Obnova Území Po Těžbě Nerostných Surovin: Příroda Blízká Metoda

O biologickém významu ploch dotčených těžbou nerostných surovin je v současné době mezi odbornou veřejností již poměrně značné povědomí. Zjištění, že výsypky či lomy mohou fungovat jako refugia pro řadu ohrožených druhů organismů včetně těch, co z „normální“ krajiny rapidně ubývají, by v ochranářských kruzích nemělo již nikoho překvapit či dokonce pohoršit.

Přestože celá řada našich i zahraničních studií potvrdila biologický význam sukcesních ploch vzniklých v důsledku těžební činnosti (např. Galán 1997, Přikryl 1999, Vojar 2000, Prach & Pyšek 2001, Wiegleb & Fehlinks 2001, Hodačová & Prach 2003, Novák & Prach 2003, Holec & Frouz 2005, Hendrychová et al. 2008, Tropek & Konvička 2008, Smolová et al.2010, Tropek et al.2010, Kabrna 2011, Harabiš & Dolný 2012), jsou u nás výsypky stále ještě v naprosté většině případů kompletně rekultivovány.

Jejich původně členitý povrch je urovnán, odvodněn a následně zpravidla zemědělsky či lesnicky obhospodařován. V řadě případů jsou tak zničeny rozsáhlé biologicky hodnotné plochy, jež snesou srovnání s nejedním zvláště chráněným územím.

Rekultivace území po těžbě by měla zohledňovat mimo jiné i zájmy ochrany přírody. Biologové, kteří v této nově vznikající krajině organismy studují, poukazují na pestrost prostředí ponechaného samovolnému vývoji a volají po uplatnění spontánní sukcese v rámci rekultivací (viz citace výše).

Při míchání toho správného rekultivačního mixu, který zohledňuje různorodé požadavky na využití krajiny po těžbě, je třeba diskuse a porozumění všech zúčastněných - těžebních společností, rekultivačních firem, orgánů státní správy, vědců, místních obyvatel i široké veřejnosti. Zájmy ochrany přírody je ovšem nutno podpořit argumenty o biologickém významu těchto ploch. Je také důležité odůvodnit, proč se člověkem totálně narušená krajina stává pro některé rostliny a živočichy tak atraktivní.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Proč Obojživelníci a Výsypky?

Výběr obojživelníků jakožto modelového taxonu a hnědouhelných výsypek coby řešeného území má svá opodstatnění. Hnědouhelné výsypky jsou v ČR plošně nejrozšířenějším typem území s ukončenou těžbou. Společně s haldami hlušiny po těžbě černého uhlí zaujímají kolem 270 km² (Prach 2010 in Řehounek et al.). Jde o plochu srovnatelnou s rozlohou všech národních přírodních rezervací v České republice (279 km²). Rozhodně bychom tedy neměli ochranářský potenciál výsypek i dalších ploch s ukončenou těžbou surovin podceňovat.

Obojživelníci jsou zase specifičtí svými biotopovými nároky - vyžadují různé typy vodních a terestrických vzájemně propojených biotopů, jež v průběhu roku i života střídají. Mají poměrně omezené pohybové schopnosti a jsou velmi citliví vůči bariérám v krajině. Jsou tak vhodnými indikátory komplexnosti prostředí odrážejícími kvalitu, pestrost i propojení jednotlivých biotopů.

Pokud se tedy na daném místě dlouhodobě vyskytují, lze takové prostředí považovat za cenné i z pohledu dalších skupin organismů. A naopak, jejich úbytek signalizuje, že se s krajinou něco děje.

Vznik Pestrého Prostředí na Výsypkách

Výsypky jsou zpravidla rozsáhlé útvary (řádově o stovkách hektarů) vzniklé sypáním nadložního materiálu při povrchové těžbě hnědého uhlí. Vyplňují značnou část podkrušnohorských pánví na Mostecku a Sokolovsku. Podobně jako další člověkem vytvořená prostředí (např. lomy a pískovny) jsou i výsypky spontánně osidlovány organismy z okolní krajiny.

