Příroda jako vlhká matka: Význam systemických konstelací ve vzdělávání

Systemické konstelace jsou metodou, technikou či nástrojem, který se využívá zejména v psychoterapii a v koučinku. V Čechách se používá jako běžnější označení rodinné konstelace, naznačující zaměřenost zejména na témata rodiny - dodejme však již na tomto místě, že aplikační pole je podstatně širší. Systemické konstelace mají svou roli ve vzdělávání především díky své schopnosti zobrazit prožitkovou metodou systém složený z lidských jedinců (rodina, pracovní tým, školní třída…), který v sobě nese nejenom viditelné vazby a více či méně formální hierarchické struktury, ale také neuvědomované emoční náboje do systému zapojených lidí. Metoda se z Německa, kde ji její zakladatel Bert Hellinger vyučoval, od 90. let šíří po celém světě, avšak v praxi rozšířený koncept je teoretiky různorodých oborů, do nichž potencionálně zasahuje (filosofie, teologie, religionistika, pedagogika, psychologie aj.) víceméně zamlčován.

Zásadním problémem při jakýchkoliv úvahách o spiritualitě je porozumění jejímu významu. Mluvit tedy např. o spirituální osobnosti bez nějakého významového upřesnění je zcela zbytečné. Obdobné je to, domníváme se, u tématu spirituality ve vzdělávání. V našem příspěvku chápeme pod termínem „spiritualita“ jeho nenáboženské konotace, které zůstávají v rozměru přirozenosti, bez vstupu do oblastí sakrálních. Religiozita, tedy náboženskost, předpokládá oblast posvátného, sacrum, a vztahování se člověka k této sféře, ať už je míněna jakkoliv, v různorodém pocitovém zaujetí či dojmu závislosti. V našem příspěvku, který se snaží přiblížit využití spirituálních metod ve vzdělávání, budeme za spirituální prožitky považovat takové, které nejsou totožné s prožíváním religiózním, ale souvisí s chápáním spirituality jakožto péče člověka o ducha, tj. „péče člověka o sebe a jiné lidi mající za cíl, aby se člověk vracel z odcizení k sobě a v této autenticitě ze sebe vystupoval. Je to péče o to, abychom byli více sebou a více lidmi“ (Štampach, 2006, 104).

Za spiritualitu tedy považujeme takovou kvalitu lidského způsobu bytí, která se orientuje na vertikální dimenzi lidského života (Jirásek, 2013), tedy na takové prožitky jako je hledání smyslu života, vnímání jeho hloubky, odkrývání etických a estetických rozměrů světa, touha po harmonii, zkušenost vnímání krásy přírody, transcendence. Lidské prožitky a bohatost života pochopitelně nelze svázat pouze do hranic jazyka a racionality, ale vykazují rovněž jistou transracionální kvalitu, ať se jedná o psychické akty emotivních stavů, nebo spirituální prožitky bytostně personální. Systemický přístup odkazuje na nezbytnost vnímat lidský život v holistickém rámci různorodých strukturálních vztahů. Systemické konstelace pracují s obrazem reality prostřednictvím uspořádaní prvků zvoleného systému v prostoru a se symbolickým vyjádřením vztahové sítě daného systému ve významuplné struktuře.

K podstatě lidského způsobu bytí patří jak péče člověka o sebe po stránce tělesné, tj. rovnováha organismu a prostředí, projevující se zaměřením zejména na anatomický a fyziologický rozměr lidské tělesnosti, tak také po stránce duševní, tedy záležitosti rozumového, intelektového rozvažování, stejně jako aspekty emotivního pociťování. Zcela samozřejmě předpokládáme i dimenzi sociální, tedy kultivaci mezilidských vztahů, ať už v rozměru přátelství či lásky, nebo interpersonální komunikace aj. Čtvrtou oblastí jsou však prožitky duchovní, spirituální, které odlišuje od sociálního a psychologického diskursu zejména individuální, jedinečná, bytostně personální založenost. Sem patří zejména existenciální hledání smyslu života, tázání se po hodnotových (etických a estetických) korelátech lidské aktivity, hluboká sebereflexe životní cesty, či naslouchání svědomí, aspekty empatie aj.

Duchovní oblast jako nikoliv religiózní vstup do sakrálních oblastí, ale jako svébytnou oblast lidského způsobu bytí, nasvětluje např. logoterapie (Frankl, 1994, 1997), či filosofická antropologie Maxe Schelera (1968). Duchovní bytí směřuje k naplnění smyslu, což není stav, který by se poznal podle pozorovaného uspokojení (Lukasová, 1997). Systemické konstelace pomáhají vizualizovat právě tuto oblast pocitů smysluplnosti, prostřednictvím této techniky může zadavatel získat také náhled na svoji sociální začleněnost do sociální struktury, na sociální fond, ze kterého lze čerpat v případě potřeby, systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se mu dostává pomoci při snaze dostát nárokům a dosáhnout cílů.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Přestože se můžeme pokoušet o racionální vysvětlení této metody, zejména s využitím psychologie Carla G. Junga (1998) či teorie morfogenetického pole a morfické rezonance (Sheldrake 1994, 2002), zůstává v principu porozumění mnoho skrytého, rituál zůstává do značné míry „tajemstvím“, které ke spirituální oblasti pravděpodobně patří. Přesto je možno této transracionální, svojí podstatou bytostně spirituální metody využít v rámci univerzitního vzdělávání. Pokusíme se dokumentovat toto tvrzení na příkladu výuky předmětu „filosofie přírody“ na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.

