Nástroje regulace práva životního prostředí

Životní prostředí je hodnotou, jejíž význam je nezpochybnitelný a zasluhuje si tak naši trvalou pozornost. Prostředkem k jeho ochraně je mimo jiné vhodná právní regulace vzájemně se doplňujícími normami z různých právních odvětví.

Nástroje regulace normativního charakteru, na kterých je historicky primárně založen systém přímé regulace ochrany životního prostředí zemí OECD, doplňuje využití ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí. Ty byly zkonstruovány k dosažení ekologických cílů způsobem, který je nákladově efektivnější než přímá administrativní regulace. Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí.

Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace. Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus.

K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách a důsledkem této absence jsou negativní externality. Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem ekonomických nástrojů. Nejčastější klasifikace ekonomických nástrojů je dělí na poplatky, subvence, systém zálohování a specielní tržní nástroje, jako je prodej emisních povolení a pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí. Tento soubor je v praxi doplňován nástroji daňové, celní a úvěrové politiky.

Jedná se o opatření finanční povahy, jejichž smyslem je akumulace a následná alokace a redistribuce peněžních prostředků. Výchozím cílem je ovlivnit chování ekonomických subjektů a zabezpečit prostředky k provádění opatření, pomáhajícím chránit životní prostředí. Ekonomické nástroje plní mnoho funkcí. Jedná se o funkce kompenzační, fiskální, stimulační, redistribuční a komparativní.

Čtěte také: Česká republika a ochrana ovzduší

• Kompenzační funkcí ekonomických nástrojů se rozumí finanční odškodnění možného poškození životního prostředí.
• Fiskální funkce představuje příjmy do státního rozpočtu, které jsou pak dále použity k financování činností, které zabezpečují ochranu životního prostředí.
• Stimulační funkce podporuje realizaci určitého cíle.
• Redistribuční funkce představuje usměrnění možných dopadů na různé subjekty.

Poplatky za znečišťování životního prostředí

Poplatky za znečišťování životního prostředí jsou součástí ekonomických nástrojů. Tento typ nástroje vede z ekonomického hlediska k nákladově efektivnímu řešení. Jedná se o řešení, kdy je stanoveného cíle dosahováno s minimálními náklady.

Poplatky jsou povinné platby, nejčastěji za znečišťování životního prostředí nebo za využívání přírodních zdrojů aj. Vychází z principu „znečišťovatel platí“. Způsob jejich placení musí být upraven zákonem. Příjemcem poplatků je buď Státní fond životního prostředí, obecní rozpočty, rozpočty krajů, případně státní rozpočty.

Poplatky za znečišťování ovzduší

V současné době jsou poplatky za znečišťování ovzduší stanoveny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Poplatky jsou placeny provozovateli stacionárních zdrojů, které se kategorizují podle velikosti na zvláště velké, velké, střední a malé podle jejich výkonu. Mezi zpoplatněné látky patří především tuhé emise, SO2 (oxid siřičitý), NOx(oxidy dusíku), CO (oxid uhelnatý), CXHY (uhlovodíky). Způsob výpočtu poplatků je dán zákonem. U malých zdrojů je to roční paušál podle druhu používaného paliva.

Poplatky za vypouštění odpadních vod

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových jsou upraveny ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb. Znečišťovatel je povinen platit poplatek jak za znečištění, tak i za objem vypouštěných odpadních vod. Poplatek se platí především při vypouštění nerozpuštěných látek, rozpuštěných anorganických solí, ropných látek, nebo pokud je zjištěna zvýšená acidita a alkalita. Správu poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových mají na starosti příslušné celní úřady na základě podkladů České inspekce životního prostředí. Poplatky jsou placeny příslušnému celnímu úřadu.

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod podzemních jsou upraveny ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb. Poplatek se platí paušálně a představuje 3 500 Kč ročně za vypouštění odpadních vod domácnostmi. Povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních vydává vodoprávní úřad, který příslušné obci poskytuje podklady. Poplatek je placen obci daného katastrálního území, kde dochází k vypouštění odpadních vod. Poplatky jsou stanoveny obcí, která postupuje podle správního řádu.

Čtěte také: USA a životní prostředí

Poplatky za ukládání odpadů na skládky

Poplatky za ukládání odpadů na skládky jsou upraveny zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Poplatek se skládá vždy ze základní složky, která je placena za ukládání odpadu a pokud jde o odpad nebezpečný je připlácena riziková složka. Poplatek je placen původcem odpadu provozovateli skládky za umístění odpadu na skládku. Příjemcem poplatků je obec, v jejímž katastrálním území se skládka nachází a Státní fond životního prostředí.

