Proč miminka pláčou: Nebezpečí v přírodě a zdravý vývoj

23.11.2025

I když je lidský pláč univerzální a zároveň jedinečně lidský emocionální projev, každé lidské dítě přirozeně používá pláč jako maximálně efektivní komunikační metodu nouzové signalizace. Pláč je pro všechny lidi bez ohledu na to, kde se narodili, univerzálním jazykem do času, než se naučí mluvit. Pláčem signalizujeme úzkost v jakémkoliv věku a pláč je během našeho života zároveň přirozeným projevem frustrace, hněvu, přetížení nebo nadměrného stresového zatížení.

Tento jedinečný lidský emocionální projev může být vyvolán poměrně širokospektrální radou podnětů, od triviálních až po nejdůležitější životní události. Nejčastěji pláčeme v situacích souvisejících se ztrátou, bezmocností a odloučeným, které jsou spojeny se silným emocionálním prožíváním. Je vědecky dokázáno i to, že pláč je proces s katarzními účinky pro naše těla i psyché. Pomáhá nám vyrovnávat se fyzicky i emocionálně s pocity smutku či bolesti anebo násobí pocity radosti a štěstí modulací hormonální rovnováhy.

Během pláče dochází ke snižování hladin kortizolu a zvyšování úrovní „hormonu štěstí“ oxytocinu a endorfinů, což jsou endogenní opioidy - tedy ty, které si náš organismus dokáže vyprodukovat sám. Kromě samo uklidňující, katarzní a signalizační funkce plní pláč i sociální poslání. A v neposlední řade nesmíme zapomínat ani na očistnou funkci pláče pro naše oči. Vždyť naše slzy jsou ochranná tekutina, zbavující naše oči nečistot a dráždivých látek.

Dalším z běžných „spouštěčů“ pláče je fyzické zranění a jím vyvolaná bolest. Někteří z nás zažili i výjimečně radostný zážitek, kdy se samým štěstím rozbrečeli. Každý člověk - i chlapi, kteří tvrdí, že nepláčou - během svého života nejednou zažije smutek související s vyrovnáváním se se ztrátou někoho blízkého. Toto je jeden z nejtíživějších, nejvíce skličujících důvodů na pláč. Ale protože žít je třeba dál, většina z nás se ze zármutku spojeného se ztrátou blízkého člověka dříve nebo později vypláče.

Smutek a ztráta jsou vzájemně pevně svázány: ztráta je událost vyvolávající emocionální uvolnění - smutek, který je přirozenou reakcí na ztrátu. Pláč je běžnou, typickou součástí truchlení a opět: je i v těchto případech vysoce individuální. Takže milé dámy: i muži mají své dny a není vůbec projevem jejich slabosti, nebo „nemužnosti“ či snad nemohoucnosti, že si čas od času popláčou.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Metoda kontrolovaného pláče: Rizika a nevýhody

Každá maminka má právo rozhodnout se podle sebe a svého cítění. Je však dobré znát všechna pro a proti. To, že to může být stresující pro mámu i dítě se dočtete všude. Co se ale podívat i na jiná možná rizika? Estivillova metoda se nedoporučuje dříve než v půl roce života dítěte. Poté už je prý jeho žaludek připraven zvládnout celou noc bez jídla a pití.

O metodě kontrolovaného pláče se všude uvádí rizika: „Připravte se na to, že miminka budou možná brečet dlouho, intenzivně, některá se i pozvrací, udělají prostě vše, aby upoutala vaší pozornost.“ Jsou tu ale i další nevýhody. Miminka vnímají vše mnohem intenzivněji než my. Žádné dítě se v půl roce nebudí každou hodinu bez důvodu. A už vůbec se nebudí proto, že je to malý manipulátor, který si neváží naší denní péče.

I když metoda kontrolovaného pláče upozorňuje: „ujistěte se, že je dítě zdravé, nebolí ho zuby, netrpí záněty, alergiemi či jinými problémy,“ blíže už nespecifikuje ony další problémy. Co se tím myslí? A hlavně, vždy je důležité jít do hloubky problému. Žádná metoda není stoprocentní, ani ty bez pláče nejsou. Některé děti milují bílý šum. Jiné preferují maminčinu píseň, další raději houpání od táty. Tak, jak je každé jiné, tak bychom k nim měli i přistupovat a hledat řešení. Často je ukryto uvnitř každé maminky, jen jej musí objevit. Neobjeví jej ale, když dítěti nebude naslouchat a místo toho jej bude nechávat brečet ve tmě a o samotě.

