V posledních desetiletích se v České republice budují nové tůně a malé vodní nádrže s cílem podpořit biodiverzitu a zadržování vody v krajině. Vznikají jich stovky každý rok v různých typech prostředí. Odborná i laická veřejnost obvykle vnímá tyto aktivity jako jednoznačné dobro, neboť zajišťují návrat ztracené vody do krajiny a s ní i mokřadních organismů. I když je hloubení tůní a malých nádrží motivováno převážně pozitivními úmysly, je na čase si přiznat, že často nenaplňují očekávané cíle.
Ekologická obnova vs. Umělé zásahy
Jako rádoby jednoduché řešení složitého problému plošného odvodnění naší krajiny mohou být naopak i vysloveně škodlivé. Jejich budování ve skutečnosti leckde blokuje skutečnou obnovu vodního režimu a skutečnou revitalizaci podle principů ekologické obnovy. US National Research Council (NRC 1992) definuje ekologickou obnovu (ecological restoration) jako proces návratu ekosystému do stavu blízkého jeho stavu před poškozením. Cílem obnovy je znovu nastolit jeho strukturu, funkce a integritu, včetně biologických charakteristik.
Za ekologickou obnovu nelze považovat pouhou rekonstrukci vnější podoby bez odpovídajících funkcí, ani vytvoření umělého systému s jen malou podobností s přirozeným stavem. Obnova usiluje o napodobení přirozeně fungujícího, samoregulačního systému, který je opět začleněn do krajiny, v níž se vyskytuje. S podobnou definicí pracuje také aktuální Nařízení EU o obnově přírody (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1991).
Přírodní vzory jako referenční rámec
V naší přírodě existuje celá řada přírodních prvků georeliéfu se stálou nebo periodickou vodní hladinou, především louže, slepá ramena toků a poříční tůně, mokřady za agradačními valy, povodňové rozlivy, prameniště, limnokreny a helokreny, rašelinná, ledovcová, tektonická či termokrasová jezírka, mezidunové deprese a další formy specifických, spíše drobných stojatých vod, jako jsou pěnovcové kaskády, tůně pod vývraty stromů nebo dendrotelmy. Všechny tyto přirozené tvary reliéfu prošly rozsáhlou devastací a jsou tématy pro ekologickou obnovu. Jde o „přírodní vzory“, které tvoří referenční rámec pro ekologickou obnovu, včetně přírodních sil, procesů a dynamiky, se kterou vznikají, a která je udržuje.
Tůň určená pro naplnění cílů podpory ochrany přírody, jak je definovaná v platném standardu AOPK Vytváření a obnova tůní, je antropogenním novotvarem. Po dlouhých letech přesvědčeného budování různě velkých oválných, kruhovitých či ledvinovitých tůní už není zřejmé, z čeho takový koncept tůně vznikl, a kde se vzal právě tento design. Nejpodobnějším, avšak nepřírodním vzorem jsou nejspíš materiálové jámy po těžbě zemin anebo okrasné (zahradní) rybníčky. Poříční tůně, které jsou zřejmě původní inspirací pro budování tůní, totiž úzce souvisí s činností toku a vznikají odříznutím jeho ramen nebo jako plošné, ostře neohraničené rozlivy, které postupně vysychají.
Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město
Důležitým aspektem absence přírodního vzoru, tedy referenčního rámce, je nejasná představa, jaký typ vodního biotopu má vzniknout, jak by měla (bude) krajina s tůněmi a nádržemi typu tůň vypadat po dalších deseti, dvaceti, padesáti nebo i více letech, a jaké procesy či cílená péče ji mají (budou) udržovat. Málo si uvědomujeme, že soustředěním se na budování umělých biotopů jsme až daleko na zadní kolej odsunuli uvažování o přírodních vzorech, a tedy nenaplňujeme smysl revitalizace/ekologické obnovy.
