Příroda jako matka moudrosti: Hluboký význam

Země je pro nás jediným domovem a my jsme s ní pevně svázáni. Země nám svou úrodností poskytuje potravu, ale nejenom nám lidem, ale i zvířatům. V nitru Země se nacházejí nerosty jako zdroj životně důležité energie a surovin pro výrobu produktů, bez kterých by těžko byl náš život. Nároky a potřeby člověka ovšem rostou a proto si příroda bere svou daň.

Nezapomněli jsme k přírodě přistupovat s pokorou? Uvědomují si lidé její důležitost, nebo především své zájmy? Co se neustále učíte ve vztahu k přírodě? Tendence přírodu chránit ale i nadměrně využívat jsou čím dál tím silnější.

Cesta pokory a návrat k přírodě

Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy. Učí nás pokoře. Srazí nás na kolena. Mnohokrát. To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty. Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach. Někdy bez varování. Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu. A zase znovu. Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!

Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté. Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části. Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě. Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali. Budou dny, kdy se budeme třást strachy. Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.

Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty, a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku. Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát. Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili. Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali. A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme. Ano. Uzdravujeme. Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života. Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů. Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti. Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní. Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni. Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.

Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění. Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.

Příroda a koloběh života

Když ležíš v posteli a jsi nemocný, svět funguje dál svým vlastním tempem. Neptá se tě, zda může nebo zda s tím ty souhlasíš. Když se vrátíš z dovolené nebo ze zahraničního pobytu domů, život se zde nezastavil, vše pokračuje přirozeně dál, ani tě nepotřeboval k tomu, aby fungoval. Vše se děje automaticky, jakoby to řídila neviditelná síla podle jakéhosi záměru. Když jdeš spát, lidé na jiných místech planety se baví, pracují nebo odpočívají, nepotřebují k tomu tvé požehnání. Stromy rostou, květiny kvetou, příroda prochází jednotlivými ročními obdobími. Pokud bys usnul na několik dní, nic by se v tomto přirozeném procesu nezměnilo. Vše se děje bez tebe, a s tebou si to hraje tak, jak je napsáno ve vesmírném scénáři. Až zase jednou budeš chtít ovládat ze své přední pozice - ze své role okolnosti a podmínky kolem sebe, vzpomeň si, že tvé snažení Vesmír bere v potaz stejně tak, jako by se nechumelilo.

Život je dar. Celý život se honíme jen za penězi, za těmi kusy papíru, který pro mnoho lidí hraje v životě nezaměnitelnou roli. Bohužel se lidem vytrácí ten hlavní pojem žití, a to je ten, že život by se měl prožít v lásce, objetí svých blízkých a nikdy neztratit rozum a být vždy nablízku těm, kteří to potřebují je ten hlavní úděl života. Byl nám udělen dar řeči, dar komunikace mezi sebou, ale i tak spolu nekomunikujeme, nebereme na sebe ohledy, na své příbuzné a přátele si vzpomeneme jen o svátky. Kam se poděla ta pravá lidskost? Pro někoho je deset korun jen obyčejným žetonem do košíku, pro někoho je to celodenní rozpočet, i tak přece člověk který je na ulici není jen kusem masa. Je to bojovník, který bojuje o svůj život každým dnem. Nikdo si nedokáže představit jak tito lidé žijí, jak jsou uvnitř silní že tyto veškeré životní překážky dokážou překonat. Navraťme se ke kořenům a čerpejme sílu z přírody, z naší matky, která nás zplodila.