Tato metoda skutečně nefunguje na všechny děti. Některé, jak popisují maminky, chvilku pláčou a usnou. Jiné děti brečí hodiny a jejich pláč nabírá na intenzitě. Určitě však tato metoda nezabírá na všechny. A to i kvůli výše uvedenému bodu. Nikdy si nemůžeme být stoprocentně jistí, proč se děťátko budí „příliš“ často. Metoda kontrolovaného pláče je zkratka k vytouženému spánku.

Když dítě „vytrénujete“ ke spánku, neznamená to, že už se nikdy budit nebude. Přijdou zase chvilky, kdy vás bude naplno potřebovat. A nemusí to být kvůli nemoci. Metody kontrolovaného pláče radí vytrvat, pokud nejde o nemoc nebo ty „nespecifikované“ další problémy. V jednom článku popisujícím Estivillovu metodu jsem se dočetla, že vás miminko bude volat různě. Někdy srdceryvně brečí. Prý nás tento pláč nutí to vzdát a vzít jej do náručí. Prý to tak sama matka příroda zařídila, abychom odpovídaly na pláč miminka.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Neexistuje žádný přímý důkaz, že by přímo metoda kontrolovaného pláče způsobovala dětem psychické problémy. Stejně tak ale neexistuje ani důkaz, že problémy nezpůsobuje. Naopak. Díky neurologii dokáží vědci potvrdit to, co věděli už naši předci dávno před námi: „Způsobování stresových situací dětem může v dlouhodobém horizontu vést k poruchám jejich chování k lidem. Dnes už víme, že ponechat miminko brečet bez odezvy může způsobit zdravotní problémy, poruchy učení, úzkosti a může vychovat nespolupracující a na sebe zaměřené jedince, kteří budou ten samý přístup nadále předávat dalším a dalším generacím,“ píše se v odborném článku na portálu PsychologyToday.

Navíc můžete ztratit důvěru dítěte, které se přirozeně spoléhá na to, že rodiče kdykoliv odpoví na jeho pláč kvůli jeho bezpečí. Antropologové potvrzují, že tradiční kmeny a naši předkové lovci a sběrači vždy reagovali na pláč dítěte, protože věřili, že z něj po naplnění těchto potřeb vyroste samostatný a nezávislý jedinec. Také Japonci dodnes věří, že spánek ve společné místnosti pomáhá dětem rozvíjet soudržnost a smysl pro kolektivní spolupráci.

Miminka se potřebují cítit bezpečně. Pláč je formou jejich komunikace. Zkuste si lehnout na záda s roztaženýma rukama a nohama a představte si, že se nemůžete pohnout, maximálně se můžete převalit na bok. A teď si představte, že vám něco vadí. Nebo že jste se polekali stínu či světla z okna. Máte velký strach. Jste v neznámém světě a nevíte, jaká v něm na vás čekají nebezpečí. Jste odkázaní pouze na člověka, který o vás pečuje. Váš dorozumívací prostředek je jedině pláč. Budete na maminku volat, křičet a stupňovat pláč stejně tak, jak se bude stupňovat vaše nejistota, zda přijde vždy, když se budete cítit v ohrožení.

Psychologové říkají, že miminko kolem sebe potřebuje měkké hranice. Samo v prostoru se cítí ohrožené. Je to pro něj děsivé. I proto se miminka dokáží okamžitě uklidnit v náručí. I proto často tak pláčou, když zhasneme a necháme je ležet v postýlce a učíme je spát. Chodíme po pár minutách a říkáme, že vše je v pořádku. Ale ona pláčou a říkají nám tím, že tomu nerozumí a chtějí nás cítit, cítit náš dotek. Neposloucháme.

Kdybyste nutně potřebovali od partnera, aby vás v noci objal, ale on vám místo toho vždy jen řekl, že vás sice má rád, ale prostě to nejde, pohladil vás a odešel pryč z pokoje, jak byste se cítili? A kdyby to dělal dokola několik dní? Zřejmě byste přestali jej o to žádat.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Těšíme se na miminko a plánujeme si naši budoucnost s ním. Najednou ale přijde velká změna. S dítětem se prý rodí i maminka. Někdy nám ale v naladění na naše miminko brání separace po porodu nebo rady příbuzných či okolí. Musíme to v sobě opět objevit. A jak nejlépe poznáte druhého člověka? Když mu budete co nejblíže. Proto jen maminka může být ten nejlepší odborník na své dítě. Ne však, když poslouchá okolí a kulturní mýty, ale když poslouchá své miminko a svoji intuici.

