Proč je ochrana přírody v ČR důležitá?

21.03.2026

Ochrana a obnova přírody je klíčová pro naše přežití. Škody, které jsme jí způsobili, jsou nevyčíslitelné a další destrukci již neunese. Je načase, aby se ničení přírody motivované ziskem nikomu - žádné firmě ani státu již nevyplatilo a aby političtí lídři a lídryně proměnili své politické sliby v činy.

V souvislosti se syndemií nemoci covid-19 se opět při nejrůznějších příležitostech hovoří o budoucím směřování celé lidské civilizace. Jinak řečeno: měl by se radikálně změnit vztah lidí k přírodě, resp. životnímu prostředí. Potřebuje také současná ochrana přírody zásadní přestavbu? Ochrana přírody a krajiny není a ani nemůže být vědeckou disciplínou, i když právě věda by jí měla poskytovat robustní důkazy pro její koncepční rámec, strategie, programy, projekty i každodenní praktickou činnost.

Nejedná se o nic jiného než o velmi širokou mezioborovou společenskou profesní činnost snažící se zachovat přírodu v dlouhodobě příznivém stavu, tedy zdravou. Jde o aktivní péči o přírodní a krajinné dědictví založenou na vědeckých základech a prováděnou ve veřejném zájmu státní správou, dobrovolnými organizacemi i jednotlivci s cílem podpořit biologickou rozmanitost a zachovat základní životadárné procesy a funkce ekosystémů. Ve zmiňovaném pojetí zůstává ochrana přírody klíčovou složkou péče o životní prostředí. Ve střední Evropě přidáváme na rozdíl od anglosaského nebo ruského vymezení disciplíny k přírodě ještě krajinu.

Tvrzení, že člověk chrání určité části přírody od samotného počátku lidské civilizace, není ani zdaleka nadsazené. Lidé odpradávna chránili nejrůznější místa, spojená s náboženstvím, jako jsou posvátné háje, lesy a stromy nebo významné geomorfologické jevy, kupř. bludné kameny či vodopády, před jakýmkoli využíváním. První plochy, kde byla omezena činnost člověka, známe z Blízkého východu a některých oblastí Asie z doby ještě předtím, než se z lovců a sběračů stali zemědělci a pastevci. Ve starověku a zejména ve středověku došlo k určitému posunu: vlastníci se snažili již tehdy obvykle právní cestou a následným vymáháním, které ne vždy probíhalo zrovna v rukavičkách, zajistit, aby nebyl poškozován jejich majetek.

Ochrana přírody se jako pravidelná svébytná činnost vymezená jasnými cíli a postupně i pravidly ustavila v první polovině 19. století a od té doby prošla pozoruhodným vývojem. Jednotlivé základní etapy zmiňovaného procesu představuje tabulka níže. Z ní je zřejmé, že i ochrana přírody, ostatně jako každé jiné odvětví, neustále hledá základní přístup, klíčové pojetí, vůdčí rámcovou myšlenku, od nichž by se odvozovaly jak další názory včetně strategických koncepcí, tak konkrétní programy, projekty a každodenní činnosti. Současně zdůrazněme, že časové vymezení pěti základních etap je vysloveně orientační a vztahuje se spíše k jednotlivým dekádám. Ukazuje se rovněž, že od poloviny devadesátých let 20. století se hlavní témata, kterým se péče o přírodní a krajinné dědictví věnuje, značně rozkošatila.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Rok 2005 znamenal výrazný mezník v ochraně přírody a obecněji i péči o životní prostředí tím, že v jeho průběhu byly postupně uveřejněny závažné výstupy megavědeckého projektu Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí (Millennium Ecosystem Assessment, MA). Na rozdíl od jiných ocenění celkového stavu biosféry nebo některých jejích složek se projekt soustředil na ekosystémové služby, a to nikoli jen na jejich peněžní (monetární) vyjádření, jak se obvykle tvrdí, ale zejména na jejich nezpochybnitelnou důležitost pro současnost a budoucnost lidské civilizace.

Viditelný posun od biocentrického přístupu, zdůrazňujícího, že příroda má vnitřní hodnotu samu o sobě, bez ohledu na lidskou civilizaci, k utilární hodnotě (hodnoty přírody, z nichž má užitek člověk), přivítali mj. američtí ochranářští biologové Peter Kareiva a Michelle Marvierová. Později sami nebo se svými spolupracovníky formulovali pohled na ochranu přírody, kterému se začalo říkat nová ochrana přírody. Osudy přírody a lidí spolu úzce souvisejí. Přírodu bychom měli chránit, protože lidem poskytuje pro ně existenční přínosy. V ekonomii používaný pojem tragédie společného (Tragedy of the Commons, v češtině také tragédie obecní pastviny nebo obecních pastvin) popisuje alegoricky situaci, kdy je určitý, obvykle omezený zdroj sdílen hned několika jednotlivci.

