Přírodě Blízký Biotop: Definice a Význam v Městském Prostředí

Na koryta vodních toků v zastavěných územích se obvykle kladou dva požadavky: průtoková kapacita pro minimalizaci povodní a stabilita koryta. V minulosti bylo těchto požadavků docilováno metodami technických úprav, vznikala tedy geometricky pravidelná, tvrdě opevněná koryta charakteru kanálů.

Tento zájem je zřetelně v rozporu s požadavkem dostatečné povodňové průtočnosti, většinou ale bývá v převaze, zatímco potřeby protipovodňové ochrany bývají živě vnímány po povodňových událostech, ale pak jsou poměrně rychle zapomenuty. Rozpor byl dosud řešen vytvářením koryt hlubokých a hydraulicky hladkých, což je metoda zajištění průtočné kapacity při co nejmenší šířce koryta, nebo prostě řešen nebyl a při povodních pak na to občas někdo doplatil.

Na zájmy protipovodňové ochrany se také příliš nedbalo při výstavbě jezů, které již v dávných dobách sloužily energetickému a vodárenskému využití vodních toků. Mnohé jezy za povodní přispívají k nebezpečným vzdutím. Navíc v dnešní době vnímáme jejich ekologická negativa. Vytvářejí překážky při migraci vodních živočichů a - což bývá opomíjeno, přestože to je možná ještě závažnější - připravují významné úseky vodních toků o přirozený vývoj podélného profilu, tedy o významný aspekt jeho tvarové a hydraulické členitosti.

Na první pohled je zřejmé, že toto řešení koryta neodpovídá zásadám zlepšování ekologického stavu vodních toků v intravilánech. Ale nestačí dojem, vlastnosti koryta je třeba konkrétně popsat: Soustředěním běžných průtoků do úzké, hluboce zaříznuté, geometricky pravidelné a povrchově hladké kynety byla výrazně potlačena tvarová a hydraulická členitost toku. Postranní bermy představují v korytě pouze pasivní výplňový prvek - jde o typické bermy jalové. Za běžných a za malých průtoků je v kynetě přítomno jenom malé množství vody ve vrstvě tence pokrývající hladké dno. Jako biotop je toto koryto zcela znehodnocené.

Úprava proti dřívejšímu stavu nezlepšuje podmínky provádění velkých vod, pokud dokonce vestavba kynety a berem nezmenšila příčný průřez koryta. Přínos pro pobytovou a rekreační hodnotu prostředí obce: 0. Přínos pro vzhled obce: 0. Jediným efektem soustředění průtoků do úzké kynety je možná omezení sedimentace splavenin, tedy větší pohodlí správce toku. Pozorovatele napadne, že hlavním důvodem, proč se tato úprava Chumavy v Hostomicích v roce 2010 prováděla, byla asi potřeba proinvestovat peníze.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Revitalizace Vodních Toků

V současnosti se začíná více dbát na přirozené průtokové funkce a ekologický stav vodních toků, případně na jejich pobytové a rekreační funkce. Revitalizace vodních toků ve volné krajině i v zastavěných územích patří ve vodohospodářsky pokročilejších zemích ke standardním činnostem. U nás si již vodohospodářská praxe, chtíc nechtíc, musela na revitalizace ve volné krajině začít zvykat.

V letech 1992-2007 se tak dělo díky nepříliš četným, nicméně z metodického hlediska velmi důležitým podélným revitalizacím vodních toků, které se podařilo provést vedle dominujících staveb rybníků v rámci Programu revitalizace říčních systémů Ministerstva životního prostředí. Funkce tohoto programu potom převzal Operační program Životní prostředí, který revitalizace ve volné krajině podporuje v ose 6, směru podpory 6.4.Revitalizace, nebo chcete-li přírodě blízké úpravy koryt vodních toků v intravilánech, jsou však zatím u nás novou záležitostí.

Zatímco třeba v sousedním Bavorsku jde o jednu z nejčastějších úloh, které obce a města ukládají státní vodohospodářské správě, u nás zatím zní, alespoň konzervativněji založeným vodohospodářům, pojem revitalizací v zastavěných územích poněkud nezvykle. Jistý podíl na tom má rozdělené uspořádání správy vodních toků, v němž oblast ekologického stavu vodních toků přísluší primárně resortu životního prostředí, kdežto technické aspekty správy toků podléhají primárně resortu zemědělství.

