, který je svými rozměry pochopitelný a pozorovatelný lidskými smysly. Makrosvět lze obvykle zařadit do rozměrů od miliontin milimetru po miliony světelných let. Kromě běžných těles vyskytujících se v našem okolí lze do makrosvěta zařadit např.

Mikrosvět - tj. mikrokosmos (μικρός „malý“ a κοσμος „svět“) označuje oblasti přírody (hmoty) s typickými rozměry 10−9 až 10−18 m, kde neplatí zákony klasické fyziky. Děje zde popisuje kvantová fyzika.

Megasvět - tj. megakosmos (μέγας „veliký/četný“ a κοσμος „svět“) se označuje ta část přírody, která se zabývá strukturou vesmíru ve velkých rozměrech (řádově v měřítkách 106 světelných let a větších). Na takových rozměrech je nutno zákonitosti klasické fyziky nahradit obecnou teorií relativity. Můžeme zde pozorovat rozpínání i křivení časoprostoru. Na jeho průzkum se používá teleskopů. Do megasvěta spadá např.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Chemie a živá příroda

Živá příroda zahrnuje všechny živé organismy. Živé organismy se dorozumívají souborem signálů, ať už zvukových, zrakových nebo čichových, které působí na jejich smyslové orgány a předávají konkrétní informaci. Chemické signály hrají v komunikaci všech organismů důležitou roli. Základní činnosti, jako je vyhledávání potravy, partnera, obrana před nepřáteli nebo založení potomstva, jsou do značné míry řízeny právě chemicky.

Příkladem chemického vábení opylovačů mohou být zemní orchideje tořiče. Tořiče svými květy nejen napodobují vzhled, ale také vůni samiček svých hmyzích opylovačů. Sameček je tedy zdálky přitahován jak vizuálně, tvarem květu, tak vůní. V domnění, že letí za samičkou, přistane na květu a opyluje ho. Na zápach láká opylovače také durman, který produkuje tropanové alkaloidy, které jsou návykové a halucinogenní. Proto se pak hmyz k rostlině rád a znovu vrací.

Chemické prvky v živé hmotě

V živé hmotě se nachází 1. 2. soustavách nacházíme tzv. hmotností. mikroelementy). těl. Dělí se na dvě skupiny. Do první náležejí tzv. prvky tvoří až 95% živé hmoty. 19.4% živé hmoty. Je to základní prvek. sloučeninách, kde tvoří uhlíkové řetězce. horninách (např. v CaCO3), v mořské vodě jako H2CO3 a v atmosféře jako CO2. formě chemicky stálých organických látek je obsažen v uhlí. látkách. k syntéze organických látek (fotosyntéza). bakterie konzumují během svého života tento tzv. vzduchu. organizovaného uhlíku uvolňována zpět do atmosféry jako CO2. pokračuje koloběh uhlíku mezi živou a neživou přírodou. přeměnou odumřelých rostlin. která je také zdrojem atmosférického CO2. milionů let přibližně konstantní. udáván na 5 568 let. veškerého uhlíku.

Kyslík tvoří asi 62,8% hmotnosti živých systémů, vodík asi 9,3%. skupinách a v nukleových kyselinách. v aminocukrech. cystinu a methioninu). Síra je také obsažena v anorganických solích. a jejích minerálních solí. soustavy. vázané ionty. koster. enzymů.Tvoří průměrně 0,04 % hmotnosti buněk. oporné soustavy. vázaných iontů. iontů. chlorokruorinu a některých buněčných barviv, tzv. cytochromů). součást krevního barviva hemocyaninu některých bezobratlých (např. korýšů). žlázy thyroxinu.

organismů. organismů s potravou. akcidentální (přídatné) - neškodné, snad nevýznamné. je-li jich v okolí organismu větší množství. Např. prvek vyskytuje v paroží zvěře. (Se). 3.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Voda v živých organismech

