Příroda Vojenského Újezdu Libavá

Vojenský újezd Libavá se nachází v Olomouckém kraji, asi 25 km severovýchodně od Olomouce, v oblasti Nízkého Jeseníku, jehož východní část se nazývá Oderské vrchy. Oblast o rozloze 235,5 km² se rozkládá na Olomoucku a v oblasti Oderských vrchů. Vojenský újezd Libavá v blízkosti Olomouce je vojenským cvičištěm od roku 1949. Se svojí rozlohou je druhým největším v ČR s celkovou plochou 327 km².

Přestože se vojenský výcvikový prostor Libavá před pár lety zmenšil asi o třetinu, zbytek je stále pro veřejnost celoročně uzavřen. Vstup do VP Libavá je striktně zakázán. Prostor se otevírá pouze jednou v roce (v jarních měsících), při akci Bílý kámen. Poznejte historii a tajemství vojenského újezdu Libavá, který se jednou ročně otevírá během akce Bílý kámen. Cestujte vlakem, autobusem i MHD.

Historie a Osídlení

Zalidňování kraje, ve kterém se dosud nenašla žádná stopa prehistorické doby, začalo asi v 11. století, a to Slovany, jak naznačují názvy některých obcí, toků a kopců. O hromadné zalidňování se zasloužila německá kolonizace, která probíhala pod ochranou církve, nejprve kláštera Hradiska u Olomouce a od doby biskupa Bruna ze Schaumburka (1245-1281) pod ochranu olomouckých biskupů spolu s kapitulou Olomouckého biskupství, jemuž od počátku 14. století toto území patřilo.

Směr kolonizace tohoto území naznačují údaje v urbáři libavského (1591) a budišovského (1585) panství. Podle těchto údajů byla půda osazována od východu na západ. Důvodem osazování bylo hlavně nerostné bohatství kolem Budišova nad Budišovkou, Barnova a Starých Oldřůvek. Dalším důvodem byla úrodnější půda v jinak klimaticky drsnějším podnebí. V letech 1301 až 1305 z těžebních důvodů držel toto území král Václav II.

Nejvýznamnějším sídelním celkem dnešního vojenského újezdu bylo Město Libavá. V letech 1504 a 1546 byla Městu Libavá udělována privilegia, například uspořádání dvou výročních trhů, možnost a právo poddaných odkazovat svůj majetek blízkým. V roce 1619 se libavští občané účastnili českého odboje proti Ferdinandovi II. a své vrchnosti.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Při projednávání této rebelie jim bylo uznáno, že podlehli svodům rebelským a že velmi utrpěli na svých majetcích válkou. Proto jim soud nejenom odpustil protivení proti vrchnosti, ale 8. Na přelomu 16. a 17. století libavsko trpělo tažením slezského vojska proti Turkům, stejně tak jako později v době bělohorské a pobělohorské. Ve středověku byla písemně uváděna existence mlýnů, z řemesel vynikalo zejména na přelomu 17. a 18. století tkalcovství. Známí byli také libavští varhanáři (T. Schwarz, J. První zmínka o těžbě velice kvalitní břidlice pochází z roku 1776, kdy byl otevřen lom v Heřmánkách. Ze statistiky moravskoslezského průmyslu z roku 1880 víme, že v této lokalitě bylo přes 100 lomů a dolů. V letech 1920-1945 postupně docházelo k útlumu těžby a v 50. letech byla těžba ukončena.

V libavské městské věži, která stála na Předměstí do r. 1893 se zachovaly zprávy o tom, že v 18. století hořelo celkem 5 krát. Od roku 1850 bylo Město Libavá jako správní středisko oblasti určeno za sídlo soudního okresu. Libavsko patřilo vždy k těm chudším oblastem. Intenzivní zemědělská produkce se zde téměř nevyskytovala. Pěstoval se zde převážně len, oves, žito a brambory, choval se dobytek a ovce.