Důsledkem pak je mimo jiné působení zemědělských programů podpory protipovodňové prevence, které se však zaměřují pouze na technická opatření ochrany zastavěných území. Tato praxe se výrazně liší třeba od působení vodohospodářské správy ve zmiňovaném Bavorsku, kde se při každé vodohospodářské stavbě naprosto samozřejmě hledá optimální soulad a vzájemná podpora opatření k ochraně před povodněmi a ke zlepšování ekologického stavu vodních toků, jakož i ta nejlepší sestava technických a přírodě blízkých protipovodňových opatření.

V našich podmínkách se cesta k modernějšímu pojetí této problematiky otevírá rovněž na půdě Operačního programu Životní prostředí, v ose 1, v dílčím směru podpory 1.3.2. Eliminace povodňových průtoků systémem přírodě blízkých protipovodňových opatření.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Předmětem dotační podpory zde mohou být:

• úprava koryt a niv s vlivem na protipovodňovou ochranu prováděná přírodě blízkým způsobem,
• realizace opatření podporující přirozený tlumivý rozliv povodní v nivách a retenci srážkových vod formou tzv. biotechnických opatření (např. průlehy) v současně zastavěných územích obcí. V případě, kdy to charakter akce vyžaduje z hlediska komplexnosti a účelnosti, je možný přesah do nezastavěného území.
• výstavba poldrů nebo soustavy poldrů o celkovém objemu nad 50 000 m3s revitalizací toků a niv v zátopě.

Specifika Intravilánových Revitalizací

Intravilánové revitalizace mají svá specifika. Ve volné krajině je většinou cílem revitalizace dosažení přirozeně malého a členitého koryta přírodě blízkého charakteru, které podporuje přirozený průtokový režim včetně povodňových rozlivů do nivních ploch. Naproti tomu v zastavěných územích je většinou nutné respektovat nadřazenost požadavku ochrany zástavby před povodňovým zaplavováním. Základní úlohou tam tedy je vytváření dostatečně kapacitních koryt, která však musejí odpovídat základním požadavkům na příznivý ekologický stav, vzhled, pobytovou a případně rekreační využitelnost.

Kapacita koryt by ovšem měla být hledána spíše v jejich šířce než hloubce. Rozšiřování, respektive obnovování šířky říčních perimetrů, je základem revitalizací jak ve volné krajině, tak v intravilánech. V zastavěných územích jsou pro něj podmínky podstatně omezenější - což ale znamená, že mu musí být věnována větší pozornost. Citlivá vodohospodářská řešení vyžadují přechodová území mezi volnou krajinou a zástavbou. Pokud je v nivě nad sídlem podporován tlumivý povodňový rozliv v nivě, pak v přechodu do zástavby musí být zajištěno soustředění povodňového průtoku z nivy do dostatečně kapacitních intravilánových koryt.

Úpravami na dolním okraji zástavby pak je třeba omezovat zpětná povodňová vzdutí. Při revitalizacích v intravilánech je důležitý požadavek individuality a proměnlivosti koryta v trase. K nectnostem technických úprav patřila tendence „propálit“ celé zastavěné území korytem jednotného tvaru. Naopak revitalizace se snaží v co největší míře využívat všech třeba i drobných možností, které nabízí situace a podélný profil, k vytváření členitosti nového koryta.

Zásadní je požadavek vícefunkčního řešení říčního prostoru, kterému je v tomto pojetí přiznávána podstatně větší hodnota než při technicky orientovaných úpravách vodních toků. V revitalizačně řešeném korytě by mělo být co nejvíce dílčích povrchů, které jsou vedle služby recipientním funkcím hodnotné také ekologicky nebo pobytově a rekreačně.

Ekologický Stav Koryt v Zastavěných Územích

Koryta v zastavěných územích by měla být v co nejlepším ekologickém, resp. morfologickém stavu. Ovšem v omezujících podmínkách intravilánů často není možné dosahovat morfologicky příznivého stavu vodních toků cestou přírodní autentičnosti koryt a niv. Mnohde je třeba hledat pragmatická řešení. Tvarovou a hydraulickou členitost koryta, tedy základní podmínky jeho příznivého stavu, je pak nutné řešit prostředky technickými - až třeba po krajní případ „sochařského“ modelování členitého koryta z betonu nebo dlažby.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

V řadě situací bude v zástavbě nutné spokojovat se jenom s dílčím zlepšením stavu koryta. Naši projektanti vodních staveb zatím mají tendenci řešení „periferních úloh“ spíš podceňovat se specia­listy navazujících profesí a příliš ochotně nespolupracují. V případě revitalizací v intravilánech však bude nutné tyto přístupy změnit. Vodohospodářská problematika zde má silné vazby na architekturu, urbanismus, památkovou péči a sadovnictví a pro dosahování uspokojivě kvalitních, komplexně pojatých řešení bude nutná součinnost všech těchto oborů.

