Problematika odpadu: Ekologická studie

Znečištění životního prostředí mikroplasty se stává čím dál větší problém, kvůli potenciálnímu dopadu na lidské zdraví.

Nová studie odhalila, že zařízení na recyklaci plastů mohou neúmyslně uvolňovat mikroplastové částečky do životního prostředí. Výzkumníci doporučují lepší filtrační systémy. Je tak zřejmé, že potřebujeme zvýšit množství recyklovaných plastů a celý proces zefektivnit. Nová studie nicméně poukázala na fakt, že nemáme dost informací o potenciálním znečištění, které z recyklačních zařízení pochází.

Mikroplasty v životním prostředí

Mikroplasty jsou malé plastové úlomky o velikosti od 1 nanometru až do 5 milimetrů, které dokáží absorbovat, přenášet a uvolňovat nečistoty. Mohou být přenášený prachem, větrem nebo mořskými proudy na velké vzdálenosti a byly nalezeny v různých zdrojích potravy, včetně masa a mléka, stejně tak i v lidském krevním řečišti a mozku.

Ačkoliv nejsou dlouhodobé zdravotní účinky mikroplastů ještě dobře prozkoumány, výzkum s cílem určit potenciální rizika spojená s požitím a vdechováním mikroplastů nadále pokračuje. Každoročně lidé vyhodí do moří miliony tun plastů, ale jen malá část z nich je vidět. Kam mizí zbytek? Mezinárodní tým vědců se nyní snaží vyřešit záhadu neviditelných plastů.

Viditelné znečištění plasty je jen špičkou ledovce. V oceánech každoročně skončí čtyři až 12 milionů tun plastů, ale vědci soudí, že na povrchu vod je jen 250 tisíc tun. A 99 procent ze všeho, co lidé za desítky let do moří odhodili, není k nalezení.

Čtěte také: Lesní půdy: Příčiny a důsledky

Hustota plastů se mění působením eroze, slunce a činností bakterií, plasty jsou vystaveny mořským proudům, a jakmile jsou staženy do hloubky, je mnohem těžší je vystopovat. Vědci soudí, že velká část plastů končí na mořském dně. Nedávná studie ostatně umožnila nalézt mikroplasty v útrobách malých korýšů žijících v hloubce 11 kilometrů v Mariánském příkopu.

Van Sebille soudí, že se velká většina plastového odpadu odhozeného do moře vrací nakonec na pobřeží. Ledovce z plastů: Italští experti nalezli 28 až 74 kousků plastového odpadu na jeden kilogram analyzovaného materiálu.

Každý rok se do moře dostane až 12 bilionů tun plastového odpadu. Dle některých vědců může být v oceánu nakumulováno až 150 bilionů tun takového odpadu a pokud budeme postupovat stejným tempem jako dosud, do roku 2050 může být v mořích stejné množství plastu jako ryb.

Vznik mikroplastů a zdravotní následky

Mikroplasty vznikají buď postupným rozpadem umělohmotných předmětů, jako jsou lahve, sáčky a obaly od potravin na menší a menší kousky, nebo se do životního prostředí dostávají jako součást spotřebních výrobků - v kosmetice, či čisticích prostředcích. Malý plastový odpad konzumují mořští živočichové, čímž se dostávají do potravního řetězce většiny ryb. Vliv na člověka, který je na vrcholku potravního řetězce zatím prokázaný nebyl.

Úpravny vody nemají zatím speciální technologie zaměřené na eliminaci mikroplastů. Některé studie však ukázaly, že současné technologické postupy jsou schopny významnou část mikroplastů z vody odstranit. Však vzhledem k tomu, že mikroplasty na sebe mohou vázat další škodlivé látky, je potřeba tuto otázku s ohledem na budoucnost řešit.