V letech 1918 až 1938 se Česká republika, stejně jako předchozí Rakousko-Uherská monarchie, do této oblasti málo angažovala. Větší průmyslové celky tady nebyly. Byly zde pouze menší firmy, které však poptávku po práci místních obyvatel nemohly uspokojit. Statistika Československé republiky charakterizovala tuto oblast v této době jako jednu z nejchudších. Pro složité sociální a existenční poměry byla část obyvatel nucena odejít za novými pracovními příležitostmi na Ostravsko, do Olomouce, Šternberka, Hranic na Moravě apod. Obyvatelstvo bylo zde z 98,2% německého původu.

Na území soudního okresu libavského se ve třicátých letech minulého století nacházel okresní soud, okresní berní a gruntovní úřad v Městě Libavé, pět četnických stanic, čtyři zdravotní obvody. Školství bylo s německým vyučovacím jazykem a to: tři měšťanské školy, dvacetdva obecných škol, šest pokračovacích škol, dvě odborné hospodářské školy. Jediná menšinová škola s českým vyučovacím jazykem byla otevřena teprve 1. září 1923 v Budišově nad Budišovkou.

Na základě Mnichovské dohody byl v říjnu 1938 celý region připojen k Německu a stal se součástí Sudetské župy až do května 1945. Po druhé světové válce byl na základě rozhodnutí vlády Československé republiky ze dne 17. Obyvatelé jmenovaných obcí byli vesměs německého původu a v souladu se závěry Postupimské konference byli koncem 40. let odsunuti. Po zrušení okresu Moravský Beroun v roce 1949 přešla pod okres Bruntál také oblast Stará Libavá.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Území dostalo nádech zakázaného ovoce, když zde z rozhodnutí vlády Klementa Gottwalda vznikl obrovský vojenský výcvikový prostor Libavá. Jeho celková rozloha byly úctyhodných 327 kilometrů čtverečních. Součástí areálu se staly katastry 24 obcí, ve kterých před válkou žili téměř výhradně Němci. Odejít museli také čeští přistěhovalci, aby zde po dlouhá desetiletí mohla nerušeně cvičit armáda.

V souladu se zákonem č. 169 Sb. ze dne 16. června 1949 o vojenských újezdech a usneseními vlády České republiky ze dne 18. října 1949 a 6. června 1950 byl výnosem Ministerstva vnitra zn. 161/4-9/6-1950-I/2 ze dne 15. června 1950 dnem 1. července 1950 zřízen vojenský újezd Libavá, na jehož území se nachází vojenský výcvikový prostor.

V roce 1947 byly na území dnešního vojenského újezdu založeny Vojenské lesy se sídlem v Lipníku nad Bečvou a Vojenské statky se sídlem v Potštátě, které zajišťovaly hospodářské využití tohoto území. V roce 1953 došlo rozhodnutím Ministerstva národní obrany k založení výrobně hospodářské jednotky Vojenské lesy a statky - trustu - národních podniků. Podnik Vojenské lesy a statky ČR s.p. divize Lipník nad Bečvou vznikl v dnešní podobě v roce 1956 sloučením Vojenských lesů Lipník nad Bečvou a Vojenských statků Potštát.

V roce 1999 Parlament České republiky schválil zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, který ve své šesté části podává základní ustanovení o vojenských újezdech.