Obojživelníci nejsou výjimkou; často jsou zde hojnější než v okolní krajině (Zavadil 2007). Tento zdánlivý paradox je způsoben ekologickými nároky obojživelníků i charakterem prostředí, které na výsypkách vzniká. Většina našich druhů je vázána na pestrou krajinu s dostatkem rozmanitých vodních ploch a vhodným terestrickým prostředím, navíc udržovanou disturbancemi v různých fázích sukcese (Zavadil et al. 2011).

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Přitom na výsypkách vzniká takové rozmanité prostředí spontánně, což je dáno způsobem jejich založení. V případě povrchové těžby hnědého uhlí je nadložní zemina sypána zakladači do víceméně pravidelných, avšak vertikálně značně členitých tvarů. Členitá morfologie podmiňuje heterogenitu stanovišť - v terénních depresích (sníženinách) se na nepropustném podloží třetihorních jílů vytvářejí jezírka rozmanitých tvarů a velikostí; výše položené partie mají naopak charakter stepí či polopouští.

Kromě těchto tzv. „nebeských jezírek“ vznikají vodní plochy při patě výsypky, kde je voda vytlačována na povrch obrovským tlakem nasypaného tělesa. Zavodněné lemy kolem výsypek mají zásadní význam při jejich osidlování (slouží jako tzv. „nášlapné kameny“). Heterogenitu vodního prostředí dále zvyšují zatopené příkopy či odvodňovací strouhy a četné drobné vodní plochy vytvářené pojezdy těžké techniky (Vojar 1999, 2007).

Vliv Technické Rekultivace na Vodní Biotopy Výsypek

Základním problémem technických rekultivací je zarovnání a odvodnění povrchu výsypky. Původně pestré prostředí zaniká a je nahrazeno urovnanou plání. Namísto četných drobných tůní jsou zakládány nebo ponechávány jednotlivé, zpravidla větší nádrže. Na technicky nerekultivovaných částech výsypek lze naproti tomu vodní plochy počítat po stovkách (tab. 1). Důležité je, že převažují menší tůně bez významnějšího podílu ryb.

Díky vysokému počtu jsou si navíc jednotlivá jezírka navzájem blízká, a tím pro obojživelníky dosažitelná. Vytvářejí se tak ideální podmínky pro rozvoj životaschopných (meta)populačních struktur, ve volné krajině ubývajících. Kupř. na Hornojiřetínské výsypce u Litvínova se v nerekultivované části nachází do vzdálenosti 300 m od jezírka v průměru dalších 18 vodních ploch (z nichž většina je obojživelníky obsazena), zatímco na technicky upravených partiích pouze čtyři (Doležalová et al.2012).

Také suchozemské prostředí sukcesních a rekultivovaných výsypek se liší. Ať již úživností půd (během zemědělské rekultivace jsou oligotrofní jíly a písky zpravidla překryty ornicí), či charakterem vegetace, která je zápojem i výškovou strukturou mnohem různorodější na sukcesních plochách. Na nerekultivovaných částech výsypek tak vzniká samovolně a zadarmo prostředí (nejen) pro obojživelníky daleko atraktivnější než s vynaložením nemalých prostředků v rámci rekultivací (Doležalová et al. 2012).

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Tabulka 1: Vlastnosti vodního prostředí a početnost skokana štíhlého na technicky rekultivovaných (TR) a nerekultivovaných (N) výsypkách (VP) Severočeské hnědouhelné pánve

Legenda: Typ rekultivace: T - technická, L - lesnická, Z - zemědělská, H - hydrická, TP - trvalý travní porost, S - přirozená sukcese; Rozloha VP [ha]- celková rozloha výsypky v hektarech; Rozloha VB [ha]- celková rozloha vodních biotopů v hektarech; VB/VP [%] - poměr celkové rozlohy vodních biotopů vůči rozloze výsypky vyjádřený v procentech; Prům. rozloha VB [ha]- průměrná rozloha vodních biotopů v hektarech; n VB - počet vodních biotopů na výsypce; n VB/ha VP - počet vodních biotopů na hektar výsypky; n snůšek - počet snůšek skokana štíhlého na výsypce (rok 2010); n snůšek/ha VP - počet snůšek skokana štíhlého na hektar výsypky (2010)

Osidlování Výsypek (Nejen) Obojživelníky

Výsypky jsou od počátku jejich vzniku osidlovány organismy z okolní, často značně industrializované krajiny. Odlišné podmínky prostředí sukcesních a rekultivovaných částí výsypek se odrážejí ve složení druhů, které je osidlují.