Čtěte také: Udržitelnost ve výstavnictví

Jednorázové plasty a jejich dopad

Lidé používají jednorázové plasty víc a víc, což je patrné na plážích a ve světových oceánech. Každý rok v oceánech přibyde dle odhadu OSN 8 milionů tun plastových odpadků, což odpovídá jednomu nákladnímu vozu plného odpadků každou minutu. Odpad v podobě plastu končící v mořích a oceánech není problémem jen kvůli znečištěným plážím, ale hlavně kvůli ničivým vlivům na mořské živočichy. Ti se do plastového odpadu zamotávají a menší kusy si pletou s potravou.

Plastový odpad neohrožuje pouze mořské živočichy, ale má i negativní vliv na ekonomiku. Kvůli množství odpadu se na jednorázové plasty zaměřuje také Evropská unie. Do roku 2026 se má postupně snížit spotřeba jednorázových nápojových kelímků a krabiček na jídlo. Do roku 2030 mají být všechny plastové obaly používané v Evropské unii recyklovatelné. Dále je cílem unie také zakázat úmyslné používání mikroplastů.

Turismus a produkce odpadu

Vědci z Institutu environmentálních věd a technologie při Autonomní univerzitě v Barceloně dokončili čtyřletý výzkum, v němž analyzovali množství a typ odpadu nalezeného na plážích Středozemního moře. Zjistili, že až 80 % odpadu je generován neukázněnými turisty a že naprostou většinu tohoto odpadu tvoří plast, který se časem rozpadá na miliony mikroplastů.

Na pláže Středozemního moře míří ročně třetina turistů celého světa. Počet obyvatel na mnoha ostrovech se tím zvýší až na dvacetinásobek. To samozřejmě představuje pro starousedlíky velkou zátěž, protože se musí na turisty a zvýšené množství odpadu řádně připravit. „Problém s odpadem ohrožuje zdraví mořského ekosystému a může vést ke ztrátě biodiverzity. Ale také má velký dopad na ekonomiku lidí, žijících u pobřeží, protože představuje obrovské výdaje na úklid pláží a odvoz tohoto odpadu,“ říká spoluautor výzkumu Michaël Grelaud.

Výsledky hovoří jasně - naprostá většina odpadu je plast, celkem se jedná o více jak 94 %. Průměrně se každý den v sezóně na oblíbených plážích nahromadí asi 330 kusů odpadků na 1000 m2. To v zásadě znamená, že každé tři kroky narazíte na odpadek. Jsou to cigaretové nedopalky, brčka, plechovky a kelímky od pití. To tvoří zhruba 65 % z celkového odpadu, který na plážích turisté zanechávají. Vědci ve studii ale upozorňují, že to může být až 80 % v případě, že se kousky plastu vlivem slunečního záření a třením v písku rozpadnou na mikroplasty.

Čtěte také: Kaly z Čističek Odpadních Vod

Výzkum ale došel také k velmi zajímavému zjištění. Poté, co byly v roce 2019 spuštěny osvětové kampaně, došlo ke skokovému snížení odpadu na plážích, a to o více jak 50 %.

Řešení a recyklace

Plastový odpad v mořích a oceánech, jeho množství i destruktivní vliv na ekosystém - to je skutečnost. Je to fakt, na který upozorňují environmentální organizace, ekologové, ale i turisté. Svou trošku PR slávy se snaží urvat i některé komerční firmy (namátkou jmenujme např. výrobce sportovní obuvi, kteří tento plast používají k výrobě nových bot - nebo to alespoň tvrdí).

Vědci se vydali do terénu a zvolili si 79 lokalit, na kterých zkoumali vzorky, které jim přinesla voda z celkem 57 řek. Zaměřovali se jak na mikročástečky plastu menší než 5 mm, tak samozřejmě i na větší části plastu. Výsledkem této mravenčí práce bylo zjištění, že až 99 % znečištění oceánů plastovým odpadem pochází jen z 10 řek! 8 z nich je v Asii, 2 v Africe. Jedná se o řeky Jang-c’-ťiang , Indus, Žlutá řeka, řeka Nil, Ganga, Perlová řeka, Amur, Niger a Mekong. Odhaduje se, že jen Jang-c'-'tiang přivede do Čínského moře ročně 1,5 milionu tun plastového odpadu.