Voda je 3.1.1. látkou vyskytující se v živém organismu. buňka hyne. ve stavu tzv. ztratit všechnu vodu, aby nedošlo k porušení životně důležitých struktur. rozdíly v organismu (např. místnímu přehřátí. organismem a vnějším prostředím. ochlazuje. část organických látek. rozváděny živiny a z těla odváděny odpadní látky. Životní děje jsou podmíněny vysokým obsahem vody. rozpuštěných ve vodě. částic (iontů, molekul i shluků molekul) rozpuštěných ve vodě. částicemi. biochemických reakcí. udržování potřebného pH. Obsah vody v živých systémech se pohybuje obvykle v rozmezí 70 - 80 %. vnějším prostředí a také na stáří organismu.

Stanovení sušiny a popelovin

3.1.2. stanovení sušiny a popelovin. organické látky pro další analýzu) a pak opět zvážíme. hmotností udává procentuální obsah tzv. sušiny. voda vázaná v sušině zůstává. organických sloučenin, nebo ji spálit a získat tzv. popelovinu. hmotě. Provádí se ve speciálních elektrických píckách. pozvolné spalování mikroskopických preparátů, např. popelovinu. Tím vzniká tzv. struktury původních tkání. anorganických sloučenin i prvků, které je tvoří. Tak byla např.

Volné plyny v živé hmotě

3.1.3. Volných plynů se v živé hmotě vyskytuje jen nepatrné množství. měchýř ryb nebo pneumatofory trubýšů. prostředím. buněčných šťávách. Plyny ve tkáních mohou při náhlých změnách tlaku vzduchu způsobit tzv. známou u potápěčů při rychlém výstupu z velké hloubky. hrozí při náhlých změnách výšky i letcům.

Organické látky v živé hmotě

3.2. vyskytující se v živé hmotě. dohromady. dění, které říkáme život. funkčními skupinami. Ty určují povahu organických látek. nepolární. nerozpustné v tucích (hydrofilní látky). v tucích (lipofilní látky). oba typy funkčních skupin současně. zatímco ty, které obsahují i jiné prvky (např. sloučeniny např. jako jsou estery, soli organických a anorganických látek apod. tzv. na 4 základní skupiny: cukry, tuky, bílkoviny a nukleové kyseliny.

Cukry (Sacharidy)

3.2.1. největší podíl organické hmoty na Zemi. karboxylovou (-COOH). V tzv. v tělních tekutinách jako tzv. transportní cukr. produkt štěpení glykogenu. vázaná v polysacharidu mannanu, což je rezervní látka mnohých semen. acetylglukozamin, což jsou aminové deriváty glukózy a galaktózy. stavební materiál strukturálních polysacharidů (např. vzniká spojením glukózy a fruktózy v tzv. tzv. glykosidickou vazbou. sladový) se skládá ze dvou zbytků glukózy. vzniká polykondenzací jedné molekuly glukózy a jedné molekuly galaktózy. šestičetného kruhu) spojených glykosidickou vazbou. sacharidy. u živočiců) jsou kulovitého tvaru a jsou rozpustné ve vodě. a jsou ve vodě nerozpustné. amylopektin rozvětvené řetězce glukózy. však mnohem častější, takže řetězce glukózy jsou kratší. asi 6-7 jednotek glukózy. vytváří koloidní roztok. podobný celulóze. glukózy. (Brachiata). obsahuje jen glukózové jednotky. tvoří buněčné stěny rostlinných buněk. Bavlna je čistá celulóza. celulóza s příměsmi ligninu, pryskyřice a hemicelulózy. acetylglukosaminu. polysacharid. Vyskytuje se hojně v kutikule členovců. galaktózy. kyseliny uronové nebo jiné látky. pouzdrech obratlovců apod. α(1,4) glykosidickými vazbami. být ještě esterifikovány kyselinou sírovou. Bývá vázaný na bílkoviny. srážení krve. kyseliny D-glukuronové. propojených navzájem krátkými řetězci aminokyselin (peptidů). typu se nazývá murein. (50% buněčné stěny u Gram-negativních a 10% u gram-pozitivních baktérií).