Negativní dopady umělých tůní
Tůně budované podle současných standardů obecně vyhovují řadě obojživelníků, případně některým bezobratlým jako jsou vážky, a mnohdy je to maximum, co může tento typ prostředí nabídnout. Často však ani to ne, neboť v mnoha tůních se objevují invazní druhy ryb, které negativně ovlivňují většinu vodních živočichů i rostlin. Umělé tůně či malé nádrže vytváří podmínky jen pro omezený výsek mokřadní biodiverzity a ostatní, významné části biodiverzity nezřídka prostor berou. Jedná se o biodiverzitu vázanou na určité podmínky prostředí a určitý typ stanovišť.
K ničení přírodních stanovišť a jejich biodiverzity v souvislosti se stavbou umělých tůní dochází bohužel často a opakovaně. S prvním varováním přišel již téměř před dvaceti lety Boukal (2009), který popsal, jak v PR Plané Loučky v CHKO Litovelské Pomoraví byly budovány nové trvalé tůně v periodicky podmáčených až trvale mělce zaplavených depresích, což mělo za následek ohrožení a vymizení stenoekních druhů vodních brouků vázaných právě a jedině na prostředí tohoto velmi specifického stanoviště. Na rozdíl od většiny našich obojživelníků jde o kriticky ohrožené druhy živočichů, u kterých se počet lokalit v ČR často počítá na prstech jedné ruky, přičemž podobná je situace i jinde v Evropě.
Už z devadesátých let minulého století jsou známy excesy budování (či vystřelování) tůní v rašeliništích a slatiništích v místech s nejcennější vegetací, což vedlo k její likvidaci či poškození. Bohužel od té doby jsme příliš nepokročili v předcházení takovým situacím a stavba tůní na nevhodných místech zůstává palčivým problémem a ohrožením pro biodiverzitu mokřadů. Příkladem ze současnosti je opakované hloubení tůní do cenných biotopů vysychavých polních mokřadů a bývalých slanisek, rašelinišť, slatinišť a vlhkých luk, či lesních i lučních pramenišť.
Současnou běžnou praxí je, že kde se objevuje voda, tam je zcela laicky umístěna tůň či malá nádrž ve jménu zadržení vody v krajině, bez posouzení přírodní hodnoty lokality. Tůně jsou často umisťovány do lokalit, kde má sedimentární sled neocenitelnou a nenahraditelnou vědeckou hodnotu. Vykopáním tůně na takovém místě mohou být data celého záznamu nenávratně zničena. Jakmile je bagr na místě, kope se bez ohledu na to, co vytahuje z podloží. Je to stejně devastační činnost jako zničit archeologické nálezy, jen definice tohoto ničení nemá oporu v legislativě.
Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj
V desítkách případů byly tůněmi zničeny či narušeny přírodní archivy rašelinišť, slanisek, niv nebo zaniklých jezer. Podobně jako laik běžně nedokáže rozeznat povahu archeologických nálezů, nedokáže rozeznat, do čeho se kope (a laiky jsou v tomto případě i ochranáři, projektanti, úředníci a bagristé). Cenný záznam se přitom může objevit i na místech, kde se povrchovou prospekcí nic nezjistí, jelikož mnoho archivů bylo během vývoje překryto novějšími vrstvami a teprve stavba tůní je otevře a bohužel zničí.
Takovým nenahraditelným archivem je také banka semen rostlin, vajíček a dormantních stádií mokřadních organismů, která se na lokalitě může vytvářet po desítky až stovky let, a slouží k obnově a dlouhodobému přežívání jejich populací. Reliéf je výsledkem dlouhodobě působících sil, je vyjádřením rovnováhy veškerých přírodních podmínek a historie daného místa. Neporušený, přirozený reliéf je stále vzácnější a musí být legitimním předmětem ochrany. Přirozený reliéf je objektem zkoumání celého vědního oboru geomorfologie a bez objektu studia nebude ani poznání.
Nyní jsme my, společnost, zvyklí bez omezení kopat, co a kde se nám zachce. Vzhledem k tomu, že nekopeme rukama, ale bagry, je pokušení kopat neodolatelné. Není rozdílu mezi obecnou necitlivostí projektantů tůní a projektantů např. dopravních staveb. Vnímání přirozeného reliéfu až na úroveň mikroforem a mikrostruktur, kde pak existují (mikro)habitaty s vysoce specifickou biodiverzitou, a respekt k přirozenému reliéfu jsou či by měly být základní schopností či kvalifikací autora revitalizačních opatření.