Země, ze kterých se prostřednictvím řek do oceánu dostává naprostá většina plastového odpadu, jsou podle studie Dr. Schmidta Čína, Indonésie, Thajsko, Filipíny a Vietnam. Podobná studie z roku 2015 vyhlásila žebříček dvaceti největších znečišťovatelů moří a oceánů plastovým odpadem, kterému vévodila Čína, následována Brazílií, Egyptem a Nigérií.

Každoročně se do moří a oceánů dostane přibližně kolem 8 milionů tun plastového odpadu. Nicméně je pro úplnost mít na paměti, že do moří a oceánů se obrovské množství plastového odpadu (a odpadu vůbec) dostává následkem živelných pohrom. Velká část odpadů v moři se sem dostala právě za přispění mohutných přírodních sil.

Pokud budeme hovořit o plastových odpadech v mořích, je nutné si uvědomit, že hlavní problém nejsou velké kusy odpadu, ale drobné a ještě menší než drobné částečky plastů (nebo mikroplasty, chcete-li), které mohou zásadně ovlivnit ekosystém oceánů až do úrovně zooplanktonu. Plast se totiž v moři nerozkládá (dokonce ani tzv. bioplast), ale rozpadá na menší a menší částečky. A na rozdíl od okem viditelných částeček, které lze mechanicky odstranit, likvidace mikročástic je v současnosti technicky nemožná.

Mořské živočichy, jejichž těla plastové mikročástečky obsahují, totiž s oblibou pojídáme. Paradoxně se tak plast vrací oklikou zpět ke svému stvořiteli. Na to konto Kalifornská univerzita přišla se zjištěním, že až čtvrtina mořských produktů na trzích v Indonésii a Kalifornii obsahuje mikroplastové částice. Mikročástice rovněž detekovali v pitné vodě, pivu, medu a kuchyňské soli. Čili není zde řeč jen o plastech, ale i o chemických aditivech.

Experiment Norské Environmentální agentury ukázal, že jedno běžné vyprání kusu oblečení ze syntetického materiálu, do odpadní vody uvolní přes 1 900 mikroplastových částic. Jedná se o tak malý a tak specifický druh mikroplastu, že ho nejsou schopny zachytit běžné filtry a i čističky odpadních vod jsou na tyto pidičástice krátké. A ty se pak dostávají zpět do vodních toků, jejichž pouť, jak víme, končí právě v mořích a oceánech.

Evropa nemá na obrovské množství plastového odpadu zpracovatelské kapacity. Z toho vyplývá, že ohledně recyklace plastu v evropských podmínkách, nemůže být o tzv. ekologičnosti řeč. Naopak není od věci se domnívat, že plastový odpad uvědomělého západního světa se do oceánů dostává právě během transportu. Svou měrou k zamořování oceánů plastem bezesporu přispívají i živelné katastrofy, vítr nebo mizerné odpadové hospodářství přímořských států.

Až 8 milionů tun plastu končí každý rok v oceánech a mořích. Pokud jejich produkce stále bude převyšovat recyklaci, během příštích sedmi let ve vodách na tři tuny ryb připadne jedna tuna plastů. Na přelomu století pak může plastů v oceánech plavat více než ryb. Plasty v různých podobách a velikostech vstupují do potravinového řetězce ryb, po vylovení a uvedení na trh se pak stávají součástí potravy lidí. Dle studie britských výzkumníků Environmental Pollution zveřejněné letos v červnu lidé zkonzumují za jeden rok až 70 000 kusů mikroplastů.

