Příroda, vztahy a chování zvířat

Mnoho lidí se rádo rozpovídá o svém vřelém vztahu k přírodě. Zahrádkář, turista, přírodovědec, lesník, pastevec, malíř-krajinář, outdoorový sportovec, ekologický aktivista i cestovatel do divoké přírody.

Charakteristiky vztahu lidí k přírodě

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik:

1. Potřeba kontaktu s přírodou
2. Adaptace na přírodní podmínky
3. Estetický postoj k přírodě
4. Etický postoj k přírodě
5. Environmentální vědomí

Potřeba kontaktu s přírodou

Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může.[1] S přírodninami a přírodními materiály se setkáme u něj doma, s přírodní tematikou v jeho knihovně a s přírodními scenériemi na zdech jeho bytu nebo na pozadí počítače.[2] Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.

Adaptace na přírodní podmínky

Setkávání s přírodou souvisí také s určitými schopnostmi a dovednostmi, kterými jsou lidé obdařeni v různé míře. Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh. Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.

Estetický postoj k přírodě

Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě (srv. Chenoweth, Gobster, 1990). Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Zatímco strom bude pro méně esteticky vnímavého člověka jen obyčejným stromem, pro člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě představuje celou řadu podnětů a vjemů: přírodovědně postřehne celou řadu detailů, těší se škálami barev a světel, unáší se symfonií šumění listů nebo třeba pociťuje ježení vlasů v zátylku prouděním „energie“. Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Etický postoj k přírodě

Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě. Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí.

Environmentální vědomí

Člověk s vyšším environmentálním vědomím[4] má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji. Osvojuje si celou řadu proenvironmentálních návyků - například třídí odpad, omezuje svoji spotřebu vody a energie, a ve svých potřebách se umí se zřetelem k ochraně životního prostředí uskromnit. Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný.

Nevyváženost a rozpornost vztahů k přírodě

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost. Podobná nevyváženost charakteristik vztahu k přírodě je mezi lidmi častá.

Na dovolenou jezdí výhradně do přírody, ale ne pod stan, natož pod širák, lépe do nějakého hotýlku nebo penzionku s určitým servisem - aby se mohl kochat přírodními krásami a nemusel se starat o takové banality, jako např. Cestuje většinou s cestovní kanceláří nebo alespoň s textovým průvodcem, protože sám není moc všímavý. Kdyby mu někdo neřekl, na co se má v přírodě zaměřit a kam se podívat, tak by si toho vlastně ani nevšiml; proto si rád nechá poradit, co je důležité a krásné (resp. Co se týče chování k přírodě a v přírodě - chová se slušně, pokud ho to nijak zvlášť neomezuje, tzn. že např. Bude to malíř. Kontakt s přírodou potřebuje, ale přiměřený. Do přírody zajde, když ho kupříkladu ovane léto, chce ten dojem mermomocí zachytit, a tak vyrazí. Stačí mu málo. Obraz, náladu a ducha místa si „vyfotí“ do své mysli a utíká honem honem k plátnu. Kdyby se mělo stát to, že by nedej Bože musel v přírodě zůstat, bez konzervy, kompasu, stanu by to nezvládl… prostě do skautu nechodil, na chalupě oheň bez podpalovače nerozdělal a slunko snad asi zapadá na západě… Roztržitý umělec, kombinace Exupéryho Malého prince a nějaké éterické víly, co žije ze vzduchu. Umělcova duše je schopna postihnout nejjemnější detail krajiny, obraz okolí je špikován každým sebedrobnějším vjemem. Muchomůrka jako šátek Ferdy Mravence, šiška připomínající pásovce nebo ploník imitující periskop. Všechno něco znamená, všechno má svoje místo. Environmentální vědomí nemá v proudu asociací, obrazů, představ a prudkých pohnutí mysli dostatek místa.

Uvedené příklady ilustrují různorodost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí. Nepřímo tak dokládají, jak problematické jsou snahy vtěsnat vícerozměrnost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí do jedné škatulky, ať už je tou škatulkou cokoliv, jedno jestli kladný vztah k přírodě, pozitivní postoj k přírodě, odcizení přírodě nebo ekogramotnost. Zásadním nedostatkem těchto jednorozměrných konceptů je přitom to, že selhávají v popisu reálných vztahů lidí k přírodě - např. kolik dnes najdeme lidí, které to táhne do přírody a zároveň se ochranou životního prostředí příliš nezabývají?