V případě ukládání odpadů na skládky obcí, pak tato obec neplatí základní složku poplatku. Kontrolu placení poplatků má v kompetenci příslušná obec a krajský úřad. Příslušná obec vybírá základní složku poplatku. Pokud se skládka nachází na území více obcí, je základní složka poplatku rozdělena daným obcím podle velikosti skládky na jejich území.

Výše sazby základní složky poplatku je od roku 2009 stanovena na 500 Kč za 1 tunu komunálního a ostatního odpadu a 1 700 Kč za 1 tunu nebezpečného odpadu. Riziková složka poplatku směřuje do Státního fondu životního prostředí. Výše sazby rizikové složky poplatku je od roku 2009 stanovena na 4 500 Kč za 1 tunu nebezpečného odpadu.

Další poplatky a úhrady

• Jedná se o úhradu částky za odebrané množství podzemní vody. Poplatek je stanoven novelou zákona č. 20/2004 Sb., o vodách.
• Úhrady jsou stanoveny zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s odvodem poskytuje příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Výběr mají v kompetenci celní úřady. Výnos z odvodů směřuje z 60 % Státnímu fondu životního prostředí a z 40 % rozpočtům obcí příslušného katastru.
• Tyto poplatky jsou stanoveny v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Výše poplatku je určena orgánem státní ochrany lesů a výběr mají v kompetenci celní úřady. Příjemcem poplatků je z 60 % Státní fond životního prostředí a z 40 % rozpočty obcí příslušného katastru.
• Dobývací prostor je zhodnocen pomocí výsledků průzkumu daného naleziště, a sice na základě rozsahu, tvaru a mocnosti hlavního naleziště. Nerosty jsou zaznamenány v zákoně č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů.
• Ochrana dřeviny před jejich poškozením je upravena zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.
• Jedná se o poplatek za výrobu a dovoz regulovaných látek, který napomáhá chránit ozonovou vrstvu Země. Poplatky jsou vybírány za látky, které poškozují ozonovou vrstvu a produkty, které je zahrnují.

Na základě daňové statistiky OECD jsou za ekologické daně v České republice považovány veškeré poplatky k ochraně ŽP. Mezi tyto daně patří dálniční známka, mýtné, silniční daň, spotřební daň, daň z minerálních olejů.

Sankční platby jsou použity, pokud někdo nedodržuje zákony na ochranu životního prostředí. Sankční platby se uvalují ve formě pokuty a nedají se odpočítat z daňového základu.

Čtěte také: Více o nástrojích environmentální politiky

Za daňové zvýhodnění se považuje snížená sazba u daně z přidané hodnoty na určité výrobky ekologického charakteru. Můžeme mluvit o úlevě od daně z příjmu u organizací, které se zabývají provozem vodních a větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, výrobou bioplynu, elektřiny, tepla, či biomasy. O daňovém zvýhodnění se mluví ve smyslu snížené sazby spotřební daně u pohonných hmot, jako je bionafta, či bioplyn.

Vláda přijala (koncem roku 2009) návrh Ministerstva životního prostředí, aby se zvedl podíl biopaliv v benzinu i naftě. Jeho podíl v benzinu by se měl v dubnu 2010 zvednout z nynějších 3,5 % na 4,5 %. V naftě se jeho podíl zvýší ze 4,5 na 6,3 %.

Finanční podpora a dotace

Finanční podpora je chápána jako oblast příznivé ekonomické stimulace. Dotace v rámci finanční podpory jsou chápány jako nástroje využívající veřejné výdaje a jsou významným prvkem Státní politiky životního prostředí ve vyspělých zemích. Jsou poskytovány především obcím a neziskovým organizacím. Dotace mají problémové alokační působení. Účel jejich poskytování je spojen s ochranou vod a ovzduší.

Mezi dotace patří přímé podpory, úhrady úroků, zvýhodněné půjčky, záruky na úvěry nebo daňová zvýhodnění.

Depozitně refundační systém

Depozitně refundační systém se vztahuje na výrobky, u kterých je možnost, že se stanou nebezpečným opadem. Týkají se především obalů a některých odpadů. Jejich cílem je recyklace výrobků, jejich opětovné využití nebo snaha o minimalizaci odpadů. Jedná se například o pneumatiky, motorové oleje, nebo akumulátory. Dále se vztahuje na výrobky, kde je možnost jejich opakovaného použití. Jako příkladem jsou vratné láhve a některé umělé hmoty.