Předmět filosofie přírody se na FTK UP původně vyučoval jako obvyklý teoretický předmět, tj. prostřednictvím přednášek a seminářů. Náhled zejména zážitkové pedagogiky, totiž že pomocí prožitku můžeme rozevřít rozměr edukace novým dimenzím, vedl k tomu, že se předmět propojil s praktickým kurzem pobytu v zimní přírodě. Tak byl překročen model obvyklé frontální výuky propojením předchozí četby a následné diskuse, a to přímo v přírodním prostředí. Už samotné otevření základních témat filosofie přírody s tématy jako je přirozenost, jednotlivina a svět, horizont, čas, evoluce aj. probíhají prostřednictvím diskusí nad přečtenými knihami. Je potřeba si uvědomit, že tyto přednášky a diskuse probíhající přímo v zimním přírodním prostředí, při současném zažívání chladu, případně vlhka, blahodárnosti světla a tepla ohně, nezbytnosti podřídit se vlivu počasí apod., působí zcela jinak, než stejná témata zprostředkovávaná v pohodlí a bezpečí přednáškového sálu.

V loňském roce jsme nabídli inovaci předmětu, spočívající mj. v realizaci konstelačních náhledů první večer kurzu, po obvyklé přednášce. Obvyklý rozměr vysokoškolského vzdělávání, totiž intelektuální úvahy nad tématy přírody a přirozenosti, byl doplněn o spirituální prožitek kontaktu s vybranými fenomény, jež vstupují do chápání přírody jednotlivými studenty. Takových konstelací proběhlo několik, vždy se jednalo o individuální, osobnostně jedinečné vnímání vybraných fenoménů z oblasti přírodních procesů. Tato metoda pomáhá nahlížet na určité specifické životní situace novým přijatelným, obohacujícím, laskavým, citlivým (a případně uzdravujícím) způsobem. Pomáhá jedinci, zvyklému na hodnocení a komentování situace podívat se na vzájemně propletenou síť vztahů z pozice svého personální jedinečnosti a tím získat možnost propojit všechny zúčastněné fenomény do smysluplného celku systematického uspořádání.

Zaměřit se na hlubší pochopení toho, co se děje, porozumět křehkosti principů a řádu přírody pro klienta srozumitelným způsobem z pohledu jeho vnímání celku, a také díky novým úhlům pohledu na to, co zadavatel nazývá zakázkou, nacházet možnosti možných řešení. Předpokladem pro uplatnění systemických znalostí v pedagogickém procesu je vnímání řeči těla a vysoká důvěra ve své vlastní pocity. Pro případ, že by někdo považoval popsanou metodu za inspirativní a chtěl by se pustit do konstelační práce bez jakéhokoli dalšího vzdělávání, musíme důrazně upozornit, že konstelace může stavět pouze vyškolený konstelář, znalý principů této práce, který prošel speciálním sebezkušenostním výcvikem. Dbá-li se na rozměr bezpečí při používání psychologických metod, považujeme za nepřípustné, aby se kdokoliv pouštěl do sfér nevědomé psychiky (do oblastí ducha v dimenzi výše popsané) a stavění konstelací bez důkladného seznámení se s touto metodou. Z filosoficko-antropologického hlediska lze konstatovat, že v konstelacích se pracuje jak s tělem, duší (racionálními a emotivními akty, jak uvědomovanými, tak neuvědomovanými), tak také s duchem (principem personální jedinečnosti a svébytnosti, existenční svobodou) jednotlivce a o to větší obezřetnosti je zapotřebí. Doporučujeme také vyžádat si od studentů, kteří do procesu konstelování vstoupí, jejich informovaný souhlas.

Ilustrativní příklad, který tímto zpřístupňujeme širší veřejnosti, se týkal hlubšího porozumění zadavatelky fenoménům, které ona sama vnímala jako podstatné pro oblast přírody a svůj pobyt v ní. Na základě prvotního rozhovoru s konstelářem došlo k výběru následujících fenoménů: příroda, život, smrt, oheň, zima.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Systemické konstelace tedy v případě využití v rámci výuky předmětu filosofie přírody pomáhají vizualizovat a svým způsobem i existenciálně prožít témata, která s přírodou a jejím porozuměním bezpochyby souvisejí, a to v individuálním, personálním rozměru. Překračují tak obvyklé pojetí vzdělávání v rozměru předávání informací a vysvětlení.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

tags: #priroda #vlhka #matka #význam

Oblíbené příspěvky:

• Stroje a zařízení pro ekologii v ČR
• Recyklace odpadu: proces
• Cíle environmentálně vyspělých budov
• Molekulární ekologie vlků
• Boj proti znečištění ovzduší