Příroda vrací úder: Varování, která nelze ignorovat

V posledních měsících plnila příroda první strany novin. Rozličné soudy o tom, co se v přírodě právě nyní odehrává, dokládají, jak málo rozumíme planetární biosféře. Předpovědi budoucího vývoje prý Bohuslav Binka coby vedoucí Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU nedělá, v poslední době ale podle něj vše nasvědčuje tomu, že se příroda víc než kdykoliv dříve ozývá, že nejdeme správným směrem.

Příroda funguje jako projekční plátno téměř jakéhokoli světonázoru: přírodní svět je v ohrožení a neumí se bránit, zároveň vrací úder v podobě hurikánů; lidstvo ji zásadně ovlivňuje, ale příroda si dělá co chce; je křehká a živá, a ve stejné chvíli funguje mechanicky a bezchybně; příroda je chemický stroj i inteligentní Gaia - a tak dále a tak dál.

Rozpolcení reality: Lidský svět versus příroda

Tato nepolapitelnost přírody, naše neschopnost ji s konečnou platností definovat, pramení také ze zcela konkrétního procesu, kterým se vyznačovala modernita - rozpolcení reality na „lidský svět“ a „přírodu“. Vynalezení „přírody“ jako sféry „mimo“ člověka je výsledkem dlouhodobého snažení. Sociolog Bruno Latour popsal ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní nejrůznější vědecké i filosofické projekty moderny, které „očistily“ lidský svět od přírodních prvků.

Zkonstruovaná dichotomie, člověk jako subjekt, příroda v roli objektu, lidské dějiny - ó, slávo - na pozadí mlčících přírodních kulis: příroda je „tam venku“. Právem vyhuben! Ničit a mučit, kontrolovat a kolonizovat „vnější“ přírodu - právo člověka, který jako by žil v abstraktním a nedotknutelném království racia, nezávisle na hmatatelných ekosystémech.

Důsledky násilného rozkolu

Jak by vypadala současnost bez tohoto násilného a uměle vytvořeného rozkolu lidí a přírody? Bylo by tak samozřejmé vytěžit každý kopec? Tahat černé zlato ze zemských útrob? Bylo by tak snadné obhájit kolonizaci zemí, jejichž obyvatele Evropa překřtila na „přírodní národy“, tedy méně lidské? Kdo by ničil planetární bytost, k jejímž údům a výtvorům bytostně patří?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Tyto modernistické zmatky dnes plodí nové sofisty. Posměšně se ptají: „Ale pokud člověk není vládce planety, proč by ji měl ochraňovat? Pokud člověk patří k přírodě, neměl by se o nic snažit a nic ovládat, měl by žít jako srnky nebo vlaštovičník - starat se sám o sebe, jíst, rozmnožovat se a přežívat. Žádné zachraňování. Touché!“ Jenže takové představy dál kopírují modernistické pojetí přírody - pasivní, do sebe zahleděná, pudová a navzájem se požírající.

Návrat člověka do přírody

Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu. Neovládat - a nebýt napospas.

Co tedy jsem, pokud nesouhlasím s drancováním planety? Jsem příroda, která se ozývá. Jsem příroda, která se brání.

Ekologie jako věda o rovnováze

Vztah k přírodě je nicméně starý jako lidstvo samo a ekologie tak v podstatě není umělou záležitostí posledních dvou století. Jedná se o velmi rozvětvený a komplexní obor, jehož smyslem je klást důraz na pochopení vztahů, vzájemných vazeb a souvislostí. Je to věda o hledání rovnováhy, disciplína, která se mění ve svým způsobem filozofický přístup k životu v podobě ekologické etiky. Jenže jak dosáhnout alespoň zčásti uspokojující stability? Je to cesta tolerance a úcty, kterou je třeba vrátit asi do všech levelů našich životů. Lokálně, globálně i na osobní úrovni. A zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, schopnost vyvíjet, žít v plném rozsahu.

Klimatické výkyvy v historii

Zdá se, že rozmary počasí nejsou ryzím výdobytkem průmyslem zasažené planety. Ohlédneme-li se nicméně daleko do minulosti, narazíme na zajímavá fakta. Např. v kronikách příhraničních měst Jiříkov, Ebersbach a Neugersdorf se dočteme, že mezi 2. a 4. červnem roku 1695 byly tak silné noční mrazy, že pomrzlo mladé obilí, ovoce i zelenina. Mráz se pak opět vrátil už 25. srpna a 15. až 17. září dokonce sněžilo.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

V roce 1762 zase zavládlo velké sucho, kdy vůbec poprvé pršelo teprve 2. června. Od 2. listopadu roku 1829 do 27. února 1830 vládla nejtvrdší zima celého 19. století s mrazy až mínus 26 stupňů. Zato v prosinci 1848 bylo teplo jako v létě, takže lidé chodili dokonce bosi.

Alarmující stav změny klimatu

Na straně druhé ale důkladné a dlouhodobé celosvětové výzkumy posledních let dokazují, že momentální stav změny klimatu je alarmující a přivodili jsme si ho převážně přebujele liberálními úmysly s důrazem na výkon a zisk, kdy se zájmy ekonomické většinou nedostávají do rovnováhy s těmi ekologickými. A právě ekologické či enviromentální snahy se často zjednodušují na projevy jen zdánlivých pomatenců, kteří škodí prosperitě.

V každém případě je jakékoli odchýlení se od běžného normálu velkým varováním. Příroda o sobě zkrátka zase jednou dala výrazně vědět, protože je jednoduše nepodmanitelná a pokud se s ní nenaučíme vycházet přátelsky, bude nám jakékoli vyvedení z rovnováhy vracet svými těžkými údery s úroky. Vše je vlastně o to víc absurdní, že se tohle kruté varování ohlásilo jaksi symbolicky právě kolem data 22. dubna, kdy si v rámci celosvětového Dne Země připomínáme, že bychom o naši planetu měli důsledněji pečovat.

Postoje Čechů k ochraně přírody

Letos v létě jste vydali výsledky poměrně rozsáhlého průzkum postojů Čechů k přírodě a její ochraně. Když chceme řešit, jak ovlivňovat veřejnost a měnit její chování, musíme nejdřív vědět, jaký je vlastně výchozí stav.

Třeba v oblasti recyklace odpadů nebo používání kohoutkové vody jsou Češi mezi premianty Evropy. Když mají udělat malé změny a zároveň mají pocit, že je to proenvironmentální, tak jsou Češi výborní. Horší je to u významnějších změn vlastního chování.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

tags: #priroda #vraci #uder #co #to #znamena

Oblíbené příspěvky:

• Důsledky Versailleské smlouvy
• Sazby poplatku za odpad Znojmo
• Koše na odpadky do auta: Recenze
• O kravách a znečištění ovzduší
• Caprimulgus europaeus v české přírodě