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Tuky (Lipidy)

3.2.2. kyselinami. v buňkách se vyskytují hlavně jako energetická rezerva. pouze v organických rozpouštědlech. kyseliny nasycené, tak i nenasycené. vlastnosti tuku. mají řetězec, tím vyšší je bod tání tuku. B.t. palmitovou, stearovou a olejovou. mechanickým vlivům. buněk jako kapénky nebo hrudky. pod kůží a na povrchu orgánů. směsi. jejich nosiče, např. jednosytnými alkoholy. R - COO - R. Vosk však produkují i jiné druhy hmyzu, např. hydrofilní vlastnosti. přesuny tuků v těle. lékithos = žloutek, ve kterém byly nejdříve objeveny. z nervových tkání. Některé enzymy hadích jedů (např. lecitiny, ale místo cholinu obsahují aminoetylalkohol. z alkoholu sfingosinu, galaktózy a vyšší mastné kyseliny. obsahují i několik monosacharidů, hlavně galaktózy. fosforečná a cholin. nervů. V malém množství jsou obsaženy v každé buňce. katalyzátory.

Bílkoviny (Proteiny)

3.2.3. hmoty. stavebními jednotkami bílkovin. jim umožňuje vzájemně se spojovat tzv. vzniká tzv. peptidický řetězec. kyselinami. karboxylové a aminové skupiny se vzájemně vyrovnává. diaminokarbonové aminokyseliny reagují zásaditě. živé hmoty. Jako 21. 3.2.3.2. - složené (proteidy): (bílk. tedy jejich tzv. skupinami peptidových vazeb stočeného polypeptidu. válec o průměru 1 nm. aminokyselin. α-šroubovice. uspořádání polypeptidového řetězce. počtu peptidických řetězců, tzv. sulfidickými nebo i jinými vazbami. prostorové útvary (např. několik tisíc. Dělíme je na rozpustné a nerozpustné. sleďovitých. z hrachu a ricin ze skočce. obsahem diaminokyselin. Dobře se rozpouštějí v čisté vodě. srážejí kyselinami a varem. roztocích solí, louhů a kyselin. některých solí. Mohou mít globulární i fibrilární strukturu. myosin) globuliny. krve). zásadité a mají větší molekulovou hmotnost. mají podobnou strukturu. flexibilní a vláknité. druhů ryb a ježovek. chromatinu (vázané na deoxyribonukleovou kyselinu). typické rostlinné bílkoviny. neobsahují lyzin. roztocích kyselin, louhů a solí a v 70% etylalkoholu. tepla. v alkoholu a koagulací za tepla. - obsahují velmi málo diaminokyselin a značné množství glykolu. zcela nerozpustné fibrilární bílkoviny. vyskytují především v různých oporných tkáních. elastiny, retikuliny, keratiny a spongin. a fibroin. Sericin se rozpouští ve vařící vodě. nehtech atd. s nebílkovinnou složkou, zvanou prostetická skupina. - prostetickou složku tvoří zbytek kyseliny ortofosforečné. žloutku. glykoproteiny - jsou komplexy bílkovin s cukry. vodě tvoří velmi viskózní koloidní roztoky. mukoitinsírovou kyselinu. samotrávením. tkání. bílkovinnou složku je navázána látka lipoidní povahy. lecitiny. tekutinách) a jsou stavebním materiálem membránových struktur v buňkách. organická látka, jejíž molekula obsahuje atom kovu. např. hemocyanin s atomem mědi. kyselinami.