Obce ve Vojenském Újezdu

• Heroltovice: Leží u silnice Domašov n. Bystřicí - Město Libavá, podél Heroltovického potoka ústícího do Libavky, Založení obce je datováno rokem 1364. V roce 1930 zde stálo 43 domů a žilo 250 obyvatel (čs. 6). Heroltovice byly po vzniku vojenského újezdu zachovány a spadají pod Město Libavá jako obec ve vojenském újezdu.
• Kozlov: Leží v přístupné části vojenského újezdu u silnice Potštát - Velký Újezd 620 m n. m., dříve popisována jako zemědělská obec s rozlohou lesů, dnes značně změněna. První písemné zprávy pochází z r. 1324, roku 1548 je Kozlov uváděn jako pustá ves. V roce 1930 zde stálo 86 domů a žilo 526 obyvatel (čs. 2). Stojí zde kostel sv. Josefa z r.1927, který byl v roce 2000 opraven.
• Luboměř pod Strážnou: Nachází se ve vojenském prostoru ve východní části Oderských vrchů ve výšce 570 m n. m. První písemné zprávy jsou z roku 1394, r. 1408 je připomínán kostel Panny Marie Sněžné a fara. V roce 1910 zde žilo 390 obyvatel, v r. 1930 zde stálo 100 domů a žilo 375 obyvatel (čs. 1).
• Slavkov: Leží v dnes přístupné části vojenského újezdu u silnice z Lipníku n.B. do Města Libavé v nadmořské výšce 590 m. Slavkov se poprvé písemně připomíná r. 1447, kdy patřil ke hradu Helfštýnu. V roce 1900 měla obec 373 obyvatel (čs. 32), v roce 1930 zde stálo 63 domů a žilo 309 obyvatel (čs. 11). Slavkov zanikl po r. 1950 a původní zástavba byla zbořena kromě kostela a školy. Obec byla obnovena r. 1990.

Geografie a Geologie

Podloží je převážně břidličnaté, mírně zvlněná vysočina má průměrnou nadmořskou výškou okolo 500 m n. m. Nejvyšší kopec se nazývá Chlum s nadmořskou výškou 705,7 m, nachází se u severní hranice vojenského újezdu. Další významný bod je Fidlův kopec s nadmořskou výškou 680,1 m. Nejnižší bod na území vojenského újezdu se nachází u přáslavických kasáren v jižní části újezdu s nadmořskou výškou 320 m.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Za nejstarší souvrství jsou tady považovány tzv. andělskohorské vrstvy středního stáří, které v neproduktivním karbonu dosahují místní Moravcové vrstvy, kde se například nachází lokalita Velká Střelná. Jako horniny převládají sedimenty, usazeniny. Nejvýznamnější horninou je břidlice. Její stáří, geologové odhadují od 320 do 280 mil. Těžba břidlic zde byla zahájena ve druhé polovině 18. století, koncem první poloviny 19. století byla na některých lokalitách povrchová těžba v lomech nahrazována těžbou hlubinnou, po níž se zachovaly štoly. Na území Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů probíhala také těžba stříbrných rud.

Újezd zahrnuje pět katastrálních území: Město Libavá, Velká Střelná, Rudoltovice, Čermná u Města Libavá a Slavkov u Města Libavá. Plochy v pronájmu jsou částečně využívány pro výcvik a částečně pro hospodářskou činnost.

Klima

Absolutní minimální a maximální teploty, které zde byly naměřeny, dosahují hodnoty + - 35 °C. Mrazové dny se vyskytují od 5. října do 6. května a bývá jich přibližně 132. Průměrná denní teplota ve vegetačním období od dubna do září je 12 °C. Roční úhrn srážek dosahuje v průměru 863 mm.

Hydrologie

Vojenským újezdem prochází od severozápadu k východu rozvodnice povodí Odry a Dunaje. Převážná část újezdu leží v povodí Odry, která zde také pramení v Kozlovské vrchovině na úpatí Fidlova kopce v mělkém sedle s rozsáhlým rašeliništěm. K největším vodním nádržím patří Barnov na řece Odře o rozloze 12 ha a Čermná na Plazském potoce 7,5 ha. Významné jsou také rybníky, které jsou ve správě Vojenských lesů a statků jako například: Heřmánky, Smilovské rybníky, Ranošov a další.

