Příroda versus Člověk: Argumenty v Ochranně Životního Prostředí

Čím dál aktuálnější téma, které se týká nás všech, je vztah přírody a člověka. Ačkoliv na to mnohdy zapomínáme, jsme součástí přírody. Patříme do ní. Poskytuje nám místo pro život, obživu, je všude kolem nás.

Více než dvacet let působil v Hnutí DUHA, jehož byl v letech 2004-2014 programovým ředitelem Vojtěch Kotecký. V podstatě v ní jde o to, jestli se ochránci přírody mají na věc dívat svýma očima, nebo očima těch ostatních.

Zásahy do přirozených procesů

Záchranné stanice totiž do „přírody“ a „přirozených procesů“ zasahují zcela běžně. „Mládě vypadlo před měsícem z hnízda. Díky péči ošetřovatelů se vrátí zpět do volné přírody,“ uvádí například článek o záchraně poštolky obecné v šumavském parku. „Mláďata byla příliš malá, podchlazená a hladová. Ale měla štěstí, lidé je našli včas a ujali se jich v záchranné stanici,“ popisuje další článek záchranu kalousů ušatých.

Proč se tedy někde „zasahuje“ a jinde ne? Jsou snad všechny ostatní záchranné stanice „přecitlivělé“ a jen nekompromisní přístup pana Makoně prezentovaný např. v nedávném rozhovoru slovy: „Když mládě na hnízdě vysoko v korunách stromů šlápne vedle a spadne dolů, tak prostě skončilo. Tečka.

A není mimochodem trochu pokrytecké, když pan Makoň v nedávném rozhovoru v Českém rozhlase tvrdil, že by zasáhl jen v případě „lidského faktoru“, ale „nebudu se montovat - a nikdy jsme se nemontovali - do přirozeného přírodního výběru. U žádného druhu; ať je to orel, vrabec, ježek nebo čáp!“ - ačkoliv jen cca dva týdny před tím se v článku v Plzeňské Drbně pochlubil, že s pomocí dronu objevil a „zachránil“ handicapované (nikoliv zraněné člověkem) mládě čápa černého?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Povinnosti záchranných stanic

Jak už jsem uvedl, pro mě osobně je zákon č. Nicméně pro některé lidi může být zákon i tak „nejasný“, a mohou mít, stejně jako pan Hromádko, pocit, že to záchranným stanicím dává zcela „volnou ruku“ a vše je výhradně jen na posouzení samotných záchranářů.

Tak to ale není, protože každý se musí podle „něčeho“ řídit - a právě pro tyto případy jsem posledně citoval i zmiňované stanovy, podle kterých DES OP zabezpečuje „odchyt, převzetí, veterinární vyšetření i ošetření všech poraněných či jinak handicapovaných volně žijících živočichů, včetně jejich následné léčby a návratu zpět do volné přírody“.

Pan Hromádko ve svém textu také cituje stanovisko Petra Stýbla, ředitele Kanceláře Českého svazu ochránců přírody, který už koncem června podpořil rozhodnutí pana Moulise s tím, že máme „věřit odborníkům“ - a že „je jedině dobře, že rokycanští ochranáři nepodlehli (veřejnosti) a tento, pro nás tak krutý zákon přírody neobešli“.

Jenže ani v takovém případě nemají příznivci „(ne)zásahu“ štěstí, protože si, podle všeho, protiřečí i samotný ČSOP a pan ředitel Stýblo.

Argumenty pro a proti zásahům

Poměrně často se v diskusích objevovala také výtka, proč se vůbec věnovat takovému nedůležitému tématu, jako je jeden „utýraný“ čáp; a kritizovat kvůli tomu zkušené záchranáře, kteří zachránili stokrát nebo tisíckrát tolik zvířat, než kdokoliv z komentujících.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Jenže to je poznámka zcela irelevantní. To, že je někdo zkušený, působí v daném oboru řadu let a má za sebou mnoho úspěchů, neznamená, že nemůže udělat chybu; a ani ho to nezbavuje odpovědnosti. Pokud lékař přijde na operační sál opilý a případně něco zanedbá, je úplně jedno, jestli za svou kariéru úspěšně odoperoval tisíc pacientů; i tak se bude jeho pochybení „řešit“; ať už v nemocnici, v médiích nebo na internetu.

