Produkční schopnost stanoviště: Definice a význam

Plocha lesa na Zemi je 44 mil. km², tj. 26 mil. ha. Hranice lesa zde kolísá zhruba mezi 1250 - 1350 m n. m.

Les je definován zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon) jako „lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa“ (§ 2 pásm. b) lesního zákona), přičemž funkcemi lesa rozumí "přínosy podmíněné existencí lesa, které se člení na produkční a mimoprodukční." Definice lesa podle lesního zákona ovšem potřebám ochrany lesa jako významného krajinného prvku podle zákona o ochraně přírody a krajiny vyhovuje jen částečně.

Les jako významný krajinný prvek je třeba chápat jako lesní ekosystém, který v krajině plní řadu ekologicko-stabilizačních funkcí, resp. ekosystémových služeb. Takový les je tvořený především porostem dřevin s vyvinutým stromovým patrem, ve kterém je však důležité zastoupení jak dalších rostlinných, tak živočišných druhů a jejich společenstev, a to těsné vazbě na ekologické podmínky stanoviště. Jeho neoddělitelnou funkční součástí je ekosystém lesních půd.

Funkce lesa a lesní zákon

Teoreticky jsou funkce lesů rozebrány poměrně detailně. Současný lesní zákon dokonce začíná paragrafem: Účelem tohoto zákona je stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. V paragrafu § 11 v odst. 2 pak ukládá: Vlastník lesa je povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin.

Prakticky však pohled na funkce lesů podléhá momentálním společenským a politickým vlivům a závisí na vyspělosti a osvícenosti společnosti a zejména pak vlastníků a správců lesa. Pod pojmem mimoprodukční (tj. ekologické, environmentální, společenské, sociální apod.) funkce lesa si většina lidí představuje právě ty nejkontroverznější - společenské funkce lesa.

Čtěte také: Význam produkční schopnosti ekosystému

V této souvislosti je ovšem důležité připomenout, že porost dřevin je ekosystém, který ovšem může mít podobu ekologicky labilní plantáže, lignikultury, strukturně monolitní jehličnaté kulticenozy, ale na druhé straně také podobu ekologicky stabilního stanovištně a strukturně přirozeného lesa. Je pak snadno představitelné, jaké obrovské rozdíly jsou mezi těmito ekosystémy v plnění všech různých funkcí lesa.

Zatímco plantáž lesních dřevin plní téměř jen produkční funkci (a to jen za předpokladu příznivých abiotických a biotických poměrů a za značného dodatku energie), stanovištně a strukturně přirozený les v podstatě plní všechny funkce lesa, které jsou dosud popsány (a navíc je odolný a s minimální nutností dodatku energie). Bohužel odpověď na otázku, zda plní dostatečně i onu nejžádanější - produkční funkci pozná většina lesníků až v poměrně dlouhém horizontu. Přírodě blízké hospodaření navíc vyžaduje od lesníků vysokou odbornou erudici, zanícení a notnou dávku osvícenosti. Nejdále jsou v poznání této problematiky v rámci přírodě blízkého hospodaření ve Švýcarsku a v mnoha částech Německa, Rakouska i Slovinska.

V souvislosti s mimoprodukčními funkcemi lesa je důležité připomenout jednu u nás zvláště specifickou funkci lesa - funkci provozování (práva) myslivosti. Z důvodů hluboce zakořeněné a historicky dlouhodobé tradice je ve skutečnosti skupinový zájem postaven i s pomocí práva na celospolečenský zájem, v praxi dokonce nad zájem ochrany přírody.

Není jen specifikem ČR, že funkce provozování myslivosti (okus, ohryz, loupání a vliv na erozi způsobené chovy zvěře), která se dotýká všech lesů ČR bez výjimky, ukrajuje v praxi z produkční funkce lesa (výrazně zvýšené náklady na les obecně) více než např. ochrana přírody, a přesto existuje pouze „nepřátelství“ mezi lesníky a „ochránci“.

Intenzita hospodaření a ekologický potenciál

Diferenciace hospodaření podle stanovišť souvisí s funkční diferenciací daleko více, než si lesnická praxe dosud připouští. Základním kriteriem funkční diferenciace stanovišť je přiřazení ekologických a produkčních potenciálů podle SLT a z toho se odvíjející ekonomicky a ekologicky únosná intenzita hospodaření (Plíva 2000). Z tabulky je patrné, že intenzita hospodaření (IH) je přímo odvislá od hodnoty potenciální produkce (produkční funkce lesa) a ekologické funkce lesa a přihlíží k rentabilitě hospodaření (Plíva 2000).

Čtěte také: Ekologická stabilita a produkce

Parametry určující produkční potenciál (PP) - (stupně produkčního potenciálu 1-6) - vycházejí z hodnotového celkového průměrného přírůstu (CPP) zvýšeného o tvorbu cenné kulatiny (Domes 1983), a zohledňují zvýšené náklady ze zajištění produkce na staticky labilnějších stanovištích, a dále zohledňují zvýšené náklady z přiblížení hmoty ze svažitých a neúnosných terénů a s terénními překážkami, a konečně zohledňuje určité omezení intenzity produkce na chudých a sušších stanovištích (Mikeska 2005).