Nukleové kyseliny

3.2.4. nukleotidů. genetické informace. vzniká tzv. dusíkatou bazí nebo cukernou složkou (pentózou). a guanin - G). s ribózou. charakter mononukleotidů. nukleotid: kys. jsou významné nejen jako součásti nukleových kyselin. nukleotidů najdeme i např. mezi koenzymy. pro adenozindifosfát (ADP) a adenozintrifosfát (ATP). řetězci jsou nukleotidy vzájemně spojeny tzv. mezi 3´a 5´uhlíky pentózy. cukernou složku deoxyribózu. které označujeme jako nukleoproteiny. dohromady vždy dva tzv. komplementární polynukleotidové řetězce. obvyklá sekundární struktura DNK, pravotočivé dvoušroubovice. kdežto její vnější část tvoří opornou strukturu, tzv. T, G, C. odpovídající bázi v páru. tzv. telomery. lineární, ale oba konce jsou navzájem kovalentně spojeny. jsou tvořeny většinou jedním řetězcem polynukleotidů. geny (informace) DNK do podoby bílkovin. nukleotidových sekvencí do sekvencí RNK. syntézu bílkovin. - též mesenžerová či informační (iRNK), molekulová hmotnost 100 000 - 500 000. proteinů). - molekulová hmotnost kolem 26 000, tj. asi 80 nukleotidů. k ribozómu aminokyseliny. strukturu, v níž se kromě základních bazí vyskytují i další tzv. - molekulová hmotnost 60 000 - 120 000. v jádře či cytoplazmě buňky. jednoduchou lineární strukturu. bazí A-U a G-C. struktur. jako DNK šroubovicovou strukturu.

Enzymy

3.2.5. slouží v živé buňce jako katalyzátory. na většině chemických reakcí buňky, a tím určují její metabolismus. bílkoviny. Ty se skládají z bílkovinné části a tzv. prostetické skupiny. katalytickou funkci enzymu odpovídá pouze část molekuly, tzv. aktivní místo. nebo až terciární struktura molekuly. Bílkovinná část (tzv. rozhoduje o tom, které látky se přemění a které ne. vykazují enzymy i funkční specifitu. katalyzuje (např. katalyzují oxidačně redukční reakce. jsou katalyzátory hydrolytického štěpení. enzymů zažívacího ústrojí živočichů. Podle typu štěpené vazby se dělí např. malé skupiny atomů. (štěpí se např, vazba C-C, C-O, C-N). umožňují přesmyk vazeb a tím přechod mezi izomery. K tomu je nutné, aby se enzym (E) přechodně navázal na substrát (S). Enzymy jsou zpravidla vysoce specifické, tj. -áza. Např. štěpí maltáza, lipidy lipáza apod. názvy, jako např. vyhraněna. Např. jen v určitých sekvencích bazí. produkují. místo. jako tzv. proenzymy (zymogeny). určení působením jiné látky. Např.

Vitamíny

3.2.6. prekurzorů, provitamínů. nezbytnou součást enzymů. fyziologických poruch (avitaminózy). může být škodlivý. skupinu látek. Označují se velkými písmeny (A, B, C, D, K, atd.), popř. sebe odlišují číselným indexem (B1, B2 . . . viz. systém, prevence proti anémii (společně s kys.

Hormony

3.2.7. látky, které působí v malých množstvích. stavební částí buněk. specializovaných žlázách (tzv. žlázy) nebo tkáních a jsou vylučovány do krevního oběhu. cílových buněk, které musí obsahovat receptor pro daný hormon. působení bývá několik minut až týdnů. zvenčí. i vnějšího prostředí a reakci na ně. vodorozpustných látek s malou molekulou. (histamin, serotonin). hormony z placenty a obalů zárodku, i některé neurotransmitery. žlázy, vitamín D3 a další. hormonů musí být něčím řízena, jinak by v organismu nastal chaos. funkci má zpětná vazba. ovlivňuje činnost zdroje hormonu. (např. (např. ovládají energii. jedince téhož druhu (feromony = exohormony, „vnější hormony“. feromony sexuální, shromažďovací a poplašné. jiných organismů včetně člověka.

Prostaglandiny

3.2.8. z vysoce nenasycených mastných kyselin. všech tkáních. velmi rychle se metabolizují. prostaglandiny působí odlišně v různých tkáních. nebo snižují krevní tlak, regulují svalové stahy a sekreci žláz. v hypothalamu působí na mechanismy regulující teplotu. vzniku zánětlivých procesů a pocitu bolesti. enzym, který tělo k jejich tvorbě potřebuje. syntetické deriváty.