Postupné uveřejňování základních východisek nové ochrany přírody vyvolalo zejména v USA místy hodně vzrušenou diskusi. Jádrem sporu zůstává základní otázka, zda má ochrana přírody sloužit přírodě nebo také stejnou měrou přispívat ke zkvalitňování života lidí. Hlavní proud ochrany přírody uvedenou koncepci v její celistvosti a radikální podobě zavrhuje. Nicméně některé její postuláty, kupř. důraz na vztah mezi ochranou přírody a zdravím a kvalitou života lidí, snahu zachovat ekosystémy, jež jsou důležité i pro naši civilizaci, nebo „nové“ nerovnovážné paradigma přírody, přijímá nemalá část vědců i praktiků.

I přes odmítnutí „nové“ ochrany přírody nám její provokující vpád připomněl jednu nikoli nevýznamnou skutečnost. Ochrana přírody představuje - ať se nám to líbí, nebo nikoli - obor zahrnující nejrůznější myšlenkové proudy. Právě jejich rozmanitost přitom zůstává jedním z hybatelů oboru, nicméně při pohledu z vnějšku nebo z praxe může s sebou přinášet i jistá úskalí. Diskuse o minulém, současném a budoucím směřování ochrany přírody a krajiny je nejen z tohoto důvodu více než žádoucí. Etablované představy často přetvořené do neměnných zásad je nezbytné také v ochraně přírody konfrontovat se současnými poznatky.

Na zákon o ochraně přírody narazí každý výletník. Ani nemusí být v národním parku nebo rezervaci. Jsou v zásadě dva přístupy k ochraně přírody. Jedna je plošná, kdy se příroda chrání jako celek. Parlament prohlásí nějaké území národní park, v němž je příroda chráněná jako celek. Další chráněné celky jsou chráněné krajinné oblasti, přičemž běžný turista zná ty nejznámější, jako jsou Beskydy, Jeseníky, Karlštejnsko nebo Moravský kras. I v tomto případě jde o plošnou ochranu.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Jiný, ovšem neméně důležitý, je prvek druhové ochrany. Prostě některé organismy nežijí zrovna uprostřed CHKO nebo národních parků, případně rezervací, ale přesto jsou natolik vzácné, že si ochranu zaslouží. Typickým příkladem jsou státem chráněné stromy rostoucí i stovky let uprostřed měst. Orchideje bradáčky vejčité rostoucí v údolí Seziny na Opavsku nejsou v žádné rezervaci ani žádném jiném typu chráněného území, přesto je jejich trhání zakázáno prostě proto, že se jedná o chráněný druh.

Zmínka o orchidejích není náhodná. Někdy si je vyrýpávají zahrádkáři v naději, že jim v budoucích letech pokvetou na zahrádkách. Sušené hlízy českých vstavačů se následně prodávají na černém trhu, což dělá vrásky ochráncům přírody. Sice vliv na potenci nemají, ale to neznamená, že by se vyrýpané hlízy díky víře neznalých nemohly proměnit v peníze. Není divu, že do akce byla nasazeni stráž přírody. Vůbec bych se nedivil, kdyby u známých lokalit hlídaly i fotopasti.

Bylo tomu tak i v případě květnové debaty v rámci projektu „Káva s vědci a vědkyněmi“, během níž se diskutující zamýšleli nad důvody ochrany přírody. Většina přítomných odborníků se shodla na tom, že i dnes převažují estetické a etické pohnutky nad těmi vědeckými. Chránit přírodu znamená podle biologa a ekologa Davida Storcha zachovat takový „stav, v němž se cítíme doma“. Podle Storcha ochrana přírody není péčí o funkčnost ekosystému, nebo dokonce snahou zabránit zhroucení biosféry či čelit globální ekologické katastrofě. Řešením podle něj ale není ani nechat přírodu nechat být, ať si dělá, co chce.

Stejně tak bylo běžné chránit přírodu z pohnutek náboženských nebo vlasteneckých. Ale i dnes prý převažují subjektivní důvody nad těmi vědeckými. „Často přírodu chráníme prostě proto, že nám přijde krásná. Když to hodně zjednoduším, tak biodiverzita zajímá jen pár jedinců,“ tvrdí Stibral. Různí lidé mají samozřejmě pro ochranu přírody různé motivace. Zatímco někteří lidé přemýšlí o etických důvodech, jiní se na věc dívají čistě z existenčních důvodů. To, co lidi naopak inspiruje, je podle něj krása přírody, její zajímavost, pozoruhodnost. Ochránci přírody by se měli naučit se lidem přírodu představovat, otevírat, ukazovat a vítat je v ní.