Parametry určující ekologický potenciál (EP) vycházejí z infiltrační, desukční, klimatické a protierozní funkce daného stanoviště (Plíva 2000) a dále vycházejí z geomorfologické hodnoty stanoviště, a konečně z hodnoty potenciálu biodiverzity stanoviště (rozdíl mezi biodiverzitou přirozeného ekosystému a biodiverzitou jehličnaté kulticenozy (Mikeska 2005)). Oba potenciály působí ve vztahu k IH obráceným směrem. Se stoupajícím EP klesá IH a omezena je volnost hospodaření.

Takto vymezená IH vyjadřuje ekonomicko-ekologickou a současně efektivní formu hospodaření, zohledňuje vedle hodnoty potenciální produkce i ekologické účinky porostů, které trvale udržitelnou intenzitu hospodaření ovlivňují a víceméně omezují. Ponechává větší prostor přírodě a přirozenému vývoji tam, kde jsou umělé zásahy nadbytečné. Intenzitu hospodaření nelze posuzovat jen podle produkce (často uváděné „pěstební intenzity“), neboť např. v roklině nebo jinak exponovaném terénu hospodářského lesa ekologická funkce související s vlastnostmi stanoviště silně omezuje intenzitu hospodaření i při vysoké bonitě porostů.

Ekologicko-ekonomické hodnocení každého SLT zpřesňuje kategorizaci lesů, zejména na přechodech mezi lesem hospodářským a ochranným.

Legislativa a správa lesů

Ústředním orgánem státní správy lesů je Ministerstvo zemědělství. S výjimkou lesů v národních parcích a jejich ochranných pásmech vykonávají státní správu v lesích podle lesního zákona orgány státní správy lesů - obce s rozšířenou působností, kraje a Ministerstvo zemědělství. V lesích na území národních parků a jejich ochranných pásem vykonává působnost krajů a Ministerstva zemědělství Ministerstvo životního prostředí.

Čtěte také: Schopnost krajiny zadržovat vodu

Působnost Ministerstva životního prostředí ve vztahu k obecné (základní) úrovni ochrany lesních ekosystémů vyplývá jednak z ochrany významných krajinných prvků podle § 4 odst. Krajské úřady - Odbory ŽP - oddělení lesnictví - spadají pod Min. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., zákona č. 67/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 149/2003 Sb., zákona č. 1/2005 Sb. a zákona č. 11 prováděcích vyhlášek - (pro nás) nejvýznamnější vyhl. č.

Historický vývoj lesního hospodářství

Informací o rozloze na našem území - Josefský katastr (1790) - 1,974 mil. ha. Stabilní katastr z roku 1839 uvádí už 2,267 mil. ha. Na evropském kontinentu - mezi zeměmi OECD - 8.

Ochrana půdy a její význam

Nezanedbatelným problémem současného společenského vědomí je všeobecné podceňování významu půdy pro člověka a biosféru. Historicky byla půda považována převážně jen za výrobní prostředek v zemědělství a lesnictví, popřípadě za zdroj surovin nebo za plochu k zástavbě či jinému využití. V jednotlivých složkách životního prostředí - vodě, půdě a vzduchu - probíhají procesy, které vzájemně souvisejí a které umožňují veškerý život.

Jestliže si tedy v současnosti uvědomujeme důležitost a nezbytnost dostatku čistého vzduchu a čisté vody a činíme řadu opatření na jejich ochranu, nedá se totéž bohužel říci o ochraně půdy. O ní se sice hovoří a v řadě zemí i u nás se zavádějí nebo alespoň připravují zákony na její ochranu, skutečná praxe je však dosud poněkud odlišná. K půdě se společnost v České republice chová asi tak, jako se chovala ke vzduchu či vodě před několika desítkami let. Pod dojmem, že půdy je - zvláště pro zemědělství - dostatek až přebytek, dochází nejen k velkým kvantitativním úbytkům půdy, ale i ke kvalitativním škodám, k rozsáhlému působení degradačních vlivů, ať už přírodních nebo antropických. Půda se čím dále tím více stává prostředím pro ukládání nejrůznějších odpadů. To je velmi krátkozraké.

Půda je systém velice konzervativní, dlouhodobě se vyvíjející, většina změn se projevuje pomalu, ale protože půda je v přírodě vázána na stabilní místo, její samočisticí schopnost je mnohem menší než regenerační schopnost vody a vzduchu a některé degradační změny se stávají nezvratnými.

Multifunkčnost půdy je tedy zřejmá, ale definovat, která z funkcí je pro danou půdu a pro dané stanoviště v dané době a v dané společnosti nejdůležitější více nebo méně významná, je problematické a záleží na okamžitém preferování určité funkce z hledisek potřeb člověka. Je samozřejmé, že to nemusí na jistém stanovišti nutně být funkce produkční: může to být funkce infiltrační (dotace zásob nezávadných podzemních vod) nebo funkce ochranná (chráněné povrchové vody), ale i funkce užitková - rekreační, stavební, zdroje surovin. Plnění jedné, v současné době preferované funkce neznamená, že půda nemá funkce další.