Dle výzkumníků univerzity v Plymouth přítomnost plastů v oceánech ohrožuje až 700 různých druhů zvířat - velryby, delfíny, či mořské ptáky. Navíc předpokládají, že plast hraje roli v nárůstu počtu ohrožených, či vyhynulých druhů. I kdyby se všechna plastová brčka dostala přes noc do oceánů, tvořila by méně než jedno procento plastového odpadu, které se do vodního ekosystému ročně dostane. Dle Organizace OSN pro výživu a zemědělství se takového rybářského materiálu v oceánech a mořích „ztrácí“ až 640 tisíc tun každý rok.

Podle analýzy The New Plastics Economy se až 8 milionu tun plastového odpadu dostává na místa daleko od pevniny, do oceánů a moří. Pro představu to odpovídá vyprázdnění obsahu jednoho popelářského auta do oceánu každou minutu. Na několika místech se plasty díky vodním proudům mohou shlukovat do tzv. „plastových ostrovů.“ Odhadem se ve vodách světových oceánů nachází hned několik takovýchto vodních skládek, nejrozsáhlejší je pak Great Pacific Garbage Patch.

Společně s identifikovatelnými plastovými výrobky se do oceánů dostávají již zmíněné mikroplasty. Ty se kromě vody nacházení i v půdě nebo ovzduší. Cest, kterými se plasty z pevniny do oceánů dostávají, je hned několik. V Asii jsou to řeky: Jang-c’-ťiang (Dlouhá), Chuang-che (Žlutá), Rudá řeka, Perlová řeka, Amur, Mekong, Indus a Ganga, Delta. Řeky jsou jako součást vodních toků schopny nést odpad na dlouhé vzdálenosti a zpravidla všechny ústí do moře.

Dle dat PlasticsEurope z roku 2016 jen v Evropě zaměstnává plastový byznys přes 1,5 milionu lidí v 60 tisících firmách. Skoro třetina všech produkovaných plastů jsou obaly, přitom jednorázové spotřební zboží představuje značný problém: používá se jen krátce, dle odhadů neziskové organizace 5 Gyres Institute tyto plasty před vyhozením využijeme pouhých 12 minut.

Racek sedá na hladinu řeky, igelitový sáček, který má omotaný kolem nohy se naplní vodou a už mu znemožní odletět. Vyčerpaný pták se pak sám stává kořistí.

Podle zprávy americké nevládní organizace Ocean Conservancy z roku 2015 pochází více než polovina těchto odpadků z pěti asijských států: z Číny, Indonésie, Filipín, Thajska a Vietnamu.

Švédská nábytkářská společnost IKEA omezí používání jednorázových plastů. Firma je podle svého závazku přestane nabízet nejpozději v srpnu roku 2020.

Studie také odhaduje, že bude v následujících třiceti letech objem odpadků v moři natolik stoupat, že by mohl přesáhnout 3 miliardy tun. Na dně moří je nejčastěji plast, rybářské vybavení, kov, sklo, keramika, textil a papír.

Zatím bylo zmapováno na 700 druhů rostlin a živočichů, které odpad na dně moře přímo ohrožuje. Z toho je 17 % na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN. Závažným problémem jsou pozůstatky intenzivního rybolovu. Do rybářských sítí, které se vznášejí oceány nebo jsou částečně zachycené na podmořských útesech, se zamotávají živočichové, od malých po opravdu velké savce. Sítě se přitom rozkládají velmi pomalu.

Canals ale zdůrazňuje, že klíčové je řešit příčinu celého problému a ne pouze následek: „Příčinou je obrovská produkce odpadu a jeho všudypřítomnost v prostředí. A také nedostatečný nebo velmi špatný management nakládání s odpadem.

Spalování odpadu, zejména plastů, produkuje vysoké množství nebezpečných látek obsažených buďto v popílku a popelu anebo v emisích do ovzduší a vody. Studie upozorňuje, že spalování odpadu tak přispívá ke všem třem propojeným problémům, souhrnně nazývaným jako trojitá planetární krize. Jsou jimi úbytek biodiverzity, změna klimatu a toxické znečištění.