Obnova reliéfu jako základ revitalizace
Rekonstrukce přirozeného reliéfu je vlastně i hlavní náplní revitalizace a musí být na prvním místě. Bez obnovy reliéfu (přírodních prvků a také přírodních sil, procesů a dynamiky v odpovídající formě) nemůže dojít k obnově původního vodního režimu, potažmo ani biodiverzity. Voda i biodiverzita až posléze reagují na reliéf obnovený revitalizací a jsou na něm zcela závislé.
Možná nejrozšířenější nešvar při budování tůní spočívá v přesvědčení, že vodu lze do ploch narušených odvodněním navrátit stavbou „zakopaných“ tůní. Když v území voda kvůli odvodnění zaklesla či chybí, tak se k ní prostě prokopeme. Než je dosaženo hladiny podzemní vody, je nutno odstranit celou proschlou vrstvu, a teprve po odstranění obrovského množství zeminy se objeví vodní plocha. Problém je nejenom s obrovským množstvím přebytků zeminy, ale především s přístupem, který jde zcela proti smyslu ekologické obnovy, tj. obnově poničených, odvodněných území.
Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů
Většina tůní umístěných do už jen mírně svažitých pozemků je nyní koncipována tak, že znamenají odvodnění nebo k němu přispívají. Pro vytvoření vodní plochy tůně je vytvořena přiměřeně velká jáma, často protažená proti svahu či zakopaná do svahu. Všechny tůně typu „prokopeme se k vodě“ podporují vysychání krajiny. Jakmile nastane perioda sucha, z volné vodní hladiny tůní se voda neomezeně vypařuje. Podzemní voda z okolí pak směřuje do tůně, jelikož už není chráněná v podzemním zásobníku, přikrytá zeminou a zachovaná v chladu. Za normálních okolností by se tato voda dostávala k povrchu pouze velmi zvolna kapilárním vzlínáním a byla by „jistotou“ pro vegetaci. Neomezené odpařování z volné vodní hladiny tůně způsobuje rychlou ztrátu zásoby podzemní vody z celého okolí a celkový pokles její hladiny, což pozorujeme především v teplých oblastech ČR.
Problém je markantní v území, kde jsou zásoby podzemní vody menší, ale i v pramenných oblastech při necitlivém umístění tůní. Odvodněním v dotčeném okolí tůní zanikají trvale či periodicky podmáčené plochy, dochází k mineralizaci organozemí, uvolňování CO2 a živin (eutrofizaci) a negativně se mění rostlinná i živočišná společenstva ztrátou cenné stenoekní složky biodiverzity náročné na kvalitu prostředí. Laická veřejnost si od tůní a malých nádrží slibuje zasakování vody na místě, ale reálně převažuje výpar. Například populární malé nádrže na tocích jednoznačně prodlužují sucho v tocích pod nimi, a navíc zhoršují ekologický stav toků definovaný Rámcovou směrnicí o vodách EU (Polášek et al.
Budování velkých tůní, systémů tůní anebo od tůní odvozených nádrží bez výpusti produkuje značné přebytky zeminy. Běžnou praxí je jejich ukládání či rozhrnování do okolí tůní (standard mluví až o desetinásobku plochy tůní!) a tvorba různě modelovaných kulis nebo deponií (fantaziím se meze nekladou). - vznik eutrofizovaných ploch v případě, že výkopek obsahuje organozemi (na vzduchu a po vyschnutí dochází k mineralizaci uhlíkem bohatých půd, tj.
Množství tůní vzniká na odvodněných pozemcích a často je v tom případě voleno jejich napájení z melioračních hlavníků či per. Z meliorací přitom často vytékají až silně znečištěné vody, především co do obsahu dusičnanů a obsahu agrochemikálií (či jejich reziduí nebo metabolických produktů). Podmínky v takových tůních přitom mohou být klidně až nepřátelské pro oživení a mohou se stát pastí pro živočichy nebo jejich vývojová stádia, která jsou citlivější na znečištění. K tomu se znovu přidává de facto legitimizace meliorací. Může sílit pocit, že bez meliorací by tůně neobstály (a vzhledem k tomuto pojetí třeba opravdu neobstály, ale škoda by to nebyla).