Náklady na Intravilánové Revitalizace

Specifickou záležitostí jsou také náklady intravilánových revitalizačních staveb. Pro revitalizace ve volné krajině se vyvíjejí jakési směrné ukazatele nákladů vztažených na plošnou jednotku řešeného koryta nebo nivního území (takzvané náklady obvyklých opatření, uplatňované při posuzování projektů Operačního programu Životního prostředí). V intravilánech jsou takové ukazatele vzhledem ke komplikovaným a velmi proměnlivým podmínkám stavební realizace použitelné jen velmi omezeně.

Je zřejmé, že kvalitní revitalizační řešení koryt v intravilánech mohou být i podstatně dražší než ve volné krajině, což odpovídá tomu, že sídlení prostor je podstatně více zatížen negativními vlivy a zároveň je mu přiznávána hodnota odpovídající poloze. To ale v žádném případě neznamená, že by se mělo připustit předražování intravilánových revitalizací. Musejí být hodnoceny po nákladových položkách a ty by přinejmenším neměly přesahovat úrovně uváděné v uznávaných sazebnících stavebních prací. (I tyto sazebníky mohou být pokládány za nadsazené, ale lepší prostředek není k dispozici.)

Intravilánový úsek řeky Wiesent v Ebermannstadtu (Bavorsko, jihovýchodně od Bambergu) v roce 2008 předzahájením revitalizačních prací. Rozvolnění téhož úseku řeky Wiesent do přírodě blízkých tvarů bylo součástí souboru opatření k posílení protipovodňové ochrany města Ebermannstad. Rozšířením řečiště se zvětšila povodňová průtočnost. Vytvoření členitých, přírodě blízkých tvarů břehů s ostrůvky zároveň pomohlo ke zlepšení ekologického stavu vodního toku.

Přístupy, Metody a Prvky Řešení Intravilánových Revitalizací

Z přístupů, metod a prvků řešení intravilánových revitalizací lze uvést v heslech:

• zvětšení říčního prostoru jeho rozšířením
• kombinace technických a přírodě blízkých opatření k protipovodňové ochraně (například technicky řešené obvody říčního perimetru - hráze a stěny - a mezi nimi přírodě blízký říční prostor)
• ekologická kompenzační opatření, která vyvažují nepříznivé vlivy nezbytných technických opatření (například revitalizace vodního toku v nivě mimo obec náhradou za ztrátu říčního území, k níž dojde ochranným ohrázováním obce)
• vícefunkční řešení říčního prostoru - například koncept příležitostně zaplavovaných povodňových parků
• dosažení kombinovaných funkcí říčního perimetru složeným korytem - hlavní „povodňové“ koryto zajišťuje primárně povodňovou průtočnost, kyneta pro běžné průtoky zajišťuje ekologické funkce vodního toku
• co nejvíce „mokré“, tvarově a hydraulicky členité kynety koryta, která je základem jeho ekologických funkcí, co nejméně suchých, jalových berem
• rozvolnění kynety na úkor berem; kritériem správnosti provedení kynety je její funkčnost za běžných a malých průtoků, nikoliv její schopnost provádět nějaké vyčíslené větší průtoky
• raději strmé, konstrukčně náročné břehy a co nejširší kyneta než naopak
• za běžných a malých průtoků udržovat v kynetě větší množství vody - tůňové přehloubeniny ve dně, prvky působící hydrodynamické vzdutí a úpravy vyvolávající hydrostatické vzdutí (bez vytváření migračních překážek pro živočichy)
• přednost mají bermy „ekologické“ a rekreační proti bermám jalovým
• podpora atraktivity prostředí vodního toku pro živočichy obnovou jeho tvarové a hydraulické členitosti včetně podpory vzniku úkrytů a specifických stanovišť
• obnova migrační prostupnosti vodních toků eliminací překážek, nahrazení překážek objekty prostupnými nebo výstavbou rybích přechodů (přičemž platí zde uvedené pořadí těchto opatření s tím, že eliminace jezů a stupňů může být též cenným přínosem z hlediska povodňové průtočnosti vodního toku)
• povodňová ochranná koryta přírodě blízkého rázu
• přírodě blízká řešení ploch povodňových poldrů a retenčních nádrží
• rekonstrukce a obnova starých a zaniklých ramen, náhonů a městských kanálů s důrazem na jejich přírodní a kulturní funkce
• podpora a zakládání přírodních enkláv a mikroenkláv v říčních perimetrech uprostřed sídel
• říční prostor v sídlech a v jejich blízkosti pro lidi, jejich pobyt, oddech a rekreaci - přístupnost vodní hladiny, podélná a příčná prostupnost říčních území, cyklostezky, občerstvovací, rekreační a sportovní zařízení (v rovnovážné kompozici s plochami přírodního charakteru), artefakty podporující členitost a zajímavost říčního území apod.

