Příroda v rozumu a citu: Význam harmonie

Dát rozum a cit do jednoho "balíčku" vypadá jako paradox, přesto je to v životě docela důležité umění skloubit je dohromady. Jakékoliv vztahy vyžadují harmonickou rovnováhu mezi obojím, přitom je to někdy tak těžké. City a rozum, to je někdy jako oheň a voda. Rozum je kontrolorem nezvladatelností citů, jejich usměrňovač. Metaforou mohou být přehrady, které umožňují bezpečný průtok řeky.

Role rozumu a citů v našem životě

Hovořili jsme o tom, jakou roli hraje v našem životě rozum. Shrnuli jsme, čím projevujeme svoje city. S psycholožkou PhDr. jsme mluvili o tom, v čem spočívá umění skloubit je dohromady. Patří k nim vášeň, touha, divokost, temperament a spousta dalších ingrediencí. U negativních emocí je rozum velmi dobrým a užitečným přítelem. Jeho použití může zachránit vztahové karamboly. Spoutat vztek a agresi se vyplatí. Rozum pomůže vše zastavit a udělat STOP destruktivnímu průběhu dialogu.

Rozpor mezi rozumem a citem v lásce

Rozpor mezi rozumem a citem vystupuje do hry velmi často v lásce. Když se lidé rozhodují pro partnerskou volbu pro život, měli by obzvlášť zapojit rozum a pokusit se před tím udělat si preventivní scénář do budoucna, co by bylo, kdyby bylo. Vůbec není od věci, říkat si před svatbou, co bychom dělali, kdyby se nám např. narodilo postižené dítě, jak bychom se k tomu postavili každý z nás? Co by bylo, kdyby někdo vážně onemocněl? Rozumem můžeme poznávat více sebe i toho druhého a pak více počítat s tím, co by mohlo být v budoucnu. Pojem "počítat" s rozumem docela dost souvisí a není v rámci lásky pejorativní.

Každý z nás by měl vědět, zda se mu v životě vyplatilo více se řídit rozumem, nebo citem. Prostě jsme buď více emocionální, tj. Psycholožka Jitka Douchová k tomu říká: „Mám klienty, kteří se pro koupi domu rozhodují mnoho let a nikdy se nerozhodnou, protože pořád řeší pro a proti. A pak ty, kteří vidí 10 domů na prodej a to je maximum, co jejich kapacita zvládá a pocitově řeknou - berem tenhle. Příkladů je hodně, pro každého z nás je nejdůležitější "rozumově" si vyhodnotit, jakými typy osobnosti v tomto slova smyslu jsme.

Vztah člověka k přírodě

V globálním měřítku zhoršující se stav životního prostředí svědčí o tom, že je narušen vztah člověka k přírodě. Vede to k zamyšlení, jak se tento vztah vytvářel během historie, jaký by měl správně být, a křesťan se dále ptá, co o něm říká Bible, jakou úlohu sehrálo v utváření tohoto vztahu křesťanství a jak má současný stav reflektovat. Čtenář je veden k prožívání velkoleposti Božího stvořitelského díla a k vytváření tomu odpovídajícího vztahu k němu. Člověk je organickou součástí přírody, a to nikoli jednou hotové, nýbrž stále se utvářející a měnící. Svět je prolnutý hodnotou a smyslem, nelze jej přijímat jen jako zásobárnu surovin. Přes všechny její přínosy nevystačíme s technicky zaměřenou ekologií, nezbytná je ekologie morální, k níž nutně patří i prožitková složka.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Knížku lze doporučit všem, kdo si uvědomují, že instrumentální vztah k přírodě vede do slepé uličky, a hledají k ní zodpovědný a konzistentní přístup při rovnováze rozumu a citu. I to, s čím třeba nebude souhlasit, může čtenář pozitivně promítnout do svého vnitřního rozvoje. Úvahy o vztahu člověka k božímu stvořitelskému dílu se nevyhýbají ani sociální, ekonomické a politické reflexi.

Romantický obdiv k přírodě

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů, ale i na tom, že je dnes chráníme. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos a kdo ví, co bychom vlastně chránili. Obdiv k přírodním krásám je pravděpodobně starý jako lidstvo samo. Co se na přírodě líbí a v jaké komplexitě, se ale dost radikálně mění, a to jak v rámci jednotlivých kultur, tak i v historii naší evropské kultury. Většině kultur se také líbí především scenérie člověkem obhospodařované krajiny, ať již v podobě pastvin, polí či zahrad, zatímco divoké pralesy, velehory, pouště či dokonce bažiny je buď nechávají chladnými, nebo je spíše považují za nehezké.

A pokud dnes žasneme nad krásou ledovci věnčených velehor, strmých skalisek porostlých chudou vegetací, užíváme si krásy tropických pralesů i šumavských lesů, ba dokonce se škrábeme na vrcholky hor, abychom mohli pohlédnout do kraje, pak je to díky tomu, že nás tomu naše evropská kultura učí, a to vlastně až od 18. století. Takové intenzivní prožívání přírody spíše volné až divoké skutečně začíná až v této době a bylo provázeno poprvé ve větší míře třeba i výpravami za těmito krásami, z kterých se vyvinul dnešní turismus.

V Evropě mělo do té doby tradici především zalíbení v hospodářské krajině, utěšené a idylické, a to prakticky už od antiky, resp. 18. století je sice líčeno především jako století racionalismu a osvícenství, přesto v něm byla i řada těchto preromantických proudů, které pak vyústily v obdiv k přírodě v romantismu. Tento proud nás pak pravděpodobně ovlivnil nejvíce, a jeho výsledkem je jak naše estetické okouzlení přírodou, tak zcela hmatatelné fenomény intenzivně dotvářející krajinný ráz - výstavba různých turistických zařízení podél vyhledávaných cest, turistické značení i rozhledny, stejně jako chráněná území či národní parky.