Zatímco na rekultivacích najdeme spíše běžné druhy, pro sukcese jsou typické druhy vzácné a ohrožené, vázané na ubývající typy stanovišť - iniciální sukcesní stadia, nezarybněné oligotrofní vody, lesostepi či rozvolněné lesní porosty (Prach 2003, Konvička et al. 2005, Hendrychová 2008, Hendrychová et al. 2009).

V souvislosti se studiem sukcese obojživelníků na výsypkách bylo zjištěno, že většina v okolí se vyskytujících druhů je schopna zejména nerekultivované plochy postupně osídlit. Prvními obojživelníky, kteří se zde objevují, jsou na Mostecku ropucha zelená (Pseudepidalea viridis), na Sokolovsku i ropucha krátkonohá (Epidalea calamita); Přikryl 1999, Vojar 1999, Zavadil 2002. Rozmnožují se zde v mělkých, vegetace prostých vodních plochách, které se rychle prohřívají.

Hojní jsou na výsypkách skokani rodu Pelophylax - na Mostecku skokan skřehotavý (P. ridibundus), na Sokolovsku skokan zelený (P. esculentus). Prostřednictvím juvenilů (mláďat) osidlují nejprve okrajové partie výsypek, zavodněné příkopy, vyjeté koleje od těžké techniky i další drobné vodní plochy v iniciálních stadiích sukcese.

Pokud je již alespoň částečně vytvořena ponořená či pobřežní vegetace, objevují se na Mostecku poměrně hojně i čolci obecný (Lissotriton vulgaris) a velký (Triturus cristatus), ze žab skokan štíhlý (Rana dalmatina), ropucha obecná (Bufo bufo) a kuňka obecná (Bombina bombina). Na Sokolovsku se oba čolci, ropucha obecná a skokan hnědý (Rana temporaria) objevují ještě o něco dříve - v těsném sledu za ropuchou krátkonohou.

Celkově bylo na mosteckých výsypkách zjištěno devět, na sokolovských deset druhů obojživelníků (Vojar 1999, Zavadil 2002, Mikešová 2004, Doležalová 2007, Smolová et al. 2010, Zavadil, in litt.). Díky vhodnějšímu prostředí jsou populace většiny druhů obojživelníků na sukcesních plochách výrazně početnější než na na plochách po technických rekultivacích.

Například jsme zjistili, že na hektar sukcesní části Hornojiřetínské výsypky připadá v průměru 4,22 snůšek skokana štíhlého, zatímco na technicky upravených částech to bylo pouze 0,07 snůšek. Čolek velký a kuňka obecná jsou na Kopistské výsypce (která je sice lesnicky rekultivována, ovšem převážně bez úprav terénu) tak početní, že výsypka byla vyhlášena evropsky významnou lokalitou a je navržena na vyhlášení za přírodní památku. Obě zmíněné výsypky patří mezi přírodovědně nejvýznamnější území na Mostecku, a to nejen z pohledu obojživelníků.

I Spontánní Vývoj je Nutné Usměrňovat

Prostředí nerekultivované výsypky se postupně mění; od na první pohled pusté měsíční krajiny přes víceméně souvislé travní porosty po lesostepi a zapojené porosty náletových dřevin. Podobně zarůstají a zazemňují se i vodní plochy.

Kuňka obecná a částečně i čolci sice setrvávají na lokalitách až do jejich úplného zárůstu litorálem, tento stav však většině druhů nevyhovuje (k vývoji vajec potřebují alespoň částečně osluněnou hladinu) a druhová diverzita obojživelníků zde postupně klesá (Zavadil et al. 2011).