Moudrost ukrytá v příslovích

Přísloví lze nalézt už ve starověkých literárních památkách, například afghánské přísloví „Starý přítel je jako osedlaný kůň", jsou i v antické kultuře řecké a římské. Známá jsou také biblická přísloví ze Starého zákona, například „Zchudne, kdo pracuje zahálčivou dlaní, kdežto pilné jejich ruka obohatí". Zajímavé je přísloví různých národů porovnávat. Nepřekvapuje, že mnohá odrážejí stejné zkušenosti, ale jejich vyjádření není vždy identické, například v arabštině „Zkušenost je zrcadlo intelektu". My říkáme „Zkušenost je matka moudrosti". Jindy mají podobně znějící přísloví význam poněkud odlišný, například „Sedí na dvou židlích" u nás znamená nedokázat nebo nechtít si vybrat, v horším (možná i běžnějším) případě snažit se mít výhody obou.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Zde je několik dalších českých přísloví, která odrážejí moudrost spojenou s životem a přírodou:

• „Bez práce nejsou koláče“
• „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“
• „Co oči nevidí, srdce nebolí“
• „Dvakrát měř, jednou řež“
• „Hledej a najdeš“

Vzdělávání a příroda

Jeden z problémů českého školství, který se masově objevuje především na středních školách, je průběžné neopakování učiva s žáky. Bohužel díky předimenzovaným učebním plánům narvaným učivem se v řadě případů výuka stává pouze výkladem (téměř čistě transmisivní výukou), nikoli efektivní cestou, jak žáky skutečně učivo naučit a nechat je mu porozumět. Transmisivní výuka totiž vyžaduje opakování, jinak je málo efektivní. Jen pro zajímavost, transmisivní výuka vychází z tzv. dogmatického vyučování a herbartismu, přičemž základem těchto směrů je memorování poznatků bez porozumění často s vnější motivací v podobě trestů, zákazů apod. Žáci se vlastně neučí pro sebe a budoucí život, ale pro učitele.

I transmisivní výuka může být efektivní a vhodná např. ke zprostředkování složitého a komplexního učiva, případně tam, kde hrozí, že by jiné metody vedly k příliš velkému zevšeobecnění poznatků - ovšem je třeba si uvědomit, že je zde nutné, aby žáci disponovali vstupními poznatky, na kterých lze stavět. Pokud je nemají, efektivita transmisivní výuky rapidně klesá a z osvojování nových poznatků se stává pouhé mechanické zapamatování informací (žáci si pamatují, ale nerozumí jejich smyslu). Další cestou je využít induktivní metody osvojování znalostí, ale o tom až v některém z dalších textů.

V případě klasického školního vyučování funguje tento styl výuky poměrně jednoduše - učitel předává žákovi hotové poznatky (výklad, příklad), pak ho vyzkouší (test, ústní zkouška) a pokračuje se dál - často tzv. splachovací metodou, tj. po vyzkoušení/otestování učivo zapomeneme a soustředíme se na nové. V úvodní části hodiny by mělo také probíhat opakování, které ale např. v prostředí středních škol často neprobíhá, přitom je velmi důležité pro znovuvybavení předchozích poznatků. Tento styl výuky bez opakování proto selhává v situacích, kdy na sebe učivo navazuje - kdy potřebujeme naučit žáka určité základy, ze kterých vycházíme. Stejně tak selhává, pokud chceme, aby si žáci poznatky pamatovali delší dobu. Samozřejmě vliv na zapamatování poznatků mají také další faktory - metody, které využíváme, styly výuky (induktivní, deduktivní postupy), střídání metod, aktivizační prvky a samozřejmě také vnitřní motivace studenta, jeho zájem o téma… tj. pokud škola dokáže nadchnout studenta pro určité téma, zvýší jeho vnitřní motivaci a efektivitu celého učení. Jenže… skutečně se to děje v praxi? A jak často?

Dalším problémem je, že velká část pedagogů vůbec nepracuje se vzdělávacími cíli a s rámcovými vzdělávacími programy (potažmo školními vzdělávacími programy), které definují cíle vzdělávání (a v obecné úrovni i učivo), což vede k tomu, že rozsah učiva si určuje sám učitel často bohužel podle nějaké učebnice.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

tags: #příroda #se #matka #moudrosti #význam

Oblíbené příspěvky:

• Strategie ochrany krajiny v Praze
• Role živočichů v přírodě
• Skladba Vlk Radotín: Česká literatura
• Studie o vlivu přírody
• Osvobození od poplatku za komunální odpad