Na revitalizace vodních toků by mělo navazovat obohacování sídelního prostoru dalšími vodními prvky, jako jsou například vodotrysky.

Městská Příroda a Její Ochrana

Města již zaujímají 27 % rozlohy Česka a suburbizace pokračuje. Budoucností ochrany přírody je proto ochrana městské a příměstské krajiny. Je třeba o ní mluvit v celé její biologické, krajinářské a společenské perspektivě. Nejde jen o jednotlivé biotopy. Předmětem zájmu musí být celý nový krajinný typ, jehož je městská krajina součástí. Tato krajina, označovaná jako suburbánní, příměstská, ovšem teprve vzniká a formuje se, takže ne všechny její rysy už se projevily natolik, abychom je dokázali rozeznat a vyvodit z nich důsledky.

Prahu dnes obklopuje suburbánní území několikrát převyšující její vlastní katastrální rozlohu vymezení, stává se městskou aglomerací. Podobně expanduje Brno, další difuzní plochy této nové krajiny jsou Ostravsko a celé Podkrušnohoří, kde se příměstí kombinuje s krajinou průmyslu a těžby. Města jsou už dnes hlavní světový biotop člověka, už ne donedávna převažující venkov. O městské přírodě proto nelze mluvit, aniž použijeme pojmy pro krajinné struktury a procesy jako suburbie a suburbizace.

Rozšířen je názor o městě jako zničené krajině. To by mohla být pravda, pokud bychom diverzitu omezili na výčet chráněných druhů a výměru chráněných území. Ale jde i o diverzitu obyčejných druhů a jejich účast v běžných biotopech. Z krajiny se k trvalé ochraně vybraly nejkvalitnější šperky, a péče o zbytek je přes všechno existující úsilí profesionálů i amatérů stále druhořadá. Navíc má městská příroda velkou diverzitu nepůvodních druhů kulturních, zplanělých i zavlečených - právě tou se ovšem často argumentuje v její neprospěch a hned se dodává, že nepůvodní druhy je třeba hubit.

Východiskem je rozlišení druhu ne podle paušální charakteristiky, ale podle chování v konkrétní situaci, tedy podle škodlivosti a užitku měřených jak místním ekologickým, tak ekonomickým či kulturním vlivem. Jen tak najdeme kritéria, podle nichž budeme týž druh někde hubit, jinde respektovat a dokonce mu pomáhat. Nepůvodním druhům je načase přiznat hodnotu jako standardní součásti městského prostředí. Tím se nevylučuje, že někdy a někde budeme výskyt některých druhů nadále tvrdě omezovat.

Měřeno druhovou diverzitou na úrovni státu, je město skutečně biologicky podřadné. Pokud však nic jiného není k dispozici, musíme tím vzít zavděk - každý katastr obce má svůj nejpřírodnější biotop, i kdyby jím měl být jen zarostlý park nebo akátina na uhelné haldě. Městskou přírodu lze - v jednom z mnoha možných pohledů - popsat jako souběh tří procesů fungujících v trojici typů sociálního prostředí.

Veřejný prostor je určen všem, typicky náměstí. Ten neveřejný někomu patří, od jednotlivců po stát, takže většinový občan je zde nanejvýš návštěvníkem, extrémem je soukromí, ale cedule plné zákazů naznačují, že rysy neveřejného prostoru mají např. i parky a chráněná území. Konečně vágní prostor je málo využívaný, pravidla pobytu jsou nepsaná a proměnlivá, a typicky je spojen s poloopuštěnými místy a objekty.