Když je maminka unavená, proč všechny okamžitě napadne, že by dítě měla trénovat ke spánku? Co kdyby jí okolí raději nabídlo pomoc v domácnosti, s vařením nebo nošením dítěte, aby si mohla odpočinout? Tak, jak to kdysi bylo, když žily celé generace a komunity společně.

Pokud se miminko budí „příliš“ často, má k tomu důvod. Můžeme se pokusit jej najít. Možná stačí změnit maličkost nebo je to jen přirozená fáze vývoje, která odezní. A často pomůže, když si maminka může odpočinout a nabrat sílu. Stále se učíme. Mě práce spánkové poradkyně naučila hlavně to, že neexistuje jednotná kuchařka na spánek dítěte. Spokojeného spánku většinou nedosáhnete jen tím, že pustíte bílý šum. Vždy je k tomu zapotřebí trochu více.

Citová vazba (attachment)

V úvodu mého povídání bude třeba vymezit, co je attachment. Toto slovo cizího původu se již v našich krajinách skloňuje čím dál více a nebývá tedy zcela neznámé. Jak je již v nadpisu zřejmé, jde o citovou vazbu. Vazbu, kterou si utváříme v raném dětství na osobu nám nejbližší. Zpravidla to bývá matka, ovšem ne vždy tomu tak musí být. Pokud matka z nějakého důvodu není k dispozici, přirozeně se dítě naváže na osobu jinou. Pro vytváření zdravé citové vazby potřebujeme jednu stálou pečující osobu.

Již v polovině dvacátého století světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček definoval, že dítě pro zdravý vývoj potřebuje jednu stálou osobu, tedy že ústavní zařízení nejsou v tomto ohledu vyhovující. Dítě přirozeně očekává, že po narození se o něj bude starat jeho matka, která ho nosila po několik měsíců v děloze. Každé savčí mládě vyhledává svou matku a očekává její péči. Nejinak je tomu u lidí. Navíc „lidské mládě“ se rodí velmi nezralé a bez péče jiné osoby nepřežije.

V tomto ohledu jsme ve zvířecí říši nejméně dokonalí. U lidí se naše mládě - dítě rodí předčasně. Evolucí jsme se dostali do vzpřímené polohy, již nechodíme po čtyřech. Tím, že stojíme na dvou nohách, musela se zúžit i naše pánev a aby se dítě bylo schopno narodit a projít porodními cestami, musí se tedy narodit předčasně a absolutně závislé na péči jiné osoby - ideálně matky. I proto se často třem měsícům po porodu říká „čtvrtý trimestr“, kdy se dítě „dopéká“ na těle matky, a právě tam se cítí nejbezpečněji.

Pro uklidnění čerstvých či budoucích maminek - do roka věku dítěte se v zásadě dá říci, že není možné dítě rozmazlit. Maximálně do mazlit a to je přesně to, co dítě očekává a potřebuje. Nemá jiný komunikační prostředek než pláč k tomu, aby nám něco sdělilo. Ať je to hlad, žízeň, zima, teplo, potřeba přebalit nebo zkrátka „jen“ to, že chce být v naší blízkosti. Nechat miminko vyplakat je tedy velmi nebezpečné.

Ideálním stavem je, pokud má maminka hned po porodu dítě u sebe, pečuje o něj a dítě zažívá blízkost osoby, jejíž srdeční tep, hlas i vůni zná. Je pro něj zdrojem bezpečí a ujištění, že je vše v pořádku a svět ani lidé nejsou ohrožující. Jen v takovém případě se u dítěte vytváří tzv. „bezpečný, jistý attachment“. Takový má podle výzkumů zhruba třetina české populace.

Nežijeme v ideálním světě, tedy častokrát dítě nezůstává u matky hned po porodu, ale čím dál více se podmínky čerstvých maminek a jejich dětí lepší, což je dobrá zpráva. Ještě za dob našich maminek, v 70., 80. i 90. letech bylo běžné, že děti se po narození odvážely a přivážely jen na kojení. Vzhledem k tomu, co jsem výše popsala, můžeme již teď chápat, že pro dítě to byl zdroj ohrožení a nejistoty, a tedy se mu nevyvíjela jistá citová vazba. Ovšem narušení nebývalo tak fatální. Maminka se obvykle pravidelně dostavovala a byla přítomna. Dítě si jí však nebylo jisto a tvořilo si často tzv. „ambivalentní, úzkostný attachment“. Tato citová vazba je nejistá. Jsou to ty děti, které visí maminkám na noze, nejsou ochotny je pustit ani na záchod, hodně pláčou a dávají najevo, že potřebují fyzickou přítomnost své matky.