„Spalování odpadu a takzvané zařízení na energetické využití odpadů (ZEVO) představují toxické minové pole pro okolní komunity a produkují toxické emise a odpady, které ohrožují planetu,“ uvádí Jindřich Petrlík, spoluautor studie a vedoucí programu Toxické látky a odpady v Arnice. „Popílek ze spaloven je vysoce nebezpečný odpad obsahující některé z nejvíce toxických látek. Podle Světové banky je celosvětově spáleno přibližně 11 % vyprodukovaného odpadu, přičemž toto číslo je ještě vyšší u plastů. Podle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP ) jde až o 17 % plastového odpadu.

Spalování plastů a jiných materiálů produkuje dioxiny, skupinu chemických látek globálně regulovaných pro jejich extrémní toxicitu. Studie také upozorňuje na problematiku chemické recyklace plastů, která má podobně negativní dopady jako spalování, protože tím většinou končí její produkty namísto opravdové recyklace.

„Chemická recyklace plastů je mýtus a neměla by být považována za ekologické řešení plastové krize,“ varuje Gilbert Kuepouo, výkonný ředitel CREPD. „Projekce ukazují, že do roku 2050 by spalování plastů pro výrobu energie mohlo vytvářet více skleníkových plynů než spalování všech fosilních paliv. Spalování odpadu nepomáhá řešit trojitou globální krizi, naopak k ní přispívá.

Studie upozorňuje, že spalovny nejsou součástí cirkulární ekonomiky, ale naopak pokračují v lineárním přístupu k nakládání s odpady. Přestože zatím nebyl oficiálně schválen zákaz skládkování, ke kterému by mělo dojít v roce 2024, bude nutné tento problém řešit včas. Komunální odpad v kraji musí být likvidován účelně a hlavně ekologicky. Snahy o jeho energetické využití jsou proto logickým krokem. „Zadali jsme tzv. studii proveditelnosti, abychom zjistili, kolik odpadu nám po vytřídění a recyklaci zbývá,“ uvedl náměstek hejtmanky pro životní prostředí Pavel Hroch, podle něhož je nevyužité množství komunálního odpadu dostatečné k vybudování zařízení na jeho energetické využití (tzv. ZEVO). „Nevyužitelného odpadu zbývá více jak 160 tisíc tun, tudíž se vyplatí jej přeměnit na elektrickou energii,“ upřesnil Hroch s tím, že kraj bude výstavbu zařízení na energetické využití odpadu iniciovat. „Majiteli odpadu jsou obce, proto jsme je chtěli o možnostech jeho ekologické likvidace na dnešním jednání informovat,“ dodal Hroch. „Připravujeme analýzu, která by měla řešit energetické využívání odpadu na lokální úrovni, ale rádi si poslechneme, jak se bude tento problém řešit centrálně,“ uvedl starosta Tábora Štěpán Pavlík s tím, že město Tábor spolupracuje s velmi progresivní firmou, která vyvíjí projekt lokálního ZEVa. To by bylo schopno problematiku využívání odpadu na Táborsku vyřešit.

Minimalizace odpadu je v posledních letech stále aktuálnějším tématem, které se týká nejen jednotlivců, ale i celých komunit. Takzvaný fenomén zero waste, tedy nulového odpadu, se postupně dostává do popředí zájmu v Česku i na celém světě. Přechod na život s minimálním odpadem zahrnuje vědomé rozhodování v každodenních činnostech. „Zero waste není jen trend, ale dlouhodobý přístup, který mění naše návyky a umožňuje zlepšení životního prostředí,“ říká Eliška Stránská, vedoucí ekologického obchodu BioDay. Mladí lidé čím dál tím více projevují zájem o ekologii a aktivně hledají způsoby, jak snížit svou ekologickou stopu. „Začít měnit své návyky už například na střední škole má dlouhodobý dopad na životní prostředí. Přechod na ekologičtější způsob života však není bez problémů. Mnozí narazí na praktické překážky, které jim mohou přestup na zero waste ztížit. „Dostupnost a cena ekologických produktů jsou pro mnohé lidi překážkou. Alternativy mohou být dražší a ne vždy jsou snadno dostupné,“ říká Jiří Malík, dvacetiletý student Přírodovědecké fakulty.

