Pocit jako když spím uprostřed přírody

Je pozdní nedělní odpoledne a já se ptám sám sebe i své Markéty: „Mám teda běžet?“ Markét mě už zná a odpovídá, že jo. Nadšená z toho ale není. Ví, že musím. Jinak se zblázním a ona pak ze mě. Poslední tři měsíce jsme spolu většinu času strávili rekonstrukcí bytu. Bylo zajímavé zkusit si postavit svoji první příčku, vyměnit okna, natahat elektriku nebo vyštukovat celý kvartýr.

Já si teď ale musím připomenout, kdo jsem. Jsem v úsporném módu, nastaven jen na dokončení rekonstrukce. Teď jsem zelenina. Mám asi týden, než na mě spadnou odkládané pracovní povinnosti. Tak co bych tak mohl podniknout, abych se zrestartoval? Vždycky jsem chtěl na Gerlach. Jak je to asi daleko? Hmm… No, to bude těsně. Tak jo! Nejsem typ člověka, co měsíce něco plánuje a dumá nad tisíci variantami.

Tohle je ale celkem moc i na mě. Během hodiny a půl si balím batůžek a jsem připraven. Snad. Beru to trochu jako ruskou ruletu. Buď a nebo. To hlavní snad mám. „Beru to trochu jako ruskou ruletu, to hlavní snad mám“

Den první: Špindl - Sněžka - Hronov, 73 km

K dokonalosti plánu mi nahrává i fakt, že moje trvalé bydliště je ve Špindlu. Tak trochu mimoděk, ale nanejvýš logicky mi cesta začíná nedaleko nejvyššího vrcholu Česka. Odtud už ale běžím sám. Úleva. Ne z toho, že jsem sám, ale z toho, že nemusím teď chvíli řešit nic jiného než naprosto esenciální lidské potřeby. Ty jsou navíc díky neustálému pohybu a fyzickému vypětí několikanásobně umocněny.

Žízeň, hlad i únava jsou větší, ale stejně tak i jejich uspokojení. I ten nejhorší Staročech v láhvi chutná jako točená Plzeň, suchá müsli tyčinka jako to nejlepší jídlo od maminky. A jak pak chutná ta opravdová Plzeň? Těžko slovy vyjádřit. Je to ale něco, co najisto funguje a já se na to moc těším. Tenhle pocit jsem během cesty neobjevil, znám ho už roky ze všech našich cest a jiných podivných malých dobrodružství.

Čtěte také: Jak se vypořádat s úzkostí

První den je krásný. Opravdu. Tu trasu každému ze srdce doporučuji. Ze Sněžky na Pomezní boudy je to ještě celkem běžná klasika, ale pak už mizí lidi a následuje krásný hřeben kopírovaný cestou Ing. Nováka, kterým se člověk dostane až na nádherné louky k Žacléři. Nedaleko následují ještě hezčí svahy Královeckého špičáku. Příjemné odpoledne trávím v poklidných Jestřabích horách. Sápu se dokonce i na rozhlednu na Markoušovickém hřebeni, kde je nádherný výhled do všech stran. Stejně hezký je určitě i z vrcholu vedlejší rozhledny Žaltman, ale tu už hbitým krokem míjím.

Zanedlouho míjím i věznici v Odolově, která jen umocňuje můj pocit svobody. Pomyslně mávám kamarádovi Márovi, který si tam kroutí naštěstí maximálně dvanáctky. Dělá totiž u brány. Pac a pusu, za týden ahoj!

První vrchol a hned nejvyšší v Česku. Sněžka

V podstatě od Žacléře jsem neprošel pořádně civilizací a rád bych si udělal hezčí den něčím dobrým do žaludku. Večerku v Hronově stíhám jen tak tak. Vcelku milý Vietnamec měl být podle otevíracích hodin už hodinu a půl doma, ale naštěstí ještě stíhám koupit láhev toniku a čínskou polívku. V tom spěchu tam ale taky zapomínám svoje hůlky. Když se pak za pár minut vracím, marně bouchám na potemnělý obchod. Už se vidím, jak za čtrnáct dní jedu na výlet do Hronova, když vtom na mě malý Asiat z dálky mává mými berličkami. Chudák mě tady hledal.

Hronov je krásné město. Osvěžuji tělo v Metuji, což je vždycky nádhera. Procházím kolem rodiště člověka, který trpčí život nejednomu středoškolákovi, který musí znát všechna jeho velkolepá díla. Ano, je to Jirásek, který tu má svou rodnou světnici. Bohužel je zavřená, a tak vycházím kousek za město, kde rozkládám svůj první tábor. Za pár chvil už jsem po vydatné večeři dvou čínských polívek a housky se sýrem, mám postavený stan a jsem celkově připraven zalehnout. Ufff. Na první den by to celkem šlo. Je půl deváté, na nohou jsem tedy asi 14 hodin a ukrojil jsem asi 73 km. Tak to jsem na to svoje tělo zvědavý, co bude říkat zítra.