Meliorace jsou specifickou problematikou, kterou je v revitalizačním projektu nutno řešit komplexně. Vody z meliorací bez předčištění by se neměly kombinovat s revitalizačními opatřeními (i když ne vždy je kvalita vody z meliorací špatná). V poslední době probíhá na toto téma zemědělský výzkum, jehož výstupem je i certifikovaná metodika (Fučík et al. 2021), lze ale očekávat ještě další pokrok ohledně designu a zvyšování účinnosti.
Extrémem tůní (a nádrží) nepřátelských k biodiverzitě je jejich využití k dočišťování (či spíše vyhnívání) odpadních vod. Takové situace rozhodně nejsou ojedinělé a pro řadu obcí jde o nepřiznanou levnější variantu, než je investice do funkční technologie ČOV. V naší krajině existuje mnoho potenciálně cenných lokalit, někdy i značně rozsáhlých komplexů, které v minulosti ztratily přírodní hodnotu a čekají na revitalizaci. Řada z nich má díky svému přírodnímu archivu jedinečný revitalizační potenciál, který vychází z paměti krajiny. Řekne se „Ono je to tu beztak zničené, tak tady naděláme alespoň tůně.“ Takto vznikají naprosto tristní situace.
Namísto obnovy přírodního komplexu vznikne pár děr do země, jež se zaplní vodou a nastěhují se do nich „nějaké ty žáby“ a pár třeba i vzácnějších druhů rostlin. Investor, laičtí ochranáři, veřejnost a poskytovatelé dotací jásají, že se akce povedla. Jenže pomyslel někdo na to, jaké by bylo obnovit celý přírodní komplex v původní podobě? Myslí někdo na to, že po nás nejspíš přijde generace, která rozpozná revitalizační potenciál takto zničených míst a nevědomost, s jakou jsme k řešení přistoupili? Z tohoto pohledu je vlastně hloubení tůní a nádrží nejen zmařením revitalizačního potenciálu cenných oblastí, ale do budoucna i významné ztížení až blokování jejich skutečné revitalizace.
Přístup k plánování projektů
Při plánování projektů příliš trváme na uplatňování lidského hlediska, nevnímáme hlediska přírodní. Jsme proto ochotní vytvářet další umělé struktury, nevnímáme, že je třeba se přiblížit know-how, které používá příroda. Jedno ze zásadních poselství Římského klubu se již v 70. letech týkalo obavy, že zdroje (vč. finančních) naší bohaté společnosti budou vyplýtvány na udržení statutu quo a rádoby změnu, než aby se použily na realizaci účinných, odvážných a zcela nutných systémových změn. Stávající dotační politika tuto obavu potvrzuje: velmi často investujeme do opatření, která plodí další externality, vytváří další potřebu zasahování, znamenají zbytečně velkou uhlíkovou stopu a nevedou k naplnění cílů.
Dobře provedená akce v duchu definice ekologické obnovy přitom má ambici vrátit území do stavu blízkého přírodnímu a je samostatně funkční s cílem „napořád“ (bez dalších oprav nebo zásahů stavebního rázu, pouze v odůvodněných případech s definovanou údržbou či péčí, např. pastvou). Výsledek ekologické obnovy je „svěřen“ do péče přírodě, příroda si jej „přivlastní“ a dál dotvoří podle svého.
Všechna již zmíněná problematika vede v důsledku k pokřivení normy, tedy toho, co se vnímá a přijímá jako normální. Jako normální se dnes prezentují i všechny popsané nešťastné příklady, ačkoliv některé z nich by mohly být případem pro Českou inspekci životního prostředí nebo aspoň námětem pro hlubokou introspekci a následnou reflexi chyb a omylů. Současná situace nikoho a nijak nepodněcuje ke zlepšování: peněz je (zatím) dost a je dovoleno téměř vše. Z pokřivené normy se vybředá těžko (efekt path dependency či setrvačnosti vývoje).