Podle dat Českého statistického úřadu zveřejněných na konci minulého roku bylo v Česku vyprodukováno 37 950 086 tun odpadu, což je o 3,13 procent méně než v roce předešlém. V přepočtu na jednoho obyvatele jde o 3 489 kg odpadu, vysvětluje aktivista Marek Kučera. „Změna životního stylu není pouze na individuálních rozhodnutích. Klíčovou roli v podpoře udržitelnosti hrají i obce a města. V Praze se začínají objevovat iniciativy a projekty orientované na snižování odpadu. „Na úřadu se zaměřujeme na zvyšování povědomí o odpadech, třídění, a zároveň připravujeme projekty na zlepšení infrastruktury pro recyklaci,“ vysvětluje David Záruba, vedoucí odboru životního prostředí Úřadu městské části Prahy 4. Zero waste je nejen o snižování odpadu, ale o celkové změně myšlení a chování, která přispívá k udržitelnější budoucnosti. Tento přístup nabízí praktické nástroje pro každodenní život a zároveň přispívá k ochraně přírody. „Každý malý krok, který uděláme, je důležitý. Pokud se více lidí zapojí do hnutí zero waste, můžeme společně přispět k trvalé změně,“ říká Stránská.

Plast je odolný materiál a uložení na skládku není řešení. Tyto odpady mohou na skládce ležet desítky let. V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou "recyklační morálkou" dostává do řek a následně je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží nebo skončí v útrobách mořských a přímořských živočichů.

Z každého kusu plastu se časem může stát mikroplast. Z každého žlutého kontejneru se skutečně zrecykluje okolo 30 % jeho obsahu. Technologie, které se k recyklaci v současné době používají, dokáží rentabilně zpracovat pouze některé druhy plastů. Recyklací plastů se obecně rozumí opětovné využití.

Recyklaci plastů můžeme rozdělit do 8 základních fází. První krok recyklace je sběr neboli svoz plastových materiálů, které mají být recyklovány. Plasty jsou k dispozici v nepřeberných formách od plastových lahví přes různé průmyslové plasty. Po sběru plastů a jejich přepravě do recyklačního zařízení je dalším krokem třídění. Roztříděné plasty čeká tzv. zhutnění, pomocí lisu se z nich stávají kompaktní pevné balíky, jak pro úsporu skladování, ale také pro snadnější přepravu. Následuje mytí. Plastový odpad je nutno řádně omýt, aby se odstranily nečistoty, jako jsou například štítky nebo zbytky potravin. Pro snadnější zpracování, tvarování a případný transport se plastový odpad drtí na malé částice. U těchto částic probíhá testování, aby se stanovila kvalita a třída plastu. Suché částice plastového odpadu se poté roztaví a formují se do nového tvaru např. granule nebo pelety.

Recyklace plastů není ale tak "zelená", jak se můžeme domnívat. Odpadních plastů přibývá každým dnem. Evropa nemá dostatečnou kapacitu na zpracování takového množství plastu, a proto se musí část vyvážet ke zpracování do zahraničí. Jen přeprava plastových odpadů vytváří vysoké množství jiného odpadu, jako je oxid uhličitý nebo možné havárie nákladních aut či přepravních lodí. Plastového odpadu je bohužel více, než dokážeme zpracovat. Další potíží recyklace je skutečnost, že jsou vždy porovnávány ceny nové suroviny a recyklátu. Recyklovaný materiál může přesáhnout až 2-3x cenu nové suroviny. Zpracovatelé tedy musí hledat cesty, jak na trh dostávat vysoce kvalitní recykláty. Problémem také zůstává množství používaných aditiv.