Tlak lidské kultury ve městě přírodní vlivy buď zcela odstraňuje, anebo systematicky mění do kulturní podoby. Působí zde trvale a důsledně, ale jakmile zeslábne, přírodní vlivy se okamžitě vracejí a zahajují sukcesi. Hraniční jev směrem k přírodě jsou parky a zahrady. Místní vegetace má často velkou kulturní a rekreační hodnotu, kdežto její biologická hodnota bývá nízká nebo omezená na pěstované druhy či na ptactvo.

Ruderalizace je proces spojený se spontánní sukcesí. Ve městě mu často předcházejí buď velkoplošné drastické disturbance (bagrování, navážky, užití herbicidů), anebo intenzivní kulturní fáze (výsadby, sečení, pletí, řez), po nichž často následují léta a desetiletí bez údržby. Zásadním a všudypřítomným biotopem městské krajinu jsou lokality vzniklé na neudržovaných pozemcích, na nových terénech poblíž staveb nebo např. ze zrušených zahrad. Jejich vegetace mívá značný podíl rumištních druhů včetně invazních a expanzivních náletových dřevin, ale hojné jsou i druhy přírodních biotopů, zejména luk a křovin.

Pokud plocha do některé z těchto forem dosud nedospěla, bývá jen trpěna a ponechána svému osudu. To však jen zvyšuje potřebu pozdějšího drastického nápravného zásahu, typicky převodem v rekreačně, esteticky i biologicky podřadnou parkovou úpravu. To znamená, že ve městě chráníme jednak venkov v jeho zbytkové podobě (např. lesy) a jednak kulturní památky (např. parky), ale málo pracujeme se spontánními a polokulturními biotopy, kterých je ve městě nejvíc.

Přírodní vlivy vedou k zachování či obnově části diverzity venkovské krajiny. Město roste difuzně a uzavírá v sobě ostrovy venkova, jejichž přírodní složka poté postupně degraduje; to lze ovšem značně oddálit vhodným ochranářským managementem. Opačným, méně nápadným, ale v důsledcích významnějším procesem je spontánní šíření přírodních druhů a jejich zapojování do vegetace kulturní (ptactvo v parcích) nebo i ruderální (většina skupin včetně rostlin, obojživelníků a hmyzu).

Běžný sterotyp o člověku jako nepřírodním vetřelci v dnešním městě neobstojí - město je jeho záměrný i nezáměrný produkt. Přitom ale jeho zdejší nadvláda není absolutní a jeho nepříznivé vlivy nelze přehlížet. A také nemá smysl démonizovat dvě hlavní městské aktivity lidí - urbanismus včetně developerské (postaru investorské) činnosti a bydlení včetně dopravy a rekreace. Radikální alternativu k nim nemáme. Město přírodu neodmítá - potřebuje ji co nejblíž.

O touž zarůstající plochu mezi průmyslovým areálem a nákupním centrem se zajímá - pokud ne developer - kromě ochrany přírody také místní správa, urbanistika, komunální ekologie, sadovnictví, někdy i památkářství. Při veřejných diskusích se argumentuje jak přírodností a potřebou volné, pravidly nevázané rekreace, tak i bezpečností a hygienou. Je patrné, že kde dosud ochrana přírody spíše soutěžila s ostatními zájmovými skupinami o kompetence, měla by spíše fúzovat a hledat společná řešení. Prozatím však u nás převládají pohodlné dohody o „zkvalitnění prostředí“, z nějž se tu běžně stává účelová fráze a vlastně lež. Ochranářský koncept městské přírody se teprve rodí.

Příroda na území Šumavy je velmi rozmanitá. Členitý reliéf vytváří mozaiku nejrůznějších stanovišť, která jsou příhodná pro četné druhy organizmů. Převážnou část území Šumavy tvoří lesy, které zaujímají 80 % z celkové rozlohy NP. Typologicky nejvýznamnější jsou květnaté bučiny, acidofilní bučiny a horské smrčiny (zonální vegetační jednotky). Primární bezlesí se nachází na území, kde jsou nepříznivé podmínky pro vznik lesa. Druhotné bezlesí vzniklo působením člověka.

tags: #prirode #blizky #biotop #definice

Oblíbené příspěvky:

• Uhlíková stopa
• Recenze ekologických nátěrů na dřevo
• Udržitelný cestovní ruch a klima
• Modernizace MHD Prostějov
• Odpadové kontejnery Nymburk