Příroda a Životní Prostředí

Dříve obydlená a hospodářsky využívaná krajina byla uzavřena pro civilní obyvatelstvo a to, stejně jako intenzivní cvičení vojenských jednotek, pozitivně ovlivnilo ráz a charakter území. V dnešní době se klade obrovský důraz na ochranu a tvorbu životního prostředí a AČR nezůstává pozadu.

Vojenský újezd Libavá je, i podle odborníků, kteří provádějí výzkum přírodního bohatství tohoto území, krajina s cennými biotopy, výskytem zvláště chráněných druhů rostlin i živočichů, s celou řadou přírodě blízkých lokalit. Přirozená vegetace byla již před vznikem vojenského újezdu podrobena intenzivnímu tlaku ze strany člověka. Oderské vrchy byly kulturní zemědělskou krajinou s hustou sítí vesnic.

Poměr lesa a bezlesí a jejich vzájemné rozložení jsou v hrubých rysech mnoho set let více méně shodné. Přirozená skladba lesů byla v 19. a 20. století silně pozměněna ve prospěch smrkových monokultur. Část porostů byla obhospodařována před příchodem sovětských vojsk, pak obhospodařování téměř ustalo.

Na suťových substrátech ze zbořených domů a půdách s vysokým obsahem dusíku a fosforu převládají jednak stromové porosty s jasanem, klenem a lípou, jednak nitrofilní vysokobylinné zárosty kopřivy a dalších druhů na plochách bývalých zahrad a dvorků. Mají zde zastoupení i dříve pěstované druhy, které se někdy šíří např. topinambur a slunečnice roční.

V roce 1986 začal probíhat na území vojenského újezdu fytocenologický průzkum, který prováděl Botanický ústav ČSAV se sídlem v Průhonicích. Po roce 1989 bylo započato s komplexní inventarizací genofondu na území újezdu ve spolupráci s UP Olomouc, Ostravskou univerzitou, Botanickým ústavem ČSAV, Muzeem Frenštát pod Radhoštěm, AOPK a firmy Jaroslav Bosák - Ecological Consulting, Olomouc. Celý újezd je z ekologického hlediska velice stabilní území s minimálním poškozením přírody a krajiny, s tendencí neustálého zlepšování životního prostředí.

Chráněná Území

• Přírodní rezervace Smolenská luka: Vyhláškou MŽP ČR ze dne 15.6.1993 vyhlášena v k.ú. Čermná. Jedná se o jedinečná mokřadní společenstva lučních porostů na 10,7745 ha inundačního území Smolenského potoka, která mají ojedinělý fytocenologický a fytogeografický význam. Žije zde 13 druhů vážek Odonata, také pavouk lovčík vodní Dolomedes fimbriatus.
• Údolí Odry: Jedná se o území vymezené soutokem Odry a Plazského potoka dále až po hranici vojenského újezdu pod Barnovskou přehradou, kde se nachází rostlinná společenstva lučních porostů nivy přirozeného údolního toku řeky Odry. Vlastní vodní tok, především pak jeho horní úsek od pramene po soutok s Plazským a Libavským potokem, je lokalitou s výskytem velmi silné populace mihule potoční, kromě tohoto druhu se zde vyskytuje také vranka pruhoploutvá.
• Mokřady Libavského potoka: Předmětem zájmu na této významné lokalitě jsou mokřadní společenstva fragmentů rašelinných a podmáčených luk v pramenné oblasti pravého přítoku Libavského potoka. Tato lokalita představuje komplex mokřadních lučních ekosystémů situovaných v závěru erozní rýhy pravého přítoku Odry v prostoru zvaném „V zahradách“.
• Plazský potok: Rozsáhlé komplexy lučních porostů, mokřiny se stagnující vodou, keříčkovité porosty vrb, enklávy lužních lesíků v inundačním území středního Plazského potoka jsou důvodem jedinečnosti této lokality. Je situovaná asi 1 km jihozápadně od bývalé obce Heřmánky. K nejzajímavějším společenstvům na lokalitě patří fragmenty rašelinných luk.
• Lesy nad Podhořím u Lipníku nad Bečvou: Přirozené a výjimečně pestré lesy nad Podhořím u Lipníku nad Bečvou, které byly součástí Vojenského újezdu Libavá, získaly významnou ochranu. Lokalita se nachází v jihovýchodní části území, které bylo v roce 2015 vyčleněno z Vojenského újezdu Libavá. Má rozlohu 425 hektarů. Předmětem ochrany jsou přirozené a hodnotné ekosystémy lesních bučin, síťových lesů, dubohabřin a údolních jasano-olšových luhů se společenstvy silikátových skal, drolin, pramenišť a potočních niv.