Poslední pohled zpět do údolí Bílého Labe a teď jen vpřed

Den druhý: Hronov - Bystryca Klodzka - Kralický Sněžník - Staré Město, 78 km

Tělo naštěstí neříká nic. Za to já skučím. Ne, není to tak hrozné. Kupodivu jsem celkem použitelný. Probíhám nádhernými místy Gór Stolových, které navazují na Broumovskou vrchovinu a rozhodně také stojí za návštěvu. V podstatě celý den tak trávím v zahraničí, v Polsku. I když celkový obraz Poláci u nás v Česku nemají zvlášť dobrý, oni nás naopak celkem berou. Já to tu mám fakt rád. Přijde mi, že si tady nikdo moc na nic nehraje. Navíc je tu levno.

Čtěte také: Článek o ohrožení jazyka

Můj polský slovník (vzhledem k mým brigádám v bufáči ve Špindlu) se týká hlavně jídla, ale na prolomení bariér většinou stačí. Naopak čtení mi teda ale vůbec nejde, takže když se ztratím, vyslovit město Szczytna tak, aby mi někdo rozuměl, je nad moje síly. Bohužel zjišťuji, že mobil, co jsem si vzal, má strašnou baterku a vydrží prd. Powerbanku jsem si samozřejmě vzal nenabitou (první nemilé zjištění ohledně mého zbrklého balení), takže nabíjím zběsile, kde se dá. Bez telefonu jsem totiž úplně v pytli. Ne proto, že by najednou moje cesta kvůli chybějícím příspěvkům na instagramu neměla smysl, ale proto, že nevím, kam běžím.

Cestu tvořím dost instinktivně. Když si zadám na Mapy.cz turistickou variantu, občas mi to tvoří obrovské zacházky, a tak trasu pořád měním. Jediný první den byl jasný, pak už je to trochu dílem náhody, kam se vydám. Je mi to úplně jedno. Je to super.

Výhledy od pramene řeky Moravy

Dopolední maraton za pět a půl hodiny do Bystryce Klodske je parádní. Jen pak ztrácím těžce vydřený čas pobíháním po městě při marné snaze najít trochu trávy, kde bych se mohl na oběd vyvalit. Nakonec se soukám na schody k malé říčce, kde si alespoň smočím unavené nohy. Bohužel smáčím i vytoužený kus jakési polské pizzy. Neopatrnou manipulací mi tam zahučel, ale nemám to srdce ho vyhodit. Stejně byla předtím trochu suchá. Tak a teď vzhůru. Čeká mě solidní výšlap na Kraličák.

Byl jsem tam už několikrát a vím, co je zač, ale z polské strany jsem tam nikdy nešel. Musím říct, že výstup je ale asi nejhezčí. Nejenže cesta není tak strmá a vede krásným lesem, ale prochází kolem wodospadu Wilczky. Je fakt velkolepý, hlavně skalní amfiteátr, do kterého spadá. Kupodivu mi ani tolik nevadí početné skupinky ostatních turistů, a to jsem obvykle háklivý na prožitek o samotě.

Je šest hodin večer a já stojím na hromadě zbytků turistické rozhledny, která na vrcholu stála před desítkami let. Jako obvykle tu fouká a já raději sestupuji dolů k pramenům řeky Moravy a k vyhlášené soše slůněte. Začínám toho mít plný tenisky, ale čeká mě ještě výživný sestup až do Starého Města. Přicházím sice před devátou, ale šance, že by mi někde uvařili, je již ta tam a mně se vařit nechce. Soukám do sebe něco, co zbylo z toustů, co s sebou jako blbec táhnu až ze Špindlu, a zapíjím to litrem kofoly a jedním čajem. Se štamgasty zkouknu půlku Policie Modrava a padám si najít plácek na spaní. „Ty jo, docela dálka za dva dny,“ říkám si a nemám ponětí, kam zítra povedou moje kroky. Prostě na východ, ne?

Čtěte také: Pocit ohrožení

Kaskády Wodospadu Wilczki na úpatí Kralického Sněžníku

Den třetí: Staré město - Rýmařov - Dvorce, 77 km

Zase je celkem zima. Na můj čtyřistagramový spacáček z Aliexpressu je to vcelku limitní teplota. Spí se mi ale docela dobře. Jen je teda dost vlhko, takže stan je úplně durch. Rozhodnutí jakou cestou běžet trochu odkládám až do Rýmařova. Jde totiž o to, že můžu jít spoustou směrů přes Beskydy a já pořád nevím, jaký nakonec zvolím. Cesta je to krásná, vlní se nahoru a dolů Nízkým Jeseníkem, teplota nakonec až trochu nepříjemně stoupá a já už se těším na oběd, který jsem si nerozvážně vytyčil až do Rýmařova. V lázních ve Velkých Losinách bych nejraději zůstal. Z místní promenády se mi daří odtrhnout jen tak tak.