„Právě spor v tom, co je ta ,správná příroda' je základem většiny ochranářských konfliktů,“ říká Storch. Ať už se jedná o Šumavu nebo lokalitu Na Plachtě, lidé se prý nedokáží shodnout v tom, co vlastně chránit a jak. Storch považuje přírodu za něco, co patří k lidské přirozenosti. Proto, aby nám dával svět smysl, potřebujeme podle jeho slov nějaký vnější rámec, jakým je právě přírody. Ta má být bohatá, rozmanitá, poskytující překvapení, nesmí být jednoduše uchopitelná, protože jinak by se vytratil právě ten vnější rozměr.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

„Tyto služby skutečně existují, mají význam a má smysl je i ekonomicky vyčíslovat. Ale není možné přírodu chránit jen na základě takovýchto pofidérních výpočtů, které zohledňují jen jedno z mnoha spekter,“ upozorňuje Dušek. Zároveň prý tento ryze praktický přístup svádí k představě, že příroda si dokáže se vším poradit sama. „Ochrana přírody není byznys a příroda se sama neuchrání,“ shrnul svůj příspěvek Dušek.

Ochrana přírody byla od začátku motivovaná pocitem, že svět je nějak v nepořádku, že mizí přirozený svět, který jsme znali z dětství, z vyprávění nebo třeba z literatury. Zastřešujícím obecným cílem ochrany přírody by tedy mělo být udržení přírodní rozmanitosti Země. Předpokládá to ovšem, že tuto rozmanitost považujeme za něco důležitého. Za prvé, mohli bychom se shodnout na tom, že jedním z cílů ochrany přírody je prostě zabránit vymírání druhů. Druhová diverzita je totiž základem většiny dalších aspektů biologické rozmanitosti a vymření druhu představuje nevratnou ztrátu vedoucí k poklesu rozmanitosti, který se jen těžko napravuje.

Druhý a související cíl ochrany přírody je harmonizovat vztah člověka a přírody. Člověk přírodu ničí, respektive mění původní typy prostředí na antropogenní biotopy a smyslem ochrany přírody by mělo být, aby tyto změny nebyly příliš drastické. Chceme-li zabránit vymírání, jeden z nejuniverzálnějších principů představuje maxima „pomáhej slabšímu“. Vzácné nebo ubývající druhy zkrátka zasluhují podporu, poněvadž právě těm hrozí eventuální vymření. Ochrana přírody v tomto ohledu není a nemůže být neutrální, tedy nemůže nechat přírodu „ať si dělá, co chce“.

Co se týče oné harmonizace vztahu člověka a přírody, spíše než jednoduchá vodítka zde hraje důležitou roli cit pro uměřenost. Nelze se vymanit z toho, že svět se mění a bude se měnit a je dobré si uvědomit, co jsou nezvratitelné trendy současných změn a co jsou možná jen krátkodobé vzmachy a propady. Krajina našich babiček každopádně mizí a nastupuje - mimo jiné - nová divočina. Nezbývá tedy než nacházet rovnováhu mezi zachováním kousků starého světa, ponecháním prostoru přírodním procesům a vytvářením prostředí pro naše potřeby. Chceme-li bránit vymírání druhů a populací, jedno z nejdůležitějších rozhodnutí se týká prostorového měřítka.

Lesy České republiky, s. p. se z mnoha důvodů angažují v ochraně přírody. K těm hlavním náleží snaha přispět k naplnění účelu zákona na ochranu přírody v souladu se Zásadami státní lesnické politiky, Lesnickou politikou Lesů ČR, Programem trvale udržitelného hospodaření v lesích, Programem 2020 a dalšími dokumenty. Jednou z nejdůležitějších praktických činností prováděných na poli ochrany přírody je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin. V zásadě se na celém spravovaném území snažíme o zachování či obnovu vhodného životního prostředí živočichů a rostlin, a to při současném respektování hospodářských aspektů.

Kromě toho však podporujeme vzácné a ohrožené druhy také konkrétními přímo cílenými opatřeními, od omezení, změny či případně až úplného vyloučení hospodářské činnosti v zájmovém území (pěstební a výchovná činnost v lesních porostech, těžba dřeva, atd.) přes aktivní výchovu a osvětu veřejnosti až po vypouštění v zajetí odchovaných jedinců ohrožených druhů živočichů do volné přírody. V rámci této spolupráce je dlouhodobě řešeno množství projektů jako například inventarizace a ochrana ohrožených druhů dřevin a bylin, inventarizace a ochrana mravenišť, mapování výskytu vzácných a ohrožených druhů hmyzu, mapování výskytu a vytváření hnízdních možností pro zpěvné ptáky, dravce a sovy v lesích, ochrana velkých šelem, mapování výskytu a ochrana všech druhů netopýrů a vrápenců žijících v ČR a další konkrétní projekty jako je třeba periodické sčítání čápa černého.