V diskusi také několikrát zazněl argument „webkamerou“; tedy že se všichni mohou pomalu „zbláznit“ kvůli jednomu čápovi jen proto, že tam zrovna byla zapnutá webkamera; a že když se to lidem nelíbí, tak se na to „nemuseli dívat“.

Co k tomu dodat. Ano, pokud by tam žádná kamera nebyla, tak by skutečně tato diskuse nenastala. Je totiž poměrně logické, že když o něčem nevím, tak na to nemůžu ani nijak reagovat. Ale ta kamera tam byla, a tak záchranáři zasáhnout měli; toť vše. Mládě čápa bílého nalezené 27. 5. 2019 v Čemínech na Plzni-severu na louce pod hnízdem.

Ano, infanticida obecně skutečně není v přírodě neobvyklá a „dopouštějí“ se jí různí živočichové; včely, ptáci, savci; a dokonce i lidé. Byla také pozorována u čápů bílých, a to ještě častěji než tzv. „kainismus“, kdy se zabijí či „sežerou“ mláďata navzájem - a to proto, že mláďata čápů jsou méně agresivní, než např. dravci (jako např. v diskusích také hojně zmiňovaný orel skalní).

Zájemcům o tuto problematiku doporučuji podívat se i do odborných článků; viz. např. „Motives for Parental Infanticide in White Storks Ciconia ciconia“ (Francisco S. Tortosa & Tomas Redondo, 1992) a „Brood Reduction and Parental Infanticide“ (Piotr Zieliński, 2002). První článek popisuje celkem devět pozorovaných případů s tím, že to vždy proběhlo rychle („Parents killed the nestlings by holding their necks in the beak and shaking them violently.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Křesťanství a příroda

Často se dočítám, že křesťanská duchovní tradice je jednou z příčin, proč lidé neberou na přírodu ohled, když budují svou kulturu. Že křesťanský „panovačný“ vztah je příčinou neúcty k přírodě, považování přírody za něco nevýznamného ve srovnání s člověkem a jeho rozumem a důležitostí, která je mu přiznávána v celé křesťanské filosofii i praxi.

Ti, kdo si toto myslí se většinou odvolávají na pasáž z úvodních stránek Starého zákona. Když Bůh stvořil lidi, řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Tak je psáno v Bibli. Pokud si vysvětlujeme slovo „panujte“ jako panování despoty, tak ano. Ani výraz „podmaňte“ není tak jednoznačný, i když v něm je cítit více násilí.

Nemohu souhlasit s tím, že křesťanství má negativní vztah k přírodě. Protože miluji přírodu nejvíc tehdy, když ji vnímám pod křesťanským nebem. Naopak - bez křesťanství by byla příroda chudá. Neměla by korunu. Nebyla by oděna slávou, nebyla by oděna krásou a radostí. Nezněla by z ní symfonie chvály. Nebylo by v některých chvílích možné říci, že jediný květ má větší cenu, než všechna lidské díla.

Příroda má být také člověku k užitku, živit ho. Ale nikdy ne za cenu jejího ničení. A v tom je podstata vztahu křesťanství k přírodě. Příroda je Božím dílem. Křesťan nemůže a nesmí ničit Boží dílo. Musí se o něj starat a využívat ho ke svému dobru a samozřejmě i dobru přírody samé.

Divočina a ochrana přírody

Úvodem je třeba říci, že v poslední době hojně diskutované téma jsme v článku nazvali záměrně tak, jak bývá toto dilema obvykle vnímáno. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že věc je poněkud složitější a stavět proti sobě biodiverzitu a procesy není zcela správné.

Stejně jako ve světě, tak i v ČR zaznívá v této souvislosti potřeba jasnější definice divočiny. Dochází-li k různému vnímání tohoto pojmu, a to zejména v kulturní sféře na rozdíl od té přírodovědné, je potřebné jasné vymezení, v jakém slova smyslu je termín divočina používán.

Legislativní rámec ochrany přírody Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, nestanoví přímo, zda má být v chráněných územích uplatněn aktivní, nebo pasivní management. V případě národních parků však stanoví, že (§ 15 odst. 2): „Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením“, a v případě národních přírodních rezervací (§ 28, odst. 2): „Využívání národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí“.