Hned za městem procházím mírně zpustlým areálem rybízových sadů, kde se musím k dalšímu postupu přesvědčovat podruhé. Následuje stoupání, klesání, stoupání, klesání a pořád tam nejsem. Je to dálka. Do Rýmařova se nemůžu vůbec dostat. Pořád se tam před něj cpou nějaký vesnice. A všechny jsou naprosto nekonečný. Snad deset kiláků se sunu po chodnících různých obcí, než konečně dorazím do vytoužené Jednoty. Ano, to je opravdu dokonalý název pro obchod s potravinama. Je mi totiž fakt skoro Jedno, co si koupím. Tentokrát to je bageta, mozzarella, cola a birrell. Nakonec, po tom všem debužírování, usínám.

Pro nezúčastněného jsem stejnej typ váguse, jako ten člověk pár metrů ode mě, který do sebe klopí vodku. Já jsem ale asi opitý endorfinama, že se mi ani nechce zvednout. Určitě to je tím a ne faktem, že už nemůžu. Uběhne krásných 45 minut a mně nastává každodenní Sofiina volba. Jít dalších pět hodin a znovu trpět, nebo zůstat ležet v té příjemné letargii. Nějaký hlásek ve mně zase vyhrává a já se drápu na nohy. Čeká mě teď dost úseků po silnici, které jsou vším, jen ne příjemnou motivací do dalších kroků. Navíc to vedro. Fuj. Holt se dostávám z logických turistických tras a pěkná lesní pěšinka bude spíš výjimkou. Nevadí. Rýžoviště, Lomnice, Křišťanovice, Dvorce. Jak lehké je napsat tyhle čtyři jména a jak náročné je propojit je po svých.

Zvlášť poslední úseky úchvatnými, ale zároveň smutnými holými pláněmi po kůrovcové kalamitě mi dávají zabrat. Ve Dvorci mám ale děsnou kliku. Nejenže v místním sport baru vaří, ale mají dokonce ještě polední menu. Zázrak. Jsem tu zas za exota. Ve chvíli, kdy čekám na pivo, se venku protahuju. Místní si už myslí, že je mi špatně. Díky tomu se se mnou dávají do řeči a já trávím zajímavý večer v jejich společnosti.

„Vy jste určitě volil piráty. Vypadáte přesně jako typ, co volí piráty.“„Ne, teď naposledy jsem volil Starosty a nezávislý. Koho jste volila vy?“ místo odpovědi ale přichází otázka. „A tam je kdo?“ Zaskočen si nemůžu vybavit jediné jméno. Volil jsem je kvůli programu a jako celek. „Babiš tam není, že jo?“„No, není no.“„Já jsem ho nevolila proto, že jsem vyhrála na ty účtenky, ale jako koho jinýho?“

V hlavě se mi tříbí myšlenky a rozumné argumenty, ale nakonec to vzdávám. Je zajímavé poslouchat příběhy jiných lidí o tom, jak je těžké vyjít s patnácti tisíci jako matka samoživitelka o tom, jak jim přehrada Dlouhé stráně krade vodu, nebo o tom, jak se za komunistů špatně nežilo. Na závěr dostávám radu, ať se povznesu nad dobýváním nějakých svých cílů, že je to přeci vlastně úplně jedno. Je. Vím to sám. Ten pán s osmým pivem má pravdu. Kilometr za vesnicí stavím vedle cesty stan a spokojeně ulehám.

Kůrovcová kalamita v Nízkém Jeseníku

Pohled z Kralického Sněžníku zpět na Orlické hory

Den čtvrtý: Dvorce - Vítkov - Bílovec - Frýdek-Místek, 73 km

I když jsem měl večer za to, že jdu po cestě, která vede pouze do lesa a je tam zákaz vjezdu, v noci jsem měl naopak párkrát pocit, že spím vedle dálnice. Pravděpodobně nějaký zběsilý favorit to uprostřed noci valil stovkou jen pár centimetrů od mé hlavy. Naštěstí do rána přežívám, a tak se s radostí pouštím do rozhýbávání ztuhlého stroje. První meta je poměrně blízko a je jím Budišov nad Budišovkou. Menší městečko, kde jsem již jednou byl, což je vždycky fajn, když člověk míjí známé místo.