Při zakoupení zboží se platí záloha, která se při vrácení zboží vrací zpět. Lidé díky tomuto systému mají záruku, že se jim zakoupené výrobky vrátí zpět formou peněz, které do nich vložili. Zálohový systém se vztahuje na skleněné láhve, některé vybrané láhve a umělé hmoty.

Obchodovatelná emisní povolení

Obchodovatelná emisní povolení jsou charakteristická horizontálními vztahy mezi znečišťovateli. Jednotliví znečišťovatelé se snaží snižovat své náklady spojené s nároky na kvalitu životního prostředí dané státem. Principem zmíněných emisních povolení je stanovení přípustného množství znečištění, které je rozděleno mezi znečišťovatele určitého území.

Toto rozdělení přípustného množství znečištění je vydáváno formou emisních povolení, které si znečišťovatelé mezi sebou mohou navzájem prodávat. Tvorba ceny povolenek je ponechána trhu. Jedním z přínosů je úspora nákladů. Jednotliví znečišťovatelé volí pro ně ekonomicky optimální variantu své ekologické strategie. Předpokládá se, že obchodování musí probíhat podle stanovených pravidel.

Pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí

Tento druh pojištění začíná fungovat koncem 80. let. Je uzavíráno na základě absolutní odpovědnosti znečišťovatele.

Ekonomické nástroje ochrany biodiverzity

Právních nástrojů k ochraně životního prostředí existuje mnoho a mezi jedny z nejdůležitějších patří nástroje ekonomické. Význam tohoto způsobu regulace lidské činnosti, která více či méně životní prostředí negativně ovlivňuje, dokazují i některé z principů práva životního prostředí - zejména princip znečišťovatel platí nebo princip ekonomické stimulace. V rámci analýzy právní úpravy ochrany biodiverzity je však relevantnější spíše princip ekonomické stimulace, jehož cílem je motivace k určitému žádoucímu chování.

Jedním z hlavních ekonomických nástrojů v zemědělství jsou dotace. Do značné míry tuto skutečnost nastolila Evropská unie, od níž větší část dotací do zemědělského sektoru plyne. V počátcích společné regulace zemědělství, kdy lidé začali opouštět primární sektor trhu a začali pracovat spíše ve výrobních odvětvích či službách, byly dotace směřovány k zemědělské produkci. Účel podpory zemědělské činnosti to splnilo, postupně to však vedlo ke snaze dosáhnout maxima produkce za co nejjednodušších podmínek - tato tzn. intenzifikace zemědělství začala ničit nejen půdu, ale také další složky životního prostředí.

Způsob obhospodařování půdy tak půdu vyčerpal a začal ohrožovat ekosystémy v zemědělské krajině, proto se v současné době přesunuly dotace z podpory zemědělské produkce k podpoře šetrného zacházení se zemědělsky obhospodařovanou krajinou (tzv.

Mezi významné představitele pozitivní ekonomické stimulace řadíme bezesporu Evropskou Unií zavedené tzv. přímé platby, které dnes zaujímají většinový podíl vyplacených peněžních prostředků na podporu zemědělství. Povinnost chránit určitý typ významných krajinných prvků se objevuje již v DZES 4, která se zabývá přímo biologickou rozmanitostí. Předmětem ochrany jsou dle prvního povinného požadavků na hospodaření PPH 2 významné krajinné prvky vodní tok a údolní niva, které představují stanoviště značného množství volně žijících ptáků. V rámci tohoto požadavku je sledováno, zda nedošlo k poškození nebo zničení některého z nich a pokud došlo, zjišťuje se, zda tento zásah byl proveden se souhlasem orgánu ochrany přírody. Pokud souhlas udělen nebyl, nejen že zemědělec nesplňuje podmínky pro poskytnutí dotace, ale ještě se může dopustit správního deliktu dle zákona č.

Druhý z požadavků PPH 2 se zaměřuje na ochranu rozptýlené zeleně, resp. Za nejstěžejnější je však třeba považovat pravidla DZES 7 týkající se krajiny a minimální úrovně péče o ni. Předmětem ochrany je krajinný prvek, který spadá pod pojem ekologicky významný prvek (dále jen „EVP“) podle § 5 nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů, a jako takový by měl být součástí zemědělské krajiny.