Globální rámec a ochrana přírody Na globální úrovni neexistuje žádná legislativně zakotvená soustava chráněných území. Důvodem je, že na úrovni národní legislativy mají velmi často tytéž názvy kategorií v různých státech různý obsah.

Příroda a ekologická krize

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Chápání přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. Pro Marxe je příroda nejenom základnou lidského jsoucna a živlem života lidské společnosti (94), ale v jeho pojetí jde o vazbu vzájemnou, tj. také příroda se podstatně vztahuje k člověku.

Dějiny přírody jsou pro Marxe vývojovou cestou přírody k člověku (101); to je jejich podstatný rys, takže lze říci, že celé dějiny světa nejsou leč vytvářením člověka lidskou prací, procesem, v němž je příroda stále víc a víc pro člověka (104), cestou, jíž se příroda stává lidskou, zlidštěnou (99), ba přímo člověkem (94). V tomto smyslu pak mluví Marx o lidské podstatě přírody (94, 10.

Spor: Člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka?

Poslední dvě rozhodnutí končící ministryně životního prostředí Anny Hubáčkové oživila letitou doutnající válku. Nejprve propustila ředitele Správy národního parku České Švýcarsko. Záhy nato ohlásila, že vznikne nový národní park Křivoklátsko, přes odpor okolních obcí. V prvním případě obyvatele, kteří si stěžovali na to, že správce Benda si vedl liknavě v boji se strašným požárem, vyslyšela.

V čem je jádro sporu, o který se válčí hlavně na Šumavě? Zda je tu člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka. Zeleně smýšlející lidé prosadili, že v podstatné části národních parků má být rostlinstvo a živočišstvo ponecháno samo sobě. Ale nejde jen o prospěch. Řada odborníků argumentuje tím, že příroda ponechaná ladem vysychá. Přicházejí kůrovcová kalamita nebo i požár.

Do sporu s chutí zasahuje i prezident Miloš Zeman. Poukazuje na německou a rakouskou část Šumavy. Také krásnou, leč kulturní krajinu, kde se pasou krávy a ovce. Divočina na české straně není odjakživa, vtrhla sem za socialismu, když si příhraniční prostor přivlastnili vojáci. Vznikl tak paradox: Příroda je umělá, zatímco obhospodařovaná země přirozená.

Tady není jednoznačné řešení. Argumenty mají obě strany sporu. Je teď potřeba složit dřevce. Zastánci přírody ponechané sobě samotné a zastánci lidského podnikání se musejí konečně sejít ke kompromisu.

Ekosystémové služby

Na Zemi dochází k trvalému vzájemnému ovlivňování živých organismů i neživých struktur; vytváří se tak dynamická rovnováha, která umožňuje postupný vývoj a změny. S nárůstem počtu lidí a rozvojem jejich schopností došlo k situaci, kdy člověk může radikálně měnit a ničit nejen lokální ekosystémy, ale doslova všechny zásadní podmínky pro současné formy života na Zemi, čímž ohrožuje svou vlastní trvalou udržitelnost.

Koncepce "služeb ekosystémů" studuje možnosti adekvátního fnančního vyjádření těch služeb přírody, které zatím považujeme za tak běžné, že jsou bezplatné. Finanční vyjádření nepřeberných forem služeb lesů, mokřadů, mangrovů a dalších ekosystémů, na nichž bude existence lidstva i nadále záviset, může významným způsobem přispět k tomu, že nejširší veřejnost pochopí naprostou nezbytnost jejich ochrany a neudržitelnost stávajícího způsobu našeho života.

V knize jsou přístupnou formou vysvětleny základy nezbytné pro pochopení hlavních funkcí ekosystémů: využití slunečního záření při fotosyntetické produkci biomasy v rostlinách, cyklus vody a rizika jejího nedostatku nejen pro sanitární a průmyslové potřeby, ale zejména pro zajištění dalšího nezbytného zvýšení produkce potravin, příčiny a důsledky zvyšování koncentrace skleníkových plynů se zákonitými dopady na klima i přírodu.

tags: #příroda #versus #člověk #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Informace pro cestující v Zábřehu
• Princip fungování termoboxu
• Postup při zjištění ohrožení
• Radnice v Rožnově pod Radhoštěm
• O přežití v přírodě