Turistické Cíle v Okolí

Budišov nad Budišovkou

Budišov nad Budišovkou jsme svou návštěvou poctili dvakrát a shodou okolností se tak stalo vždy v květnu během jednodenních výletů. Oba výlety od sebe dělilo dlouhých 12 let a tak jsme si prohlédli stejné památky jako poprvé, jelikož jsme byli zvědavi, jestli se na nich za ty roky něco nezměnilo.

• Kaplička: Drobná stavba, o které se nám nepodařilo zjistit dobu výstavby či střípky z její historie, se poněkud krčila pod sousedním vysokým domem, nicméně si od něj díky proluce držela malý odstup. Přední straně stavby dominoval barokní štít, podle něhož jsme usoudili, že kaplička mohla být postavena někdy v druhé polovině 18. století. V interiéru jsme našli drobný oltářík s květinovou výzdobou a nad ním visel svatý obrázek s výjevem žehnající Panny Marie s Ježíškem v náručí.
• Kamenný most: V něm jsme si totiž chtěli koupit turistickou známku zmíněné rozhledny, ale abychom se do budovy dostali, museli jsme po letech znovu přejít přes krásný kamenný most. Přitom jsme objevili desku, která ním prozradila, že most byl postaven roku 1773. Když jsme se ocitli uprostřed mostu, zastavili jsme se u sochy svatého Jana Nepomuckého, jejíž autorství se přisuzuje svitavskému rodákovi Jiřímu Antonínu Heinzovi.
• Socha Panny Marie Immaculaty: Stála na hranolovém podstavci s volutovými křídly, rozděleném na dvě části výraznou profilovanou římsou, na němž jsme našli letopočet 1796, tedy rok vzniku.
• Kašna: Čtverhranný bazén tak zel prázdnotou, stejně jako vnitřek ozdobných váz na jeho nárožích, do nichž se pomalu vkrádala travička.
• Radnice: Raně barokní radnice, která byla podle našeho názoru nejkrásnější světskou stavbou na Halaškově náměstí. Sídlo radních bylo postaveno roku 1635 a již o 24 let později bylo barokně upraveno v duchu tehdejšího dominantního slohu. V 19. století pak byla budova přestavěna novogoticky a v této podobě jsme ji viděli i my.
• Kostel sv. Stanislava: Na rozdíl od první návštěvy nám podívanou hodně pokazilo lešení, obepínající kostel jako svěrací kazajka, ale nedalo se nic dělat, zřejmě již bylo nutné provést na této stavbě nějaké nutné opravy. Pod mohutnými cibulovými báněmi s lucernami a kříži na vrcholu jsme uviděli hodiny, na nichž jsme si zkontrolovali správný čas a o něco níže jsme shlédli zvonicové patro se dvěma bronzovými, a jedním železným zvonem, které prosvětlovala okna s půlkruhovým záklenkem.

Staré Oldřůvky a Podlesí

Polní cesta vedoucí za vesnici je sice projetá pluhem, ale foukají... Tělocvična sovětské armády bezohledně postavená na hřbitově. Zbourané náměstí a kostel proměněný ve vojenský sklad. Další prázdninové Výlety s Vltavou nás zavedou do nedávno zpřístupněných oblastí moravského Vojenského újezdu Libavá.

