V přírodě: Dvořákova sborová báseň na Hálkovy verše

10.04.2026

Cyklus pro smíšený sbor bez doprovodu „V přírodě“ zhudebňuje vybrané básně ze stejnojmenné sbírky Vítězslava Hálka. Po Hymnu „Dědicové Bílé hory“ a po písňovém cyklu Večerní písně se jednalo již o třetí případ, kdy se skladatel obrátil k dílu tohoto básníka. Volba textů s přírodní tematikou byla zjevně ovlivněna Dvořákovou láskou k přírodě, která je bohatě zdokumentována v jeho korespondenci a ve vzpomínkách současníků.

Zhudebnění se vyznačuje melodickou krásou a téměř impresionisticky pojatou zvukovostí. Platí to zejména pro působivou evokaci atmosféry večerního lesa ve druhé části cyklu, která patří k nejkrásnějším výtvorům Dvořákovy sborové tvorby. Sbory mají většinou homofonní fakturu, jen v závěrečné části cyklu skladatel používá imitační a kanonické postupy.

Dílo bylo zkomponováno v lednu 1882 a ještě v témže roce bylo vydáno nakladatelstvím Cranz v Hamburku. Premiéry jednotlivých částí cyklu se odehrály postupně v časovém rozpětí necelých tří let po dokončení díla. K prvnímu soubornému provedení pravděpodobně došlo až 17. listopadu 1889 v Praze.

Jednotlivé části cyklu

Napadly písně v duši mou
Večerní les rozvázal zvonky
Žitné pole
Vyběhla bříza běličká
Dnes do skoku a do písničky!

Texty jednotlivých částí

I. Napadly písně v duši mou

Napadly písně v duši mou, nezavolány, znenadáni, jako když rosy napadá po stéblokadeřavé stráni. Kol se to mihá perlami, i cítím dech tak mladý, zdravý, že nevím, zda jsou radost má, či pláč mé duše usedavý. Však rosu luna zrodila, a není písním v duši stáni: tekou co slast a slza má, a den se chystá ku svítání.

II. Večerní les rozvázal zvonky

Večerní les rozvázal zvonky, a ptáci zvoní k tiché skrejši, kukačka zvoní na ty větší, a slavík na ty libeznější. Les každou větev písní kropí a každý lístek jeho dítě, na nebes strop jim lampu věší a stříbrné z ní táhne nitě. A každá nit na konci spánek, sny jako jiskry v stromech skáčí, jen laňka se sebe je střásá a před lesem se v rose máčí. Teď usnuli i zvoníkové, les dýchá v prvním zadřímnutí, a jestli slavík zaklokotá, to ze spánku je prokouknutí. Teď všecko spí, i laňka dříma, i zvonky visí do vybdělé, noc kráčí jako všeho dozvuk, tak příroda si k spánku stele.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

III. Žitné pole

Žitné pole, žitné pole, jak to zraje vesele! Každý klásek muzikantem, klasů jak když nastele. Hedbávným to šatem šustí, větřík v skočnou zadupe, slunce objímá a líbá, je nto v stéblu zalupe. Za motýlkem včelka šeptem, zda kdo v chrpě nevězí, a ten cvrček posměváček s křepeličkou pod mezí. Žitné pole, žitné pole, jak to zraje vesele, a má mysl jako v tanci, jak když písní nastele.

IV. Vyběhla bříza běličká

Vyběhla bříza běličká, jak ze stáda ta kozička, vyběhla z lesa na pokraj, že prý už táhne jara báj. Vyběhla jako panenka, Tak hebká a tak do tenka, že až to lesem projelo, a vše se touhou zachvělo. A táhne šumem jara báj, vzduch jak na housle, na šalmaj, vzduch samá vůně, vzduch samý květ, a mladý úsměv celý svět. Hned každý strom zelený šat, svátečně jme se oblíkat, a každá haluz, každá snět chce novou řečí rozprávět. A jak by hodům zavolal, přilítli hosté z blíž i dál, a za den, za dva širý kraj, a celý svět byl jara báj.

V. Dnes do skoku a do písničky

Dnes do skoku a do písničky! Dnes pravá veselka je boží, dnes celý svět a všecko v párku se vedou k svatebnímu loži. Ve zvonku květném mušky tančí, pod travou brouček křídla zvedá, a vody šumí, lesy voní, a kdo je nemá, srdce hledá. Na nebi zapalují svíce, na západě panenské rdění, a slavík již to ohlašuje, ten velkněz, u velebném znění. Dnes velká kniha poesie až dokořán je otevřena, dnes každá struna všehomíru na žert i pravdu natažena. A nebe skví se, vzduch se chvěje, dnes jedna píseň světem letí, dnes zem a nebe jeden pohár, a tvorstvo při něm ve objetí.