Psal se listopad 1859, když se na pultech objevila na pohled nevinná publikace s názvem „O původu druhů“. Netrvalo však dlouho, a pro svůj obsah rozdělila vědeckou obec na dva nesmiřitelné tábory, které se dosud nepodařilo uklidnit. Mužem, který ve druhé polovině 19. století způsobil evoluční „krizi“ nebyl nikdo jiný než britský přírodovědec Charles Darwin (1809-1882).
Na přelomové teorii však začal Darwin pracovat již o dvě dekády dříve, během plavby na lodi Beagle, která v letech 1831-1836 mapovala pobřeží Jižní Ameriky a Austrálie. Dvě třetiny času totiž strávil zkoumáním pevniny, kde studoval nejen fosilie, ale také geologické jevy a živé organismy. „Jsem přesvědčen, že zvířata se vyvinula maximálně ze čtyř či pěti společných předků a rostliny z téhož či menšího počtu,“ poznamenal si.
Neustálým vylepšováním poznámek, ve snaze zachovat co nejobecnější platnost, totiž strávil více jak 20 let. Stačilo, aby v červnu roku 1858 Darwina kontaktoval s prosbou, jestli by mohl prostudovat jeho krátkou esej popisující evoluční mechanismus. „Pan Wallace, který nyní studuje přírodu na Malajském souostroví, došel téměř k týmž závěrům jako já,“ uvedl později Darwin. Svými stručnými objevy totiž Darwin Wallaceovu esej doplnil, aby následující měsíc mohla být prezentována Linného společnosti v Londýně. Na poprvé ale větší zájem akademické obce nevzbudila. Teprve o rok později, 24. listopadu 1859, se daly věci do pohybu, když Charles Darwin konečně sám za sebe vydal knihu O původu druhů.
Největší pozornost si ale vysloužila evoluční teorie založená na přírodním výběru, přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených životním podmínkám. Přežijí však jen takové, které se dokážou nejlépe adaptovat. Nejúčelnější uzpůsobení v populaci nakonec převládne, a vznikne nový druh.
Jakákoli kritika ale nechávala autora chladným. Hlavní argument? Přírodní a pohlavní výběr.
Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách
V přírodě přežívají jen ti nejsilnější, nejdokonalejší, nejbystřejší a hlavně ti, kteří jsou zárukou kvalitního genetického materiálu a tím pádem i další zdravé a života schopné populace. Proto má příroda v tomto ohledu nastavená velmi přísná pravidla, a pokud by je začala porušovat, tak by dopadla jako my lidé, viz géniové na sociálních sítích a v poslanecké sněmovně.
„Čápice trýznila v přímém přenosu své mládě! Lidé volali o pomoc: Nebohé ptáče ale matčiny útoky nepřežilo“. Titulek bulvárního deníku Blesk z 26. června shrnuje téměř vše podstatné. Chybí v něm jen to, že lidé volali pracovníkům záchranné stanice pro handicapované živočichy. Ti ale odmítli zasáhnout a trýzněné mládě zachránit.
O události na čapím hnízdě a jejím kontextu jsme si povídali s Karlem Makoněm z DES OP - Záchranné stanice živočichů Plzeň, který o tom, že se mláděti pomáhat nemá, rozhodl. V Česku je síť stanic pro handicapované živočichy. Je důležité si říct, že záchranné stanice řeší hlavně případy volně žijících divokých zvířat, které jsou přímo či nepřímo zaviněné lidskou rukou.
Naše záchranná stanice i většina kolegů se do přirozeného přírodního výběru a zákonitostí nemontuje. To prosím opravdu ne. Řešit takové věci nás neuvěřitelně vysiluje a bere čas, který potřebujeme využít úplně jinak a jinde. Takže prosím, nevolejte nám, že u popelnic leží „chcíplá myš“, „že si máme přijet pro polozdechlého ptáčka, kterého vám domů přinesla kočička“, případně co máte dělat, když máte na zahradě u lesa mravence, žábu, netopýra či hada.
A obecně je dobré se kolem sebe dívat, snažit se pochopit jednotlivé souvislosti, příčiny problému a hlavně nedávat zvířatům naše lidské vlastnosti, pocity a emoce. Polidšťování zvířat spolu s pocitem, že člověk (já) je vlastně ten nejchytřejší a nemoudřejší vládce tvorstva, který to tu řídí a rozhoduje o těch úplně ‚dementních‛ zvířatech, je ten největší problém ochrany přírody, se kterým se strašně špatně bojuje!
Čtěte také: Více o rizicích v přírodě
Když mládě volavky na hnízdě vysoko v korunách stromů šlápne vedle a spadne dolů, tak prostě skončilo. Tečka.
Protože kdyby byl, tak by okamžitě vyhynul! Ano, není žádný takový druh. Nevěřím!
Vzali jsme jim krajinu, životní prostředí, místo, teritoria, domovy! Tlak na volně žijící zvířata je dnes obrovský.
Ať se nikdo nediví, že mu odmítám kupovat kuřecí řízky a rozhazovat mu je po poli, aby chudáček neuhynul. Ať třeba pojde! Od toho je prostě zima, aby tyhle odchylky vyřešila. Není posláním záchranných stanic o taková zvířata pečovat a ještě to se slávou prezentovat veřejnosti jako nějaké hrdinství.
Ale pozor. Pak taky někdy uvidíme, že čapí matka zabije své mládě, že ho utluče, harpunuje zobákem, shodí z hnízda. Anebo že když prší, tak jsou mláďata mokrá, třesou se zimou anebo naopak se „pečou“ na slunci anebo nemají dostatek potravy či je nekompromisně vyhází jiný silnější čapí pár. Je to trochu výška... Pracovník DES OP Miloš Paisker při kontrole čapího hnízda v Oseku.
Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě
Do druhové ochrany patří ale i vědecká činnost. Monitoring a dlouhodobé sledování jednotlivých druhů, kroužkování ptáků, spolupráce na nejrůznějších vědeckých projektech. Snažíme se tím vytvořit prostředí, aby naše populace volně žijících druhů živočichů byly natolik silné, že jeden uhynulý dravec nebo stovka přejetých žab nebudou v populaci hrát tak zásadní roli. Tou druhovou ochranou se vlastně posouváme k něčemu, co mi umožní limitovat počet zvířat, které skončí u nás v záchranné stanici. Protože mým cílem není, abych měl v záchranné stanici desítky druhů nebo tisíce exemplářů zvířat. Mým ideálem je nemít tam žádné.
Útulky mají svoje vlastní pravidla a hlavně filozofii. Ať si klidně na flašce odchovávají zbytečně donesené srnečky, pozdní podzimní slabá mláďata ježků, vynorovaná liščata a já nevím co ještě. Ať si na to tahají peníze z lidí a na sociální sítě dávají, co chtějí, ale hlavně ať to pak veřejnost nechce po nás! Záchranná stanice prostě není útulek, už proto, že má nabízet profesionalitu, odbornost, vzdělávání, ekologickou osvětu.
Protože jinak to lidi, a to se jim to snažíme citlivě vysvětlovat už hezkých pár let, asi nepochopí. Tohle razíme jakou dobu, a pak vám do toho kolegové z jiné stanice - právě kvůli chybějící společné koncepci - vystřelí propagační materiál, kde je na titulní stránce roztomilý zajíček s flaškou. Což je pro příspěvkovou ekonomiku bomba, ale jediné co si z toho lidé odnesou, je ten miloučký obrázek.
tags: #v #prirode #prezije #jen #nejsilnejsi #vyznam
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]