V prvním rozhlasovém putování vstoupíme na Libavou přes městečko Budišov nad Budišovkou. A v obci Podlesí se přiblížíme těsně k hranici vojenského újezdu. Do roku 2016 bychom však nesměli ani o krok dál, před třemi lety se však armáda překvapivě vzdala menší části vojenského prostoru.

Také do bývalé obce Stará Voda se do roku 2016 mohlo jen s propustkou od armády. Kdysi kvetoucí obec musela zmizet z mapy již záhy po druhé světové válce, aby nepřekážela armádě, která zde v roce 1946 vytvořila vojenský tábor. A o čtyři roky později rozlehlý vojenský újezd. Libavsko se tak proměnilo v armádní cvičiště a domy ve Staré Vodě záhy zničila cvičná střelba, dodnes se tu ale jako zázrakem uchoval barokní poutní chrám svatého Jakuba Většího a svaté Anny.

Starou Vodou provedou posluchače Vltavy členové Okrašlovacího spolku Lubavia. A to je další velká naděje pro celou oblast, protože spolek obnovuje kříže, boží muka či kapličky. A vyznačuje místa bývalých hřbitovů i zaniklých vesnic. „Sovětské nápisy v kostele, které tu zůstaly po odchodu okupační armády v roce 1991, tu ale necháme. Sovětské nápisy v kostele ve Staré Vodě tu zůstávají jako memento pro příští generace.

Ruské městečko

Rusové si po srpnu 1968 zvolili za hlavní sídlo na Libavsku historické městečko s názvem Město Libavá. A co v jeho pomyslných hradbách nestačila zničit naše vojska, to zdevastovala právě sovětská armáda. Až do roku 2016 pak Město Libavá zůstávalo uzavřenou vojenskou zónou, kam civilista mohl jen s armádní bumážkou. Ve druhém pokračování Výletů po Libavé si s předsedou okrašlovacího spolku prohlédneme především kostel Povýšení svatého Kříže, který byl proměněn ve skladiště „výzbroje“ polních kuchyní. Chrám má dosud rozstřílené vitráže a jen provizorní krov, jeho záchrana není úplně jistá.

Ve třetím pokračování se zaměříme na areál sovětských kasáren ve Městě Libavá, kde výletník zalapá po dechu hlavně na místním katolickém hřbitově. Rusové si totiž přímo na pohřebišti vystavěli tělocvičnu. „Ostatky částečně vybagrovali a odvezli do nitra vojenského prostoru. Dodnes nevíme kam, nedávno jsme ale získali zajímavé informace, kde by to snad mohlo být,“ říká předseda spolku Machala.

Fridrich Zipps se ve Městě Libavá narodil v roce 1941, do německo-české rodiny. A na zdejším hřbitově byla pohřbena jeho babička i dědeček. „Ještě bych se chtěl dožít toho, až spolek vypátrá, kam Rusáci odvezli kosti prarodičů,“ říká pamětník ve čtvrtém díle Výletů po Libavé. Ten je věnován památkám, které v oblasti připomínají původní obyvatelstvo. Němci zde žili od středověku, záhy po druhé světové válce ale drtivá většina z nich musela do odsunu.

Libavá je vůbec krajem vyhnanců. Napřed odtud na podzim roku 1938 museli odejít čeští úředníci. V roce 1945 a 1946 byli vyhnáni libavští Němci. Když ale záhy domy osídlili přistěhovalci z vnitrozemí, i je čekalo vyhnání. Už na konci čtyřicátých let, kdy byla oblast vyhlášena za vojenskou zónu.

tags: #priroda #vojenskeho #ujezdu #libava

Oblíbené příspěvky:

• Kuchyňský odpad v Teplicích
• Ochrana rybníků
• Třídění odpadu Karlovy Vary
• Ekologická likvidace tonerů
• Metody a aplikace elektrolytického zpracování odpadu