Za příklad zvenčí možno vzít třeba úroveň naší vesnické architektury, která dostala tvrdou ránu v období socialismu, kdy se přerušila tradice stylu (regionálních zvyklostí lidové architektury). Jelikož jsme tím dennodenně obklopeni, už ani nevnímáme, nakolik se norma posunula nepříznivým směrem, a v čem to vlastně žijeme. Už ani nevíme, jak by vypadal styl, který by měl možnost přirozeně se vyvíjet. Možná ještě tak závidíme některým regionům v zahraničí, kde se styl měl možnost vyvíjet bez násilných změn...
Interview s Michalem Bartošem
Michal Bartoš mluví o své celoživotní cestě krajinou. O tom, jak se z letních výprav do Jeseníků nebo Litovelského Pomoraví zrodila touha chránit přírodu. O síle filozofie, která mu pomohla pochopit, že ochrana přírody je ve skutečnosti ochranou člověka.
Vzniklo to možná trochu romanticky, v lese. Chodili jsme od střední školy na brigády, měli jsme partu lidí a bylo nám spolu dobře. Tehdy jsme se přidali k Českému svazu ochránců přírody, ale vlastně to bylo víc o lidech než o přírodě samotné. Jenže pak se postupně všichni začali ženit, vdávat, přibývaly povinnosti, a najednou bylo těžké najít společný termín na výlet do přírody. A tehdy mě napadlo: když se nemůžeme domluvit na výletě, co kdybychom uspořádali první eko jarmark? A tak vznikly Ekologické dny Olomouc - jako veřejný happening.
Pamatuju si, že jsme tehdy stáli na sloupu trojice s Ivou Bittovou a kapelou Betula Pendula. To by dnes už vůbec nešlo. V začátcích tam třeba lidé z Hare Krišna vařili v hrnci vymazaném kravskými lejny a nikdo to moc neřešil. Po roce 1989 jsme cítili opravdovou svobodu, dýchalo se jinak. Ekologie měla silný svobodný rozměr. Bylo to hodně „zezdola“, autentické a opravdové.
Hosté a přednášející, které zveme, často přesahují svou odbornou specializaci. Nejsou uzavření, nebojí se přemýšlet o věcech z jiných úhlů pohledu. Ať už jde o vědu, náboženství nebo politiku. Umějí se spolu dokonce i „hezky pohádat“, ne urážlivě, ale věcně. Takové výměny názorů jsou pro mě důkazem živého myšlení. Mám rád ten svět, i když už jsem starší a víc si vybírám. Baví mě ten „aha-efekt“, když narazím třeba na knihu, kterou bych si nikdy sám nevybral, a najednou mi otevře oči.
Přírodu jsem měl vždycky rád, ale spíš jako krajinu, takovou, jaká na mě působí, když se v ní pohybuji. Dělá mi to dobře na duši. Velkou část prázdnin jsem trávil u babiček v Rohli nedaleko Zábřehu. Byly tam obě, tátova i mámina, kousek od sebe přes silnici. Můj tatínek o té krajině říkal, že je „líbezná“. Dnes tam máme po něm malou chatu v Lipince pod Bradlem. Vyrůstal jsem v tom prostředí a mám k němu hluboký vztah. Jako kluci jsme jezdili do Pomoraví, objevovali jeskyně. Bylo to dobrodružné a fascinující. Ale nenapadlo mě hned studovat ekologii. Můj tatínek byl historik a chtěl, abych šel v jeho stopách. Jenže já měl v sobě jistý vzdor, chtěl jsem něco jiného, a tak jsem se rozhodl pro ekologii. On to nepřijal úplně s nadšením. Teď, s odstupem, vidím, jak se mi ta témata propojují: příroda, krajina, historie myšlení o ní. Často si půjčuji knihy z historie a zpětně se k tátovi tímto způsobem vracím. Škoda, že to už nevidí.
Ne, že bych neviděl poničenou krajinu, ale můj hlavní motiv byl spíš pozitivní. Pestrost krajiny, proměnlivost, různorodost. Zdá se mi, že život je v takové krajině barevnější. A kdyby se i lidé chovali víc rozmanitě, každý trochu jinak, možná by to přírodě prospělo nejvíc. Dnes ale spíš žijeme v extrémech, hádáme se, nevedeme smysluplný dialog. A to mě mrzí. Celé své úsilí vnímám jako snahu o podporu diskuze. Já jsem nikdy nechtěl lidi měnit. Spíš jsem chtěl vyjednat pro přírodu místo. Ne příkazy, ale argumenty.