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Příroda a životní prostředí

Slova „příroda“ a „životní prostředí“ se tu od začátku do konce často opakují, obě dokonce kladu vedle sebe v klíčovém termínu celé knihy. Přírodou rozumím mimolidský svět spojený především s biosférou. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí však nemá smysl vymezovat přírodu prostorově, tedy řešit, jaké místo ještě přírodou je a které už přírodou není. Přírodu chápu jako princip (fenomén), který vystupuje ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí v různých rolích.

V oblasti potřeby kontaktu s přírodou prožívá někdo setkání s mimolidským světem na louce a v lese, někomu naopak stačí městský park a záhon tulipánů, jiný uspokojí svou potřebu kontaktu s přírodou pouze v divoké přírodě. Adaptace na přírodní podmínky zohledňuje působení nejen živé a neživé přírody, ale i atmosféry (počasí). Estetický postoj k přírodě se projevuje při setkání s mimolidským světem, který však může být ovlivněný člověkem a zahrnovat i atmosférické jevy (oblíbené západy slunce, podzimní „měkké“ slunce). Životní prostředí je všude kolem nás, zahrnuje přírodní i člověkem vytvořený hmotný svět. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí se k životnímu prostředí nejvíce váže environmentální vědomí, tedy „ochranářská“ charakteristika - neboť spotřeba surovin, produkce odpadů a znečištění, změny klimatu ovlivňují nejen mimolidský svět, ale i svět lidí. Pokud tedy nechceme věnovat pozornost jen poškozování přírody, ale také například smogu ve městech nebo toxinům v domácnostech, je vhodnější spojovat environmentální vědomí s ochranou životního prostředí.

Když se nad pěti charakteristikami vztahu k přírodě a životnímu prostředí zamyslíme, napadne nás, že bychom jej mohli rozdělit na vztah k přírodě a vztah k životnímu prostředí. Vztah k přírodě by obsahoval charakteristiky, které jsou spojeny s bezprostředním kontaktem s přírodou, tedy potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky a estetický postoj k přírodě. Vztah k životnímu prostředí by obsahoval environmentální vědomí.

Když lidé mluví o vztahu k přírodě, často tím myslí zároveň i vztah k životnímu prostředí - říkají například: „Kdyby lidé měli lepší vztah k přírodě, tak by více třídili odpad, více šetřili energií a méně jezdili auty…“ Protože se oba vztahy prolínají, rozhodl jsem se je zastřešit jedním termínem. Přírodu má rád kdekdo, ale důležité je podívat se na vztahy k přírodě a životnímu prostředí zblízka. Uvidíme pět charakteristik, ve kterých se mezi sebou lidé významně liší: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetické vnímání přírody, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů - například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák. Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály.

Chování zvířat a jejich vztahy

Podobně jako lidé má i mnoho živočichů schopnost vytvářet mezi sebou vazby, ochranitelský instinkt, který řídí například chování medvědice ke svým mláďatům, přitažlivost mezi vůdcem vlčí smečky a jeho partnerkou nebo složitou síť vztahů fungující ve společenství šimpanzů. My, lidé, jsme vymysleli pojmy, jako je kamarádství, přátelství a láska, jimiž popisujeme pouta, která sdílíme. Otázkou je, jestli jsou živočichové schopni prožívat tyto pocity stejným způsobem jako my.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Se zvířaty je to stejné. I ona prožívají každodenní příběhy, které se prolínají jejich partnerskými vztahy. Čím více do světa zvířat pronikám, tím více bych řekla, že jejich partnerské etudy a příběhy lze směle přirovnat k těm našim, lidským. Nalezneme zde romantiku, vášeň, touhu zaujmout, ale i životu nebezpečné vztahy. Mezi zvířaty rovněž nalezneme samotáře, lásku na celý život, ale i potřebu vyzkoušet co nejvíce jedinců opačného pohlaví. A stejně jako mi lidé, udělají i zvířata prakticky cokoliv, touží-li vyhledat a získat partnera. A když říkám cokoliv, tak je to opravdu cokoliv.

Dárky a afrodisiaka

Sameček srpice (druh mušky) se na rozdíl od čolka snaží svou samičku okouzlit a získat darem v podobě výživného smotku slinných žláz. Přijme-li samička jeho dar, má vyhráno.

Stejně jako sameček sovy pálené přináší v době námluv dary. Těmi jsou mrtvé myšky. Reaguje-li na to samička skřehotavými zvuky, říkám tím své „ano“. I přesto, že 90% ptáků žije sociálně monogamním životem, neznamená to bezmeznou věrnost pouze jednomu partnerovi, avšak u zmíněné sovy pálené, když se jednou soví slečna rozhodne, pak je to navždy.