Nejvíce druhů obojživelníků lze na mosteckých výsypkách najít v jezírkách s částečně vytvořenou vodní vegetací a také při okraji výsypek; zejména tam, kde navazuje volná krajina s výskytem obojživelníků (Vojar 2000, Vojar et al.2008). Je proto zřejmé, že kromě zajištění samotné perspektivy zachování alespoň částí výsypek přirozené sukcesi bychom měli do budoucna počítat i s odpovídajícím managementem těchto území (např. s redukcí rákosin, odbahněním či s prosvětlením okolí) a podporovat osidlování těchto ploch jejich vhodným zakládáním (vznik pestrého prostředí, viz Cílek 2002) i zajištěním návaznosti na okolní krajinu.

Sukcese, Nebo Rekultivace? Obojí!

Celkový přístup společnosti k těžbou ovlivněným územím, tedy i k výsypkám, je výstižně popsán v publikaci Konvičky et al. (2005) společně s důvody, pro které má význam tyto plochy chránit. Přestože jsou výhody spontánní sukcese oproti rekultivacím zřejmé (řádově nižší náklady a vyšší biologická hodnota vzniklých území), rekultivace těžebních jam a výsypek je v řadě případů opodstatněná.

Běžným argumentem proti těžbě je čerpání neobnovitelných zdrojů, a v případě povrchových uhelných dolů plošný rozsah těžby a ztráta celé dosavadní kulturní krajiny. Jako zcela typický rys celé „uhelné krajiny“ se časem prosadila praxe technicky a finačně náročných rekultivací zejména zemědělských a lesnických, které vycházejí z environmentáních, sociologických a urbanistických postojů, jaké byly aktuální v 50. až 70. letech 20. století.

Podstatou tzv. české rekultivační školy jsou extrémně nákladná rekultivační opatření založená na velkých objemech zemních prací s cílem totálně zahladit stopy po těžbě nerostných surovin a v co nejkratších časových horizontech vytvořit novou krajinu. Je zdejším finálním vývojovým stadiem. Těžba má svůj konec a je napravitelná, rekultivace je nepřetržitá a může být jen posilována svou další intenzifikací.

Kde se např. lesnická rekultivace částečně nepovedla, vzniká podobný savanovitý porost, jako při neřízené ekologické sukcesi. Je však již málo kvalitní lesnicky a vlivem přehnojení (eutrofizace) i biologicky. V dalších etapách rekultivace je pak odstraněn i tento savanovitý ráz, který přál alespoň např.

Krajinné plánování v čele s rekultivacemi ničí přírodní složku, neublíží rumištní (ruderální) složce v podobě nejběžnějších a nejúpornějších plevelů. Kulturní složku posiluje, ale výlučně stylem městským (park) a stylem technickým (plantáže). Krajina je konstruována s důrazem na prezentaci této konstruovanosti, s minimalizací přirozených a tradičních krajinných rysů.

Urbanismus a krajinná architektura jsou zde nahrazeny velkorysým plánováním, které není omezeno ohledy na místní a tradiční kontext a snadno upadá do stereotypů a šablonovitých řešení. Výsledkem je krajina s urbanistickými strukturami, ale bez urbanismu, chaotická a přitom fádní, s nevýhodami venkova a nevýhodami města.

Co pomocí tradiční rekultivační metody dobře funguje, je tvorba krajiny městského a příměstského typu: Máme výsypku, chceme nepřírodní biotopy - město, továrnu, park, hřiště, zemědělskou či lesnickou kulturu. Fungují i hydrologické rekultivace: Máme důl, chceme jezero. Ale nefunguje ten nejčastější případ: máme výsypku daleko od sídel, nechceme ani smetiště, ale ani park.

Dokud výsypka nepodlehne rekultivaci, má členitý povrch, na němž vzniká savanovitý porost s trávníky, stromy, keři a mokřady. Během prvních desítek let tak vznikají nové územní celky s venkovskými, přírodními rysy, částečně přejatými z minulosti, částečně novými.

Rekultivace zarovná povrch do uniformní jednolitosti a zejména cíleně likviduje živinově chudá místa s pomalejší sukcesí a specifickou biotou. Ambice je provést vše na sto procent, nedat přírodě a přirozenosti šanci prosadit se. Dnes už úpravy terénu a rekultivace následují bezprostředně po vzniku výsypky.