V reakci na rostoucí obavy veřejnosti o environmentální nebezpečí způsobené plasty, mnoho zemí provádí různá opatření ohledně nakládání s odpady, včetně snižování plastového odpadu, např. pomocí vývoje biologicky rozložitelných materiálů - tzv. bioplastů. Vlastnostmi se bioplast od klasického plastu téměř neliší. Přesto mají zcela rozdílný původ. Bioplasty se vyrábí ze znovuobnovitelných přírodních surovin. Surovinou může být celé řada rostlinných produktů, jako kukuřičný škrob nebo řepný cukr, ale také živočišného původu, např. krunýře humrů. Takto vyrobené materiály ale neznamenají, že jsou automaticky rozložitelné - v krátkém časovém období. Vždy záleží na výrobci, z čeho bioplast vyrobí a zda jeho reálnou dobu rozkladu spotřebiteli přizná. V případě bioplastů s rostlinným původem mohou suroviny nést aspekty klasického zemědělství.

Bioplastů dnes existuje kolem 300 druhů a každý z nich se chová v každém prostředí různorodě. Doposud není jasné, jak bioplasty reagují na vyšší teploty, tlak nebo jak se rozkládají v mořské vodě. Rozložitelnost není závislá na zdroji suroviny, ale na chemické struktuře produktu. I PET lahve lze vyrobit z obnovitelných zdrojů, ale i tak budou stejně nerozložitelné, jako PET lahve z ropy. Totéž samozřejmě platí i naopak. Z ropy se také dají vyrobit druhy plastů, které se rozloží v poměrně krátké době. U bioplastů lze říci, že jsou v teorii rozložitelné všechny druhy. Některé bioplasty jsou téměř k nerozeznání od plastů klasických. Kam tedy s nimi? S bioplasty si umí poradit pouze některá zařízení na zpracování bioodpadu (hnědé popelnice). Vhodné je se informovat u vaší svozové firmy či obce, zda bioplasty přijdou do správných rukou a nebudou zbytečně znehodnoceny. Klasické plasty umíme ve většině případů zrecyklovat a znovu použít.

Nejlepším způsobem, jak nakládat s plastovým odpadem je, jej vůbec vytvářet. Přejít na udržitelné řešení obalového hospodářství může každý z nás, např. nákupem v ekologičtějších obalech (postačí látková taška) nebo přímo v bezobalových obchodech. V těchto obchodech si lze nakoupit potraviny, drogerii nebo čistící prostředky do vlastních nádob. Takových pár nákupů dokáže snížit spotřebu plastu o několik desítek procent. V České republice také vznikla iniciativa Ministerstva životního prostředí #dostbyloplastu, která se snaží nejen podnikům a institucím, ale také všem občanům nabídnout možnost vzdát se jednorázových obalů a nádobí. Cílem této kampaně je předcházet vzniku plastových odpadů.

Je nutné si uvědomit, že za tyto problémy s množstvím odpadu stojí i pouhá lidská lenost. Přitom stačí tak málo, odpad správně vytřídit a tím napomoci ke správné recyklaci nejen plastu, ale veškerému odpadu.

Společnost Vizard, známá pro svůj vysoce oblíbený medový dort, čelila výzvě v oblasti udržitelnosti a efektivity svého obalového designu. Nový obal byl navržen tak, aby dno a stěny tvořily kompaktní celek a zajistily bezpečnou manipulaci s produktem. Zcela nová koncepce obalu otevřela možnost zásadně zredukovat množství obalového odpadu.

tags: #problematika #odpadu #ekologie #studie

Oblíbené příspěvky:

• Monografie o životním prostředí
• Láska, přátelství, obchod: partnerské vztahy
• Bioodpad a Dobřichovice
• Recenze odpadkových košů
• Příklady dobročinnosti v ekologii