Sameček čolka červeno-skvrnitého prostě ví jak přimět samičku, aby ho milovala. Když o něj nejeví zájem začne vypouštět speciální afrodisiakum, které pak aplikuje třením čelistní žlázy o tlamku samičky. Ta nakonec nemůže jinak, než podlehnout.

Námluvy a nebezpečí

Stejně jako se mi lidé snažíme v době seznamování jeden druhého okouzlit a zaujmout, i v říši zvířat nechybí tanec, zpěv a čepýření. Prostě je třeba ukázat se v co nejlepším světle. Námluvy světlušek jsou přímo světelnou symfonií. Aź budete za letní horké noci pozorovat světlušky a uvidíte něco jako morseovku, pak si můžete být jisti, že sledujete světluščí námluvy. Při nich sameček bliká každých pět sekund a samička reaguje odpovědí blikáním každé dvě sekundy. Druh světlušek v Americe k tomu dokonce používá i různé barvy blikání.

Námluvy však nejsou vždy jen romantické. Zaujmout a uspokojit svůj protějšek může být často velká a úmorná dřina. Vyprávět by o tom mohl snovač. Aby zaujal svou vyvolenou, staví rovnou nové obydlí. Jenže . . . má to háček. Samičky snovačů se nespokojí jen tak s nějakým hnízdem, a tak když to není podle jejích představ, prostě a jednoduše jej rozboří a její milý začíná na novo. A tak pánové staví a dámy boří tak dlouho, dokud to není architektonicky zcela podle představ a paní Snovačová není docela a úplně spokojená.

Někdy se takové seznamování a milostný život mohou stát doslova životu nebezpečné. To buď je-li třeba prokázat svou „mužnost“ a svou vyvolenou si vybojovat se sokem v kolbišti. V našem případě někde v lese, nebo na louce. Většinou je to jako, když se chlapy v hospodě poperou. Skončí to drobným škrábnutím nebo šrámem a v případě poraženého vyklizením pole vítězi. Ale jsou případy, kdy se může jednat i o boj na život a na smrt jako třeba u některých druhů kohoutů, rypoušů či roháčů. Tam už jde veškerá legrace stranou, neboť přicházejí ke slovu drápy ostré jako nože, či rohy, které dokáží provrtat protivníka jako nic. A to vše kvůli ženě, tedy vlastně samičce vlastního druhu.

Jindy si zase sameček není jistý, zda si ho samička po splnění jeho manželských povinností nedá jako záskusek. Tím jsou známé převážně kudlanky, ale podobný konec riskují i některé druhy pavouků například sklípkani, kde sameček je výrazně menší, a protože pavouci nemají úplně dobrý zrak, hrozí, že si ho samička splete s večeří. Pavouci tak doslova tancují se smrtí, kdy používají nejrůznější signály v podobě hry na vlákna pavučiny, aby sdělili samičce, že jsou to oni a nikoliv něco k sezobnutí.

Nejsou to však jenom pavouci, kdo čelí v lásce smrti. Ani jiní samečci, kteří volají své samičky to nemají lehké. Snadno se totiž mohou ocitnout na jídelním lístku nějakého predátora. Svým hlasitým vábením totiž často rychleji zaujmou svého nepřítele, než samičku, jako je to u jedné jihoamerické žáby, kde jsou samečci v době páření pozvánkou k večeři pro netopýry. Možná i proto dochází k milostným hrám v přírodě, až na výjimky např. u delfínů, pouze za účelem rozmnožení rodu. Neboť některé druhy lásky nemusí být vždy bezpečnou záležitostí.

Prozíravost krále zvířat

Příroda je ve svém zachování druhu velmi moudrá. Při jedné ze svých návštěv v Africe jsem měla štěstí a můj pobyt v buši byl právě v období páření lvů. Stejně jako mnoho jiných druhů se i lvi setkávají pouze v době páření. Bylo nádherné pozorovat jemnosti a pozornosti, kterými se navzájem zahrnovali. Jednalo se o dvě lvice a dva lví bratry, kteří pro období lásky vytvořili páry. Každé ráno a každý podvečer jsme jezdili do buše a pozorovali jejich laskavosti, péči a jemné doteky jeden druhému. Lepší než super skvělá telenovela. K našemu překvapení se během jedné noci páry vyměnili. Chvilku jsme nechápavě koukali na novou situaci. Řekli byste si promiskuita? Nikoliv . . . velká moudrost krále zvířat.