Vlastně hodně vycházím z osobních zážitků během Ekologických dnů. Třeba když Hradišťan zpívá o vodě, tak najednou přijdou okamžiky, které se člověka dotknou. A já jsem chtěl celý život vytvářet prostředí, kde tohle může nastat. Kde si lidé sami, beze slov a bez poučování uvědomí, že jsou součástí přírody. Že jsou přírodní bytosti. Ne aby si něco přečetli někde z tabulky, nebo aby jim to někdo řekl. Ale aby se to stalo samo. Protože příroda nás přesahuje. Hudba, poezie, výtvarné umění - to všechno jsou jazyky, kterými se dá o přírodě mluvit jinak. Ne přes čísla nebo instrukce, ale přes prožitek. A v tom prožitku je síla.
Je jasné, že vám je celý profesní život blízký filozofický přístup k ochraně přírody než ten vědecký. Ano, je mi to bližší než třeba odborné studie na 300 stran, i když jsem je samozřejmě studoval a někdy se na nich i podílel. Ale blíž je mi svět myšlenek a kultury. To je prostředí, ve kterém nacházím způsob, jak mluvit o přírodě a krajině s lidmi. Třeba na Sluňákově, když jsme vytvářeli tento unikátní areál v Litovelském Pomoraví, tak jsme se nesnažili jen informovat o místní flóře a fauně. Vznikla tam i Rajská zahrada Františka Skály, která do toho prostoru vnáší další rozměr. Pro mě je to forma kulturní krajiny, místo setkání a domluvy.
Mrzí mě, že umění a ekologie jsou často oddělené světy. Ekologové neumí vnímat umění a umělci se ekologii vyhýbají, protože jim někdy připadá příliš ideologická nebo radikální.
Bavilo mě vždycky číst i náročné filozofické texty. Někdo o mně říká, že jsem filozof, ale to není přesné. Mě zajímá filozofie v tom veřejném smyslu. Taková, která má co říct i mimo akademii. Oslovovali mě autoři jako Zdeněk Neubauer, Václav Bělohradský, Hana Librová, Jan Keller nebo Richard Rorty. Dnes to máme těžší. Filozofie se z veřejného prostoru vytrácí. Lidé chtějí jasné odpovědi. Slova jako „možná“, „snad“ nebo „nejsem si jistý“ vymizela ze slovníku. A to se týká i vědy. Za covidu nebo v debatách o klimatických změnách chtějí lidé jednoznačnost, a ta není. Věda nefunguje na dogmatech. Jejím úkolem je hledat nejlepší možné porozumění, ne jedinou pravdu.
Příroda si poradí. Přežijí bakterie, hmyz, přežijí houby nebo stromy, i když my tu třeba už nebudeme. Opravdová ochrana přírody je ochranou člověka. Protože my jsme přírodní bytosti. Bez ní nemáme šanci. A nedokážu pochopit, že někdo tohle dokáže popřít. Rozumím tomu, že někdo nic nedělá. Ale nedokážu pochopit, že někdo říká: „Je to jedno.
Interview s Evou Volfovou
Po ochraně přírody se teď začíná mluvit o obnově přírody. Rozdíl je hlavně v přijetí faktu, že příroda je natolik poničená, že už přestává poskytovat v dostatečné míře ekosystémové služby, není schopná efektivně reagovat na změnu klimatu, zmírňovat ji a přizpůsobovat se jí. Snášet tlaky na ni působící, alespoň ne bez pomoci. Potřebujeme krajinu podpořit, aby tyto a další věci zvládala lépe. Ochrana přírody na to upozorňovala už delší dobu. Když se péče o přírodu zredukuje na to, že někde vymezíme poměrně malou rezervaci, kde nám zbylo několik posledních orchidejí nebo motýlů, má zbytek společnosti pocit, že to stačí. A s nadsázkou, že všude jinde se může příroda ničit.
tags: #proc #se #navratit #k #prirode #argumenty
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]