Jednotlivé EVP jsou v nařízení vlády taxativně vymezeny a přímo definovány. Jedná se o mez, terasu, travnatou údolnici, skupinu dřevin, stromořadí, solitérní dřeviny a příkop a podléhají evidenci ve veřejném registru půdy (LPIS).

Velmi důležitou novelou schválenou v prosinci 2019 je nařízení vlády č. 350/2019 Sb., kterým se mění nařízení č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl mezi požadavky DZES 7 zaveden požadavek na pěstování jedné plodiny na maximálně 30 ha půdy (pro rok 2020 se jednalo jen o erozně ohroženou půdu, od 1. 1. 2021 se nařízení vztahuje na veškerou ornou půdu, na které by zemědělští podnikatelé chtěli získat některé z hlavních dotací - např.

Významnou přímou platbou je např. Další z přímých plateb zaměřující se na ochranu krajinných prvků v zemědělství, která k jejich tvorbě zemědělce přímo vybízí, je Platba pro zemědělce dodržující zemědělské postupy příznivé pro klima a životní prostředí (nazývající se zkráceně „Greening“ neboli „ozelenění“).

Vedle přímých plateb existují také možnosti, jak individuálně získat finanční prostředky na podporu projektů, které mají přispět ke zpomalení či zastavení poklesu biodiverzity, ochraně ohrožených druhů živočichů a rostlin a udržení ekologické stability. Jde zejména o dotační program EU Operační program Životního prostředí, který poskytuje dotaci např. na zajišťování péče o vzácné druhy rostlin a živočichů, jejich biotopy a cenná stanoviště včetně jejich obnovy a tvorby, na založení biocenter a biokoridorů ÚSES a zlepšení jejich stavu nebo na opatření k ochraně proti vodní a větrné erozi (např.

Na národní úrovni můžeme z dotačních programů státu, resp. Ministerstva životního prostředí, zmínit program na Podporu obnovy přirozených funkcí krajiny, jehož cílem je obnovit potřebné funkce přírody, které jsou schopny předcházet negativním dopadům a při jejich případném výskytu je zvládat.

Mezi další pozitivní ekonomické stimulanty patří bezesporu daňová zvýhodnění nebo osvobození od daně. Od 1. 1. 2020 je účinná novela zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, díky které doznal změny § 4 odst. 1 písm. k), který nově umožňuje vlastníkům pozemků, na nichž se nachází krajinný prvek, zapsaný k tomuto datu (k 1. 1. 2020) v evidenci ekologicky významných prvků, uplatnit ve svém daňovém přiznání osvobození od daně z nemovité věci na tu část pozemku, na které se prvek nachází.

Předchozí právní úprava měla na krajinné prvky vliv přímo negativní - podléhaly totiž skoro pětinásobně vyšší daňové sazbě než zemědělská půda na druhu pozemku orná půda. Krajinné prvky byly proto pro zemědělce velmi nevýhodné - nejen, že na nich nemohli pěstovat plodiny, které by přinesly zisk, ale ještě za ně platili nepoměrně vyšší daň než za ornou půdu. Krom EVP se výjimka dotýká také dalších, taxativně vymezených, přírodních prvků v obdobném postavení - např.

Ovlivňovat lidskou činnost je možné i negativní ekonomickou stimulací, která by měla vzbuzovat snahu se těmto škodlivým činnostem vyhnout. V ochraně životního prostředí se poplatky a odvody nejčastěji vztahují ke znečišťovatelům nebo „znehodnocovatelům“ některých jeho složek - například odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu apod.

K ochraně biodiverzity v zemědělské krajině se však žádný z podobných nástrojů neuplatňuje, přesto že se stále diskutuje nad zavedením odvodů za kácení dřevin, resp. jeho stanovením v prováděcím právním předpise. Některé z krajinných prvků však požívají zvláštní zákonné ochrany (např. VKP, dřeviny a další), jejichž poškození nebo zničení je přestupkem podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a to jak pro fyzické osoby, tak pro právnické a podnikající fyzické osoby.

tags: #nástroje #regulace #práva #životního #prostředí

Oblíbené příspěvky:

• Zajímavosti Chalkidiki
• Metodika výchovy v přírodě
• Historie zásahů do životního prostředí
• Novinky o Junk Art: Umění z odpadu
• Průvodce pro litinový odpad