V oblasti výběru partnera je to u lvů vždy lvice, kdo si vybírá, nikoliv naopak. Nevěříte? Příběh, který chci sdílet je o lvici jménem Kleopatra, jež si coby otce svých koťat vyhlédla překrásného lva, bílého jako padlý sníh, jménem Mandla. Bohužel lásce na první pohled bránilo oplocení mezi jednotlivými rezervacemi. Pro upřesnění v Jihoafrické republice je oploceno snad vše. Je však třeba dodat, že i ty nejmenší rezervace mají rozlohu některého z našich národních parků. Jen samotný Krugerův národní park by zabral cca třetinu České republiky. Kleopatra chodila na hranici území a volala a vábila Mandlu. Společně pak trávili čas každý na své straně. Jenže . . . Kleopatru si vyhlédl lev z jejího teritoria a tady začaly trable lásky. Hrozilo nebezpečí, že sokové v lásce najdou způsob, jak překonat oplocení a rozhodnout, čí partnerkou se lvice stane. Nadace na ochranu bílého lva začala se sousední rezervací vyjednávat o získání Kleopatry. Jednání se však táhla několik let a téměř dvacetiletý Mandla odešel za svými předky. Kleopatra však byla pevně rozhodnutá spojit Mandlovy geny s těmi svými a nenechala se odradit. Při jedné své říji začala volat a vábit stejně krásného bílého lva Zukharu, syna velkého Mandly a na obzoru byly další potíže. Byť mu Kleopatra za ty roky nedala špetku naděje, stále po ní lev z jejího teritoria toužil a nehodlal se vzdát bez boje. Oběma lvům-sokům v lásce se podařilo překonat elektrické oplocení a změřit své síly. Díky bohu to skončilo jen drobnými šrámy a nadaci se nakonec podařilo vyjednat přemístění Kleopatry kam ji srdce táhlo, ke smečce bílých lvů. Bohužel, zatím láskyplný akt Zukhary a Kleopatry nepřinesl výsledek, ale oba jsou v nejlepších letech a mají ještě mnoho krásného před sebou a třeba se jednoho dne rozroste jejich smečka o krásná bílá koťata.

Intriky a věrnost v živočišné říši

Při námluvách ve světě zvířat, stejně jako v tom lidském, nechybí ani intriky a tajná dostaveníčka. Někteří mladí jeleni, kteří by v boji neobstáli, avšak přesto touží předat své geny, se prostě a jednoduše vplíží na tajňačku do stáda dominantního samce. Najdou si vhodnou smilnici a po aktu lásky se opět potajmu vykradou ze stáda ven. Jak říkám říše lidí a říše zvířat jsou si v mnohém podobné.

Uvádí se, že monogamním způsobem života žije asi 3% zvířat. Zajímalo by mě, jak je to u lidí . . . možná při bližším ohledání bychom zjistili, že na tom nejsme o moc lépe . . . leč doufejme, že naše čísla jsou přeci jen o trochu vyšší. Příkladem věrnosti na celý život je bobr.

Bobr věnuje udržování a péči o svůj partnerský vztah stejně času, jako výstavbě přehrad a svých obydlí. Pan bobr i paní bobrová se o svá mláďata starají dohromady a stejně jako vlci spolu zůstávají, „dokud je smrt nerozdělí“. Je známo, že vlci tvoří páry na celý život. Nejen, že páry spolu zůstávají celý život, ale společně vychovávají mladé, vzájemně o sebe pečují a tráví spolu čas, který bychom mi lidé nazvali „kvalitně stráveným“. Ale stejně jako v lidské cházce ani u gibonů není vždy vše zalité slunce a najdeme zde podvádění a občas nějaký ten rozchod od stolu i lože.

Láska za každou cenu

Australští scinkové uťatí mají oči jen jeden pro druhého. Samečci provádějí sérii pohybů včetně něžností a olizování samičky, než se oddají aktu lásky. Námluvy u scinků trvají měsíc, ale požehnané partnerství i více než 20 let.

I ve vodě lze najít monogamní vztahy. Přestože si většina chobotnic při páření nechává od sebe odstup minimálně na vzdálenost chapadel, přijde-li na partnerské vztahy, pak velká proužkatá chobotnice patří mezi výjimky. Na rozdíl od jiných chobotnic, které žijí jeden či dva roky a umírají krátce po narození potomstva, proužkatá chobotnice má schopnost více násobného kladení vajíček. Tedy místo jednorázového páření na dálku, aby se vyhnula sežrání, se tento druh chobotnice páří tváří v tvář několikrát za život a dokonce se zdá, že se líbají a vzájemně laskají své přísavky.