Velkoplošná neřízená sukcese ovšem není dobrou alternativou současného stylu rekultivací. Její roli nechceme zveličovat. Sukcesi je potřeba řídit, ale ne jako četu vojáků, nýbrž jako vor na řece. Její přirozený chod na výsypkách známe, známe i možnosti, jak ji připravit a naočkovat vhodnými biotopy, a jak do ní zasahovat a modulovat ji.

Radikalizace by patrně znamenala izolaci, pokud by ji neprovázel podstatný růst počtu radikálů (a to se neděje). On je to ovšem starý spor, přinejmenším pro přírodovědce. Trvá už od sedmdesátých let, kdy začalo být zřejmé, jaké druhy a typy vegetace jsou rekultivacemi likvidovány. Od té doby problém trvá, peníze tečou a krajina se ničí dál.

Dnes snad není terénně znalého biologa, který by standardním technickým a biologickým rekultivacím stranil. Ale nejde jen o „nějaké květinky a broučky“, jak biologům tvrdošíjně podsouvají média, ale o celou krajinu a lidi v ní.

Prošli jsme v minulých letech několik set těžeben po celé České republice, od vápencových lomů v Jeseníkách po cínové doly ve Slavkovském lese a od severočeských uhelných výsypek po pískovny na Hodonínsku. A známe biologicky i krajinářsky hodnotné projekty, které aktivně sleduje Těžební unie pomocí své soutěže Zelený most.

Do jisté míry překáží právní úprava, která při rigidním výkladu neumožňuje uznat jako plnohodnotné rekultivace sukcesní plochy, ačkoliv jejich biologická, estetická a rekreační hodnota bývá mnohem vyšší než většina území rekultivovaných bez ohledu na jejich budoucí ekologické či produkční funkce. Zde je nutné novelizovat několik zákonů upravujících často protichůdné oblasti lidských aktivit - od těžby nerostných surovin po ochranu přírody a krajiny.

Pro samotné těžební firmy tak představují sukcesní plochy riziko. Zvláštní ovšem je, že mimo uhelnou těžbu se sukcese jako rekultivační technika používá běžně - a nevadí to. Navíc firmy by musely měnit svůj zažitý a „léty osvědčený“ styl.

Pak také stále chybí osvěta odborníků i veřejnosti. Typické a v důsledcích zhoubné je například postižení ideou úrodnosti a lesa.

Tvůrci rekultivačních projektů dobře vědí, co by na dosavadních postupech měli změnit. Jen to moc nerealizují, stále totiž jde o toky obrovského množství finančních prostředků ze soukromých i veřejných zdrojů.

Práce psané biology dokazují ničení existující nebo potenciální přírody rekultivacemi. Internetově dostupné práce českých autorů, které by jednoznačně dokazovaly ekonomickou i ekologickou efektivitu klasických rekultivací mimo tvorbu městského prostředí, v podstatě neexistují.

Ale po čtyřiceti letech, kdy příroda a věda stále prohrává s neprůhlednou masou realizátorů, se ukazuje, že je nejvyšší čas na změnu. Během let totiž roste účinnost zásahů a přitom sílí i protitlak vágního prostoru a rumištní složky včetně nových druhových invazí. Nelze už čekat. Někde už fatální rozvrat hodnot nastává.

Často mluvíme s lidmi o nové krajině a jejích proměnách a možnostech. Ale tady uprostřed dolů a výsypek to je, zdá se, už jiné. Ujímá se tu mediálně vnucovaný mem (myšlenka, heslo, hláška), že Podkrušnohoří je hnusné a že je třeba zavést pořádek. Ujímá se nevykořenitelný pocit křivdy.

Výsledkem je podivné zmatení základních pojmů a hodnot. Máte pravdu, říkají, všechno je tu špatně. My tam ani nechodíme, je to samý venkov a příroda, toho máme po krk - kopřivy, komáři a bezdomovci. Ještě že tu máme aspoň ty rekultivace - až se to tu všechno ještě jednou zlikviduje, snad tu bude pořádek a všude jen okrasný park k rekreaci.

tags: #prirode #blizka #obnova #uzemi #po #tezbe

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné stavebnictví a okna
• Katedra biologie a ekologie Ostrava - studium
• Vývoj sportu v přírodě
• Průvodce počasím v Saúdské Arábii a Ománu
• Životní prostředí Zlínský kraj