Jsem ale opravdu tvrdý a odpírám si snídani až do Vítkova. Abych držel trochu směr, musím (ač velmi nerad) jít po silnici. Přepínám mozek do úsporného režimu a jednoduše jdu a popobíhám. Ve Vítkově mi to nahrává na ideální pauzu. Na malém autobusáku si v klidu dojdu na záchod, nechám si tam věci a ve vedlejším Penny si kupuju snídani. Musím ale několik cenných minut stát ve frontě, což mě dovádí k šílenství. Moje cenná ranní pauza tak trvá skoro 40 minut a ještě se cítím, že jsem ve stresu. To je nejhorší. Na oběd musím najít menší krám, lehnout si hned vedle a užít si každou vteřinu nehybnosti.

Teď sebou ale naopak musím hodit, ať do večera dojdu do Frýdku-Místku. Před obědem mě čeká trio Březová-Leskovec-Bílovec. Malé vesničky, nikde nikdo. Klid. Jen v Leskovci na mě znenadání vystartuje nějaký pes. V poklidu si jdu po kraji silnice, myšlenkami hluboko ve své mysli, když v tom hrozný štěkot jen pár centimetrů ode mě. Hrozně se leknu a trhnu s sebou. Podvrtne se mi noha a můj bolavý nárt na levé noze odpovídá tupou bolestí. Zatímco pulzuje a já s námahou kulhám dál, registruju vyceněné zuby zpod tenkého plechového plotu. Jsem rád, že tam ten plot je.

I přes počáteční pronikavou bolest noha nakonec paradoxně povoluje svoje bolestné sevření a mně se jde nakonec lépe. Krásný úsek do Staré vsi u Bílovce ladně sbíhám po loukách a ovocným sadem, a už se těším na pořádný oběd a něco dobrého k pití. Cesta je to nakonec ale děsně dlouhá. Stará ves je naprosto nekončící sled domů. Když konečně dorazím do centra, nikde ani známka nějakého obchodu. Mapy mi ale slibují, že za dva kilometry je přede mnou (jistě parádní) COOP. Přivírám oči, zatínám zuby a běžím po rozpáleném asfaltu ty proklaté dva kiláky. Pod majestátním dubem si dnes výjimečně rozhazuji karimatku a snažím se užít si každou sekundu opojného nicnedělání tak, jak jsem si to ráno předsevzal. Trochu mi to ale kazí potulný pes, který kolem mě pořád obchází a já si musím neustále dávat pozor, jestli mi něco něžere.

Majitel si pro něj přijíždí samozřejmě přesně ve chvíli, kdy mi pauza končí. Jinak zjišťuji, že se tu asi obecně dost pije, protože stejně jako předchozí den v Rýmařově, tak i tady se postupně schází partička k odpolednímu pivo-vodkovému dýchánku. Teplo neustává. Nemám skoro žádné převýšení, za to se ale potím jak v sauně. Podcházím dálnici na Ostravu a dostávám se do malebné chráněné krajinné oblasti Poodří. Trochu mě překvapí železniční závory na lesní cestě, ale když se kolem mě prožene vlak rychlostí, že mi málem uletí čelenka, dochází mi to. Moje cesta se různě klikatí mezi malými vodními toky a loukami. Někde musím brodit, někde si cestu spíš domýšlím.

I na rovině se dají najít krásná místa, člověk se nemusí vždycky sápat někam do kopců. Obrovské listnaté stromy tvoří spolu s opuštěnými rybníky a rozlehlými loukami krásnou mozaiku. Na chvíli mám pocit, jako by se mi podařilo uniknout do úplně jiného, poklidného světa. Tak jsem se zahleděl do téhle krásné scenérie, až jsem při obcházení jednoho rybníka ztratil přehled o světových stranách a kilometr si zašel. Mojí matematickou část duše, která má přesně vypočítaný čas dokdy a kam dorazím, se snažím uchlácholit, že tady ten čas strávený navíc rozhodně nevadí. V tu chvíli se z nedalekého stromu snáší obrovský pták.

Moje žena si ze mě neustále dělá srandu, že vidím všude orly, ale tohle byl bez pochyby orel mořský, který tu opravdu hnízdí. I přes jedinečnost takového zážitku mě to vlastně vůbec nepřekvapuje a jen to dokresluje divokou atmosféru místa. V podvečer toho mám už celkem dost. Úsek z Brušperku do Frýdku-Místku není špatný, ale horko si vybírá svoji daň. Kdybych se nemusel trmácet sám, cesta by hned ubíhala rychleji. Vytahuji aspoň telefon a otravuji pár kamarádů. Finta funguje a mně se již otvírá panorama na dvě města v jednom: Frýdek-Místek. Trochu mě rmoutí představa, kde asi dneska budu spát, ale...

I na rovině se dají najít krásná místa

tags: #pocit #jako #kdyz #spim #uprostred #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Jak se vypořádat s chorobným hromaděním odpadu?
• Rizika a alternativy amalgámových plomb
• Benzín a znečištění ovzduší v ČR
• Efektivní metody čištění odpadu sprchy
• Tepelná čerpadla Blatná