Pojem biodiverzita (dle Úmluvy o biologické rozmanitosti) znamená rozmanitost živých organismů na Zemi, což zahrnuje rozmanitost druhů i diverzitu ekosystémů. Lidskou činností způsobujeme degradaci ekosystémů a životního prostředí, ohrožení populací mnoha druhů a úbytek nenahraditelných přírodních zdrojů, což vše znamená značné snižování biodiverzity v celosvětovém měřítku. Odhaduje se, že úbytek biodiverzity je v současné době 100 až 1000krát rychlejší, než kdyby byl způsoben pouze přírodními procesy. Z toho, co je známo, vymřelo od roku 1600 do roku 2000 asi 500 druhů živočichů a asi 600 druhů rostlin. Červený seznam IUCN eviduje celosvětově přes 28 tisíc druhů ohrožených vyhynutím.

Stále pokračující snižování biodiverzity bezpodmínečně vyústí v rapidní pokles přírodního bohatství a ohrozí poskytování ekosystémových služeb, kterých naše společnost využívá. Jestliže vymizí bakterie a houby, které zajišťují rozklad organických zbytků a tím zúrodňují půdu, dramaticky poklesne zemědělská produkce. Se ztrátou biodiverzity tedy ztrácíme nejen krásu a bohatost přírody, ale také destabilizujeme ekologické procesy. Přitom na zdravých ekosystémech závisí budoucnost lidstva.

Nejen pro ochranu vzácných druhů rostlin i živočichů, ale také pro pestrou a zdravou krajinu, která je odolnější vůči extrémům způsobovaným změnou klimatu, je klíčová ochrana přírody na rozsáhlejším území. Právě takovou představují čtyři národní parky a dvacet šest chráněných krajinných oblastí, které dnes v České republice fungují. „Češi považují svoji přírodu za důležité bohatství. Kromě moře máme na malém území obrovské množství ekosystémů a přírodních fenoménů, od lužních lesů až po krkonošské alpinské tundry. I proto chceme rozšířit chráněná území a vidíme smysl v tom mít pátý národní park, Křivoklátsko, a dvacátou sedmou Chráněnou krajinnou oblast Soutok Moravy a Dyje a dvacátou osmou CHKO Krušné hory.

„Příroda není muzejní vitrína s jednotlivými exponáty. Je to živý systém, superorganismus. A aby mohl dobře a smysluplně fungovat, potřebuje prostor pro přírodní procesy, ale i jednotlivé biotopy a celé ekosystémy. Právě zachování pestré krajiny se vzácnými druhy rostlin a živočichů jsou dalším důvodem, proč právě ochrana přírody pomocí národních parků nebo chráněných území dává smysl. A v období neustále postupující změny klimatu pomáhá udržování částí nejen zdravé, ale i odolné krajiny v praktických otázkách. Nechybí mezi nimi například zadržování vody nebo péče o lesy.

Počet chráněných území vrostl na našem území především v 60. letech minulého století. Dnes z celkové plochy České republiky připadá na všechny druhy typů ochrany přírody, jak velkých, tak malých území včetně evropské soustavy NATURA 2000, necelých 22 procent. I to ale nestačí, už jen z důvodů evropských i mezinárodních závazků a postupně by měl růst na přibližně 30 procent plochy ČR. V příštím roce by měly přibýt dvě další oblasti, CHKO Soutok a Národní park Křivoklátsko. „Přírodní bohatství chráněných krajinných oblastí je především výsledkem dlouhodobého hospodářského využívání s respektem k ekologickým podmínkám. Právě proto nyní připravujeme vyhlášení dalších dvou - v lužních lesích na soutoku Moravy a Dyje a v Krušných horách s charakteristickými náhorními plošinami, rašeliništi a nejrozsáhlejšími svahovými bučinami v Čechách.

Možnosti podpory ochrany přírody

Finanční dar: Podpořte činnost ochranářských organizací pravidelným nebo jednorázovým příspěvkem.
Dárcovská SMS: Pomáhat zraněným živočichům z naší přírody je možné i formou dárcovské SMS.
Dobrovolnictví: Zapojte se do terénních akcí a pomozte s praktickou ochranou přírody.