Barviva

3.2.9. určité vlnové délky viditelného světla. barvy. délky světla pohlcovat. které při své výživě využívají fotosyntézu. pro fotosyntézu. jinou barvu, k zachycení většího podílu sluneční energie. oči. pod ním ležící tkáně před poškozením slunečními paprsky. tvoří v buňkách nazývaných melanocyty. žen nebo při poruchách metabolismu u jaterních chorob. neželezitou část bilirubin. organických rozpouštědlech. se vyskytují spíše ve vakuolách a při fotosyntéze význam nemají. tři skupiny asimilačních barviv - chlorofyly, karotenoidy a fykobiliny. karoteny a větší množství xanthofylu. i jiné pigmenty než u vyšších rostlin, např. to např. fykocyanin (červené řasy a sinice). chlorofyly, ostatní barviva však fotosyntézu podporují. způsobují jejich typické zbarvení. Jde zejména o anthokyany a flavonoidy. kruh. několik druhů chlorofylu, z nichž nejdůležitější je chlorofyl a. jejich synonymem); jedná se o oligomery izoprenu. nebo pětičlenným). To je důvod jejich nerozpustnosti ve vodě. karoten (zodpovědnou za zbarvení mrkve). Dalšími provitamíny A jsou z karotenoidů a-karoten, g-karoten a b-kryptoxanthin. vajec apod. violaxanthin a neoxanthin. tzv. xanthofylové frakce. formě glykosidů (bakterie a řasy). etheru, petroletheru, olejích, acetonu a ethanolu. vodě, kyselinách a solích. stromatu chloroplastů. (rhodophyta). vlnové délce světla fluoreskují. rozsahem vlnových délek. které se přidají k suspenzi buněk. v buňkách identifikovat.

Výzkum a monitoring chemických látek v ČR

Výzkumem a monitoringem věčných chemikálií se v České republice zabývá několik institucí a odborníků. Jejich zaměření sahá od výzkumu povrchových i podzemních vod, až ke sledování PFAS v lidských tkáních. Mezinárodně uznávané centrum při Masarykově univerzitě v Brně se zabývá toxickými látkami a biomonitoringem v ovzduší a ve vodě. Sleduje PFAS v lidských tkáních i jejich vliv na lidské zdraví. Věnuje se analýzám, průzkumům a monitoringu životního prostředí, a především osvětě veřejnosti o věčných chemikáliích. Iniciovala také manifest „Zakažte PFAS“, který podepsalo 46 nevládních organizací.

Prof. RNDr. Ing. Mgr.

• „Největší zátěží jsou chemikálie, které se do prostředí dostávají pravidelně v malých dávkách.
• „Překvapivě i u nenarozených dětí jsme v placentě nebo pupečníkové krvi schopni detekovat stovky chemických látek.
• „Zákazy jsou jen první krok.
• „Neměli bychom spotřebitele strašit, ale informovat.
• „Alternativy k PFAS existují už dnes - jen nejsou podporované, protože se ekonomicky nevyplatí.
• „Spotřebitelé mají právo vědět, co si kupují - a že třeba ‚voděodolné‘ může znamenat i kontaminované.

Naděje ale existuje. Alternativy k PFAS už dnes máme a tlak na větší transparentnost, prevenci i systémové změny sílí. Nestačí tyto látky jen postupně zakazovat. Je třeba přehodnotit samotný způsob, jakým navrhujeme produkty a jak vnímáme komfort ve vztahu k dlouhodobému zdraví a bezpečnosti. A především - veřejnost si zaslouží jasné a pravdivé informace.

tags: #příroda #očima #chemie #informace

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana přírody v Lipencích
• Korálové útesy a ekosystém
• Průvodce výběrem ekologické podestýlky
• Přírodní pozorování a školní zralost
• Studie o dopadech plastů