Zásadním legislativním problémem v ochraně půdy je její dvojí charakter. Půda je zároveň veřejným statkem (tak jako vzduch a částečně i voda) a zároveň je majetkem ryze soukromým s konkrétním vlastníkem či uživatelem. Každý soukromý vlastník je nutně citlivý na všechna celospolečensky motivovaná opatření, která jej omezují v právu nakládat se svým majetkem podle vlastního rozhodnutí. Každé legislativní opatření k ochraně půdy se musí s tímto problémem vypořádat.

Jaká jsou tedy největší nebezpečí a jaké problémy je nutno v ochraně půdy v našem státě a v celé Evropě řešit?

1. Urbanizace, tj. úplné vyřazení půdy z přírodních cyklů. Úbytky půdy v celé Evropě jsou hrozivé a problémem je, že největší úbytky postihují produkčně i ekologicky nejkvalitnější půdu. Některé úbytky půdy jsou v procesu rozvoje společnosti samozřejmě nezbytné. Stane-li se zemědělská půda rekreačním areálem nebo například i pískovnou s následnou rekultivací, neztrácí tak nutně své ekologické funkce, nebo může i nabývat funkce jiné (vodní nádrž). Skutečný problém nastává při zlikvidování všech funkcí půdy pod stavbami.
2. Procesy vodní a větrné eroze na plochách velkých honů představují velmi vážné narušení ekologických a produkčních funkcí půdy.
3. Znečištění půdy z ovzduší plynnými emisemi a prachem bylo v poslední době částečně eliminováno. Škodlivé látky (zejména těžké kovy) a acidifikace půdy způsobené kyselými srážkami či spadem pevných částic působí pomalu a nenápadně, ale problémem je, že právě tyto škodliviny zůstávají v půdě deponované. Při současném poklesu emisí z průmyslu dochází k rychlému nárůstu škodlivin z dopravy, a to celoplošně, nejen v blízkosti hlavních silničních tahů. Tam půda a vegetace trpí navíc ještě zasolováním z posypových materiálů.
4. Intenzivní zemědělská činnost je doprovázena především zvyšováním vstupů chemických látek. Cizorodé látky jsou vnášeny s hnojivy, ale větším nebezpečím jsou prostředky ochrany rostlin - pesticidy. Nedá se předpokládat, že úbytek jejich používání v posledních letech bude trvalého charakteru.
5. Velmi vážné nebezpečí s rychle vzrůstající tendencí představuje likvidace odpadů, a to jak komunálních, tak i průmyslových. Paradoxně totiž platí, že čím více bude čističek odpadních vod a ovzduší, tím větší bude tlak na ukládání zachycených látek do půdy (například problematika čistírenských kalů) s tím, že se bude zdůrazňovat jejich sporná hnojivá hodnota.
6. Problémem v ochraně půdy, kdy na vině je sama zemědělská nebo i lesnická výroba, je ztužování a kompakce půdy v důsledku používání stále těžších a výkonnějších mechanismů. Technogenní půdní kompakce podorničních a spodinových horizontů omezuje účinnou hloubku půdy pro rostliny, výrazně zmenšuje retenci vody, urychluje odtok a zvyšuje erozi. Opět dochází k rozporu mezi zásadami ochrany funkcí půdy a ekonomikou výroby.
7. Neopomenutelnou příčinou při znečišťování, degradaci až i destrukci půdy jsou různé ekologické havárie nejrůznějšího původu: nejčastěji ropné produkty a chemické látky, ale i plyny.
8. Takzvané staré zátěže jsou v ochraně půdy problémem obtížně řešitelným.

Protože půda pokrývá značnou část hospodářsky a sociálně využitelného prostoru Země (a našeho státu), je nutně předmětem střetu zájmů různých odvětví. Nároky odvětví na prostor jsou zároveň nároky na půdu. Zachování půdy a ochrana jejich funkcí má potom klíčovou úlohu v ochraně životního prostředí, neboť jen v ekologicky stabilní krajině je možné využít podmínek přirozené produkční schopnosti půdy pro využití člověkem. Z tohoto pohledu je nutné zdůraznit, že i když zásadní opatření k ochraně půdy musí vykonávat její majitelé nebo uživatelé, je to zároveň i věc celé společnosti, jak to vyplývá z dvojího charakteru půdy.

Je potěšitelné, že navrhovaný nový zákon na ochranu půdy definuje práva a povinnosti vlastníků či uživatelů a jednotlivých orgánů státní správy, určuje poplatky a sankce za porušení povinností i náhradu nákladů vyplývajících z povinnosti ochrany půdy.

tags: #produkční #schopnost #stanoviště #definice

Oblíbené příspěvky:

• Změny v nakládání se stavebními odpady
• Jika Deep Kombiklozet – recenze
• Analýza klimatu Beroun
• Doporučení knih o klimatu
• Podrobný postup montáže pisoáru Geberit