Prostě s trochou nadhledu jsme si se zvířaty v mnohém podobní. Ani ona to nemají vždy snadné, když přijde na otázku vztahů s opačným pohlavím. Stejně jako člověk i zvířata jsou bytosti, které mají emoce. Prožívají radost, smutek, vášně i zklamání. Mohou nám být inspirací a poučením, neboť na rozdíl od nás lidí zvířata emoce prožívají v přítomném okamžiku. Dají jim plnou pozornost, prožijí je, ale následně už o nich nepřemýšlí a nevracejí se k nim.

Vztah člověka k ostatním zvířatům

Jsou zvířata, ze kterých jsme celí pryč. Třeba taková chundelatá štěňátka nebo roztomilá koťátka. Milujeme i exotická zvířata, za kterými chodíme do zoologických zahrad nebo dokonce jezdíme do Afriky i jinam. Někteří je i střílejí, ale těch je jen pár a sklízejí za to opovržení většiny. Řada zvířat se stala i domácími mazlíčky a nejsou to jen psi a kočky. V domácnostech dnes najdete i králíčky, křečky a řadu hlodavců, ptactvo, ale také želvy, hady ba i prasátka. Přízni se meze nekladou.

Pozitivní vztah máme i k většině zástupců hmyzí říše a obdivujeme pestrobarevné motýly či mihotání blanitých křídel pestrobarevných vážek nad tůněmi. Ostatně na sbírku motýlů nalákal nejeden z nás i svoji drahou polovičku. Když po cestě leze brouk, uhneme i za cenu zrušení kroku, abychom ho nezašlápli. Když je housenka pestrobarevná, líbí se i ta. Naši přízeň se nepodařilo získat snad jen komárům, ovádům a muchničkám, kteří také pro nás nemají pochopení. K vosám, sršňům ba i včelám zaujímáme opatrný vztah. Vřelý vztah máme i k žížalám, které kypří půdu našich zahrad a dovedou nalákat ryby. V zimě krmíme ptactvo.

Jeden by se až zatetelil pýchou, že nejinteligentnější tvor planety má tak pěkný vztah k ostatní nižší fauně a chová se k ní ohleduplně a laskavě. Však tento trend pronikl i do umění, viz píseň „Nech brouka žít“. Úsměv však vzápětí zmizí, když si uvědomíme, že jsme všežravci. Maso nám chutná a potřebujeme je. Vděčíme mu za své svalstvo a také mnozí za inteligenci. Bez bílkovin to nejde a fazole na to nestačí. A tak některé druhy mají smůlu, snad kdyby neměli tak chutné maso. Chováme je a pipláme jen proto, abychom je později bez skrupulí snědli. Nebo aby nám snášela vejce do doby, než i je oškubáme. Protože slabší povahy by s tím přece jen mohly mít problém, tak vznikl celý masný průmysl a běžný člověk se s masem setkává jen v úhledných obalech supermarketů a mnohé, zejména městské děti, si myslí, že maso se vyrábí někde v továrně. No možná je to tak lepší.

Ona to v přírodě vůbec není idyla. Jeden požírá druhého, aby byl vzápětí uloven někým třetím. Jíst se musí. Ti větší se vyvyšují nad ty menší. Říká se tomu biosféra a také potravní řetězec. Když by se řetězec narušil, vše by se sesypalo. My jsme měli to štěstí, že jsme se z poťouchlé bázlivé opice vyšvihli až na vrcholového predátora a to nás i trochu zavazuje. Všeho do času. Dinosauři si možná také kdysi libovali na vrcholu. Snažit se chovat se rozumně, i když se nám to moc nedaří. Ale nejsme úplně za vodou. Požírají nás ti malí, pro nás neviditelní. Covid je toho příkladem. Je jich víc a dovedou nás potrápit. Každý z nás má prý v sobě těch různých breberek až pár kilogramů.

Tak až se zase zakousnete do šťavnatého steaku, uvědomte si, že kdysi běhal a aspoň mu v duchu poděkujte. Zaslouží si to.

tags: #priroda #vztahy #zvirat

Oblíbené příspěvky:

• Odpad v Židovicích
• Rychnov nad Kněžnou – emise
• Novela stavebního zákona a její dopady na přírodu
• Česká legislativa pitné vody
• Testy ovzduší a jednatel