V kontextu změn vztahu k přírodě v novověku je významné, že již nejen jednotlivci či menší skupiny, ale celý proud v evropské kultuře přináší obdiv k přírodě a ocenění jejích estetických stránek. Tento proud ale zdaleka není jednotný a má různé vývojové tendence i zabarvení v různých zemích, stejně jako umístění v čase.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Romantismus a příroda

Romantismus totiž vzniká z pochybností vůči klasickému, vůči klasickým, tj. rozuměj antickým vzorům, stejně jako vzniká z rousseauovské skepse vůči civilizaci a kultuře, tolik vynášených osvícenstvím. Tomu odpovídá pak i zcela opačná východiska uvnitř člověka i ve vnějším světě. Jestliže lidé osvícenství hledají sílu i smysl své existence v rozumu a racionálním zkoumání vnějších věcí, romantik se obrací ke svému nitru, kde hrají hlavní roli emoce a duchovní „rozměr". Zatímco osvícenci se obracejí do vnějšího světa s důvěrou v jeho poznatelnost nástroji vědy a rozumu, romantici naopak zdůrazňují pokoru před nekonečností vesmíru, přírody, Boha, před tajemstvím.

Snaha nalézt protiváhu k antice a jejímu pohanství vede především ke (znovu)nalezení křesťanského středověku. Středověk, zejména gotika, se nyní stává vrcholným obdobím, ke kterému se upínají zraky Evropanů. Gotika jako sloh, považovaná kritiky obdivujícími antiku za pouhopouhý sloh barbarů - Gótů - je nejen rehabilitována, ale 19. století se ji dokonce pokusí „resuscitovat" v podobě novogotiky. A nalézáme tu i argumentaci založenou na zdůrazňování přírody, protože gotika je v této době chápána jako nejorganičtější, vegetativní bujivosti nejbližší dílo lidských rukou, znázornění přirozené architektury a krásy lesa.

V opozici vůči osvícenskému racionalismu i upřednostňování antiky jsou pak objeveny i místní neantické tradice pohanské, především mytologie severská a keltská, ať již původní či umělá. Kromě duchovna křesťanského středověku měli romantici rádi i pohádky či neantické pohanské mytologie.

Romantismus byl ovšem i opozicí či vzpourou proti nastupujícímu „modernímu" věku technologií. Jak shrnuje filosof Břetislav Horyna: „Romantizovat svět znamená vrátit mu nazpět kouzlo, které začal ztrácet s rozvojem moderní civilizace. Odkouzlení světa, které přinesla racionalizace, empirizace, subjektivizace a modernizace, vytváří žitou skutečnost, již chce romantická poezie opět mystifikovat, znovu zakouzlit. Jak se Evropan odvracel od vlastní kultury, našel také znovu zalíbení v kulturách odlišných, v exotice.

Právě v přírodě byla pro romantika přítomnost duchovního principu či Boha nejvíce zřejmá. V přírodě, která je jakýmsi pojítkem i zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem, může člověk nejlépe zakoušet kontakt i ztotožnění se s božstvím. Námětem romantického umění je proto příroda volná, často ve svých divokých, člověka převyšujících aspektech, rozevírající se do nekonečna, kde mírou není člověk, ale Bůh. Romantici, vyhledávající v přírodě samotu a putující osaměle krajem, nejsou vlastně nikdy sami. Jsou blíže Bohu, pobyt v přírodě je pro ně hlubokým náboženským zážitkem. Krajina celá je nejen proniknuta Bohem, ale je přímo (pohansky) oduševnělá, celá žije.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Tato spojitost našeho nitra s přírodou, krajinou se stala předmětem obrovského zájmu a oblíbenosti přírody v romantickém umění. Umění připadl nyní obrovský úkol - odhalit a pronikat k tajemství lidské duše. K tomu ale bylo zapotřebí nějakého slovníku, díky němuž bychom byli schopni vyjádřit (obrazem, slovem) nevyjádřitelné. A tím nejlepším, co dokáže zobrazit hnutí v našem nitru, je právě příroda. Tyto pocity v nás příroda vyvolává, protože i my jsme přírodou.

V romantickém umění nejde tedy vůbec o nějakou doslovnou, „realistickou“ nápodobu krajiny, jak píše C. D. Friedrich: „Úloha malíře nespočívá ve věrném znázornění vzduchu, vody, skal a stromů. Pro romantismus bylo typické i akcentování odvrácených stránek přírody, jejích „nočních stránek", německy Nachtseiten, což se mohlo projevit v jisté surovosti živlů, ale i určité sychravosti, nevlídnosti a smutku krajiny.

Romantická duše však již není plná ideální „apollinské" harmonie klasicistů. Je to duše plná tragického, rozervaného a melancholického osamění či mystického tajemství a tušení božství. Bolestný a melancholický pocit, zakoušený tváří tvář v přírodě - a to i vůči jejím krásám - je určitě něco, co nacházíme v některých tónech už u Rousseaua (Vyznání, Julie).

tags: #příroda #v #rozumu #a #citu #význam

Oblíbené příspěvky:

• Prevence hádek ohledně odpadků
• Správný poměr zeminy v kompostu
• Symboly České republiky: Lev
• Klimatické změny a půdy v ČR
• Pěstování převislé sakury