Tento attachment mívají i děti matek alkoholiček či uživatelek jiných návykových látek, které někdy pečují dobře, někdy nedobře a někdy nepečují vůbec. Dítě si není jisto, zda maminka přijde, když zapláče nebo nepřijde. V dospělosti takoví lidé tvoří často závislostní vztahy, objevuje se v nich žárlivost a nevyrovnanost, snaha toho druhého vlastnit.

U dětí v ústavních zařízeních, kde se střídají pečující osoby, nebo v rodinách, kde mamina nebývá dostupná, mluvíme o nejistém „odtažitém attachmentu“. Dítě se postupně naučilo, že když pláče, nikdo hned nepřijde, nemá na něj obvykle dost času, a ještě nepřichází stále jedna a ta samá osoba. Dítě pomalu opravdu přestává plakat, nabývá dojmu, že svět není bezpečný a lidé v něm také ne. Dostává informaci, že pro své přežití se bude muset spolehnout samo na sebe. Nedůvěřuje lidem a nechce s nimi tvořit vztahy. Takové děti působí jako ty „hodné“ děti, které zůstanou tam, kam jste je odložili, neprojevují příliš stesk, když je blízká osoba opouští, tolik nepláčou a zdají se velmi samostatné. V dospělosti netvoří vyvážené vztahy, nedůvěřují sobě ani ostatním, vztahy mívají povrchní a je pro ně těžké se nějakému vztahu oddat.

Posledním druhem citové vazby je „dezorganizovaný attachment“, jež se vytváří u dětí, které zažily velmi nejisté a nevhodné podmínky ve svém raném dětství. Děti, které byly týrané, zneužívané či se jim nedostávalo adekvátní péče, mohou to být i děti přepracovaných rodičů, které na ně nemají čas. U těchto dětí se vytvořil v mozku naprostý chaos, kdy nerozumějí sami sobě, svým emocím, natož emocím druhých a světu celkově. Jsou trochu ztraceni v tom, jak to ve světě vlastně funguje, jaké vztahy mezi lidmi panují a jak mají vypadat. Vše je pro ně ohrožující a staví si kolem sebe hradbu. Jsou velmi nejistí a stejně nejisté mají vztahy, pokud vůbec nějaké jsou schopni vytvořit.

Abychom ale nekončili tak negativně, pozitivním faktem je, že citová vazba se v průběhu života může proměňovat. Už přemýšlíte, do které kategorie spadáte Vy nebo Vaše děti? 😊 Je třeba zmínit, že se u člověka může objevovat i více druhů najednou, můžeme občas oscilovat mezi dvěma vazbami, ovšem zpravidla bývá jedna dominantnější.

Z výše zmíněného vyplývá, že pro svůj zdravý vývoj potřebujeme mít velmi dobrý vztah se svou matkou v raném dětství. Tam se utváří naše citová vazba, naše pojetí a vnímání sama sebe. Neznamená ovšem, že pokud není maminka tou osobou, která o dítě pečuje, že dítě nemůže dostat zdravé vazby a dobrý základ pro svůj další život. Potřebuje k tomu však jednu trvalou a milující pečující osobu, která dítěti uzdraví zranění z toho, že o něj nepečuje maminka, jež ho porodila.

Separační úzkost u dětí

Separační úzkost znamená nepřiměřený strach z odloučení od rodičů. U kojenců se obvykle objevuje mezi sedmým a devátým měsícem věku a je zaměřena především na matku, s níž se děťátko cítí být obzvláště spjato. I dříve společenský a usměvavý potomek může začít reagovat panickým pláčem, když mu z dohledu zmizí milovaná osoba. Nezáleží na tom, zda zůstane sám, nebo například s tatínkem. Tato situace je normální a bohužel se musí zvládnout.

Separační úzkost u již staršího dítěte není běžná. Odhaduje se, že se vyskytuje ve 2-4 % případů, obvykle u dívek. Přesto se ji nevyplatí podceňovat. Zpozorujete-li u svého potomka příznaky separační úzkosti, určitě se obraťte na dětského psychologa.

Příčiny separační úzkosti

Separační úzkost u kojenců je normální vývojovou fází. Miminko se cítí být součástí celku, který tvoří s matkou. Ještě nechápe, že každý z nich je samostatnou jednotkou a má své vlastní potřeby. Stejně tak nechápe, že pokud někoho nevidí, nepřestal tento člověk existovat, ale jednoduše odešel do jiného pokoje nebo na záchod. Proto nezbývá než období separační úzkosti u kojenců přečkat - určitě přejde a vy budete moci dítě opět svěřit do péče tatínka nebo chůvy.

U starších dětí se separační úzkost může objevit v důsledku různých životních změn. Někdy je to změna školky nebo bydliště, jindy příliš těsný vztah s příliš starostlivými rodiči. Může být také způsobena například úmrtím blízké osoby nebo odloučením od ní.

Jak se separační úzkost projevuje?

Nástup separační úzkosti u svého dítěte jistě poznáte. Doprovázejí ji tyto příznaky:

Pláč a panika při odloučení od rodiče nebo když rodič není v dohledu
Plachost a vyhýbání se kontaktu s cizími lidmi
Strach z cizích lidí
Problémy s usínáním
Ztráta chuti k jídlu

U starších dětí se separační úzkost projevuje také:

Neustálými obavami o život a zdraví rodiče
Neochotou spát mimo domov
Neochotou opouštět dům, včetně odchodu do školky nebo školy
Bolestmi břicha
Bolestmi hlavy
Zvracením při odloučení od rodičů

Jak léčit separační úzkost?

Separační úzkost u kojenců se neléčí, lze ji zvládnout. Je to fáze, která prostě musí pominout. Na druhou stranu, u starších dětí můžete separační úzkost, stejně jako každou úzkostnou poruchu řešit pomocí psychologické intervence. Klíčový je však pocit blízkosti. Váš potomek potřebuje cítit, že jsou mu rodiče oporou, že není sám.

Tipy na separační úzkost u dítěte

Separační úzkost svého dítěte můžete zkusit zvládnout a my jsme pro vás připravili několik tipů, které vám pomohou, budete-li mít pocit, že potřebujete chvilku pro sebe a chcete nechat své děťátko v péči někoho, komu důvěřujete.

Zvládání separační úzkosti je dobré začít tím, že od potomka odejdete na pár minut. Během této doby může děťátko zůstat s někým, koho zná, například s druhým rodičem nebo babičkou.

Než necháte dítě v péči někoho, komu důvěřuje, můžete je přivykat tomu, že nevidí vaši tvář. Pomoci může oblíbená hra „kuk“, při které si zakrýváte a odkrýváte obličej.

Malý človíček vnímá vaši přítomnost nejen zrakem, ale také čichem. Když tedy od něj odcházíte, můžete mu na dobu své nepřítomnosti nechat šátek, kus oblečení nebo hračku, z níž ucítí vaši vůni.

Separační úzkost dítěte můžete ovládat také povídáním. Je velmi pravděpodobné, že vaše dítě bude odloučení snášet lépe, pokud ho na svůj návrat připravíte. Můžete si například povídat o tom, co budete společně dělat, až se vrátíte.

Asi pro žádného rodiče není snadné dívat se na plačící děťátko. Zkuste se však při loučení usmívat, aby dítě necítilo vaši úzkost nebo rozrušení.

Pravděpodobně se vám mnohokrát stalo, že jste měla nutkání upustit od svých plánů, protože vám reakce batolete lámala srdce. Je to pochopitelné, ale stejně důležité je vědět, že máte právo na chvíli pro sebe mimo domov. Vaše děťátko se učí pobývat s ostatními blízkými a radostné rozloučení následované nadšeným přivítáním pro něj může být důležitou životní lekcí.

Snažte se své dítě neopouštět, když je hladové, unavené nebo se necítí dobře. Pokud můžete, buďte tu pro něj, když cítíte, že vás opravdu potřebuje.

Pokud vaše děťátko i přes mnohé pokusy nechat ho s ostatními stále pociťuje separační úzkost, zvažte, zda nenastal okamžik požádat o radu svého lékaře. Pokud vás sužuje řada pochybností týkajících se tohoto tématu, může být také užitečné obrátit se na psychologa.

Separační úzkost se obvykle objevuje mezi 7. a 9. měsícem věku.

Otázky a odpovědi

Přejde separační úzkost?

Ano. Separační úzkost u miminek přechází s tím, jak dorůstají - obvykle kolem 9.-10. měsíce věku. U starších dětí separační úzkost někdy přejde sama, jindy vyžaduje pomoc dětského psychologa.

Kdy se u dítěte rozvíjí separační úzkost?

Separační úzkost se u dítěte nejčastěji objevuje mezi 7. a 9. měsícem života. Jedná se o přirozenou fázi vývoje, takže není třeba se jí obávat.

Separační úzkost a jesle

tags: #proč #miminka #pláčou #v #přírodě #nebezpečné